Ota Ulč
 2010

       Úkol globálního hodnocení, s výslednou tabulkou 500 nejlepších univerzit světa, se odvážil zvládnout Institut vyššího vzdělání univerzity Jiao Tong v Šanghaji (www.sjtu.edu.cn; www.jtu.org). Proč zrovna tam, v někdejším nejradikálnější centru za Velké kulturní proletářské revoluce, se pustili do projektu tak náročného a mamutího rozsahu? Práce jim trvala dva roky, dokončili ji v roce 2003.

       Hodnotitelé připouštějí nemožnost precizního poměřování kvality a prestiže, obtíže s kvantifikací řady ukazatelů. Vycházeli z pěti kriterií: 1. Nobelovy ceny (fyzika, chemie, lékařství, ekonomie), jejichž přiznaná váha se však časem snižuje - nelze se tedy pyšnit příliš starým peřím; 2. Přední, značně citovaní vědci v 21 oborech; 3. Průměrný počet publikací v Nature and Science v období 2000 – 2002; 4. Záznamy jednak ve Science Citation Index a Social Science Citation Index za stejné období; 5. Academic Performance per Faculty (www.usnews.com/usnews/edu/eduhome.htm), měřítko pramálo precizní a použité pouze pro americké a čínské instituce.

       Výsledky dosaženy tyto: Převládají učiliště s anglickým vyučovacím jazykem. V tabulce 100 nejlíp se umístnivších univerzit Evropa uspěla 31krát. Nejlepších výsledků docílili Britové (Cambridge, Oxford a dalších 7), Němci (5 – jako nejlepší Mnichov a po něm Heidelberg), tři školy ve Švýcarsku (Curych 2x; Basel) a Holandsku (Utrecht, Leiden, Groningen), dvě ve Francii a Švédsku, po jedné v Norsku, Dánsku, Finsku, Belgii, Rakousku a Itálii.

       Jinde ve světě se zdaleka nejlíp daří Japoncům (19.Tokio; 30.Kyoto; 53.Osaka).

       Učiliště na jihoamerickém kontinentě již tradičně poskytují vyšší vzdělání problematické kvality. Časté jsou stávky, studenti nezřídka vyrukují s revolučními požadavky před začátkem zkouškového období, k němuž pak nedojde. Africký kontinent na seznamu 500 reprezentuje pouze Jihoafrická republika (Kapské město a Witwatersrand v Johannesburgu).
       Zastoupena není ani jedna arabská země včetně těch nejbohatších a nelze se divit. Státy ať už s teokratickým režimem nebo sekulární diktaturou vedou v analfabetismu, mají ty nejhorší výsledky v přístupu k informacím (Information and Communication Technology) a ve vynaložených nákladech na vědecký výzkum: pouhých 0,4% výdajů všech arabských zemí dohromady (v porovnání s Izraelem, který tomu věnuje 2,35% čili víc než padesátkrát tolik). Minimální investice do vzdělání,  vylučovat ženy a tak se ochudit o potenciál poloviny populace a navíc nezřídka mrhat potenciál mužské mládeže memorováním textu celého koránu – a výsledky pak jsou, jaké jsou.

       V separátním hodnocení pouze evropských učilišť nejlíp uspěli Britové (16), po nich Němci (10) a Holanďané (5). Z větších evropských zemí zklamalo například Španělsko. Jeho staroslavné učení v Salamance, kde v lavicích vysedával Cervantes, dopadlo až v poslední desetině hodnocení (451-500 místo). Moskevská státní univerzita se prosadila v pořadí 32-52. Nedostalo se na ani jednu ze zemí bývalého tábora míru a socialismu. Nejlíp se umístnila maďarská univerzita v Szegedu (201-250), kdežto česká Karlova univerzita se belhá až ve skupině 301-350. (Jistěže by se byla vyšvihla výš, dojít po sametovém listopadu k návratu renomovaných jmen z exilu. Kapacity jako třeba pražský rodák Jiří Klír, jeden ze zakladatelů oboru General Systems Theory, mnohonásobný autor a též bývalý prezident Society for General System Research).

       V červnu 2004, zrovna za mého pobytu v Praze, tisk uveřejnil hodnocení nejprestižnějších univerzit světa a vítězná desítka vypadala takto: 1.Harvard (USA); 2.Stanford (USA); 3.Caltech (USA); 4.Berkeley (USA); 5.Cambridge (Velka Británie); 6.MIT (USA); 7.Princeton (USA); 8.Yale (USA); 9.Oxford (Velká Británie); 10.Columbia (USA). S dvěma výjimkami samí ti amerikánští zabedněnci a nikde v dohledu věhlasné starobylé instituce – Sorbonna, Bologna, Heidelberg či naše stověžatá Praha.

       Jen zřídka lze potkat evropského intelektuála, který by se o počínání Ameriky nevyjadřoval s mravním rozhořčením a na kvality jejího ducha nereagoval úsměšky. Za návštěv v rodné zemi slyším pohrdání a v nejlepším případě politování a podiv, že život mrhám mezi tak prázdnými nekulturními tvory. Ejhle, tak primitivní národ, bez kořenů jednoho zřetelného kmene, bez tradice feudální přihrblosti, jen ono demokratické plebejství, pouhá 4 procenta světové populace, a rok co rok posbírá většinu Nobelových cen. „To přece byli vesměs Evropané nebo aspoň potomci přistěhovalců!“ zpravidla odpoví typický evropský znalec Ameriky, aniž by se obtěžoval námitkou, že národ vytvořený z takového materiálu, nezřídka zdroj mnohé závisti a nenávisti, by pak tolik zprimitivněl.

       Podle nejposlednějšího hodnocení, o němž se zmiňuje solidní britský zdroj The Economist (27.3.2010), evropský kontinent dopadá neslavně („fares remarkably poorly“), pouze Oxford a Cambridge se dostaly mezi prvních dvacet institucí, z nichž amerických je sedmnáct. Odhadem tři miliony studentů jde za získáním znalostí do zahraničí a převážný zájem o USA nemůže příliš překvapovat.

       Jakožto majitel doktorátu ze staroslavného Karlova učení (nar.1348) jsem byl se zájmem ochotně přijat k zopakování studia v New Yorku na Kolumbijské univerzitě, tehdy na 10.místě vítězné desítky, učilišti historickém, měřeno-li americkým metrem: založena před 250 lety (1754) jako kolej krále Jiřiho II., původních studentů deset. Tedy úplný benjamínek v porovnání s naší Karlovou univerzitou, která oslavovala své 600. výročí už v roce 1948, zrovna když se národ rozhodl budovat beztřídní společnost a tito budovatelé promptně vypudili rektora Engliše z úřadu a nám se na právnické fakultě dostalo vzdělání v podobě hanebně zpolitizovaného paskvilu. Však to byla doba plnotučného stalinismu. V New Yorku jsem však profesorskému blahořečení Karlovy univerzity mdle přikyvoval a nevyvracel bludnou  premisu, jakoby věkem přibývalo na kvalitě, a mohl se nadále holedbat pofidérní pověstí zásluh, přivezených z rodné země.

       Snažil jsem se postřehnout známky čínské patriotické zaujatosti. Čínských škol je tam v nižší polovině tabulky vyjmenováno asi tucet, některé z nich z Hongkongu a tato šanghajská autorská Jiao Tong až v druhé nejnižší kategorii (401-450).

       Již v roce 2004 se objevili jiní hodnotitelé (například Times Higher Education Supplement a Quacquarelli Symonds, průvodce vyšším vzděláním), se zdůrazňováním jiných kritérií – od profesorského a studentského sebehodnocení, po intenzitu zájmu případných zaměstnavatelů o takové graduanty.

       Jak ale, na rozdíl od publikovaných vědeckých prací, lze spolehlivě objektivně hodnotit výuku, pedagogické počínání, kýženou motivaci posluchačů? Vlastní zkušeností jsem si nejednou ověřil, že slavné osobnosti si v učebnách počínaly až trapně neslavně (zářným opakem byl brilantní Zbigniew Brzezinski),  čím větší celebrita, tím menší jeho viditelnost kantorská – výuku jejich jménem zvládali pověření asistenti.

-    -    -
       Z průzkumu MF DNES (MfD VI/2004) „Nejžádanější veřejné vysoké školy v Česku“, s počtem uchazečů v závorce, vzešlo toto pořadí: 1.Masarykova univerzita Brno; 2.Karlova univerzita Praha; 3.Západočeská univerzita Plzeň. Ta dokonce předhěhla Univerzitu Palackého v Olomouci.

       Dmul jsem se lokální patriotickou pýchou a šel se na učiliště podívat. Tehdy jeho adresou byla budova někdejšího klasického gymnázia, s latinou a starořečtinou, ještě jsem tam stačil odmaturovat, než rodná strana něco tak elitistického řízně třídně  zlikvidovala. (Mezi někdejšími abiturienty byl kardinál Beran, takové osobnosti, v řadách mých současníků například Zdeněk Mraček, profesor neurochirurg či František Jenč, fyzik na univerzitě v Marburgu, oba bývalí Pétépáci, Černí baroni.)

       Přijal jsem pozvání podívat se na průběh přijímacích zkoušek, podivoval se náročnosti orázek, z nichž některé bych nebyl zvládl – například data bitev, o jejichž konání jsem neměl ponětí.

       A stačilo uplynout jen něco málo roků, kdy se původně slibné učiliště ve světě tak důkladně zviditelnilo, Herostratos aby zatleskal jejímu počínání snad bez precedentu.

       Napřed skandálky s šizením, s plagiáty a výmluvnými reakcemi jakoby mravně dotčených akademických funkcionářů.

       Poté pátrání po podezřelých pseudodisertacích – prý k nenalezení. Proboha, jak by se mohly z děkanátu či odkudkoliv ztratit, vypařit?

       Po disertacích provaly (oblíbený novotvar ve svazcích StB)  s udělováním doktorátů po pseudostudiu v trvání několika měsíců či jen týdnů.

       O mezalianci vysokého učení s vysoce se angažujícími kriminálníky, mafiány, se dozvídám a děsím z textu (autor Janek Kroupa) původně uveřejněného v MfDnes, převzatého internetovým zdrojem čs-magazin.

       Něco takového by se snad nepodařilo ani v té nejbanánovější republice.

       Je vůbec možné z bláta tak navábného vůbec vybřednout?

       Nejvíc by se mi zamlouvalo tu partu namočených, spolu s celou, tak důkladně zdiskreditovanou právnickou fakultou na delší dobu zavřít, a doufat v zázrak zmrtvýchvstání: že by se provinilá instituce ještě někdy  natolik rehabilitovala, dokonce se objevila na tabulce oněch 500 nejkvalitnějších učilišť světa, zazářila  na aspoň 499.místě.