Ota Ulč
 2010

       Navazuji na své předchozí povídání o podnikatelské zdatnosti příslušníků tohoto druhého nejpočetnějšího národa na světě, jimž se tak znamenitě podařilo uspět v tomto novém světě Ameriky. Směrodatný časopis Forbes pravidelně uveřejňuje globální tabulku nejbohatších magnátů: v té vévodící pětici jsou dva Indové.

       Za štěstím v Americe šli dobrovolně, na rozdíl od údělu, britským impériem mnohým z nich v minulosti naděleného: kolonialismus jako zdroj důkladných komplikací, taková bývala praxe Albionu. Tam, kde se domorodci nemínili plahočit na plantážích či v dolech, došlo k dovozu poddajných kuliů. Ti časem sílili početně i hospodářsky, stali se konkurencí původnímu obyvatelstvu, jež případně i převálcovali.

       Poslužme si pár příklady: Cukrová třtina, rostoucí na divoko v mnoha končinách světa, kde je teplo a vlhko, kromě oslazení (a lingvistického obohacení – cukr, zucker, sugar, saccharum je indického původu, sakhara pochází ze sanskrtu) se stalo zdrojem politického bolehlavu, vzniku indické národnostní menšiny na nejednom místě. V Pacifiku na ostrovy Fidži k takové lopotě na plantážích Britové přivezli tolik Indů, že už jsou s původními Fidžijci v početní rovnováze. To je ta jediná dosažená rovnováha.

       Dvě poloviny téhož státu, lišící se rasou, řečí, náboženstvím, kulturou, mentalitou, temperamentem, oblečením, stravou, liší se vším. Indové monopolizují obchod, Fidžané jsou vlastníky vší půdy, tak jim zaručuje ústava. Hospodářskou moc Indů kompenzují svou politickou mocí. Indický lékař, právník, obchodník versus fidžanský úředník, policista, vlastník půdy, zaměstnanec v turistickém ruchu. Obě strany zdůrazňují své rozdíly a vzájemně nelichotivé stereotypní soudy. Fidžané že jsou bezstarostní lenoši, veselé kopy, Indové že jsou hrabivci s podvodnickými sklony.

       Vysvětlení se hledá v minulosti. Indové ve staré vlasti pěstovali obilí, museli se potýkat s nepříznivou přírodou. To vyžadovalo pečlivou práci a po sklizni neméně pečlivé skladování a strachování pro případ hladomoru. Kdežto Fidžanovi stačilo natáhnout ruku, natrhat si plody v žírném ráji bez starosti o zítřek. Nemusel škudlit, snadno a docela rád rozdával. Konflikt kultury individualistů s kolektivisty. Všechny obchody, které jsem tam viděl, vlastnili Indové. Fidžan byl produkt kultury zvané „communal life“ , což vyžadovalo ochotu se podílet – nejen s příbuznými – o světské statky. Což se pak s obchodním podnikáním špatně snáší. Opatřím-li si stánek s kořením, sousedé mi bez placení rozeberou pepř a bude po živnosti. Vůbec jsem pak nedivil, že v Suvě, hlavním městě, mezi členy obchodní komory nebyl ani jeden Fidžan.

       „Jak můžete soutěžit s rasou, která má v sobě tisíc let toho, čemu se říká civilizace?“ lze slyšet od Fidžanů, kteří bez ostychu dodají, že v době indického přistěhovalectví jejich dědečkové se ještě vzájemně požírali. (Sir George Cakobau, někdejší ceremoniální hlava státu, o sobě rád říkal, že je částečně skotského původu. Jeho dědeček totiž snědl skotského misionáře.)

       Do Malajska Britové přivezli Indy pracovat na plantážích při obsluze kaučukovníků (a existenci takového slova jsem se dozvěděl ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, 1978). Indům se tam ale nepodařilo tak významně se prosadit jako na pacifických ostrovech ex-kanibalů. V Malajsku o podobný dominantní primát usiluje ekonomicky značně zřetelná menšina Číňanů, potomků kuliů, dopravených na lopotu v cínových dolech.

       Indové expedováni do Jižní Ameriky (Trinidad) a Jižní Afriky. Tam v horkém vlhkém pobřežním pásu Natálu tato třtina vyroste do mnohametrové výše. Hurá tedy do plantážnického podnikání, jenže černošským domorodcům se do takové lopoty vůbec nechtělo. Nikoliv polní plahočení, ale živočišná výroba, pěstovat kravky, to přece je jejich forte.

       Došlo tedy k dovozu Indů, vesměs z Madrasu, z dravidského jihu. Mladý právník Mahatma Gandhi se ve věci jedné soudní pře dostavil v roce 1893 a setrval 21 let. Zde vymyslel úspěšnou strategii pasivní rezistence.

       V roce 1913 zákon zakázal další imigraci Indů, zcela přeťal jejich kulturní kontinuitu. Takový dopad jsem si na místě ověřoval. Původní řeč již neznali, o zemi svého prapůvodu se pramálo zajímali, několikrát jsem tam slyšel domněnku, že Indira Gandhiová je manželkou Mahatmy Gandhiho a že spolu vládnou – tam.

       Zůstalo jim ale náboženství, indická mentalita, kultura, byť již bez jakéhokoliv z indických jazyků. Stali se separátním etnikem mezi tamějším bělošským a černošským světem, neoblíbeni, nemilováni, mnohými nenáviděni. Jak všude jinde, Indové svou houževnatostí, též nedostatkem zábran polepšit si nechvalitebným počínáním, s pomocí rodinných aliancí, z plantáží pronikli do jiných činností, zejména do maloobchodu, ten teď mnohde je jejich monopolem. Na malém městě jménem Stanger, ráno vleču našeho potomka, aby se podíval, jak vypadá Indie. Obchůdek jeden vedle druhého, vesměs galantérie, a vše naprosto indické. Pouze jedna černoška se pokoušela o konkurenci, hodiny neúspěšně stála v průjezdu s červeným svetrem v jedné ruce a s béžovou blůzou v druhé.  Kdo od ní koupí v ulicích, napěchovaných takovým zbožím?

       Indové plantáže s cukrovou třtinou už jen dirigují a na nich ať se plahočí černošský ženský plebs. Indům se hospodářsky dobře vede, není prý chudého Inda v zemi – na rozdíl od určitě existujících chudých bělochů.

       V Durbanu se Zulové utkali s Indy s tímto výsledkem: 83 mrtvých a 1.100 zraněných Zulů,  53 mrtvých a 768 zraněných Indů. „Dojde-li k černošskému povstání, my budeme první, koho oddělají,“ povzdychl si mi indický lékař, s nímž jsem se seznámil na ostrově Mauritiu, posléze pobýval pod jeho střechou v luxusním sídle v Pretorii (zlaté kohoutky v koupelně) a v jeho BMW doprovázel na cestách k  výlučně černošským pacientům kmene Ndebele.

       Řešení, uskutečňované po dosažení nezávislosti. Do východní Afriky – Keňa, Uganda, Tanzánie - Britové přivezli Indy k robotě nikoli na polích či v dolech, ale k výstavbě želenice z přístavu Mombasa do Nairobi, centra ve vnitrozemí, údajně dosud v občasném provozu. Po dosažení nezávislosti následoval surový výkop, odsun Indů, s nasazením afrických národních správců a ekonomickým zruinováním, jak jsem měl možnost na místě tam si ověřovat. Takového řešení se Jižní Afrika naštěstí vyvarovala.

       V Jižní Africe jsem byl všeho všudy čtyřikrát, něco o té zemi vím. Ale daleko víc jsem se dozvídal v Pietermarizburgu, hlavním městě Natalu, od našince, moravského inženýra, který v zaměstnání velké zahraniční firmy byl již mnoho let v každodenním styku s černošským personálem.

       Započal jsem s dotazováním: „Tady čtu v učebnici o Zulech, že jsou stateční, rozhodní, pohostinní, konzervativní, že jsou vynikající tanečníci a bubeníci, dobří přátelé ale také nepřátelé, věrni svým náčelníkům, značně pověrčiví...“

       „A zejména jsou blbí,“ můj chvalozpěv přeťal znalec. „ Ti tak nejvýš hlídat a salutovat. Práci odřou ženské.“
       „Ale mají dobrou paměť – někteří jsou přece vynikající lingvisté,“ oponoval jsem.
       „To je pravda, však již řada vystudovala, například práva – ale prozatím jsem nepotkal ani jednoho inženýra elektroniky. Ten se ještě neudál v celé Africe. Jejich představivost není lineární. Všechno mají kulaté, i domky. Chybí jim schopnost abstraktního myšlení. Například chlapík v továrně kontroluje tlak, na přístroji má napsáno nula – pět – deset. Ale když se ručička zastaví někde mezi, tak nemá vůbec představu, že by to mohla být dvojka, trojka, atakdále. Mechanickou práci se naučí. Ale každé ráno mu musím postup zopakovat. A desátý den třeba zapomenu a on nemůže fungovat.“

       Vyprávěl mi o vzdělaném, hezkém děvčeti – programátorka a v práci s kompjútrem neudělala chybičku. Jednou v kanceláři zapomněla kalendářík a spoluzaměstnanci se do něj podívali: obsahoval několik stran jejího podrobného vysvětlení, co to ten kompjútr vlastně je. Že je to zcela živá věc a uvnitř že jsou malí lidé, pracují se sčoty, kalkulují, vzájemně si pomáhají a výsledek pak dodávají na obrazovku.

       „Dáte přednost zaměstnat černocha nebo Inda – jako, řekněme, skladníka?“ zeptal jsem se.
       „Inda jako skladníka a černocha, aby ho hlídal. Indové mají v Natalu špatnou pověst – pověst nepoctivců, úlisných pochlebníků a lhářů. Jinde, například v Transvaalu, kde je Indů daleko míň, to je ovšem míň vidět.“

       Předpokládám, že takové názory vyvolají uragán mravního rozhořčení, obvinění z rasismu, zejména od druhu rozkacených znalců, kteří se nikdy neobtěžovali do Afriky osobně vlézt. Obtížně by se tak ale činilo na adresu Afričana, černocha jménem Barney Mthombothi, redaktora Financial Times. Ve svém eseji naazvaném „South Africa: On the Road to Ruin“ (12.3.2010) nemilosrdně kritizuje nynější stav, s nímž leckdo z nás outsiderů měl tu nepříjemnou možnost se seznámit – s epidemií kriminality, způsobivší též devastaci kdysi tak znamenitých končin jako například centra Carlton v Johannesburgu, opuštění, likvidaci významných obchodů, ze sličné čtvrti Hillbrow se staly ohavné slumy, notný úpadek též utrpěla Pretorie, Durban, i další menší města se stávají nebezpečnou džunglí. Příští rok budou další volby do místních orgánů, čímž se ovšem vůbec nic nevyřeší. Dojde jen k výměně jednoho druhu neschopných a nepoctivých za druhé. Tolik tedy názor Afričana černocha.

       Nedovedu si představit Inda, který by za nynější situace usiloval o imigraci tamějším měrem. Určitě raději zamíří do Ameriky, ať už k získání motelu či jiné příležitosti.

       South Africans seem to be in a bit of a foul and restless mood, with the gyrations of our philandering president and the rather large potholes on our roads being the subjects enjoying the attention of raspier tongues, especially among the chattering classes.
       Jacob Zuma is, frankly, not worth our breath. He's best left alone. He's digging his own grave. Potholes - and the general decline of our infrastructure - are another matter, however. They are a serious matter, but only the tip of the iceberg.
       Travelling around the country, one cannot but be shocked at the state of our towns and cities. The streets are a sorry mess, squalid, with overgrown verges, paint peeling off buildings - a general state of neglect and decay. It's as if nobody is in charge. It is as though since the last apartheid apparatchik was chased out of town nobody has cared to lift a finger even to sweep the place. And with the current obsession with renaming things, one is often even confused as to which town or street one is in.
       In days yonder, a perfect date for a township dude, dressed to the nines of course, was taking her to the movies, and thereafter some "window-shopping" in town. Not anymore. It's all boarded up now. Whether it's Johannesburg, Pretoria, Durban, or any of the many small towns across the land, some parts of the CBD have become a jungle, and even a health hazard. No longer a place to dare to venture, let alone take a leisurely stroll. Capital has also taken flight.
       The ANC woke up quite late in the day to the crucial role played by local government in the life of a nation. After the election in 1994, most of the organisation's bright sparks scrambled for seats in the national parliament. Positions in city and town councils were seen as nothing but crumbs from the table. It was left to its third string to run our towns and cities. And they've run them down.
       Also, in trying to merge towns and townships and do away with the old apartheid boundaries, the ANC has lumped everything together to create huge metropolises which its hand-picked, often incompetent, mandarins have found almost impossible to govern. It created a gulf between rate-payers and city halls, hence the alienation.
       But the biggest problem, which probably explains the nationwide protests over service delivery, is our system of local government, which ensures that town mayors and managers whose actions and decisions have a huge impact on people's lives are imposed by party bosses without any say by the governed. Such a system is obviously undemocratic, and is no credit to our much-vaunted constitution.
       People in such positions are often not sensitive to ordinary citizens' concerns because they are not appointed or elected by them. They are accountable to those who appointed them, the party bosses. Which is why Amos Masondo, the dozy mayor of Johannesburg, can easily pooh-pooh the outrage caused by the potholes which have disfigured the streets of this metropolis. He's not bothered by the outrage. He was imposed by the ANC. And as long as the ANC is happy with this sort of incompetence, so is he.
       The country holds yet another local government election next year. It will improve or solve nothing. We will exchange one group of incompetents for yet another bunch of ineffectual individuals. They're not to blame either. It's simply the outcome of an inappropriate system of government.
       It's not surprising that as we approach next year's election, none of the political parties has suggested making the system more accountable. They won't. The current system suits them just fine.
       If you want clean streets and refuse that's removed on time, agitate for elected representatives at local government. It's called democracy.