Ota Ulč
 2009

       Souhlasit se zasnoubením či dokonce sňatkem, byl by to sladký med nebo lázeň k utonutí? Leckterý významný předák vitá takovou iniciativu, jiný, jako například Giscard d’Estaign, se jí děsí. Plusů a minusů se nabízí habaděj, plná náruč.

       Začnu s pozitivem – zavzpomínáním na zásluhy samaritánů, zachránivších přemnohé životy. I když k nim mohlo dojít s všelijakou, ne vždy zcela ctnostnou motivací.  Německý podnikatel Oskar Schindler riskoval vlastní svobodu ochraňováním židů, aby mu zmnožovali zisky a při té příletžitosti mohli zůstat na živu. Mohou se vést nekonečné debaty, co že bylo dominantní. V případě přeživších, o jejich prioritě ovšem nemohlo být pochyb. Neméně nepochybná byla nezištná ušlechtilost statečného skandinávského Raoula Wallenberga, diplomata neutrálního Švédska, který zachránil přemnoho životů, aby ztratil svůj vlastní – ve vězení sice ne nacistickém, ale sovětském.

       Ocenění si zaslouží reprezentant rovněž tehdy neutrálního státu a sice Turecka: Behic Erkin, jehož blízký přítel Mustafa Kemal Ataturk („Otec Turků“) ho pověřil funkcí velvyslance ve Francii - 1.srpna 1939, přesně jeden měsíc před Hitlerovou invazí Polska a tak započetím druhé světové války. Tento diplomat svým počínáním se zasloužil o záchranu odhadovaného počtu aspoň dvaceti tisíc židovských životů, za podmínek, kdy reprezentanti jiných států se nemínili zajímat, nikterak se angažovat.

       Životopisná kniha The Ambassador, vydaná v roce 2007, jejímž autorem je Erkinův vnuk Emir Kivircik, obsahuje množství přesvědčivé dokumentace. Notnou ironií zůstává, že jeho dědeček za první světové války, v níž se Turecko podílelo na straně nikoliv vítězné, byl jakožto expert železničního systému  oceněn pěti medajlemi od německé vlády. Mezi nimi byl i železný kříž první třídy, jenž notně přispěl při pozdější  záchraně.

       Tak se zasloužil statečný muž – muslim.

-    -    -
       Po spěšném pádu Francie (1940), turecké velvyslanectví stejně jako i jiné zastupitelské úřady, se přesunulo do jižní části země, Němci neokupované, do lázeňského města Vichy s pro-německou kolaborující vládou.

       Tam Erkin prosazoval, aby na turecké židy, v té době pobývající na francouzském území, se nevztahovaly diskriminační antisemitské předpisy.

       Nárok zaslal na nejvyšší místa a vláda ve Vichy požadavek ignorovala.

       Erkin se nedal odradit a tak svými činy dokazoval faleš pohodlné rezignace oné naprosté většiny, jež nemínila ani v nejmenším se angažovat, trošíčku riskovat - vždy s výmluvou, že beztoho se nedá nic dělat. Erkin se obrátil na německé oficiály v Paříži a podařilo se mu je pohnout, aby nařídili Francouzům ve Vichy v téhle věci vyhovět.

       Křesťané ve Vichy se tuze snažili při asistenci „konečného vyřešení židovské otázky“, zatímco tento islámský velvyslanec zvýšil své záchranné úsilí. Svému podřízenému konzulovi v Paříži poručil vystavit rodné listy potřebným zájemcům, kteří snad kdysi tureckými občany byli nebo třeba nikdy nebyli. Do Paříže vzkázal: „Nebudete se zajímat, zda každý ze žadatelů má všechny papíry v pořádku. Naučte je, aby opakovali ‚Já jsem Turek, moji příbuzní žijí v Turecku‘ a vystavte rodný list komukoliv, kdo bude schopen říct deset slov turecky.“ (Citováno z článku „The Ambassador“, autoři Zeyno Baran a Onur Sazak, The Weekly Standard, 16.2.2009).

       Takhle si počínal člověk v prostředí, v němž francouzští byrokraté se, někdy až k přetrhnutí snažili vyhovět nacistickým genocidálním záměrům. Ve svém úsilí tento diplomat stál značně osamocen. Jiné zastupitelské úřady, vyslanectví a konzuláty, dávaly přednost nevidět, neslyšet, s nacisty bezkonfliktně vycházet. Autor Kivircik cituje z dopisu, který jeho dědečkovi 17.10.1940 napsal Maynard Barnes, první tajemník velvyslanectví USA, tehdy ještě neutrální země: „My nepovažujeme současné praktiky za diskriminující.  Zákony platí pro všechny osoby židovského vyznání, žijící na okupovaných územích, aniž by docházelo k diskriminaci na základě jejich národnosti.“

       Nádherná logika, že ano. Deportovat, zabít, vyhladit je všechny, aniž by pak některý si z nich mohl stěžovat na diskriminaci.

       Erkin usiloval získat od Němců souhlas k jejich odjezdu ze země (onen tzv. safe passage) přes některé neutrální území. V dubnu 1942 se v této záležitosti setkal s německým generálním konzulem s aristokratickým jménem Krug von Nidda.

       Vyslovil požadavek a aristokrat posměšně opáčil s dotazem, proč by měl vyhovět.

       Velvyslanec uvedl důvody dva: Připomněl, že jednak za první světové války Turecko umožnilo záchranu dvou německých bitevních lodí, a za druhé, že on je držitelem onoho železného kříže první třídy, nejvyššího vyznamenání, jež tehdejší německé císařství poskytovalo.

       Takto získal povolení k úniku z holocaustu v roce 1942, s prodloužením do 1943, a dvacet tisíc životů bylo zachráněno. Muslimem.

       Historie nabízí vhodný precedent: před víc než pěti stoletími sultánové ottomanské říše poskytovali azyl židům, unikajícím perzekuci, zejména v tolik křesťanském Španělsku.

       Toto v turecké zemi, v níž teď antisemitismus náramně kvete. V jeho západní části, ne tedy ve vzdálených primitivních koutech Anatolie, město Eskisehir zveřejnilo informaci „Psům vstup dovolen, Arménům a Židům zakázán.“ (The Economist, 31.1.2009:54). V Ankaře, hlavním městě, před izraelským velvyslanectvím došlo 28.prosince 2008 k demonstrativnímu spálení Davidovy šesticípé hvězdy. V Turecku už několik roků Hitlerův Mein Kampf zůstává bestsellerem.

       Ano, to jsou pak sakramentská dilemata.

       Tolik tedy k úvodu o plusech a minusech.