Ota Ulč
 2009

       V demokratických systémech po volbách vítězství opozice, s výměnou stráží dochází k personálním, někdy i značně důkladným změnám. Ve službě jak zahraniční  (diplomacie) tak domácí (byrokracie) dlužno rozlišovat dva druhy čeledě – jednak  political appointees, jednak regulérní civil service, součást hierarchie s pozvolným postupem a více než méně zaručenou poklidnou kariérou.

       Diplomat započne jako nejnižší attaché, z třetího tajemníka výš, než se stane  panem radou, až k případnému dosažení velvyslaneckého cylindru. Nebo se stát kandidátem výlučně politickým, být vybrán za všelijaké zásluhy (třeba senátor, který právě volební utkání prohrál a je momentálně bez zaměstnání, nebo mecenáš, štědře přispívající do partajních žoků, nebo druh celebrity jako bývalá hollywoodská hvězda Shirley Temple, která reprezentovala supervelmoc v Praze v závěrečném dějství normalizace). Podivný věru systém, v němž se outsiderům amatérům dostává pověření, aby dirigovali jim podřízené profesionály. Ovšem když zavane jiný, politicky nepříznivý vítr, tito appointees rázem končí, musí se pakovat, pryč s nimi.

       Čím vyšší funkce, tím větší je existenční zranitelnost. V domácím byrokratickém prostředí rovněž převládá takový dualismus, že prezidenti či premiéři se chopí žezla s doprovodem svých oblíbenců, na jejichž schopnosti či aspoň loajalitu mohou spolehnout. Ti pak třeba i mediálně zazáří, ale kvapně vyhasnou s koncem kariéry jejich dobrodince. Obama do Bílého domu jako významného dirigenta přivedl takto povýšeného, tuze ambiciozního kongresmana jménem Rahm Emanuel. Tento bývalý baleťák, s dvojím (americkým a izraelským) občanstvím, ovšem ve své funkci nesetrvá o minutu déle než bude trvat Obamův pobyt u prezidentského stolu.

       Připomínám si slova legendárního Everetta Dirksena, někdejšího senátora z Illinois, když na výtku, že do funkcí jmenuje své přátele, odpověděl otázkou „To si mám vybírat své nepřátele?“ Odtud z dálky o machinacích na české politické scéně vím pramálo, ale předpokládám, že po volbách v roce 2006, Topolánek si v premiérském úřadě neponechal a spěšně vystrnadil Paroubkovy kumpány.

       Historie bohatě potvrzuje, že s nejistotou na politické frontě roste vliv oficiálně neutrálních byrokratů. Někdo přece musí stát spravovat a nebudou to čerství ministři, kteří budou nahrazeni jinými dřív, než se zorientují ve svěřeném rezortu. Tak potvrzují tristní zkušenosti francouzské třetí a čtvrté republiky. Nebo i celé poválečné období v Italii s tucty vlád miniaturní životnosti, připomínající oprávněnost povzdychu, přisuzovaného Mussolinimu, že vládnout v Itálii není obtížné, ale jaksi zbytečné.

       V diktaturách k tomuto druhu povolební výměny kádrů ovšem nedochází. Zato byly a stále jsou k dispozici čistky v kteroukoliv dobu. Stačí si připomenout naši dobu socialistickou, budovatelskou – i s šibenicemi jsme to uměli.

-    -    -
       Pracovníci v amerických mediích si tradičně přisuzovaly roli prokurátorskou, šťourat se v počínání držitelů moci, odhalovat nepravosti, pranýřovat, nápravy se domáhat. Čili onen tzv. corrective mechanism, což ze sdělovacích prostředků vytvořilo značně vlivnou, autonomní mocnost s ledajakým vztahem k objektivitě vlastního počínání.

       Zatímco zatracování George W.Bushe se stalo nepominutelnou normou, jeho nástupce v úřadě se dosud těší výhodě občas definované jako Mandela Factor. O pozoruhodném Nelsonu Mandelovi, tuze se ve své jihoafrické vlasti zaslouživším o demontáž o apartheidu bez krveprolití, přece sdělovací prostředky nesdělily nepříznivé slovo. Však taková kritika by čpěla obviněním z rasismu, takže na něco takového sakramentský pozor si dát. Totéž platí v nynějších amerických podmínkách.

       Buďme konkrétní, poslušme si příkladem: inauguration, oficiální uvedení nového prezidenta do úřadu. Před čtyřmi roky (po Bushově znovuzvolení) novinové titulky takto vyjadřovaly notné mediální rozhořčení:
       REPUBLIKÁNI UTRATÍ 42 MILIONŮ NA INAUGURACI, ZATÍMCO NAŠI VOJÁCI NEMAJÍ ŘÁDNĚ OBRNĚNÁ VOZIDLA.

       42 MILIONŮ NA OSLAVY BOHÁČŮ, ZATÍMCO OBYČEJNÍ AMERIČANÉ UTŘOU NOS (doslova „get the shaft“)

       NEZODPOVĚDNÁ BUSHOVA EXTRAVAGANCE V TÉTO EKONOMICKY OBTÍŽNÉ DOBĚ.

       Čtyři toky poté, Obamova inaugurace přišla na víc než čtyřikrát tolik peněz. Media takový pokrok hodnotila jásavými titulky:

       OBAMOVA HISTORICKÁ INAUGURACE STÁLA POUHÝCH 170 MILIONÚ.

       OBAMA UTRATIL 170 MILIONÚ:  AMERIKA POTŘEBUJE VELKOU OSLAVU.

       OBAMA UKAZUJE AMERICE JAK OSLAVOVAT.

-    -    -
       Při vystěhování z Bílého domu, Bushovy dcery pro Obamovy dcery připravily košíky s všelijakým obsahem: květiny, sladkosti, hračky, vycpané medvidky, různá DVD a CD. U toho dopis s upřímným přáním a s radami, jak si zvyknout na život v tak jinačím protředí.

       Skeptik něco takového třeba znicotní jako prázdné, formální, a kdo víc zda vůbec upřímné gesto.

       Ano, jistěže lze u jeho upřímnosti pochybovat. Ale každopádně okolnosti Bushova stěhování se lišily o jeho původního příchodu před osmi lety. Tehdy personál končícího Clintona a viceprezidenta Gora projevil svou nelibost důkladnou devastací nedobrovolně opouštěných prostorů. Ze zdí vyrvali dráty, zásuvky, elektrické spojení, nepoužitelnými učinili kompjutry, a pomstychtivost odcházejících vandalů byla tak značná, že z  klávesnic odstranili písmeno W , jímž se Bush syn lišil od svého otce, prezidenta před Clintonem. Navíc do toaletních mís nacpali takové množství papíru, že se jim podařilo ucpat a účinně deaktivovat tato místa potřebné úlevy. Došlo též k poničení nábytku v ložnicích, celková škoda odhadovaná na mnoho tisíc dolarů.

       Media, jakkoli nepřátelská, neměla příležitost libovat si sděleními, že odcházející Bush a jeho lidi by též byli vandalizovali, případně pro svou osobní potřebu ledacos užitečného ukradli, jak se tehdy v případě jeho předchůdce proslýchalo.

       Končící prezident na odchodnou uděluje i amnestie. Rozdílem v takovém počínání se budu zabývat v některém z příštích článků.