Ota Ulč
 2009

Jak byste definoval pojem exulant  a emigrant a domníváte se, že „rodnou hroudu“ opustili nejlepší synové  a dcery českého národa, jak se v médiích po roce 1989 často psalo?

       Společným jmenovatelem jakékoliv uprchlické odnože je ovšem skutečnost, že domácí prostředí opustili. Významný byl rozdíl v primárním popudu: zda odchod, zmizení OD něčeho či K něčemu. Zda odejít z náramné vily na Hanspaulce nebo z kriminálu bez jakýchkoliv domácích perspektiv. Rozlišovat motivy, jež přiměly skočit do neznáma. Byly to zejména pudy lovit elefanty v Africe či dychtění po zlatém teleti nebo naopak úprk před vlastní tchyní? Před lety jsem se věnoval dost důkladnému průzkumu profilu a motivace běženců z osmdesátých let, a výsledek vycházel na pokračování v exilovém časopise Západ (a v sametových podmínkách, v roce 2006, znovu uveřejnil Nový Polygon). Rozlišování motivace buď výlučně či částečně politické nebo naopak ekonomické, a potýkat se s báchorkami tvorů, kteří údajně utekli od alimentačních povinností vůči pěti potomkům z výlučně politických důvodů.

       Na rozdíl od exulanta s nevymýceným vztahem k rodnému prostředí, autentický emigrant se příliš po minulosti nerozhlíží, naopak se chce integrovat, baží po asimilaci. Nejednou jsem se potkal s  karikaturami, předstírajícími, že  českou řeč zapomněli, aniž se tu novou pořádně nenaučili. Pak tu je i opačný extrém, s nímž jsem se setkával zejména u generace poúnorových uprchlíků – nostalgičtí čeští patrioté, kteří se s novým prostředím nezžili, trestali ho nerozumnými odsudky a přitom vlastně trestali vlastní rodiny, zejména své děti. Kdežto racionální přistěhovalec přijme nové prostředí, to ho poněkud, ale ne úplně změní.
       Nyní k druhé části otázky – o kvalitě odcházejících, zda nejlepší synové a dcery: od většiny národa se ovšem liší svou kuráží odejít. V tom tedy byli netypičtí.
       A jejich kvalita? Světu jsme se prezentovali různě. Například v Austrálii u protinožců Čech poúnorový exulant uspěl vybudováním továrny na sýry, té největší v celé jižní hemisféře a britská královna ho obdařila znamenitou medajlí za zásluhy. Ale tamtéž, v Northern Territories, první dva po druhé světové válce pověšení lupiči byli rovněž Češi.

       Domníváte se, že česká povaha má svoji zvláštnost, specifikum?

       Moje čínsko-švýcarská manželka (česky se poněkud naučila, s výsledkem poněkud připomínajícím Čapkova mloka Boleslawa Jablonského) tak tvrdí a zdůrazňuje český smysl pro humor a absurdno. S tím souhlasím a potvrzuji dvěma zážitky. Na zdi v  jedné malostranské ulici jsem postřehl křídou napsaný nápis JÁ  JSEM SVINĚ. Tuto sebekritickou upřímnost jsem si vyfotografoval. Rok poté se znovu na tomtéž místě stavím a zjistím, že předpokládaná meteorologická nepřízeň  nejen že nápis nesmazala, ale jiná ruka tam připsala přiznání JÁ TAKY. Druhý příklad: v parku potkám maminku s chlapečkem. Ten zrovna sebral kamínek a snad mínil ochutnat, načež slyším varování „Pepíčku, nestrkej si to do pusinky, nebo dostaneš syfilis.“ Kde jinde na světě bych mohl být svědkem podobné nádhery?
       Nelichotivá specifika ovšem rovněž máme – zejména onu plebejskou závist.

       Mohl byste uvést osobnosti, jichž si v české i v současné světové historii považujete?

       Zodpovězení takové otázky by si vyžádalo délku v rozsahu pašijových her v Oberammergau.  Začal bych zmínkou o podivu našeho synátora, zvyklého na Čechy kalibru Josefa Škvoreckého, že po příjezdu do mého rodného prostředí mu většina tamějších domorodců tolik neimponovala. V exilu jsem měl možnost se seznámit s osobnostmi jako byl Jiří Voskovec, Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid,  Karel Steinbach, téměř neskutečný renezanční člověk – někdejší svatební svědek Karla Čapka, divadelník, proslulý gynekolog a porodník, lékař v americké armádě, který s plnou energií tam stále sloužil a dožil se téměř sto let. A Egon Hostovský, ovšem. První člověk, s nímž jsem v Americe popíjel. Přilétl jsem do New Yorku ve čtvrek dopoledne a týž den odpoledne jsme takto započali. Tolik nezapomenutelných skazek od melancholického velikána.

       Moc rád bych se byl poklonil jiným velikánům. Jakkoliv jsem nahlédl do většiny států světa a několikrát si jako „neopatrný zbabělec“ (sebekritická diagnoza) koledoval o malér,  v porovnání se zkušenostmi globetrotterů předchozích generací jsme vlastně jen mravenečkové, na luxus s klimatizací zvyklí zhýčkaní poseroutkové. Třeba takový Enrique Stanko Vráz, v Bulharsku narozený velký český patriot. Na kocábce jménem Praha zdolával děsivé peřeje neprobádaného Orinoka a přitom si četl Raisovy „Zapadlé vlastence“ a Mrštíkovu „Pohádku máje.“ Na Nové Guineji pojmenoval pohoří po Bedřichu Smetanovi. Zážitky s jihoamerickými lovci lebek a jejich umnými zmenšovateli. Vrázovy zprávy o Číně roku 1900 mám před očima: žebrák s nožem zapíchnutým v lebce. Kudlu si denně trošku přibíjí, aby čerstvé krůpěje přece jen pozastavily znetečnělé chodce.

       Letos má také vyjít knížka „Běženec v očistci.“ Při zápolení s textem jsem měl dočasné nutkání zakomponovat pár historických postav, s nimiž si popovídat – například Winston Churchill nebo Peter Ustinov, takoví velikáni.

       Myslíte, že latinské úsloví – kde je dobře, tam je vlast – je oprávněné a co osobně Vás ponouká k návštěvám Čech, když už půl století žijete spokojeně v U.S.A?

       Pod takové latinské tvrzení bych nespěchal se podepsat: dobrý pocit ze současnosti nemůže anulovat zkušenosti z předchozích let, které třeba byly ještě lepší.
       Nepodepíšu se pod žádný z těchto dvou extrémů: jednak Jiřímu Voskovci přisuzované rčení, že člověk je doma tam, kde si pověsí klobouk, a jednak onu opačnou, ještě větší nehoráznost „všude dobře, doma nejlíp,“ což by tedy mělo platit i tehdy za Stalina, hladomoru na Ukrajině, v dobách čistek, teroru, hororu gulagů na Sibiři, nebo v nynější době v Somálsku či Zimbabwe.

       Svůj život v Americe, spíš než „spokojený“ bych spíš hodnotil jako „užitečný.“ V životě se mi povedly dvě věci. Jednak úspěšné ilegální vykličkování z totalitní klece, jednak, vzdor bezcennému pražskému doktorátu, v Americe znovu začít s jiným studiem a uspět.

       Do Čech se každoročně pravidelně vracím kvůli řeči a tamějším přátelům. I když celkem zdárně dovedu zacházet s angličtinou, přece jenom je to spíš jen černobílá televize, v porovnání s možnostmi rodného jazyka, s nímž lze laškovat, přetvářet, poznamenat osobitým puncem. A kromě řeči, prostředí našeho mládí, též přátelé, které se mi poštěstilo najít zejména v kumštýřských kruzích.

       Napsal jste už bezmála dvacet knih, bezesporu podnětných a zajímavých, co Vás přimělo k psaní a není psaní určitý druh terapie? Můžete uvést důvody proč Vám přední česká nakladatelství odmítala vydat dvě beletristická díla „Běženců...“ a neměl jste z toho špatný pocit?

       Těch výtvorů je teď už víc než dvacet. Prapříčinou mé psavosti byla existenční nutnost. V americkém akademickém prostředí je pedagog přece oceňován především za svůj publikační výkon. Publish or perish, že ano. Takže jsem musel začít psát a docela se mi to začalo dařit. Pak jsem se seznámil se Škvoreckými a ti mě ponoukli, abych něco dal na papír v naší mateřštině, což byla doba začátku jejich velezáslužného exilového nakladatelství 68 Publishers. Učinil jsem a k příjemnému překvapení zjistil, že se mi česky píše snadno, aniž bych tvrdil, že zas tak moc náramně. Co do těch beletristických krůčků: týkalo se to svazku Šťastně navrácený běženec, Škvoreckým v anketě Lidových novin, hodnoceného jako nejlepší kniha roku. Nakladatelství se ale nezajímala, údajně ji odmrštila jako poťouhlý výsměch české národní povaze. A jaký že jsem z toho měl pocit? Nadšen jsem ovšem nebyl, aniž bych se byl příliš rmoutil. Však s takovými zkušenostmi se v americkém knižním byznysu setkává naprostá většina autorů.

       Zcestoval jste mnoho zemí pěti světadílů a ne povrchně, tedy skoro celý svět, a poznatky jste vepsal do svých knih, čtenáři k užitku i k potěšení a díky tomu poznání jste optimistou, či pesimistou, když nahlížíte na současný stav naší planety?

       V Praze vydaném svazku Kdo je kdo je rubrika „Krédo“. Do ní jsem napsal svůj záměr „Žít zajímavě.“ Takovou příležitost jsem měl a o ní jsem se chtěl podělit. Občas se mi to povedlo. Na univerzitě jsem se věnoval mezinárodnímu a právu a oboru tzv.comparative government. V porovnání praktik i v hodně vzdálených končinách se daly objevit zajímavé paralely. Třeba v případě mimo svou vlast žijících Číňanů, jimž se dostalo označení „Židé Asie.“ Na Filipínách jsem si ověřil, že tamější diskriminační předpisy jakoby byly opsány z rakousko-uherského, antisemitsky nabroušeného mocnářství. Při pátrání po porozumění jsem značně alergický vůči multikulturalismu a jeho politicky korektním nesmyslům o rovnocenosti civilizací a kultur. Platon jako Pol Pot, vegetariáni jako lidožrouti, vsjo rovno. K fundamentální dichotomii „optimismus či pesimismus“ spíš bych se charaterizoval jako zdrženlivý pokud možno realista, stále pídící po smyslu naší pozemské existence, jak osud každému z nás různě, ale každopádně jen dočasně definitivně naporcoval.

       Píše se Vám snadno, jak pravíte, hodně jste viděl a hodně prožil, stal by se z vás spisovatel pokud by se Vám nepodařilo v roce 1959 opustit Československo a byl byste nucen žít trvale v této zemi, určitě byste postrádal svobodu jak osobní tak tvůrčí a setkal jste se někdy se zásahem, kupříkladu cenzury v Čechách, či v USA a měl jste někdy problémy se svými názory právě ve Státech?

       Neodejít tehdy z klece, žádným psavcem bych se samozřejmě nebyl stal. Pouze bych byl smolil u civilního soudu na pohraničním okrese další a další rozvodové rozsudky a hádanice jezeďáků o vlastnictví slepic. Ale i při takové činnosti jsem si musel počínat opatrně, obezřetně, abych nenarazil - porovnatelné s reakcí poučeného dobytčete uvnitř ohrady s elektrickým napětím.

       Přišel jsem tedy s užitečnou zkušeností do amerického akademického prostředí, tam do nemalé míry dirigovaného lidmi – od posledního asistentíka po děkany a rektory - přesvědčenými, že existující demokratický, tolik tolerantní systém, zaručující velmi pohodlnou až báječnou existenci, je vlastně hanebný, zavržení hodný. A přitom horovat o nádherách socialistické nirvány. (Dost se o takových nehoráznostech zmiňuji v knížce Špatně časovaný běženec.)

       Potichu jsem se vztekal a reagoval, inspirován Josefem Švejkem. Příklad: Ve společenské místnosti našeho politologického oddělení dominoval velikánský plakát s portrétem Lenina a ujištěním, že žil, žije a bude žít. Tehdy jsem se zmínil o případné vhodnosti zeď okrášlit i portrétem Hitlera, však oba se zasloužili o miliony mrtvol, i když se historici ještě nedohodli, kdo z nich víc.

       Ještě jeden příklad: V rámci boje proti sexuálnímu harašení nám tady začaly řádit radikálky, příhodně označované jako feminazi. Též došlo k nahnání nás profesorských kádrů k ideologickému přeškolování – takzvané sensitivity session.

       Na podiu předsedala docela pohledná socioložka, která svou akademickou kvalifikaci přezentovala slovy „Jsem žena, Portorikánka a lesbička“ - čili tři politicky korektní trumfy k nepřebití.
       Následovaly řízné verbální šlehy na hřbety nás mužů, bělošských heterosexuálů.
       Po produkci ticho, nikdo se nehlásil do diskuse. Tak jako za našich starých časů – „Soudruzi, nikdo nemá otázku? Jen se neupejpejte, však nikdo vám hlavu neutrhne.“
       Neupejpal jsem se a  rozpovídal se velechválou zážitku právě absolvované zkušenosti. Tyhle soudružky se zarazily, pánské posluchačstvo mě podarovalo pohledem, určeným bláznovi, až tedy do okamžiku, než jsem zkonkrétněl: „Velice vám děkuji, poněvadž jste mi umožnily vrátit se do dob mého mládí, do stalinismu, ano, takové to vskutku bylo.“ Přikyvoval jsem a vychutnával jejich aspoň částečnou zmatenost.
       Další sensitivity session, ideologické přetváření, jsem již neokusil a nebyl pozván.

       Není to výraz nevděku a absolutního nepochopení, když se nyní v Čechách setkávám skoro na každém kroku s protiamerickými názory a tendencemi, směřujícími proti Izraeli slepotou vůči rozpínavosti Putinova Ruska?

       Na taková témata jsem už napsal celou řadu neveselých textů. Krátce se zmíním jen o antiamerikanismu, v Evropě tak zdárně bujícím. Amerika přišla zachraňovat Evropu víc než jednou – prozatím naposledy koncem devadesátých let vyřešit jí nezvládnutelný konflikt na Balkáně. Připomeňme si Srebrenici a chrabrost nizozemských ochránců.
       Příliš sebevědomí to pak nedodá a všelijak se racionalizuje: my starý kontinent, kolébka náramné civilizace a proti tomu kovbojská mentalita, primitivové. Přece „americká kultura“ je oxymoron, vzájemně se vylučující nonsens. Však si pletou pojmy Czechoslovakia a Yugoslavia, ušklíbne se Čech, který ovšem nemá tušení třeba o hlavním městě Oregonu či Severní Dakoty, států značně rozsáhlejších. A že pouhá Kalifornie produkuje víc laureátů Nobelovy ceny než kterákoliv evropská země? Se nedivte, beztoho to jsou většinou evropští přistěhovalci.
       Takto tedy slýchávám a nedivím se. Však v té zemi evropských přistěhovalců žiji.

       Vracíte se občas v paměti do dávných krajin vašeho plzeňského dětství, mladosti a dospívání, v rychlém časovém sledu to byly tři údobí, čas první republiky, následně německá okupace a pak poválečné údobí s temnými padesátými léty.

       Z dávné doby první republiky můj první pamatovatelný zážitek mohl či vlastně měl být ten poslední. Při přebíhání ulice do mně vrazil nákladní vůz a pořádně nakřápl mou tehdy pětiletou hlavičku. V místních novinách dokonce vyšla zpráva o smrtelném úrazu. Jenže po pěti úspěšných operacích jsem se z maléru vykřesal.

       Můj otec byl automechanik, motocyklová závodník, v plzeňském předměstí měl svou vlastní živnost, a matka pocházela z nejbližší sudetoněmecké vesnice. Poněvadž si vzala Čecha, její soukmenovci vesměs reagovali nevlídně, pokládali ji za odpadlici, aniž by ji české prostředí bylo vřele přijalo. Za války ovšem kýžené harmonie nepřibývalo.

       V Plzni se o třeskuté nokturnální návštěvy postarali angloameričtí vzdušní piráti (protektorátní terminus technicus), leč strefovali se ledabyle. Nám dvakrát či třikrát pošramotili střechu rodného domu a jedna bomba se zabořila, aniž explodovala, na zahradě metr od zdi. Začátkem roku 1945, bomby se ale trefily do našeho gymnázia, k velikému jásotu žactva, pak si užívajícího prázdnin až do konce války.

       Nejkrásnější doba započala sobotou 6.května příjezdem Američanů, příslušníků Pattonovy armády. Já se už tehdy učil anglicky a mohl jakž takž komunikovat. Pár týdnů poté jsem měl příležitost obhlédnout si jednotku Rudoarmějců. Oslavovali, nabírali do plechovek pivo z uloupeného soudku. Velící oficír si pak šel ulevit na  záchod, poprvé v životě spatřil cosi splachovacího. Napřed se v míse umyl, po poučení správně použil a výsledek hlučně zaháněl šavlí.  Hned po návratu domů jsem se podíval na mapu potvrdit si tvrdou realitu teritoriálního rozpoložení, v jakém se tu ocitáme sousedství, a řekl si, že snad by bylo lepší tam nebýt.
       Dostavil se Vítězný únor a rok poté maturita na klasickém gymnáziu s výukou latiny a řečtiny. Měl jsem zájem o literární vědu, o níž se ale nezajímali budovatelé zářných zítřků. Vzdor mému maloburžoaznímu třídnímu původu mě šoupli na práva  - za stalinismu, v době mimořádně hanebné. Z našeho ročníku snad třetinu studentů časem povyházeli, mnohdy se trefili špatně, v mém případě se netrefili vůbec.

       V Plzni žije sochař Jaroslav Bocker, kdysi jsem ho znával, magistrát si u něho objednal sochu generála Pattona, sochař ji tedy vytvořil a hle magistrát zalovil v Cibulkových seznamech, sochaře v nich objevil, nastal náramný humbuk probíraný i v mediích a sochu odmítl, není to pozdní hrdinství? Uvádím ten příklad jako symbolické vyjádření současnosti v Čechách, toho pozdního „honu na čarodějnice.“

       Jsem outsider už příliš dlouhodobý, než abych se k takové ožehavosti mohl kompetentně vyjádřít. S jménem tohoto sochaře a odmítnutím jeho díla se teď setkávám poprvé. Odtud z dálav mám spíš pocit, že místo honu na čarodějnice se dává přednost amnézii, raději zapomenout na hanebnou minulost, žádné nahlížení do zpětného zrcátka. A je to postoj přece populární v národě s tunami žluklého másla na hlavě.
       Otázky mnohdy k  nerozuzlení. Někdo se dostal na seznam estébáckých fízlů omylem a jiný v nich byl úspěšně pominut. Jaká byla motivace zalasovaných? Vztek, msta, slast z pocitu možnosti uškodit, nebo jen strach, oportunismus, nedostatek kuráže odolat nátlaku, vydírání? Někomu se podařilo uhnout, šikovně vykličkovat.
       Neodolám se zmínit o výtečném manévru, s nímž se mi svěřila jedna velmi populární herečka (divadlo, film). Měla se zúčastnit prvního svého zájezdu do nepřátelské ciziny a estébáci přišli zatlačit se sdělením, že pojede jen za cenu spolupráce. Dotyčná požádala o jeden den, v němž si takovou závažnost promyslet. Své dilema vyřešila takto:“ Soudruzi, ovšemže mileráda bych spolupracovala, ale musím se vám přiznat – je mi to hodně trapné se přiznat k jedné své slabosti. Já totiž ráda a hodně piju, a to  pak hrozně kecám a všechno vyžvaním. Je mi to upřímně líto, že by tedy spíš bylo ve vašem zájmu, zájmu socialismu, mě kvůli té mé slabosti diskvalifikovat.“  Verbíři nad ní znechuceně mávli rukou a do Francie pak přece jen jela.

       Hodně se hovoří o zániku knihy jako takové, pokud jsem v USA, konkrétně v michiganském Grand Rapids, velice často navštěvujeme knihkupectví, bohatě vybavené literaturou všeho druhu a pobudeme i v knihovnách a vždy je plno, od rána do nočních hodin, nezdají se Vám ty prognozy o konci knih v nynější podobě přehnané? Co byste řekl v souhrnu o vztahu konkrétně Vašich studentů ke kultuře, literatuře, umění?

       Nářky o vadnoucím zájmu o literaturu, četbu vůbec, mě doprovázejí již celý život.  Takže se divím onomu neutuchajícímu množství knih, vydávaných naříkajícími nakladateli. Knihkupectví, aspoň ve velkých městech, v Čechách i Americe, nebývají liduprázdná.
       O získání pozornosti občana – konzumenta ovšem konkurují všemožná media. Americká komerční televize ztrácí svůj podíl na úkor televize kabelové, přílivu DVD.
       Ona printed media - noviny, deníky, časopisy - ztrácejí předplatitele, náklad hubne i takovým kolosům jako New York Times, i tam si musejí utahovat opasek.
       Snažím se sledovat pokrok ve vývinu knih elektronických, jimž se předvídá zdárná budoucnost vytlačit z trhu knihy, tak jak je známe od dob Gutenbergových.
       Těch pár jedinců pohroužených do četby elektronické knihy, co jsem prozatím viděl, bych spočítal na prstech jedné ruky.
       Co ti mí studenti? Záleží na oboru. Ti, co se zajímají o mezinárodní vztahy, v naší knihovně s více než dva miliony svazků mají zdrojů požehnaně. Naopak studenti se zaměřením na přírodní vědy takový žánr pomíjeji. Ovšem je spousta výjimek.  Například jeden mladý čerstvý lékař značně sdílí mé zájmy.

       V květnu by měl proběhnout v pražském Luxoru křest Vaší poslední knižky, určitě se těšíte i na Prahu, na setkání s přáteli a na Vaše čtenáře. V nadcházející osmdesátce vitalitou a energií přímo záříte, sršíte, vím, že nato žádný recept není, jak to jen děláte a tak Vám přeji ať Vám ten bojovný a mladický životní elán i nadále vydrží. A děkuji za zajímavý a přínosný rozhovor.

       A já Vám děkuji za zájem mě vyzpovídat. V Luxoru spíš v červnu než květnu dojde ke křtu knížky „Slasti plavby od Radbuzy k oceánům“ se zážitky na palubě a v různých končinách – Aljaška, Karibik, Patagonie, Pacifik. K téhle poslední, téměř měsíc trvající cestě po stopách bojišť druhé světové války, došlo před necelým jedním rokem. Snad takové příležitosti zabraňují, aby člověk příliš kvapně stárnul. Archaický geront již sice jsem, ale osmdesátka mi letos ještě nehrozí.