Ota Ulč
 2008

       Návrh jet se trmácet na olympijskou podívanou v Pekingu, nyní spíš psaného a vyslovaného jako Beijing, jsem vetoval z důvodu jak meteorologického, tak ideologického. V hlavní metropoli tohoto Middle Kingdom jsem už jednou v létě byl a nespěchám si tak horkou, vlhkou, málo příjemnou zkušenost se zoufale znečistěným vzduchem zopakovat. Rovněž milerád oželím příležitost být někde napěchován s miliony dychtivých návštěvníků. A pak je tu také zábrana ideologická, v souvislosti se sportovním zápolením na té nejvyšší možné úrovni, tolik zpolitizované, od svých původních principů tolik odvrácené, že aby jejich zakladatel baron de Coubertin v záhrobí zaštkal.

       Co zbylo z postulátu o amatérismu účastníků, o svatosvatém tvrzení v chartě Mezinárodního olympijského výboru, že jde o soutěž jedinců a nikoliv národů.  Proč tedy při dekoraci vítězů zaznívá jejich národní hymna? Výsledkem je ultrapatriotické soutěžní třeštění. Jak nepolitické byly hry v Berlíně roku 1936, v Londýně 1948, Helsinkách 1952, v Melbournu 1956, kde v utkání ve vodním polu mezi mužstvem Maďarska a Sovětského svazu došlo i k utkání pěstnímu? Léta plynula, v Mnichově 1972 došlo i k doslovnému vraždění atletů. Tahanice a vystrnadění Taiwanu v Montrealu 1976, bojkot v Moskvě 1980, bojkot v Los Angeles 1984, až teď do nejposlednější doby, kdy před pár týdny s jakýmsi podivným zdůvodněním došlo k diskvalifikaci (pak přece jen zrušené) iráckého týmu týmž Mezinárodním olympijským výborem, jenž se v minulosti nikdy nepozastavil nad počínáním Saddamova syna, psychopata Udaye: ten, tuze angažován v  olympijských aktivitách, například vlastnoručním zavražděním potrestal iráckého boxera za jeho porážku v ringu, a rovněž tuze bolestivě potrestal prohravší fotbalovou reprezentaci.

       A nyní tedy událost, když z potupy vlastní maoistickou rukou způsobené katastrofy velké proletářské revoluce a ještě většího skoku vpřed či vzad, post-Maova Čína se míní prezentovat světu s autentickými zásluhami o dosažený pokrok. Však porovnejme: v roce 2001, kdy došlo k vybrání Číny jako pořadatelky letošní Olympiády, její  hrubý národní produkt se odhadoval ve výši 1,3 trilionu dolarů. Teď v roce 2008, kdy došlo realizaci takového snu a tím i dosažené  prestiže, hospodářský výkon důkladně zmohutněl do výše 3,6 trilionů dolarů. Číňané, dědicové prastaré civilizace v dobách, kdy jinde ve světě si barbaři kyji vzájemně rozbíjeli své negramotné lebky, jsou přece tuze hákliví na „ztrátu tváře,“ příliš si vědomí potupných debaklů, bílými ďábly jim uštědřených. Teď se naskytla výtečná příležitost pořádně se před světem vytáhnout, vytřít mu zrak.

       Číňané si potrpí na některá čísla – numerologie, to je jejich forte. Osmička je číslice šťastná, proto vybráno zahájení Olympiády na 8. srpen – osmý to měsíc roku.

       (V týž takto šťastně vybraný den, tam v hlavním městě došlo k uzavření sedmnácti tisíc sňatků.)  Započala výstavba obrovským, v jiných než čínských podmínkách dost obtížně představitelným tempem, s náklady prozatím odhadovanými na 43 miliard dolarů. Jak ale odhadnout dopad likvidace starých čtvrtí, oněch hutong s úzkými uličkami? Najednou se snad milion občanů ocitl bez přístřeší.

       Čínští vládci ať už v jakékoliv dynastii včetně té současné, stále se pokládající za cosi komunistického, se právem obávají stavu, vyjádřeného slovem luan neboli chaos.

       Plánovanému olympijskému spektáklu ublížila kakofonická předehra událostí v Tibetu, kde právě takový luan se zviditelnil, v zápětí následován zemětřesením v důležité provincii Sečuanu, se značnou destrukcí a ztrátami na životech. Mezinárodní reputace Číny v současné době rovněž není nejznamenitější, vlastní to však vinou jako například svým počínáním v Radě bezpečnosti, vetováním rezoluce postihující hanebného diktátora Mugabeho v Zimbabwe.

       Čtyřhodinové zahájení onoho dne osmého osmý na zbrusu novém modernistickém stadionu s oprávněným pojmenováním na Ptačí hnízdo, za přítomnosti 91.000 diváků se výtečně povedlo – „wildly successful“ komentovaly The New York Times. Olympijská horečka že umlčela kritiky, zdolala apatii, inspirovala převládající pocit národní hrdosti a též přispěla k posílení legitimity vládců, systému jedné politické strany, jíž se přiznávají zásluhy za snadno viditelné zlepšení životních podmínek aspoň části – nezanedbatelné části – společnosti.

       „Visual extravaganza“,  známý filmový tvůrce Zhang Yimou se postaral o choreografii večera s použitím patnácti tisíc účastníků. Obrovský kaligrafický svitek se rozvíjel, s prezentrací čínské historie, v níž jsem nepostřehl sebemenší zmínku o katastrofálním počínání jakéhosi Maocetunga, věru žádné již mávání rudou knížkou jeho citátů. Ony tisíce účastníků se postaraly o iluze vlnícího se prostoru s čínským sdělením - znaky HARMONIE, právě onoho protipolu destruktivního chaosu.

       Pro Číňany, vynálezce střelného prachu, jsou rachejtle jejich značně forte, vybuchovaly, obzor okrášlovaly v nejluxusnějším možném provedení. Představení vrcholilo počínáním předního dřívějšího Olympionika, jak na tenkém laně se pohybuje ve výši u stropu, umně ho zvládne kolem dokola, zažehnout olympijský oheň.

       Televizní kamery každou chvíli zamířily k přítomné honoraci, významným potentátům.  Hu Jintao, čínský prezident. V téměř intimní blízkosti vedle sebe sedící George Bush a Vladimír Putin, jenž právě v tu dobu dal pokyn k vojenské iniciativě v Gruzii, s tanky, tak jak Češi pamatují z roku 1968 a též se s ničivou střelbou, jichž tehdy byli ušetřeni. Na tribuně seděli Nicolas Sarkozy, izraelský Peres, australský Rudd, neseděl tam Robert Mugabe, ač by tak rád byl učinil – však dorazil do Hongkongu a dál se nedostal. Teď aby se trmácel k domovu, aspoň nějaká to spravedlnost.

       V Ptačím hnízdě převládalo pořádné horko, někteří předáci si sundavali saka.

       Do stadionu pak začaly pochodovat delegace 204 států z nichž některé jsou jen pseudostáty jako například americké Portoriko či Guam, britske koloniální državy jako Bermuda či Cayman Island. Dodržena byla tradice, že jako první přijdou Řekové, k poctě země, kde v roce 1896 došlo k obnově Olympijády z dob antiky, a dlouhý průvod jako poslední uzavře hostitelská země. Poněvadž to ale je Čína, země bez abecedy, pořadí příchozích ovšem nemohlo být abecední, ale podle pokynů čínského písma, jejich strokes („rys, tah, črta,“ též „mrtvice“), takže do poslední chvíle se nevědělo, kdo kdy se vynoří.

       Soustřeďoval jsem se na vlajkonoše. Ten izraelský se slovanskou tváří měl ruské jméno. Ten americký s jménem Lopez Lomong byl súdánský uprchlík, jako dítě unesený povstalci, jemuž se později podařilo uprchnout do Keňi. Hodně těch nositelů národních praporů byly vlajkonošky a to dokonce i v čele delegace muslimského Jordánska. Některé delegace se prezentovaly v pochmurném  černém oblečení a dělaly dost věrohodný dojem funebráků. Naopak vynikli Australané v šatu blankytně modrém.

       Některé státečky se prezentovaly s tuctem delegátů a jedním atletem. Pacifičtí ostrované, náramně exoticky vyparádění, ovšem bez naděje na získání medajle. Ve stejné situaci byla většina Afričanů, s výjimkou běžců na dlouhé vzdálenosti. Ve značném počtu se dostavili Rusové, Američanů bylo víc než 400, a nejpočetnějších domácích Číňanů přes 600. Jejich vlajku nesl téměř třímetrový basketbalista Yao Ming, a za ruku vedl devítiletého hošíka, jenž přežil ono sečuánské zemětřesení: nejen se z trosek školy vyhrabal, ale z vlastní iniciativy se mu podařilo zachránit dva spolužáky.

       Sbor místních čínských dětiček řecky odzpíval olympijskou hymnu.

       Večer tak mistrovsky zaranžovaný a bez sebemenšího zádrhelu předvedený končil, na  tribuně nemohlo být příliš veselo pozorovatelům z Londýna, dějišti příští Olympiády. Ti aby se teď pokusili vymyslet, jak právě absolvovaný čínský zázrak překonat. Pan primátor Bem si může libovat, že Praha se do takového soutěžení pouštět nebude.

       České republice se ale hned zpočátku podařil závidění unikát: Poté co televizní pořad byl v USA s mnohahodinovým zpožděním odvysílán, dostalo se nám zprávy o úplně první zlaté medajli ze všech, a získala ji Češka, nota bene Plzeňačka. Svou vzduchovkou vyrovnala světový rekord a docílila nový olympijský rekord a  navíc i český rekord být takto zcela první mezi prvními.