Ota Ulč
 2008

       Leckterý našinec si do exilu přivezl kus staré vlasti. V novém domově bude mluvit česky a na svět se bude dívat očima své české zkušenosti. Je to ale handicap? Stane se ze mě kosmopolita jen proto, že jsem se u protinožců oženil s tetovanou Papuánkou?

       Oženil jsem se s netetovanou Nečeškou. Dorozumíváme se anglicky. Jednoduchá angličtina je jednoduchá. Neskloňujeme, nepádíme. Její perfektní zvládnutí ale pokládám za téměř nedosažitelné. Slovany prozrazuje obtížně potýkání s výslovností některých písmen - W nerozlišované od V, rachotivé R a nezvládnutelné TH. (My se ovšem můžeme revanžovat naším veleošidným Ř). Jak se potýkat s výrazy a útvary arbitrárními, idiomatickými, idiotickými? Vyznejte se v předložkách. Kdy dělat čárky, kdy užít člen určitý, neurčitý nebo žádný? Jdu se zeptat tří Američanů vzdělaných, v zemi narozených, je to jejich rodná řeč, a každý mi dá jinou odpověď.

       Neznám nikoho, kdo při svých prvních pokusech se zápolením s překladem z mateřského jazyka do angličtiny, by nezjistil, že výsledek tak učinit doslovně, vyzní kostrbatě, nepřírozeně, až směšně. Mnohokrát jsem se takto přesvědčil četbou anglických nápisů v Praze a vlastně kdekoliv jinde. Legrační sdělení v Japonsku, Thajsku a teď  ovšem v Číně v olympijském roce 2008. Již po dobu osmnácti měsíců, speciální týmy policie tam čenichají, v pátrání po lingvistických prohřešcích.

       Příkladů ovšem přemnoho: IF YOU ARE STOLEN, CALL THE POLICE  AT ONCE – Jestliže jste byl ukraden – nikoliv tedy okraden – okamžitě kontaktujte policii.

       Supermarket se na nápisu firmy spletl použitím adjektiva SUSPICIOUS (podezřelý) místo patrně zamýšleného AUSPICIOUS (příznivý, šťastný, nadějný).

       Co asi mínil nápis na obchodě UNSIGHTLY (podivný, škaredý) and PECULIAR (podivný)? Nebo LETTUCE IN PAIN – Hlávkový salát v bolestech? Nebo DYING RIGHT HERE IS STRICTLY PROHIBITED,  že umírat tam na místě je přísně zakázáno. Rád bych pochopil sdělení TESTES TO MAKE YOUR HEART TINKLE, že varlata by měla rozezvonit mé srdce, na rozdíl od přímočaré informace FUCKING LOVELY, provedené ve tvaru srdíčka na růžovém podkladu.

       My, bílí barbaři, bychom se neměli zlomyslně pochechtávat. Račte se pokusit zvládnout čínštinu, jazyk, který ovládá pětina až čtvrtina všeho lidstva! I tamější dětičky to zvládnou, což nám se nepovede, k potvrzení čínského pořekadla, že není nic horšího na světě, než slyšet bílého barbara, snažícího se mluvit jejich jazykem.

       Mnohé tisíce znaků, symbolů, komplikovaných obrázků lze vokálně vyjádřit všeho všudy jen čtyřmi sty sedmi slabikami. Je zcela běžné i mezi vzdělanci, že k vyřešení komunikačních potíží, na papír napíší to, co nezvládli ústně.

       V angličtině slovo „bar“ znamená nejen „bar“, ale i „advokátní komoru,“ „soudní dvůr“, „tyč“, „příčku“, „závoru.“ A v čínštině smysl například slova LAO je ještě značnější - „zítra, týden, napřesrok, návštěvníci, zpáteční jízdenka, přispívat články do novin.“ Výraz CHUA znamená padesát různých věcí.

       Řeč, instrument mluvené komunikace, aby tedy byla zdrojem přemnohých nedorozumění. Mluvčí si vypomájaí tony - mandarinština má čtyři, jiné dialekty jich mají víc. K nedorozumění dochází nejen mezi nedoslýchavými. Čili BA, podle toho, jak se vysloví, znamená buď „osm,“ nebo „táhnout,“ nebo „držet,“ nebo „tatínek.“ Nutno tedy mít hudební ucho, akustický cit, dobrý muzikanstký sluch tohle všechno rozlišit.   Trénoval jsem stokrát, výsledky žalostné. Navíc je potřeba obrovské paměti a olovo v zadku.

       V české konverzaci  si můžeme pohrát se slovem, nechat na něm svůj personální punc. Což v čínštině by přece nešlo. Jak píše výtečný publicista Luděk Frýbort, světoběžník s permanentní adresou v německém Hanoveru, v pojednání „Pokus bílého barbara o průnik do čínské duše“ (v neméně výtečném exilovém časopise Nový Polygon, č.2/2008), že čínština je jazyk citově chudý, nelze jí dát onen personální punc, melodii – to je předem dáno nezbytností oněch čtyř tonů, bez nichž by mluvčí ztroskotali v nesrozumitelnu. Frýbortovými slovy „Pro Číňana není neotonovaná řeč žádná řeč, nýbrž barbarské blábolení“. Též vznáší vědátory dosud nevyřešenou otázku, zda je jazyk a písmo produktem národního charakteru či zda prvotní je jazyk a z něj se odvodil charakter.

       Obtížné je číst, ještě obtížnější psát. Psaná řeč je komplikovaný, historicky nastřádaný produkt imaginace: prý je v ní i návod, klíč k pochopení čínské mentality. Nefonetické obrazce jako by obdržely svoji samostatnou životnost. Výběrem správných slov lze uplést, zaflastrovat iluzi reality. Ve slovech, v symbolech je magie a ve správných pak sloganech je politicko-občanská jistota, takže se pojev začíná a končí citátem, sichr je sichr.

-   -   -
       Zásluhou globalizace,  spojeneckého vítězství v druhé světové válce a americké vůdčí role ve vědách a moderní technologii, angličtina se stala dominantním jazykem ve světě.  Anglickým jazykem se již domluví dvě miliardy pozemšťanů. Jenže v relativně brzké budoucnosti – v roce 2020 – pro pouhou menšinu 15 procent bude jejím rodným, původním jazykem. Pro onu velkou většinu to bude řeč přijatá. Tak tvrdí Michael Erard v pojednání „How English Is Evolving Into a Language We May Not Even Understand“, o vývoji angličtiny do stavu, že ji nebudeme rozumět, uveřejněném ve Wired Magazine  nikoliv tuctovém zdroji (23.6.2008).
(* celý článek je připojen pod čarou)

       Jazyky včetně naší češtiny procházejí neustálou obměnou, košatí se, obohacují či ochuzují. Tím důkladnější je tomu v případě rozmáhajícího se, již dost univerzálního komunikačního nástroje jako je angličtina. Poučným precedentem nám poslouží latina, která se časem přetvořila v rozlišnosti s jmény italština, franština, španělština, portugalština a rumunština.

       Již v současné době jakousi znalost angličtiny má 300 milionů Číňanů – čili zhruba celkový počet všeho amerického obyvatelstva. Číňané, zejména mimo metropolitní oblasti v odlehlých končinách, kde rození Američané či Britové se jen zřídkakdy vyskytují v učitelských rolích, si neznámou řeč, jíž se snaží zvládnout, přizpůsobují nejen výslovností, víc vyhovující jejich hlasivkám. Jako v případě Singapuru souhláskové duo TH vyslovují jako T (think – tink), ale dochází i k jiným modifikacím, které rodilý Čech by rovněž přivítal. Například se zbavit členů – onoho určitého THE a neurčitého A. Pomíjet protivnou specialitu pomocných sloves DO a DID.

       Dochází ke změnám, například pominutím podmětu ve větách, jak je běžné v čínštině ať v mandarinské či jiné verzi. Anglickému posluchači smysl takového sdělení pak třeba unikne, i kdyby bylo vysloveno se zázračnou precizností. Rovněž může zmást čínské nerozlišování rodu – ten, ta, to, a času minulého či budoucího. Teď jdu, aniž jsem ale kdy šel nebo mínil teprve jít: pouze jdu včera a jdu zítra. Tak aspoň mi to vysvětlovala manželka, za přesnost nemíním ručit.

       Tak či onak, pozvolně vzniká autonomní čínská verze angličtiny, zvané Chinglish (vysloveno Čingliš), a lze jí dost s důvěrou předvídat samostatnou budoucnost, pokud budeme pořádně počítat a na rozdíl od našich husitských předků na množství budeme muset hledět. Jestliže se setkám s nápisem HANDICAPPED BATHROOM, v dosavadním doslovném porozumění by to byla mylná informace o handicapované koupelně či veřejném záchodku, ale člověk obeznámený s Chinglish ovšem správně pochopí zamýšlený smysl sdělení.

       Nemělo by nás pak překvapit zmohutnění této nové řeči, mluvčím původní angličtiny pramálo srozumitelné, tak jak je tomu také v případě Pidgin English, legitimního komunikačního nástroje, úřední řeči na řadě pacifických ostrovů, s možností získat v tomto oboru doktorát na australské univerzitě v Brisbane.(S různými rozkošnostmi, třeba popis piana jako „paní to bije a ono kvičí“).

       S rostoucím rozmachem a popularitou Chinglish smích nás přejde, přestaneme se chichotat legračním nápisům, co po Olympiádě zbydou a třeba budou i přibývat.

By Michael Erard

       The targeted offenses: if you are stolen, call the police at once. please omnivorously put the waste in garbage can. deformed man lavatory. For the past 18 months, teams of language police have been scouring Beijing on a mission to wipe out all such traces of bad English signage before the Olympics come to town in August. They're the type of goofy transgressions that we in the English homelands love to poke fun at, devoting entire Web sites to so-called Chinglish. (By the way, that last phrase means "handicapped bathroom.")

       But what if these sentences aren't really bad English? What if they are evidence that the English language is happily leading an alternative lifestyle without us?

       Thanks to globalization, the Allied victories in World War II, and American leadership in science and technology, English has become so successful across the world that it's escaping the boundaries of what we think it should be. In part, this is because there are fewer of us: By 2020, native speakers will make up only 15 percent of the estimated 2 billion people who will be using or learning the language. Already, most conversations in English are between nonnative speakers who use it as a lingua franca.

       In China, this sort of free-form adoption of English is helped along by a shortage of native English-speaking teachers, who are hard to keep happy in rural areas for long stretches of time. An estimated 300 million Chinese — roughly equivalent to the total US population — read and write English but don't get enough quality spoken practice. The likely consequence of all this? In the future, more and more spoken English will sound increasingly like Chinese.

       It's not merely that English will be salted with Chinese vocabulary for local cuisine, bon mots, and curses or that speakers will peel off words from local dialects. The Chinese and other Asians already pronounce English differently — in both subtle and not-so-subtle ways. For example, in various parts of the region they tend not to turn vowels in unstressed syllables into neutral vowels. Instead of "har-muh-nee," it's "har-moh-nee." And the sounds that begin words like this and thing are often enunciated as the letters f, v, t, or d. In Singaporean English (known as Singlish), think is pronounced "tink," and theories is "tee-oh-rees."

       English will become more like Chinese in other ways, too. Some grammatical appendages unique to English (such as adding do or did to questions) will drop away, and our practice of not turning certain nouns into plurals will be ignored. Expect to be asked: "How many informations can your flash drive hold?" In Mandarin, Cantonese, and other tongues, sentences don't require subjects, which leads to phrases like this: "Our goalie not here yet, so give chance, can or not?"

       One noted feature of Singlish is the use of words like ah, lah, or wah at the end of a sentence to indicate a question or get a listener to agree with you. They're each pronounced with tone — the linguistic feature that gives spoken Mandarin its musical quality — adding a specific pitch to words to alter their meaning. (If you say "xin" with an even tone, it means "heart"; with a descending tone it means "honest.") According to linguists, such words may introduce tone into other Asian-English hybrids.

       Given the number of people involved, Chinglish is destined to take on a life of its own. Advertisers will play with it, as they already do in Taiwan. It will be celebrated as a form of cultural identity, as the Hong Kong Museum of Art did in a Chinglish exhibition last year. It will be used widely online and in movies, music, games, and books, as it is in Singapore. Someday, it may even be taught in schools. Ultimately, it's not that speakers will slide along a continuum, with "proper" language at one end and local English dialects on the other, as in countries where creoles are spoken. Nor will Chinglish replace native languages, as creoles sometimes do. It's that Chinglish will be just as proper as any other English on the planet.

       And it's possible Chinglish will be more efficient than our version, doing away with word endings and the articles a, an, and the. After all, if you can figure out "Environmental sanitation needs your conserve," maybe conservation isn't so necessary.

       Any language is constantly evolving, so it's not surprising that English, transplanted to new soil, is bearing unusual fruit. Nor is it unique that a language, spread so far from its homelands, would begin to fracture. The obvious comparison is to Latin, which broke into mutually distinct languages over hundreds of years — French, Italian, Spanish, Portuguese, Romanian. A less familiar example is Arabic: The speakers of its myriad dialects are connected through the written language of the Koran and, more recently, through the homogenized Arabic of Al Jazeera. But what's happening to English may be its own thing: It's mingling with so many more local languages than Latin ever did, that it's on a path toward a global tongue — what's coming to be known as Panglish. Soon, when Americans travel abroad, one of the languages they'll have to learn may be their own.

       Michael Erard (author@umthebook.com) wrote about the spread of the Chinese language in issue 14.04.