Ota Ulč
 2008

       Ústava USA u kandidátů na nejvyšší úřad v zemi vyžaduje jejich bezúhonnost, příčetnost, dosažený věk a narození na americkém území. Takže pokud nedojde k ústavní změně, nynější kalifornský guvernér, v Rakousku narozený svalovec Arnold Schwarzenegger nemá šanci, jakož i nemá v české zemi narozená  Madléna Albrightová, za svobodna Korbelová.

       Puristé by též mohli vznést námitky proti kandidatuře Johna McCaina, který se narodil v nyní již delší dobu neexistujícím pásmu Panama Zone, kde sloužil jeho otec, námořní důstojník. Ono území sporné právní povahy nikdy Americe nepatřilo, jeho součástí nebylo, na rozdíl od padesáti států, od Alabamy po Wyoming. McCainova rodina vedla nomádský život, stěhovala se s otcem admirálem a nepříjemný osud zavinil, že syn nejdéle vlastně pobýval v Hanoi, šest let ve vietnamském  zajetí. Jeho bází na americkém území se stala Arizona, adresa jeho manželky.

       Takovým handicapem netrpí v Illinois narozená Hillary Rodham Clintonová.

       Ultrafeministky kalibru Glorii Steinemové si ale stěžují, že nyní tak důkladně povadlé naděje senátorky Hillary na nominaci Demokratickou stranou jsou důkazem neutuchajícího sexismu v zemi. Sexismu v podobě obamamánie – rasismu na ruby.

       Barack Hussein Obama,  u přemnohých předpokládaný spasitel Ameriky a třeba i celé planety. Vyslovil dokonce svou ochotu setkat se a podiskutovat s iránským prezidentem Ahmadinežádem, jehož eminentní touhou je zničení státu Izraele. Náš dosluhující prezident, globální zloduch George W.Bush, na své návštěvě Izraele se v proslovu v Knessetu před pár dny o takových iniciativách zmínil, s poukazem na někdejšího amerického senátora, který v roce 1939 prohlásil, že k válce, přepadení Polska, nemuselo dojít, kdyby on si byl mohl s Hitlerem popovídat a agresivní zálusk mu rozmluvit.

       Jak věru slovy přimět fanatika typu Ahmadinežáda, aby svých krvelačných záměrů zanechal? Bush Obamu nejmenoval, do chamberlainovského šatu neoblékal, nicméně způsobil obrovskou nejen mediální bouři nevole. I tak uvážlivý, rozumný senátor Joe Biden, předseda zahraničního výboru, tuze se rozběsnil.

       Předpoklad spasitelské obamamánie mě ponoukl k napsání tohoto textu. Zejména mě inspiroval článek s názvem „President Apostate?“ (apostate - „odpadlík“) ve velevlivných liberálních The New York Times, (12.května 2008), jehož autorem je Edward N. Luttwak z Centra pro strategická a mezinárodní studia, autor knihy Strategy: The Logic of War and Peace. (*Pozn.: celý článek je připojen pod čarou.)
       Tento významný myslitel připouští, že hodně pošramocená pověst Ameriky by se vylepšila v některých částech Afriky, určitě v Keni, rodišti Obamova otce, a to zejména u lidu kmene Luo, nikoliv však u konkurenčního kmene Kikuyu – připomeňme si hodně krvavé bitky před několika týdny, v reakci na tamější prezidentské volby s nepoctivě spočítaným výsledkem.

       Obamova popularita v Africe a v muslimském světě jsou ale dvě rozlišné – značně rozlišné – záležitosti. Obama  měl sice afrického zploditele, teď se prezentuje jako stoprocentní „Afro-Američan“, jenže ve světě islámu něco jako „poloviční muslim“ neexistuje. Obamův otec byl muslim, podle muslimského práva se jeho syn automaticky stal stoupencem téže víry, a vůbec pak nezáleží, že otec na náboženství nedbal a matka běloška byla hodně přesvědčená ateistka.

       Prezidentský kandidát své muslimské jméno Hussein neinzeruje a většina americké veřejnosti ho za muslima nepokládá. Věří jeho ujišťování, že přijal křesťanství a tato víra pro něho hodně znamená. (Tomuto ujišťování věřit se snad dá, na rozdíl od jeho absurdního tvrzení, že o nenávistných, antiantiamerických, antibělošských názorech reverenda Jeremiáše Wrighta, svého duchovního rádce a intimního přítele po dobu dvaceti roků, neměl tušení.)

       Nyní však k předpokládanému příznivému dopadu Obamova zvolení na islámský svět: V očích muslimů, ona conversion - opuštění víry, je nejhroznějí zločin, horší než vražda. V učení jak sunnitů, tak šíitů, se doporučuje stětí, useknout hlavu, pokud možno duchovním, velebným pánem. V posledních letech však leckde dochází k modifikaci – totiž ke smrti ukamenováním či oběšením.

       Trestní zákoníky ve většině muslimských zemí takové řešení sice nenařizují, ale právě v této době parlament v Iránu a ve dvou státech malajské federace takovou změnu projednává. V roce 2006 v Afghanistánu, jeden takový konvertita unikl popravě prohlášením za nepříčetného (a posléze upláchl do Itálie).

       Představme si situaci, že v roce 2009 prezident Barack Hussein Obama by přijel do Teheránu na usmiřující popovídání s Ahmadinežádem. Ačkoliv pouze v Iránu a Saúdské Arábii islámské náboženské soudy výslovně dominují nad světským zákonodárstvím, i jinde ale platí ustanovení, že kterýkoliv muslim může odpadlíka od víry beztrestně zabít a stát mu v tom nebude bránit.

       Plánování takové státnické návštěvy na nejvyšší úrovni aby pak byla ošidnost sama.

       Naděje, že Obamovo zvolení vylepší vztahy s islámskými zeměmi, se nezdají být příliš realistické. Spíš naopak. Inu, nechme se překvapit.

President Apostate?

By EDWARD N. LUTTWAK
Published: May 12, 2008
       BARACK OBAMA has emerged as a classic example of charismatic leadership — a figure upon whom others project their own hopes and desires. The resulting emotional intensity adds greatly to the more conventional strengths of the well-organized Obama campaign, and it has certainly sufficed to overcome the formidable initial advantages of Senator Hillary Clinton.

       One danger of such charisma, however, is that it can evoke unrealistic hopes of what a candidate could actually accomplish in office regardless of his own personal abilities. Case in point is the oft-made claim that an Obama presidency would be welcomed by the Muslim world.

       This idea often goes hand in hand with the altogether more plausible argument that Mr. Obama’s election would raise America’s esteem in Africa — indeed, he already arouses much enthusiasm in his father’s native Kenya and to a degree elsewhere on the continent.

       But it is a mistake to conflate his African identity with his Muslim heritage. Senator Obama is half African by birth and Africans can understandably identify with him. In Islam, however, there is no such thing as a half-Muslim. Like all monotheistic religions, Islam is an exclusive faith.

       As the son of the Muslim father, Senator Obama was born a Muslim under Muslim law as it is universally understood. It makes no difference that, as Senator Obama has written, his father said he renounced his religion. Likewise, under Muslim law based on the Koran his mother’s Christian background is irrelevant.

       Of course, as most Americans understand it, Senator Obama is not a Muslim. He chose to become a Christian, and indeed has written convincingly to explain how he arrived at his choice and how important his Christian faith is to him.

       His conversion, however, was a crime in Muslim eyes; it is “irtidad” or “ridda,” usually translated from the Arabic as “apostasy,” but with connotations of rebellion and treason. Indeed, it is the worst of all crimes that a Muslim can commit, worse than murder (which the victim’s family may choose to forgive).

       With few exceptions, the jurists of all Sunni and Shiite schools prescribe execution for all adults who leave the faith not under duress; the recommended punishment is beheading at the hands of a cleric, although in recent years there have been both stonings and hangings. (Some may point to cases in which lesser punishments were ordered — as with some Egyptian intellectuals who have been punished for writings that were construed as apostasy — but those were really instances of supposed heresy, not explicitly declared apostasy as in Senator Obama’s case.)

       It is true that the criminal codes in most Muslim countries do not mandate execution for apostasy (although a law doing exactly that is pending before Iran’s Parliament and in two Malaysian states). But as a practical matter, in very few Islamic countries do the governments have sufficient authority to resist demands for the punishment of apostates at the hands of religious authorities.

       For example, in Iran in 1994 the intervention of Pope John Paul II and others won a Christian convert a last-minute reprieve, but the man was abducted and killed shortly after his release. Likewise, in 2006 in Afghanistan, a Christian convert had to be declared insane to prevent his execution, and he was still forced to flee to Italy.

       Because no government is likely to allow the prosecution of a President Obama — not even those of Iran and Saudi Arabia, the only two countries where Islamic religious courts dominate over secular law — another provision of Muslim law is perhaps more relevant: it prohibits punishment for any Muslim who kills any apostate, and effectively prohibits interference with such a killing.

       At the very least, that would complicate the security planning of state visits by President Obama to Muslim countries, because the very act of protecting him would be sinful for Islamic security guards. More broadly, most citizens of the Islamic world would be horrified by the fact of Senator Obama’s conversion to Christianity once it became widely known — as it would, no doubt, should he win the White House. This would compromise the ability of governments in Muslim nations to cooperate with the United States in the fight against terrorism, as well as American efforts to export democracy and human rights abroad.

       That an Obama presidency would cause such complications in our dealings with the Islamic world is not likely to be a major factor with American voters, and the implication is not that it should be. But of all the well-meaning desires projected on Senator Obama, the hope that he would decisively improve relations with the world’s Muslims is the least realistic.

Edward N. Luttwak, a fellow at the Center for Strategic and International Studies, is the author of “Strategy: The Logic of War and Peace.”