Ota Ulč
 2008

       Oceán pacifický, který takto nepřesně v roce 1520 pojmenoval portugalský mořeplavec  Ferdinand Magellan, je větší než veškerá souš naší planety dohromady.

       Děti tam ve školách učí, že ostrovů je víc, než kolik lze napočítat hvězdiček na obloze.

       Všechny tamější ostrovy nikdo nikdy nenavštívil, též z vynikajícího důvodu, že se neví – nemůže vědět – kolik tisíců jich vlastně je. Některé mizí v hlubinách, jiné se rodí. Zmizel Tunanaki v  Cookově souostroví, přibyl Rakaia u New Britain a za pár dní z něho byl pořízek, výše 800 stop. Čím víc na východ, tím jsou menší, nepočetnější, ztracenější. Tedy od 1.500 mil dlouhé Nové Guineje po ubohoučké dvě čtvereční míle ostrova Pitcairn, obydleného hrstkou potomků vzbouřenců z legendární lodi Bounty. Nová Guinea, padesátkrát větší než druhý největší ostrov Nová Kaledonie, má kopce do výše pěti kilometrů. Tím směrem lze utéct před vražedným tropickým horkem, ale do světa odloučení, včetně primitivismu doby kamenné.

       I tam doléhaly třesky druhé světové války. V Evropě jsme se dozvídali o hororech na východní frontě, dobývání a nedobytí Stalingradu a Leningradu, o invazi v Normandii, aniž jsme měli ponětí, jak veliké množství amerických životů stálo vylodění na ostrově Iwo Jima. Na leckterém lahodném ostrově teď žije daleko míň lidí, než kolik jich tam za války padlo. Snadněji se uskutečňovalo vyloďování na břehu severoafrickém či evropském bez korálových útesů, na nichž by uvízly invazní čluny, tím spíš pak obrněná vozidla, a brodící se jednotky se staly výtečným terčem ostrovních obhájců. V Papuánsku na krvavé stezce Kokoda Trail v pohoří Stanley Owen Range - tak značném, že bylo bariérou pro letectvo zdolávat takovou výšku v pravidelně hazardních metorologických podmínkách - víc ztrát způsobily terénní útrapy, tropické bakterie, než řádění dělostřeleckých bateríí, malariální komáři víc než artilérie, průjem víc než šrapnel.

       Etický kodex Japonců  vylučoval eventualitu vzdát se nepříteli i za zcela beznadějné situace. Například při pověstném a hodně krvavém dobývání ostrova Iwo Jima v sououstroví Bonin, z počtu 21.000 japonských obránců, po urputné bitvě jich na živu zbylo necelé jedno procento. Zejména velitelské kádry dávaly přednost harakiri – sepuku, rozpárání vlastního břicha. Tak si přece nepočínali ani ti nejvášnivější nacisté.

       V dobách našeho tehdejšího mládí jsme se pramálo dozvídali o Guadalcanalu, strážci ideologické čistoty nám historické epopeje kinematograficky zužovali na Malachovskou mohylu, Kubáňské kozáky a Lenina v říji, jak se tehdy šuškávalo.

       Poúnorový politický pořádek tuto válku natolik přeinterpretoval, že ledacos nám znechutil. Neměli jsme pak zájem o Duklu či Buzuluk, ale o Normandii a Monte Cassino. A fantazíroval jsem o válce v Pacifiku.

-    -    -
       Japoncům se podařilo vybudovat první nebělošský, moderní, industralizovaný stát. Jaký to třeba rozdíl od velikánské Číny se shnilou dynastií Mandžu! S ní v roce 1895 zahájili vítěznou válku a při té příležitosti se zmocnili Formosy, nynějšího Taiwanu. Deset let poté se pustili do Rusů a velice je porubali. Za první světové války se tento dvojnásobný vítěz přidal na správnou stranu, tedy se ztrojnásobil a od Ligy národů v Ženevě dostal do mandátu celou, do té doby německou, Mikronésii.

       Imperiální Nippon pozvolna začal věřit své vlastní neporazitelnosti (aniž by ale kdy pozbyl svého nikoliv nepodstatného pocitu méněcennosti). Údajné potupy, dislokace ve světové ekonomice, sama existence průmyslového giganta, velice ztranitelného nedostatkem nerostů, surovin, to vše usnadnilo navléct si agresivní šat. Podvodný incident v Mukdenu posloužil v roce 1931 jako záminka k invazi a okupaci Mandžurie, jíž přetvořili v loutkové protektorátní Mandžukuo. Další incident v roce 1937 u mostu Marco Pola v Pekingu se stal záminkou ke vtrhnutí do Číny a obsazení všeho, co se dalo. Pravda, všechno se nedalo.

       V Evropě se Hitler pustil do plutokratů a jejich zámořské koloniální majetky se začaly rozsypávat. Francie padla v roce 1940 a Japonci vešli do francouzské Indočíny, aniž Pétainova vláda ve Vichy protestovala. Protestovali ale jiní a F.D.Roosevelt nařídil zmrazení japonských fondů, uvalil embrago na vývoz nafty a železa, pokud Japonci nevyklidí jak Čínu, tak Indočínu. Britská a holandská vláda oznámily stejná ultimata.

       Hirohito měl tedy málo na vybranou: buď vyhovět bílým ďáblům a ztratit jak zdroje, tak tvář, nebo se dát do boje a zaručit si zdroje mečem - kaučuk a cín v Malajsku, pohonné hmoty v holandské Východní Indii, nynější Indonésii.

       Retrospektivně, Pearl Harbor připadá téměř jako nevyhnutelnost. Poté co Hitler rozmetal bílá koloniální impéria, japonské akvizici Pacifiku pouze překážela existence americké flotily v havajské Perlové zátoce. Plán útoku vypracoval mimořádně schopný admirál Isoroku Yamamoto, původem z prestižní samurajské rodiny, též vzděláván na amerických univerzitách Harvard a Yale.

       Američané byli na válku trapně nepřipraveni. Sice se jim podařilo rozluštit japonský vojenský kod, útok očekávali, ne však jeho lokaci. Za svítání v neděli 7.prosince 1941 se dostavilo 360 bombardérů, americký radar interventy zaznamenal, muž ve službě oznámil hrozivě se blížící tečky na velitelství, jenže tam mu vynadali, aby si z nich nedělal blázny a v neděli ráno je nebudil. Pearl Harbor se tak stal unikátem v námořní historii. Japonské bomby roztříštily naprostou většinu amerického námořního vybavení, unikly jen dvě mateřské letadlové lodě, které vzdor agresorovým kalkulacím nebyly v době útoku v přístavu.

       Japonsko tak docílilo obrovského vítězství, s otázkami, co pak podniknout, kterým směrem se pohnout. V květnu 1942, tedy za pouhý půl roku po Pearl Harboru, došlo k dobytí Malajska, Singapuru („Největší katastrofa v britské historii“ slovy W. Churchilla), Barmu, holandskou Východní Indii a Filipíny - to vše za vlastně pramalou cenu: 15.000 padlých vojáků, ztrátu 380 letadel a 4 torpedoborců.

       Po nádherných laciných triumfech se nedalo od triumfujících očekávat, že se stáhnou do pacifické ulity a oddají se meditacím. Námořnictvo si cvičilo svaly na větší slávu, chtělo rozdrtit Havaj a Austrálii. Admirál Yamamoto prosazoval plán zaútočit na americký ostrova Midway, kdežto námořní štáb usiloval o akci na Šalamounových ostrovech a Nové Kaledonii, kdežto velitelství pozemních vojsk, plně angažovaných v Číně a Mandžurii, se nemínilo podílet na tom či onom plánu. Japonci svým otálením probendili čtyři veledůležité měsíce, během nichž se americká válečná mašinerie rozběhla na rekordní obrátky. Japonci tehdy mohli dopochodovat až do Austrálie a zastavily by je snad jen puchýře ve vlastní punčoše.

       Jednotní nebyli ani Američané. Armádě velel fotogenický generál Douglas MacArthur, primadona s málo zastíranými politickými ambicemi. Vypuzen z Filipín, usiloval o návrat, cestu severním směrem, z Austrálie přes Novou Guineu a Mindanao až na hlavní filipínský ostrov Luzon.

       Jinak si ale války představoval šéf námořnictva Chester Nimitz, brilantní stratég, jenž v závěru konfliktu velel největší flotile světa – pět tisíc lodí s dvěma miliony mužstva. Místo nákladného dobývání malárií zamořených ostrovů, nezřídka hodně z cesty, Nimitz navrhoval soustředit se na získání pouze těch s letištní plochou, odkud by pak bombardéry dolétly do samého Japonska.

       Došlo  k významným námořním bitvám - Battle of the Coral Sea (květen, 1942), první takový unikát, kdy soupeřící flotily na sebe vůbec nevystřelily, neboť se nepotkaly. Uplatnily se totiž zcela nové metody – veškeré bojování zastalo letectvo z mateřských lodí a obrovité, Japonci favorizované bitevní lodi začaly prokazovat svou omezenou užitečnost. (Američané je nefavorizovali, neboť jednak o ně přišli v Pearl Harboru, jednak si spočítali, že budoucnost bitvy na vodě je ve vzduchu a k tomu se potřebuje plovoucí rozjezdová plocha a nikoliv obrněný velecíl k bombardování.) Toto utkání, plné omylů, zůstává hodnoceno jako nerozhodné.

       Druhá byla Battle of the Midway Island (červen, 1942). Yamamotův štáb připravil obrovitý, komplexní (a značně nepružný) plán k akci 600 letadel a 200 lodí, mezi nimiž se blyštila čerstvě dohotovená bitevní loď Yamato, monstrum o 70.000 tunách s kanony osmnácticoulové ráže.

       Nimitz měl k dispozici jen 76 lodí. Naštěstí Američaní svým zpravodajským umem si správně vysvětlili japonské uvažování a intence. Ve velikánské námořní bitvě se štěstěna vrtkavě otáčela ze dne na den, z hodiny na hodinu. V jednom útoku z počtu 41 amerických letadel, 35 jich bylo sestřeleno. Dvě minuty poté se z nepozorovaného oblaku vyřítilo 37 strojů a bez jediné ztráty potopilo co se dalo.

       Američané přišli o jednu mateřskou loď, ale Japonci o všechny čtyři. Většina ostatních plavidel na dně dlí s velkými děrami, většina letadel též na dně a to s těžko nahraditelnými, důkladně trénovanými posádkami. Vody se též zavřely nad salutujícími kapitány a admirály na potápějících se můstcích. Tato do té doby největší vojenská námořní porážka v historii země tak ovlivnila pozdější bitvu o Guadalcanal a znamenala i definitivní obrat v pacifické válce.

-    -    -
       Do těchto končin jsem se poprvé dostal začátkem své kantorské kariéry. Třicet let později, po jejím ukončení, jako již prošedivělý geront, ale stále nedostatečně imunní vůči neobvyklým iniciativám, ba i bizárním nápadům, jsem využil příležitosti strávit celý měsíc březen 2008 plavbou po stopách oněch bojišť a nahlédnout i na některé japonské končiny včetně Nagasaki, nukleárně zasažené.

       Za takovým cílem jsem odletěl na opačný konec zeměkoule – na Nový Zéland a tam v Aucklandu vlezl na loď, abych plul po stopách bojišť druhé světové války, až na sever do nukleárně zasažené metropole Nagasaki, též dějiště Pucciniho opusu Madame Butterfly. Výlet po téměř celičký měsíc březen 2008, ale nabídka k rozhodnutí trvala pouhé tři dny. S manželkou jsme na fleku zareagovali, že ovšem ano.

       Přitom se přiznávám ke své někdejší zaujatosti, vůči představám pobytu na kolébajícím se zaoceánském luxusu - druh jakési třídní plebejské nevrlosti, již chovám, iracionálně chovám, též vůči golfu, který jsem sice rovněž neokusil a nicméně ho dogmaticky zavrhuji jako plytkou, změkčilou, příliš buržoazní záležitost. Avšak se stalo, že většina mého vyženěného příbuzenstva mě přehlasovala k plavbě v končinách Aljašky, kochat se ledovci a tamější scénickou prázdnotou.

       Loď patřila společnosti Holland America, sídlem v Seattlu, na stěžni jí plápolala vlajka nizozemská a nikoliv některá z tzv.flags of convenience s registrací v pseudostátech jako Panama, Honduras či Libérie, kde zákony dovolují, co se jinde nesmí, kde pak neúměrný zisk je na úkor kvality, bezpečnosti a též zacházení s důkladně vykořisťovaným služebním personálem. Navíc plavidla této společnosti nebyla mamutího rozsahu konkurenčních kolosů různých těch Princess Cruises, mnohaposchoďových hotelů, mnohatisícových napěchovaných mravenišť, jak lze občas vidět a právem se děsit. Nás tehdy bylo jen něco málo přes jeden tisíc pasažérů, což je sice také dost, ale v prostoru tak značném vždy s dostatečnou příležitostí najít kout k samotářskému podumání, pokud se někomu chtělo.

       Aljaška trvala jeden týden, příští taková zkušenost – ve značně teplejších vodách Karibiku a Panamském průplavu – trvala dva týdny, po ní za pár roků na řadu po dobu tří týdnů přišlo putování do Patagonie a jižního cípu latinské Ameriky, a tentokrát to tedy máme mít na týdny čtyři. Natolik se mé původní třídní zaujetí rozplynulo.

-     -     -
       Při letu západním směrem se získává čas: jestliže v New Yorku je poledne, v Los Angeles je devět hodin ráno a nad Pacifikem ještě nezačalo svítat. Takto se postupně vydělává, až ke 180. poledníku, oné tzv.dateline, kdy rázem dojde ke ztrátě jednoho dne a právě tam jsem byl ve čtvrtek 28.února oloupen o ten jen jednou za čtyři roky se vyskytnuvší 29.únor – pátek se nedostavil, hned nastala sobota 1.března. Příčinou je ovšem zeměkoule, která se točí a slunce na ni padá a zapadá nestejně. Jacísi mudrcové vymysleli na globusu čáry od polu k polu a nazvali je poledníky – meridian. Nultým je poledník greenwichský, protinožec naší dateline.

       Na palubě natřískáno, let nekonečný, čas se vleče až do pocitu úplného zastavení, dolní končetiny mi odumírají, každou chvíli se zvedám jimi pohnout, trošku je rozproudit, lituji se, nic to nepomáhá. Zbývá ještě pět hodin do přistání, monitor oznamuje, že 861 kilometrů některým z těch směrů je Aitutaki, rodný ostrov Papa premiera Alberta Henryho, někdejšího předsedy vlády Cookových ostrovů, kde jsem kdysi pobýval v roli nepříliš zručného ústavního rádce. V Praze jsou tři hodiny odpoledne, kterého asi dne? Konečně budeme přistávat, náš Air New Zealand nemá ani minutu zpoždění. Naopak o zemský povrch drcneme o deset minut dřív, než předvídal jízdní řád. Za okénkem tam u protinožců příjemné slunečno čili pořádné plus, v porovnání s naší Sibiří – onou méně vlídnou částí státu New Yorku. Byli jsme očekáváni, v limuzině jsme odsvištěli převážně zeleným okolím do nehorázně předraženého hotelu.

-     -     -
       Holland America disponuje flotilou se jmény jako Rotterdam, Amsterdam, Noordam, Zaandam, Ryndam - nikoliv však Eidam, jak jsem se po dotazu dozvěděl. Naším plavidlem tentokrát byl Statendam – 210 metrů dlouhý, 30 metrů široký, s maximální rychlostí 21 uzlů: až zjistím, co takový uzel znamená, rád prozradím. Spotřeba paliva (fuel oil consumption) hodně značná : 173 litrů na jeden každý kilometr.

       Teď pár informací pro případného českého zájemce, jejichž počet o tento druh zkušenosti bude nepochybně přibývat – a věru se již stává v naší exilové obci, jak jsem měl možnost si ověřit.

       Salutuji, smekám před kvalitou, precizností organizace, nepochybně vylepšované mnohokrát opakovanou zkušeností. Každý pasažér obdrží plastickou kartičku se svým jménem a elektronickým kodem, který zaznamená každý vstup a výstup z lodi, s číslem kabiny, jenž rovněž slouží jako klíč, jímž kabinu otevřít. Tam je každý den dodán čerstvý přetisk novinek ze světa z New York Times a rovněž program aktivit, ať si každý vybere: klubovny, knihovny, čítárny, prostor pro internet, kasino, přednášky, večerní divadelní či revuální program, kino, poslech hudby komorní či k tanci, soutěžní kvizy, tužení mysli i těla. Namátkou uvádím z programu z 13.března, co že začínalo v 16 či 16:30 hodin odpoledne: Dance Class with the Statendam Dancers, Crow’s Nest,12; Art Enrichment Series: Chagall, Half Moon Room,7; Fitness Class, GreenHouse Spa,11; Rugby Toss, Sports Deck, 12; Snowball  Jackpot Bingo, Van Gogh Lounge, 7 and 8; Friends of Bill W. Meet, Explorer‘s Lounge,8. Uvedené číslice značí ten který Deck - palubu, poschodí. Statendam jich měl dvanáct.

       Většina osazenstva začíná den vstupem do výtahu dojet na jedenácté poschodí, Deck Lido, jednak s bazénem, s jacuzzi, a zejména s prostorem a příležitostí k neformálnímu, až nezřízenému obžerství. Denně se připravovalo 6000 pokrmů, zde začínáme se snídaní, tam si na tác klást ovoce, pečivo, sýry, salámy, výrobky studené či teplé, vejce na stero způsobů, všelijaké omelety včetně ďábelsky pálivých, na indonézský způsob. Obědy jsou komplikovanější, s možností výběru kuchyně italské, asijské, mezinárodní. Saláty, čaj, káva, aspoň osm metrů desertů, zmrzlin (i mango, passion fruit, leč postrádal jsem příchuť kokosovou). Vyskytl–li se nějaký nenasyta, mohl se cpát až do půlnoci. Váhová tonáž pasažérů vždy nevyhnutelně vzrůstá. Proto mnozí provinilci se pak potí v posilovnách či aspoň mašírují po palubě – jedním okruhem se absolvovala čtvrt míle.

       V Lidu docházelo k zajímavým seznamováním. Třeba jsme si přisedli k manželskému páru, Američanům, z nichž se vyklubalo, že válku jako děti přežily v japonském zajetí v Manile. Zírám na krasavici intelektuální vizáže, dám se do řeči, postřehnu trošku cizí přízvuk, ptám se jí, zda je snad Ruska a ona to lékařka Egypťanka, dávající ale přednost trvalému pobytu v kalifornském San Diegu.

       Na večeře se ale chodilo do speciálních restauračních prostorů se vším možným dekorem a číšnickou obsluhou. Zaznamenal jsem příjemné zjednodušení, že totiž místo trojího druhu oblečení se přešlo jen na dva – po většinu večerů  tzv.smart casual, chápáno hodně liberálně, a několikrát pak formal, což jsem řešil sakem buď tmavým nebo bělostným, opentlen motýlkem. Manželku jsem nutil vyskytovat se v nějakém tom orientálním hedvábí.

-     -     -
       Za předchozí cesty směrem do Patagonie jsem vymámil seznam národností pasažéřů: mezi celkem jedenácti kategoriemi nejpočetnější byli Američané, druzí Kanaďané, třetí Rusové, ti znamenitě viditelní a slyšitelní svými manýry, jež jsem komentoval tuze nelaskavě. Tentokrát naštěstí na palubě ani jeden Azbuk. Rovněž ani jeden Japonec, z pochopitelných důvodů. Však jedeme po stopách války, kterou oni důkladně prohráli.

       Nejvíc jsem se zajímal o přeživší a teď tedy i přítomné veterány vítězného konfliktu a napočítal jsem jich kolem sto padesáti. Mezi nimi nejpočetnější byli Američané, zejména bývalí příslušníci námořnictva a námořní pěchoty (USMC – United States Marine Corps), jejichž řady rovněž utrpěly nejvíc ztrát. Zbytek tvořili veteráni z Kanady, Austrálie a Nového Zélandu - občané britského Commonwealthu, ale ani jednoho skutečného Brita jsem mezi nimi nepostřehl. (O hrstce Čechů, kteří ovšem s tímto bojováním neměli nic společného, se zmíním při některé pozdější příležitosti.)

       O pohodlí zhruba 1200 pasažérů se starala posádka asi 600 mužů a žen, ve zřetelné hierarchii služebního zařazení:
       Nejpočetnější byli Indonésané v rolích obsluhujícího personálu. Též toho neviditelného – kuchtícího oněch šest tisíc jídel denně, obstarávajího veškerý úklid na palubě a ve všech kabinách. Pracovní kontrakt mají zpravidla na šest měsíců, obnovitelný dalším závazkem, takže jsem se třeba potkal s úslužným mládencem (a absolventem univerzity z Javy, zoufale přeplněného ostrova),  který už tak pracuje deset roků a moc rád by, leč s pramalou nadějí úspěchu, emigroval do Ameriky. Radil jsem mu zalasovat Američanku, ochotnou přistoupit na šarádu formálního manželství.

       Méně bylo Filipínců, angažujících se v rolích číšnických, jako barmani, nalévající opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat a Indonésie je přece stát s největším množstvím vyznavačů Alláha na světě. Filipínky, z nichž některé mimořádně lahodného zjevu a bez výjimky s ochotou vyhovět, pracovaly za přepážkou v rolích úřednických.

       Na dalším stupni setrvávali Východoevropané – zejména Rusky a Rumunky v kasinu, rozdávající karty a roztáčející rulety. Trio Maďarů či Poláků vyluzovalo k potěše staromilců vídeňské valčíky k poslechu a případně i k tanci.

       Ještě výš setrvávali Západoevropané, komandující plavidlo, též personál, co má na starost obchody s všelijakým bezcelním tovarem, též entertainment ve všelijakých podobách, od quasi-Broadway produkcí po baviče různých kvalit.

-    -    -
       Na předpokládanou otázku, zda taková zkušenost přijde na dost peněz, nutno přikývnout. Na lodi se důsledně udržuje pravidlo bezpeněžního hospodářství. Cokoliv extra (včetně  sklínky piva) objednáme, zakoupíme, namasírovat se necháme, veškeré transakce se řeší podpisem a teprve na závěr plavby pasažér, získavší absolvovaným obžerstvím na váze, zaznamená úbytek na vlastním kontě – takový výlet vskutku nebývá ten nejlacinější špás.

       Došlo k užitečné změně, že netřeba se na rozloučenou řadit do fronty s šekovou knížkou. O tyto nepříjemnossti se postará kreditní karta, kterou jsme se prezentovali před vstupem na loď, takže při vylodění již netřeba ani náš podpis. Rovněž se změnila prakse se zpropitným, komu kolik peněz poskytovat. Holland America Line totiž začala automaticky připisovat deset dolarů denně na osobu, takže čtyřčlenné rodině to pak zmohutnilo účet o 40 dolarů násobených počtem  strávených dní. Ale i tak nám to nedalo dát větší bankovku některému z číšníků v jídelně při posledním stisku ruky a zejména pak tichému pilnému mládenci, který se nám staral o kabinu.

       Nový Zéland, o téměř čtyřikrát větší rozloze než Česká republika, je tisíc mil dlouhý, tuze scénický a též zelený, se čtyřmi miliony obyvatel a sedmdesáti miliony ovcí, a je oprávněně háklivý na svou snadnou hospodářskou zranitelnost. Ve frontě k inspekci při vstupu do země (přede mnou dvoumetrový a též dvoumetrákový Polynésan v sukni) dostalo se mi úředního dotazu, zda v posledních třiceti dnech jsem někde vstoupil do chléva.

       Popřel jsem eventualitu přítomnosti v salaši. Inspekční orgán se mi šťoural v kramflecích, zda jsem nepřivezl zkázonosné bláto, též zkoumal záložky na kalhotech, to vše s omluvným vysvětlováním, že jejich země je zemědělská a musí se bránit před bacily, viry, parazity, cizí zvířenou. Jedna slintavka v nohavici a bude neštěstí.

       Na nedostatečnou bdělost a ostražitost se už kdysi doplatilo. Před příchodem Evropanů, ostrovy měly savce jen dva – netopýra a maorskou krysu. Potom ale došlo k proniknutí králíků a všelijakých hladovců, teď obtížně vyhubitelných. Třeba boj proti zvířátku opposum („vačice“ tvrdí slovník), je značně zarputilý, v lesích lze spatřit cedule s varováním asi jako kdysi před vstupem do českého pohraničního pásma. Aspoň se tam – natož do tehdejší ČSSR - z Austrálie nedoplazil ani jeden had. Země je bezpečně plazůprostá.

       Unikátní je pták KIWI (Apteryx), povýšený na ptáka národního. Jiné národy mají orly, ale Novozélanďané se pyšní letu neschopným stvořením. Schopnost mu zakrněla zásluhou či spíš vinou příliš pohodlné existence: žádné nebezpečí v okolí, plno potravy všude dokola, jen se dostavit a zobat. Zobající kiwi přestal létat, aviátorský talent mu zakrněl, stala se z něho národní slepice. Papoušci, tucty jiného ptactva, se v povětří však třepetají o překot.

-     -     -
       Auckland není městem hlavním (tím je větrný Wellington), ale největším, asi jako Praha, byť značně jinačího vzhledu. Má sice pěkné parky, v zálivu stovky a možná že mnohé tisíce lodí, lodiček, člunů, ale na promenádu a rozhlížení je tam asi jen jedna pořádná Queen Street, Královnina ulice.

       Na rozdíl od britského Wellingtonu a velebritského Christchurche, zde ale lze čenichat pacifický svět, exotiku všelijakých ostrovů. Sem přijíždějí, aby pak méně odjížděli, domorodci z Fidži, Tongy, Samoy, z Cookových ostrovů, z Tokelau Islands (ty rodný lid, bez možnosti smysluplného ekonomického uplatnění, úplně opustil). Víc než polovina ostrovanů z Niue teď žije v Aucklandu.  Textilky, nemocnice, prádelny, různé služby jsou odkázány na tento druh pracovníků. Asi pak nevyhnutelně přibývá předsudků a vzájemné nelaskavosti.  Nikde jinde ve světě nežije tolik Polynésanů než právě v Aucklandu.

       Čímž se dostáváme k Maorům – původním novozélandským obyvatelům, polynéské větvi nejjižnější a nejpočetnější. Selance heterogenní společnosti rozhodně neprospívá skutečnost, že tři ze čtyř Maorů vyjdou školu s nulovou kvalifikací,  jejich kriminalita se množí pozoruhodně, dochází k radikalizaci, frustracím, v málo prosperující čtvrti Posonby si dokonce podle amerického vzoru založili stranu PPP – Polynesian Panther Party. Na relativně malém Zélandu je původního obyvatelstva víc, než je oněch v Austrálii roztroušených a nevalně si počínajících Aborigines. Maorů je na severním ostrově přes deset procent všeho obyvatelstva, což už pak představuje podíl černochů v USA.

       Statní chlapíci s hnědou, nikoliv tedy černou pletí. Maorský prapůvod zůstává předmětem profesorských sporů. Dřív platila teorie o příchodu z jižní Asie před Tahiti ve 14.století. Pak se ale objevil Thor Heyerdahl na Kontiki s předpokladem o původu americkém. (A třeba nepřišli odnikud, vždy tam byli, troufám si neprofesorsky tvrdit.)

       Maorové vynikli v umění dekorativním, funkcích orátorských a zejména válečnických. Z válečného tance HAKA jde děs dodnes. Jiný nemírový taneček se jmenuje PERUPERU: Každou vyřezávanou mužskou zpodobeninu charakterizuje notně vyplazený jazyk, symbol pohrdání. TAIAHA, klacek z tvrdého dřeva, nebo vzácný POUNAMU, zabijácký kus ze zeleného nefritu, jsou velice považované majetky. Na rozdíl od australských praobyvatel se Maorové vyznali v zemědělství (yam, taro), ale brambory a kukuřici jím přivezli teprve Evropané. Přivezli též prasata.

       A běloští misionáři dali Maorům jejich řeč do písemné formy. Tak jako u jiných Polynésanů, maorština hýří samohláskami a postrádá souhlásky. Chybí jich celkem dvanáct a sice B,C,D,F,J,L,Q,S,V,X,Y,Z. Značné množství slůvek pochází ze zámořské půjčky: RETA (letter), PEPA (paper), MOTOKA (motor car). (Třeba se poučili i z češtiny. KOIA, ANO totiž znamená „ano, věru.“)

       Ale stejně jako u latinsko-amerických Indiánů a jejich katolicismu, Maor přijal nové, aniž odhodil zděděné, a obě víry a vychování si zkoordinoval. Tedy je křesťanem, který vzývá přírodu a předky. Prapředkem a prvním člověkem je mu legendární TIKI a není Maora, aby neměl jeho podobiznu ze vzácného zeleného kamene. Tiki, který se nosí na šnůře kolem krku, je zpitvořený embryonický pramužíček, první tvor.

       RANGI, což znamená nebe, oblohu, je tatínek všech věcí.
       PAPA je země, matka všech věcí.
       Bohů je mnoho a snad nejvíce vážený je TANGAROA, bůh moře.
       Jako i u jiných Polynésanů, MAKUTU čili čarodějnictví není žádná legrace, stejně jako TAPU – zákony mnohých zákazů. Porušování těchto tabu se velice trestá.

       Víc než lopota při obdělávání plodné půdy, Maora lákal lov, jenže nebylo co lovit. Jak známo, příroda nadělila vysokou zvěř Africe a ne Pacifiku. Nad pronásledováním papouška se válečníkovo srdce nerozbuší. Není-li tedy lvů, slonů, nosorožců,  nimrodské vzrušení se přestěhovalo ze souše do vody, kde dodnes přebývá až přespříliš zraloků. Lapenou potvoru vítězní lovci pak nechali zahnívat na slunci a pach rozkládajících se žraloků prý velice těšil domorodé nozdry. I v těchto dobách se mnohým dívenkám u ouška bimbá žraločí zub.

       Maorové žili kolektivisticky, primitivně komunisticky, dle Engelse. Spřízněné rodiny tvořily klan a z klanu byla vesnice. Z příbuzných klanů vzešel kmen a z kmenů nevznešel národ. Nebyl král, toliko jednotliví náčelníci.

       Záliba ve válčení by se snad mohla přirovnat k extrémním formám fanouškovství ve sportu. „For Maori men, war was supreme recreation,“ opsal jsem si ze zasvěcené knihy. Tedy s palcátem na rekreaci! Střídaly se sezony na bojování, odpočinek a hojení ran. Taktiky a strategie plné imaginace kvetly, každá vesnice byla svou vlastní tvrzí a zbytky šancí jsou tam k vidění dodnes.

       Protože i kanibalismus se těšil značné oblibě, takoví bojovníci byli vlastně i samozásobitelé – až tedy do dne své první porážky, kdy pak kaloricky posílili své přemožitele. Příjezd bělochů tohle vše zkomplikoval a zbrutalizoval. Došlo k prodeji střelných zbraní domorodcům a stačilo dvacet let, aby se Maoři z víc než padesáti procent vzájemně vyvraždili.

       A přece nevyhynuli. Robusní chlapíci, se zachovalou kmenovou strukturou a schopnými vůdci, se časem zmotořili, rozmnožili a též vzdělávali. Vydupali si svá práva a sedí v parlamentě. Někteří to dotáhli až do rolí úřadujících ministerských předsedů – v nebetyčném kontrastu s domorodým praobyvatelstvem australským. V nejvyšších funkcích usedli Sir Maui Pomare a Sir Apirana Ngata. Z Polynésana Te Rangihiroa se stal Sir Peter Buck.

       Maoři se statečně vyznamenali v obou světových válkách, od Flander po Galipoli, od severní Afriky po Krétu. V nejedné vesnici všichni muži ve věku od šestnácti do šedesáti, se dobrovolně hlásili do tak nebezpečné služby v zámoří. Momentálně si ovšem příliš nezaválčí a jako dosud nejlepší náhražku si vybrali a velice oblíbili mužný sport rugby. Maorské týmy teď vynikají v celém britském Commonwealthu.

-    -    -
       Zpět do Aucklandu: přemnohé se tam změnilo v porovnání se stavem věcí před mnoha lety. Tehdy byla k mání vesměs jen krmě fádně britská, s puritánským dodržováním absurdně časných zavíracích hodin. Teď jsem tam mohl v hokynářství koupit pivo před půlnocí.

       Za zdaleka největší změnu jsme ale pokládali transformaci demografickou, složení obyvatelstva. „Tady nám to připadá jako Singapur!“ oba jsme zareagovali.

       Kde se tu vzal, jak se sem dostal tak značný příliv Asiatů vietnamských, kambodžských, korejských? Vlezeme do banky vyměnit pár peněz a manželka se dá do řeči čínsky s pohlednou dívčinou u přepážky. Od ní se dozvěděla, že je nedávná příchozí, tam přesídlila z komunistické Číny před pouhými čtyřmi roky.

       Otázka: Proč ji stát pustil ven? Důležitější otázka: Proč ji Novozélandští pustili dovnitř?

       Odpověď jsem se nedozvěděl, beztoho máme jiné priority. Zítra vsedneme na loď a napřed než odplujeme severním směrem k někdejším bojištím, učiníme dvě zastávky podél zdejšího břehu, též s možností trošku se podívat na tuto pohlednou končinu a její historii.

       Nalodění víc než tisíce pasažérů a všech jejich formalit vyřízení proběhlo bez zádrhelu, s perfektní precizností. V přidělené kabině (stateroom - oficiální její označení) oceňujeme existenci okna dostatečné velikosti, s výhledem, který by znemožňoval pověšený záchranný člun či zobtížňovaly údy pochodujících na palubě.

       Loď zatroubila – mohutné basso profundo: výzva či přesněji příkaz, rozkaz, dostavit se na palubu na šestém poschodí, na sobě záchrannou vestu v hasičsko červené barvě, s pentlemi a podrobným návodem k použití. Mojí první reakcí by ovšem bylo z takového cvičení se ulejt, jenže jde o mandatory exercise,  na to jsou přísná mezinárodní pravidla. Ty bych s chutí sabotoval, ale nepovedlo by se mi ošálit elektronický kod zabudovaný do každé vesty. Každý takový povinilec bude identifikován a druhý den, už před svítáním, bude vytažen proceduru přece jen absolvovat.

       Náš Statendam se dal do pohybu jižním směrem – tedy jakoby k Antarktidě a nikoliv na sever k bojištím historického významu. Tak tomu ale bude jen první dva dny, s dvěma zastávkami, což mi docela vyhovovalo, poněvadž šlo o končiny se značnou maorskou přítomností i minulostí.

       Míříme k Bay of Plenty – Zálivu hojnosti. O tak lichotivé pojmenování se v roce 1769 na lodi Endeavour zasloužil mořeplavec James Cook, po zkušenosti se zastávkami ve vískách s příjemnými, zásoby poskytnuvšími domorodci. Teď ocituji pár vět, které jsem před řadou let - sice ne ve století osmnáctém, ale dvacátém – právě o této končině napsal: „Namířili jsme si to k zálivu Bay of Plenty – Zálivu hojnosti či mnohosti. Mnoho slunce i srážek a subtropická příroda je pak velice bujará. Plejáda jinde neznámých kytek. Poznamenal jsem si městečko Tauranga do rubriky vážných kandidátů, kam jednou na penzi. Sem tedy za předpokladu, že svět vnější, vzdálený, bláznivý přestane penzistu naprosto zajímat a spokojí se s okolním panoramatem.“ Tehdy jsem jestě zdaleka nebyl penzista, v rodné kleci se důkladně zabydlela normalizace a ani v nejabsurdnějším snu by mě nebylo napadlo, že se do původních končiny vrátím, že totalita povadne, že se tam ocitnu v rozhlase u mikrofonu a právě na takovou otázku, kam že se vydat na penzi a kde je to nejpěknější,  vždy zareaguji, že přece takto všeobecně formulovaný dotaz je nezodpověditelný: bude záležet na prioritách, hodnotách, co ještě kdo by mínil od života očekávat. Ano, pro někoho, kdo se chce k světu zcela otočit zády či dokonce zadnicí, tohle by mohlo být správné místo.

-    -    -
       Po první noci na lodi, probuzení do neděle, z okénka kajuty v dohledu kopec Mt.Maunganui, sopka prý již definitivně mimo provoz. Na břehu, k němuž nás zručně navigoval lodivod, sličné stromy Norfolk pines převyšovaly budovy přístavu Tauranga, jednoho z nejpilnějších v zemi - export zejméně dřeva a ovoce. Ano, toť končina s největší produkcí v Čechách již známých plodů kiwi, též známých jako Chinese gooseberry neboli čínských angreštů. Rovněž se tam vyrábí kiwi víno, k jehož ochutnání jsem však nespěchal. Zrodili se tam i kiwi milionáři, znační zbohatlíci, ale jejich honosná sídla jsem nespatřil, abych si zopakoval podobnou zkušenost z jihoafrického Oudtshoornu, kde vznikly takové paláce zásluhou pštrosích brků nebo v Port of Spain na Trinidadu, kde o takové luxusy se zasloužila cukrová třtina.

       Je právě neděle, poklidno, prázdné ulice máme skoro jen sami pro sebe. Focení u náramných maorských totemů. Město se pyšní svou budovou - nejstarší knihovnou národa z roku 1838. To je teda výkon, ušklíbl se český patriot. Praha teď má jiné problémy, smířit se s Kaplického zelenou chobotnicí či co to vlastně je. Bloumáme ospalým terénem, kolem  pouze projelo policejní vozidlo, krášlené nezvykle optimistickými barvami.

-    -    -
       Za hodinu a půl se dalo dojet do Rotoruy k Maorům a gejzírům s povrchem nepevným, ledacos tam syčí a bublá. Termální zvláštnosti se zasloužily o výpomoc v kuchyni. V přírodních vřídlech se totiž vaří. Domorodka vloží zeleninu, maso či co do lněného pytlíku, sedne na bobek, s pytlíkem šup do vřídla a za chvíli je navařeno, tam v prostředí bobtnajícího bahna,  smrduté páry a gejzírů.

       Turistická střediska jsou ovšem komerční, čekal jsem tedy domorodé parazity, žebravé obtěžovatele, ale nebyli. Žádná ukoptěná robátka s nataženým lačným pazourem. Místo lísaní si Maor spíš udržoval odstup, jak je také zvykem u mnohých amerických Indiánů. V maorském kulturním centru řezbáři tvořili své krásy, všechno pěkně v červeném. Vyplazený vzpurný jazyk, to se musí, oči mají dřevění válečníci z perleti, což rovněž trošku dodá na děsu. Restaurovali tam šance a palisády někdejší standardní tvrze. Čím víc výhružného řezbářství na kůlech, tím vyděšenější pak nepřítel čili taktika psychologického válčení. Všiml jsem si, že do obydlí se vstupovalo respektive lezlo malinkatým otvorem. To z důvodu majetníkova bezpečí. Kdyby mu tam lezli nepřátelé, museli by v pokleku, jeden za druhým, a to pak by byli snadněji utlučeni.

-    -    -
       Zvedáme kotvy, naším cílem je Bay of Islands, končina stopadesáti ostrovů s mimořádně náramnou scenérií, v současné době jedna z turisticky nejoblíbenějších oblastí. Též se pyšní primátem té nejstarší anglické usedlosti, kolébky evropské kolonizace v zemi.

       Ta započala na dost disharmonickou notu. James Cook onoho, již dřív zmíněného roku 1769, tam rovněž dorazil, ale na rozdíl od předchozí zkušenosti, místo vzorného přijetí, zde mu Maoři snědli část posádky. Francouzská expedice pár let poté dopadla ještě hůř: tu pozřeli celou, beze zbytku. Končina získala oprávněnou pověst krvežíznivých lovců lebek.

       Nicméně Cook se pustil do měření a mapování, začali se trousit lovci velryb a tuleňů – vesměs největší verbež jakou kdy Evropa porodila. Charles Darwin situaci hodnotil týmiž slovy  - „refuse of society“  čili pakáž, zmetkové, hanebný odpad, jak jsem si tam po přistání přečetl.

       Náš Statendam se přiblížil, ale musel zaparkovat v povzdálí a na břeh nás převáželo plavidélko zvané tender. (Ve slovníku příhodný výraz nenalézám. Zmíněný tendr – „Přívěsný vůz za parní lokomotivou s uhlím a vodou“ to zřejmě nebude.)

       Za mírného ranního mrholení vystupujeme na příjemně fotogenická místa, dřív charakterizovaná jako Hell-hole of the Pacific. Tak ďábelských děr několik. Do jedné z nich – dřívějším jménem Kerikeri, nyní Russell, - britská vláda v roce 1830 poslala svého rezidenta, aby se postaral o jakýsi pořádek. To se mu značně dařilo a jeho úsilí deset let později korunovala smlouva (The Treaty of Waitangi 1840), kterou původně podepsalo 46 maorských náčelníků, až posléze se získalo podpisů pět set, o dohodě dvou druhů lidí, dvou civilizací, teď tedy být jedním národem, s jedním občanství, to vše pod britskou suverenitou. Smlouva na papíře náramná, ale snadno interpretovatelná do svého úplného popření. Bílý muž, Maory zvaný Pakeha, začal domorodcům krást zemi, až jim jich zbyla jen jedna desetinka.

       Náčelník Hone Heke se britskou proradností natolik rozkatil, že porazil stožár na místě hanebné smlouvy, a při té příležitosti došlo k výbuchu zásob střeliva a zničení celičké usedlosti, k náčelníkově příjemnému překvapení. Došlo k válčení, jež trvalo dalších deset let. Bez jednotné fronty, kmen bojoval proti kmeni, a když konečně bylo po válce, bylo skoro i po Maorech a jejich majetku. Kolonizátoři vyhlásili pozemkovou reformu a zkonfiskovali tři miliony akrů nejlepší půdy.

       Kráčíme na ona nyní tak považovaná místa zrodu národa – Waitangi Our  Birthplace. Te Pitowhenua - kochat se tamějším zachovaným pralesem, obhlédnout fotogenický exteriér, vejít do  budovy, kde vznikla ona státoprávní smlouva, prohlédnout si interiér a ve visitor center s výlučně maorským personálem koupit kopii smlouvy jako suvenýr.

       Na prostoru Hobsonovy pláže většinu návštěvníků nepochybně víc zaujme unikát s obtížně pamatovatelným jménem Ngatokimatawhaorua: toť 35 metrů dlouhá, umně vyřezávaná loď, k jejíž obsluze je třeba minimum 76 svalovců, aby pádlovali.

       Ještě náramnějším dojmem ale zapůsobí maorský komunální dům – meeting house Te Whare Runanga - do něhož se smí vstoupit jen bosky, jako do mohamedánské mešity. Sice prázdná prostora bez nábytku, ale s pocitem vstupu do katedrály. Všechny stěny jsou zdobeny řezbářským výtvory, zpodobňujícími  bývalé náčelnické hodnostáře nejvýznamnějších kmenů.

       Jejich nynější potomky by novozélandská vláda chtěla ukonejšit smírčím řízením v tak zvaném Waitanhi Tribunálu, s nabídkou kompenzace ve výši jedné miliardy dolarů. Jenže maorští předáci chtějí těch miliard devadesát.

-    -    -
       V kapse mi chrastilo ještě několik novozélandských penízků. Začnu si je prohlížet:  mince v hodnotě jednoho dolaru, též dvou dolarů, a ona to velikost amerického pětníku. Obě měny jsou momentálně jakž takž v rovnováze. Ta americká je ovšem churavějí, nelze se divit. Na palubě mi náladu nevylepšila čerstvá zpráva z New York Times, že válka v Iráku nás každý měsíc stojí 12 miliard, a s připočtením výloh v Afghánistánu to za příští leta vyleze do bilionů či trilionů.

       V porovnání ta druhá světová válka přišla vlastně hodně lacino, nikoliv však v utrpení, ztráty krve a životů. Vracíme se oním tendrem na Statendam, zvednout kotvu a vydat se k severu směrem k historickému konfliktu, s přeživšími účastníky a svědky na palubě.

       Spějeme směrem k Nové Kaledonii, cesta 898 námořních mil (nautical miles) dlouhá, což mi znásobením 1,85 krát vychází na 1661 kilometrů. Manželka si na palubě trošku smaží svou orientální pokožku. Dva dny a noci před námi, v dohledu pramálo či spíš vůbec nic.

       A přitom tady ve velikánském oceánu, toho zcela největšího, je ostrovů na tisíce – plejáda atolů a archipelagů. Jak se v tom vyznat, ledakdo nad tím mávne rukou, předem úkol vzdá.

       Zde se teď pokusím ho zvládnout a to s pomocí dvou čar: jedné svislé – to bude dateline, 180.poledník, kde dnes je zítra a naopak. Tu přetne čára vodorovná neboli rovník. Tak nám vznikl jakýsi kříž čili jednoduchost sama. Vlevo od svislé čáry je západ, vpravo je východ.

       Tato východní část je polynéská. Polynésie – mnohostroví, ze starořeckého polynesos. Na sever od rovníku máme Hawaii, na jih pak Tahiti, tedy romantika jedna radost. Palmy, pláže, kokosy, ukulele, melodické kolébavé písničky, kolébavé domorodky, proslulé svou pohostinností. Gauginovo malování. Lid je snědý, hezky do bronzova, vlasy nikoliv kudrnaté. Postavy mocných dimenzí do výšky i šířky.

       Prosluli jako mořeplavci, jejichž výkony věda stále nedovede objasnit. Už dávno se vyznali v zemědělství a rybolovu a jako nejvyvinutější z pacifických ostrovanů si vytvořili státoprávní útvary. Tito víc kolektivisté než individualisté se zdaleka míň pachtili za majetkem, který by jim dodal na prestiži, než jako tomu bylo a stále je zvykem v jiných částech Oceánie jakož i světa naší západní civilizace.

       V takovém království  v případě efektivního vládnutí, zejména na prostoru miniaturních rozměrů, bylo každému přílíš snadno vidět do talíře. Životu rovněž ubíraly na pohodlí koncepty MANA a TABU. Mana je magie, nadpřirozeno, které se přisuzuje nejen bohům, ale i lidem a předmětům neživým jako třeba je socha či skála. Život vyžadoval namáhavé kličkování mezi příkazy a zákazy a porušovatelům hrozil trest včetně zabití.

       Vědci odhadují, že bez vlivu Evropanů by se byli Polynésané rozmáhali a potlačovali Melanésany, království Tonga by si byla vybudovala agresivní centralistický režim, zatímco jinde by se vládní moc rozsypala pod tíhou ceremoniálu, přemíry formalismu a paralyzujících tabu.

       Běloši však přišli a James Cook, největší z objevitelů, byl na Hawaii domorodým oštěpem připraven o život. Stačilo sto let, aby tyto ostrovany Američané připravili o samostatnost. V roce 1893 došlo k zorganizování podvodného převratu, královna Liliuokalani ztratila trůn a z monarchie se stala republika s prezidentem Dole, jehož jméno je nám známo z konzerv s ananasem.

       Tak tomu bylo v Polynésii na sever od rovníku. Do té jižní části se hrnula britská, německá a zejména francouzská moc, dosud  tam přetrvávající.

       Tím bychom se prozatím vypořádali s onou polovinou našeho čtverce, východním směrem od 180.poledníku.  Toto pravidlo ale má jednu značnou výjimku, jíž jsou právě Maorové, s nimiž jsme se už potkali. Maorové přece sídlí na západ od dateline a na jih od rovníku, což je svět zejména Melanésanů, tam, kde docházelo k mnohým krvavým utkáním za druhé světové války a proto jsme přece na tuto loď vlezli a tamějším směrem zamířili.

       Takže: Melanesie – ono „Černoostroví“ (melas – nesos, rovněž ze starořečtiny), západně od dateline a na jih od rovníku, jsou v Oceánii ostrovy ty největší, nejdivočejší a pro mnohý vkus též nejzajímavější – Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, bývalé Nové Hebridy a nynější Vanuatu, Nová Kaledonie, Bismarckův archipelag a ještě ledacos roztroušeného k tomu. Nejsou to končiny zrovna nejpohodlnější. Ve vlhkém tropickém prostředí tam kromě tajfúnů život dovedou znepříjemnit aktivní sopky, kousavý hmyz, malárie, nesnadno vyhubitelní parazité, malomocenství, série i jiných děsivých neduhů.

       Kdežto polynéská civilizace je dost homogenní, vlastně jen s jedním, vzájemně srozumitelným jazykem, Melanésané mají společnou jen tu zeměpisnou polohu. Veliké jsou rozdíly jak v přírodě, tak v lidech. Mluví stovkami nepodobných si jazyků. Na vlastní monarchii se nezmohli, všude se jim vecpali evropští kolonizátoři a melanéské kulturně politické uspořádání vykazuje značnou nejednotnost. Třeba v některých končinách Nových Hebrid byl ceremoniál v takové vážnosti, že domorodec strávil svůj život pošetilou starostí a péčí o formality, pohroužen do nesmyslně komplikovaných pravidel divošského protokolárního počínání. Jinde ale Novohebridští na formu zcela kašlali.

       Prapředkové Melanesanů prý přišli jak z Indie, tak z Afriky, rovněž východní Asie a smíchali se v novou rasu - tmavou, kudrnatou, jinak ale fyzicky nejednotnou. Domorodec na Nové Kaledonii má hrubé rysy australských Abos, v kopcích velkého ostrova Bougainville se pohybují pidimužíci barvy antracitu, na archipelagu Fidži žije lid ztepilý a velice pohledný.

       Lze generalizovat, že na větších hornarých ostrovech se dost liší obyvatel pobřežní od vnitrozemského. Člověk u  vody je víc ve styku se sousedem, loví v moři a s lepší stravou získal i lepší postavu. O kalorické vylepšení se postaralo i lidožroutství. Ač skoro všude v Oceánii si soused občas ukusoval ze souseda, Melanésané se projevili jako kanibalové ti nejznamenitější.

-    -    -
       Na sever od rovníku nám zbývá Mikronésie – „Maloostroví“ (mikros – nesos), odhadem víc než dva tisíce vesměs mrňavých ostrůvečků, roztroušených v oblasti větší než celé USA. Bylo to i dějiště těch neúpornějších bojů za druhé světové války. Ostrovy Mariany (Guam, Tinian, Saipan), ostrovy Caroliny (Yap, Truk) a ještě dál na východ ty nejroztroušenější miniaturní atoly ostrovů Marshallových.

       Předkové Mikronésanů pocházejí z Asie východní a jihovýchodní, mají též předky melanéské a polynéské. Polynésanům se podobají barvou i vzhledem, ne však jejich mohutnou až bachratou postavou.

       Mívali svá královstvíčka a ceremoniály – v menším a méně nepříjemném provedení.  Porušení tabu nehrozilo ztrátou života.

       Nechci se zabývat historií nebo se z ní nevymotáme. Bílý muž - velrybář, výkupčí santálového dřeva, náhončí na plantážnickou robotu v Austrálii a mnozí další - domorodcům dost ublížil. Přivezl epidemie (jako třeba neštovice), a střelné zbraně – obé k neprospěchu. Jakoby tohle nestačilo, přibyvší křesťané ukradli půdu a bez půdy byl ostrovan brzo mrtev. Misionář, třeba i s nejsvatějšími úmysly, navezl do vlhkých tropů šactvo evropského střihu, v nichž se domorodé tělo dusilo, chřadlo, hynulo. Misionáři ovšem ledacos vylepšili (například zákaz infanticidy a kanibalismu, pokud ovšem oni sami neskončili v kotli).

       Ještě před několika desetiletími se očekávalo, že ostrované Pacifiku brzo vyhynou, jako vyhynuli, respektive byli vybiti domorodci v Tasmánii. Ze sto tisíc obyvatel Marian jich podle španělských odhadů koncem devatenáctého století zbylo pouhé dva tisíce. Jinde to bylo lepší, ale ne o moc.

       Mikronésie zažila sérii evropských vládců. Napřed Španělé, kteří po prohrané válce s Američany, ji v roce 1899 prodali Němcům. Němci pak po prohrané světové válce v roce 1918 o tyto majetky přišli. Liga národů v Ženevě je svěřila do opatrování Japoncům, tehdy spojencům na vítězné straně. Po roce 1945 se opatrovníky z pověření OSN stali Američané. Ti se svého mandátu (United Nations Trusteeship) postupně zbavovali, výsledkem je zrod čtyř suverenních útvarů nových členských států OSN.

       Je to značně komplikované a trošku s podrobnostmi budu obtěžovat, až se k těm končinám přiblížíme.

-    -    -
       V bazénech na palubě  se pohybují plavci, někteří z nich velikosti kytovců.

       Naší první zastávkou tedy bude  Nová Kaledonie, dosud stále francouzská država, kam se za války Japoncům nepodařilo dorazit. Prozatím není v dohledu sebemenší ždibec země. Dokonalé prázdno, oprávněný pocit ztracena.

       Až tedy do okamžiku, kdy manželka vyňala mobil, nějak – zřejmě zázračně – s ním manipulovala a ozval se jí náš synáček na opačném konci světa. Připomněl jsem si povzdych velikána Thomase Jeffersona, třetího prezidenta v historii země, že jeho velvyslanec ve Španělsku se mu už dva roky neozval, je tedy na čase mu napsat a přeptat se, co se děje nebo neděje. Příklad jsem uváděl studentíkům v kurzu mezinárodního práva a diplomacie.

       Shledávám rozumným radovat se ze současných důkazů mohutnící globalizace.

       “Bůh je na straně, která má větší kanony,“ na palubě nám tvrdil australský podplukovník  Owen O’Brian a doplnil informací, že i po Pearl Harboru, katastrofě značné, Amerika disponovala šestnáctkrát větším průmyslovým potenciálem, než tehdy na vítězných vavřínech si hovící japonské císařství. To tehdy za pár málo měsíců se zmocnilo pacifické oblasti větší, než mohlo úspěšně strávit.

       Nepodařilo se ale dorazit na Novou Kaledonii, druhý největší ostrov (téměř čtvrtina rozlohy ČR) v celém Pacifiku, odkud by se pak úspěšně pokračovalo do Austrálie. Naopak, Nová Kaledonie se stala rozsáhlou americkou základnou, mohutným skladištěm dovezeného válečného materiálu a 40.000 tam se objevivších amerických vojáků. Ostrov, bezpečně za větrem světových událostí, se změnil k nepoznání.

       Tam tedy pílíme, zdolat ještě vzdálenost aspoň jednoho tisíce kilometrů, s rychlostí 17 námořních uzlů – a již se mi podařilo zjistit, že jeden takový uzel se rovná zvládnutí jedné námořní míle, neboli 1,85 kilometru za hodinu. Což znamená, že náš kolos Statendam plul víc než třicetikilometrovou rychlostí. (Připomínám si české  řidiče, zpravidla zběsile se řítící, takže každý, s výjimkou zaparkovaných vozů, mě tam předjede a marné mé volání „kam se tolik ženete, za chvíli v téhle maličké zemi budete na jejím konci“.)

       Lodivod nás umně navigoval obtížným terénem korálových útesů, též se zrodivších v hlubinách tam se propadlých ostrůvků. Na molu postávala evropská dáma, oděná do šatu asi tak ze začátku dvacátého století, toho posledního koloniálního, v jedné ruce paraplátko a druhou na nás ustavičně mávala. Dodatečně mi došlo, že tak činila služebně - zřejmě pracovnice v oboru turistického ruchu.

       Vrátím se teď k historii: zde máme příklad někdejší koloniální rivality. Prvním evropským objevitelem byl francouzský Marquis de Bougainville v roce 1768, jemuž ale byl v patách všudypřítomný James Cook. Na rozdíl od markýze sešel ke břehu a dal se do mapování. Objevené mu kdoví proč připomínalo Skotsko (kdysi Caledonia) a proto tak pojmenoval. Melanéští domorodci žili v době ještě dost kamenné a dodnes se fyzicky poněkud podobají australským Aborigines. Vývojově jsou již ale dávno dál. Nesbírali jen sysly a kořínky, uměli sedlačit. Zachovala se opuštěná terasová pole, na nichž se předci plahočili a uměle zavlažovali. Vypěstovali si kmenové organizace, rovněž zájem o lov lebek a zálibu v pojídání člověčiny. Přeživší běloši žalovali do Evropy, Napoleon III v roce 1853 končinu anektoval, čímž porušil status quo a dohodu s Británií, která se zrovna chystala ke stejné anexi. Londýn se rozhorlil, nikoliv však do bodu varu: pouze velitel flotily spáchal sebevraždu. Nikdo tehdy ovšem nemohl tušit, co se tam jednou najde pod povrchem a že Nová Kaledonie se dočasně stane tím největším producentem niklu, chromu a kobaltu na světě.

       Francouzům  tehdy šlo o kolonizaci a o kriminál. Nová Kaledonie měla ve srovnání s Dábelskými ostrovy dvě výhody. Jednak byla ještě dál od Paříže, a proto sem odtransportovali všelijaké rebely, atentátníky, anarchisty, marocké nacionalisty a rovněž i tisíce komunardů z opěvovaných událostí roku 1871. Jednak nová država poskytovala náramný druh buržoazního teroru. Klima a prostředí bylo spíš rajské než ďábelské. Velké množství komunardů dostalo k obývání přilehlý ostrov Ile des Pins, krášlený unikátními borovicemi kauris, vysokými až šedesát metrů, u nejjemnějších pláží pod kokosovníky bez komárů, se vší možnou krásou jižního Pacifiku. V nepříjemné  tvrzi na hlavním ostrově, s převážně mordýřskou klientelou, politických vězňů byla jen hrstka. Po odpykání či prominutí zbytku trestu, mnozí na místě zůstali, se souhlasem úřadů, podporujících kolonizaci.

       Připomeňme si okolní zkušenosti: krást domorodcům půdu pod všemožnými záminkami. K francouzské variantě patřilo poštvání kmene proti kmeni, a když si to pak pořádně na válečném poli rozdaly, bílý pacifikátor zasáhl a obě strany potrestal konfiskací nemovitostí.

       Ucho džbánu domorodé trpělivosti se utrhlo v roce 1878, kmeny začaly řádit s Francouzům úspěšně ubližovat. Poplašená úřední místa ustoupila, různá práva přiznala. V Paříži v parlamentě Novou Kaledonii nyní reprezentují dva poslanci a jeden senátor.

       Stejně jako na jiných pacifických ostrovech se ani zde nepodařilo přimět domorodce k nádenické práci. Na Fidži si k cukrové třtině přivezli Indy, na Nové Kaledonii potřebovali pracovníky do dolů s objevenými nerosty. Podnikatelé importovali Číňany, Japonce, Indy, měřili jejich výkon a jako nejlepší stachanovci se jim osvědčily kádry z Javy, nynější Indonesie. Tito pilní cvalíci se staly svalstvem kolonie, avšak zůstali trčet na nejnižším stupni společenského řebříčku. Ani běloch ani Melanésan se tedy fyzicky nepřetrhl. Nerosty se tak zasloužily o vynucený druh přistěhovalectví, o změnu socio-ekonomické struktury bohatnoucího ostrova.

       Moc peněz dovede zkazit mladého člověka, tvrdívají opatrní rodičové, ať už z přesvědčení či skrblictví. Tím spíš peníze zkazí mladou novou državu. Zaměstnanec silniční správy, jehož celodenním výkonem je mozol na bradě od lopaty, si vydělá víc než výkonný královský ministr v Tonze. Pro mnohé Novokaledoňany dovolená znamená lyžování ve francouzských Alpách. Na letišti jsem tam zahlédl vykládání zásilky zahradních jahod od zámořského dodavatele. Na mou otázku, proč v tamějším klimatu nepěstují jahody sami, jsem se dozvěděl, že kdo by se s tím prý patlal. (Hlavní ostrov Grande Terre dělí pohoří na západní část – vesměs suchou, téměř jihofrancouzskou, a na východ, se zelení až do nebe a plno vody z nebe. Skoro žádná silnice přes kopce nevede, a to, co vede, není vždy sjízdné.)

       Jestliže Paříž je příliš velká pro Francii, v Nové Kaledonoii dominuje hlavní město Noumea  s téměř jednou třetinou všech ostrovanů. Nejhezčí je náměstí Place des Cocotier, což vhodněji překládat jako kokosy a nikoliv kokoty. (Marně jsem se ale rozhlížel po kokosové zmrzlině. Spokojil se s banánovou, rovněž výtečnou. Když jsem se o zážitku posléze na palubě zmínil, jeden z pasažérů se zhrozil nad odvahou tolik prý riskovat.) Na verandě Café du Marché jsem srkal burcující kávu. Kolem, na teoretický dosah ovšem, se mihlo několik tak dokonalých krasavic, že jsem si zavzlykal do hrnečku. Náměstí je obsypáno červeným květem flamboyante čili poinciana, jež jsem  kdysi obdivoval na Fidži a hrozil sepsáním revoluční poémy. Stromy poskytují barevnou střechu pro hemžící se mnohobarevné houfy. Tu polynéský hromotluk s javanskou manželkou, tak třetina jeho objemu. Vedle běloch a za ženu má antracitovou melanéskou šeredu. Různí míšenci se dále mísí. Kolem plno potomstva ve všemožných prokreativních variantách.

       Společným jmenovatelem této všehochuti je společná koloniální zkušenost. Proto osoba, původem z karibského ostrova Martinique, se bude na trhu handrkovat s osobou z Tahiti, samozřejmě že ve franštině. Korpulentní domorodka, typ doby kamenné, se mihne za volantem nejnovějšího francouzského modelu, s gauloiskou mezi zuby. Přibyli mnozí přistěhovalci z Indočíny.

       Zatímco Londýnu nikdy nešlo o asimilaci a žádný jeho koloniální Makarenko neusiloval o zbritštění domorodců, o Francouzích seriozní literatura tvrdí, že ke koloniální úloze přistupovali s předpokladem, že člověk, ať už kdekoliv, by se rád stal Francouzem, jen když by se mu dala příležitost.

       Zbývá ještě tento podstatný rozdíl. Britové už svůj imperiální stan sbalili. Pravda, převrátila jim ho vichřice druhé světové války, ale mohli se aspoň držet kolíků. Kdežto Francouzové v Pacifiku nepopustili ani coul.

       Ulice, avenidy zdobí jména maršálů (Foch), státníků (Clemenceau), významných bitev (Somme, Verdun, Sebastopol, Austerlitz), na kopci fotografuji sochu noumeovské Johanky z Arcu s praporem a mečem. Některé ulice i v centru byly anonymní, jakož i jeden maršálek na koni v  parku.

       V předměstí se Melanésanky věnovaly pachtění za balonkem. Dodatečně se v Pacific Islands Monthly dočítám: „Až snad s výjimkou lovu lebek, kriket nutno pokládat za nestarší sport v Nové Kaledonii.“

       Noumea se právem pyšní neobvyklým akváriem. Pumpují tam vodu z moře na kopec do rezervoáru. Odtud teče do akvária, v němž se podařilo duplikovat biologické podmínky v korálových útesech. Jedině tam prý dovede korál žít v zajetí. Za sklem je plno potvůrek prapodivných barev a tvarů, včetně bestie stonefish, která mě před mnoha lety ve fidžanských vodách málem zabila, a o níž jsem tam četl poučení, že „Stonefish is the most deadly of all fish.“

       Spolupasažéři pílili podívat se na místní pamětihodnosti jako například Maritime museum, s možností seznamovat se s všelijakými vraky. Jiní pachtili zejména po suvenýrech. S manželkou jsme taxikem zamířili za město na poloostrov Tina, kde v roce 1998 došlo k dotvoření unikátu - Tjibaou Cultural Center, výtvor světově proslulého architekta s italským jménem Renzo Piano. Obrovský areál jakéhosi neskutečna, z dálky jakoby serie šancí,  vztyčených prstů do mnohametrové výše, štíty veleobrů, jeden vedle druhého, a uvnitř dlouhé koridory  a prostory s domorodým kumštem, o jehož jak množství tak kvalitě jsem dřív neměl tušení. Byl to pro nás jeden z největších zážitků onoho přebohatého měsíce.

       Spolu s Hawaii, Nová Kaledonie je ta jediná končina v Pacifiku, kde původní obyvatelstvo – tzv. Kanakové, hovořící patnácti různými jazyky - netvoří většinu obyvatelstva. Zde je jich pouze 45 procent. Zatímco naprosté většině oné většiny – Evropanům, Polynésanům, Asiatům - jejich existence pod francouzským patronátem vyhovuje, selankovitý dojem narušuje vztah Kanaků. Nevraživost zejména její mladší mužské generace je až příliš viditelný. Jejich zřetelně zarputilé vzezření, s náznaky aspoň latentní agresivity, mi až přepříliš připomínalo dojmy v některých oblastech Karibiku. Na onom centrálním náměstí nikoliv kokotů, s plejádou červených květů a o překot pípajících ptáčků, jsem pokud možno nepozorován fotografoval domorodce na lavičkách s potěrem potomstva, ale zajímavý dokumentární záběr mi unikl – totiž  protestní průvod Kanaků. Transparenty, hodně hluku, rozhorlené výkřiky požadavků v jakémsi jazyce.

       Ono pozoruhodné centrum za městem je spojeno s jménem Jean-Marie Tjibaou. Neměl jsem tušení o jeho existenci a víc se dozvěděl v pamětních prostorách a po promítnutí filmu: on to politický velikán, posmrtně zheroizovaný buditel, jakási obdoba místního Patrice Lumumby. Stejně jako Václav Havel, Jan Kačer či Jan Tříska a mnoho dalších významných našinců, se narodil v roce 1936. Pobyl v semináři, stal se knězem, v Paříži studoval sociologii, na rodném ostrově se v sedmdesátých letech vrhnul na politickou dráhu, volen do stále významnějších funkcí, v roce 1984 se stal prezidentem v čele hnutí FLNKS (Socialistická osvobozenecká národní fronta Kanaků) a jako nedostatečně značný radikál, v květnu 1989 čili pár měsíců před českým sametovým listopadem, extrémisté ho zavraždili na scénickém ostrůvku Ouvea při příležitosti slavnostního kmenového ceremoniálu.

       Od té doby se zrodila řada kanakských, různě socialistických organizací, v roce 1998 došlo k jakési dohodě s francouzskou stranou o údobí tzv. „sdílené suverenity“, která v referendu získala převážnou (72%) podporu voličů. Nic pozdějšího významného jsem nepostřehl.

       Zpět na palubě, napěchováni zážitky. V kapse mi zbyla bankovka v hodnotě 5000 franků místní měny, skoro padesát dolarů. Snad se mi ji podaří někde příště vyměnit. Večer nám zkrášlil kytarista muzikolog Dr.Justin Miller, na pozvání Leonarda Bernsteina dirigoval newyorskou filharmonii. Tady nám několikrát vyprávěl o svých oblíbencích – Irving Berlin, George Gershwin, Duke Ellington.

       Den na moři, není kde zastavovat. Je osm hodin ráno, v New Yorku tuto dobu je o osm hodin víc, jenže teď tam je včera. Z okénka kabiny pohlížím na dost popuzeně zřečené vlny, o nichž nás televizní obrazovka informuje, že jsou v rozpětí 1,25 až 2,5 metrů, teplota vzduchu prozatím dosáhla 25 stupňů Celsia, 88 stupňů vlhkosti, vítr se pohybuje rychlostí 21,3 uzlů, my jsme momentálně pomalejší – uzlů 16,6. Tady vpravo v dáli by mělo být souostroví Vanuatu, ony bývalé dost divošské Nové Hebridy. Do Honiary, hlavního spíš městyse než města Guadalcanalu, našeho cíle, ještě zbývalo 723 nautických mil. Toť Šalamounovy ostrovy, jichž je všeho všudy 990, ale větších je jen šest(včetně Guadalcanalu – 25 krát 90 mil).

       Po snídani, s nabytím nerozumného množství kalorií, jsem neodolal vetřít se na setkání veteránů, přeživších svědků tohoto historického utkání. Senioři už aspoň osmdesátiletí, některým by člověk tak značný věk neodhadoval, někteří se jen s obtížemi šourali. Naslouchal jsem, zúčastněně přikyvoval, až dostal otázku, zda jsem tam sloužil u námořnictva či armády. Zamumlal jsem cosi nezřetelného, aniž se pustil do vysvětlování, že v předmětné době jsem byl teprve dvanáctiletý junáček, že rodná Plzeň v zemi, jíž příroda odepřela přístup k jakémukoliv moři, se tužila svým industriálním výkonem přispět k vítězství ve válce té nesprávné straně. To sice by byli pochopili, na rozdíl od informace, že v dospělém věku jako příslušník československé armády v jednotkách PTP, oněch Černých baronů, jsem s lopatou v ruce ochraňoval výdobytky socialismu před americkými imperialisty, mými nynějšími spoluobčany.

-    -    -
       Zájem o historii válčení v Pacifiku mě přiměl zakomponovat i Guadalcanal mezi místa, do nichž jsem mínil nahlédnout na první cestě kolem světa začátkem sedmdesátých let.

       Když tato válka vypukla začátkem čtyřicátých let, Amerika na ni byla žalostně nepřipravena a navíc pak udeřila katastrofa v Pearl Harboru. Militaristické Japonsko drželo řadu trumfů: jednak tradice, fyzická i mentální připravenost národa, námořnictvo vynikalo nejen počtem, ale v mnohém i kvalitou – ponorky a torpeda, například.

       Rovněž jejich stihačky (typ Zero) byly mrštnější, snadněji ovladatelné – ač i snadněji zranitelné. Japonci byli lepší v nočním boji, v něm se jim dostalo i lepšího optického vybavení.

       Přehnaná ale byla jejich pověst prý výtečných bojovníků v nesnadném terénu džungle. S ním totiž stejně jako Američané měli pramálo zkušenosti. Jejich vítězný postup Malajskem až k dobytí Singapuru neprobíhal pronikáním obtížným terénem, ale pochodem či na bicyklech po Brity vzorně udržované silnici, patnáct kilometrů za den.

       Čas však nebyl zcela na straně Nipponu. Američané vylepšili svá torpeda a od samého začátku měli  lepší zpravodajskou službu – nejen vyluštěním tajných kodů, vojenské komunikace, ale historií dosud nedoceněnou službou tzv. Coastwatchers - roztroušených plantážníků, misionářů, loajálních domorodců, dodávajících významné informace. (V příští kapitole se zmínim o jednom z nich, jenž dosáhl přímo legendární pověsti a já kdysi měl možnost s ním posedět a jeho svědectví zaznamenat na magnetofon.) Služba to nebezpečná, nesnadná, udržovat kontakt radiem,  neskladným vybavením, k jehož přesunu a ukrývání bylo třeba až patnácti lidí. Tolik jsem se dočetl o výkonnosti, nyní dosažitelné mobilem v kapse a pak u ucha.

       V červenci onoho roku 1942, Coastwatchers dodali zprávu o přesunu Japonců z ostrova Tulagi na blízký a větší Guadalcanal, na němž započali s výstavbou letiště. Tato informace způsobila změnu americké strategie. Ono pacifické válčení sice probíhalo na moři a na souši, ale s primárním cílem zmocnit se prostoru, z něhož by letectvo mohlo pořádně rozhodně zasáhnout.

       Nezáviděníhodný invazní úkol dostala první divize námořní pěchoty, jíž velel generál Alexander A. Vandegrift. V šibeniční krátké lhůtě šesti týdnů měl připravit nezkušené mužstvo, navíc handicapované nedostatečným vybavením. Flotila pod komandem viceadmirála Frank Jack Fletchera na devatenácti vyloďovacích člunech dopravila  devatenáct tisíc mužů, z nichž za první den na břeh se jich dostalo jedenáct tisíc. Tzv.Red Beach, kde jsem posléze bloumal, místy ještě s rezavými zbytky válečného harampádí, ale dělala oprávněné mírumilovný dojem: tam totiž vůbec nedošlo ke střetu, který tolik krvavě poznamenal končiny jako Tarawa, Guam, Saipan či Okinawa. Na Guadalcanalu v té době bylo jen něco málo přes dva tisíce Japonců, vesměs stavebních jednotek, mnozí z nich korejské národnosti (třeba i jejich druh pétépáků). Ti se vesměs rozprchli do džungle. Obtížnější byla situace na onom blízkém ostrově Tulagi, kde se tuze tvrdě bránila posádka 1.500 Japonců a jejich zničení si vyžádalo dost námahy.

       V nejbližším okolí  došlo k několika námořním bitvám, z nichž ta u ostrova Savo, na dohled z Guadalcanalu, se stala dějištěm největší americké námořní porážky v historii. Hned první noc, ještě dřív, než se podařilo dodat na břeh potřebné množství materiálu, Japonci, tehdy ti nejlepší válečníci po setmění, se tam nezpozorováni vloudili a za pouhou půl hodinu potopili tři těžké americké křižníky, jeden australský, další čtyři vážně poškodili a bez vlastní ztráty pak zmizeli. V době započetí útoku někteří američtí velitelé pochrupávali, v bitvě ztratilo život značné množství mužstva a též dva admirálové. Americký debakl mohl být ještě ohromnější, nebýt rozhodnutí  velícího japonského admirála Mikawy předčasně opustit dějiště svého vítězství. Obával se totiž amerického protiútoku a zásahu bombardérů a tak se tedy podařilo před utopením uchránit nedalekou flotilu transportérů a pomocných lodí.

       Ne všechna utkání skončila tak neblaze. Obrovité japonské bitevní lodě končily v hlubinách, radarem řízená střelba na vzdálenost osmi kilometrů vyřadila z akce bitevní loď Košima za pouhých sedm minut. Tamější vody získaly zasloužené označení „Iron Bottom Sound.“ Tam teď na dně odpočívá kolem padesáti lodí, americké a japonské půl na půl. Slovy viceadmirála, výtečného velitele (William F. Halsey, který vystřídal svého již příliš unaveného předchůdce, jímž byl Robert L. Ghormley), díky těmto bitvám se podařilo zabránit zničení pozemního vojska a tak odvrátit opakování katastrofy, která po pádu Filipín postihla ony mnohé tisíce na Bataanu a Corregidoru.

       Na souši ale strádala námořní pěchota, poté co se nepodařilo dodat potřebné zásoby, polovinu přivezených potravin a střeliva. Japonci naštěstí podcenili početní sílu Američanů o dvě třetiny, k znovudobytí ostrova poslali nedostatečně početné jednotky, čímž jim zaručili minimální životnost, a touž zkušenost několikrát zopakovali – to čemu se dostalo posměšného pojmenování „Tokyo Express.“ Tradice sebeobětování pro císaře nabývala hrůzných proporcí tam v kopcích, známých pak jako „Bloody Ridge.“ Bedlivě jsem si ty končiny prohlížel. Už tehdy tam stál jakýsi japonský památníček k posmrtné poctě zbytečně padnuvších, proti kulím se vrhajících, za žádnou cenu ochotných se vzdát, život si zachovat.

       Přece se ale japonskému velitelství něco podařilo: brilantně v jedné noci provedená evakuace třinácti tisíc příslušníků, aniž Američané cokoliv zpozorovali.

       Tím končila ona sága, epopej, která trvala přesně půl roku – od 7.srpna 1942 do 7.února 1943. Znamenala kýžený obrat ve válce - Turning of the Tide.

       Mezi Guadalcanalem a Japonskem ale zbývalo na deset tisíc ostrovů. Štábní hlavy vypočítaly, že kdyby dobývání každého opevněného ostrova trvalo pouze jeden měsíc, potřebovali by Američané osm století, než se dostanou do Tokia. Proto se vymyslela nová metoda válečnictví, totiž frog leaping – „žabí skákání“, místo heroického krvácení na každém trsu, raději se Japoncům vyhnout, dělat jen ojedinělé zastávky a co největší skoky. Ideální strategie a možná že i kýžené echo budoucnosti: s nepřítelem se neprat, ale minout ho.

       V našem případě se lačný agresor, rozprostřený na tisícerých ostrovech, dostal do nevýhody, když si všechno tohle dobyté měl teď hlídat. Spojenci si terče mohli vybírat a také že vybírali. Vyhnuli se tvrzím a po zuby vyzbrojeným obráncům, kteří, ignorování nepřítelem a nedosažitelní přítelem, s kručícími žaludky si brzo po chaplinovsku museli vařit ke snědku pěchotní škrpály. Co nedorazil hladomor, o to se ke spojeneckému prospěchu postarali mravenci, brouci, mikrobové, paraziti, všelijaká taková havěť.

-    -    -
       Denní hodina pokročila, v kabině nacházím TABLE RESERVATION CARD s mým jménem plus Stateroom 726 a text Provided is your Dining Table Assignment for Friday, March 7, Rotterdam Dining Room, Deck 7, Time: 5:45 pm, Table Number:150. Please bring this card with you and present it at the Confirmed Reservation Podium.

       Other Guests in Reservation - a následovala jména tří manželských párů. Přítel psychiatr původem ze Slovinska, z Mariboru, rakouský inženýr z Lince, český inženýr z Los Angeles. Tedy ani jeden autentický válečný veterán.

       O večerní kulturní zážitek se mínil postarat George Solomon (pěkná shoda jména na Šalamounových ostrovech), občas se vyskytující na Broadwayi a často v Las Vegas.   K swingu hrálo trio George Kowalski v Ocean Baru. Modernější hlomoz produkovali muzikanti v Crow’s Nest na 12.palubě.

       Vplouváme do kdysi hodně explozivní oblasti, civím na momentálně mírňoučké vlnky, směrem k hlubinám, kde končilo mnoho mladých životů a ke dnu se sunuly mnohé, po zuby ozbrojené křižníky. Před námi se v ranním oparu prezentoval značně velikánský Guadalcanal, zelený, kopcovitý, mnohou krví kdysi poznamenaný. Lodivod nás vede úskalím korálových útesů, přistáli jsme u mola – jediný náš gigant v porovnání s místními plavidélky, ověšené pasažéry a zbožím na cestě z ostrova k ostrovu. Pořádně jsme je svým příjezdem rozkolébali. Nás tam pak vítala skupina tanečníků divokého vzezření, se štíty, oštěpy, s bubnováním, hlomozem, vylepšovaným píšťalami jakoby z kopců jinoamerických And – Peru, Ekvádor. Polynéská muzika, její harmonické melodie, vyhovují našemu vkusu víc.

       Pořádné horko a vlhko takhle brzo po ránu. Inu ovšem, jsme přece v tropech - a jsme též  s touto lodí napoprvé v onom Třetím světě, zpravidla krášleném  lichotivým epitetem, že „rozvíjející.“ Tenhle pocit chyběl – vlastně nechyběl – na minulé zastávce, v Nové Kaledonii. Však Noumea je moderní metropole, dosud trpící, jakkoliv kypící, pod knutou zahnívajícího francouzského kolonialismu, jenž třeba zanedlouho už bude končit. V porovnání, zdejší Honiara, snad s padesáti tisíci obyvateli, je oním válečným konfliktem vzniklé město či spíš městys o jedné ulici (Mendana Avenue), maximálně o dvou (Hibiscus Avenue).

       My dorazili v neděli, den sváteční, kdy domorodci hodně navštěvují kostely a nacházejí značnou zálibu v náboženském zpěvu. Město či městys se na nás ale připravil(o). Dveře obchodů, ba i některých úřadů otevřeny, přes avenidu ve výši transparent STATENDAM WELCOME vyvěšen. V této zemi se jezdí na levé straně vozovky, však Šalamounovy ostrovy bývaly britským protektorátem. Což tedy je nevýhoda, ale pro nás bohatě kompenzovaná výhodou, že domorodci mluví anglicky – a to mnozí z nich zcela plynně. Na rozdíl od Noumey, kde řeč kdysi hrdého Albionu je téměř či zcela neznámá.

       Další příjemné překvapení nám poskytli domorodci ve svém vztahu k nám, náhlým tolika vetřelcům – však turismus je v oné části světa stále v nedbalkách. Podezíravý, natož nenávistný pohled jsem tam nepostřehl ani jednou. Spíš ostýchavost při setkávání s neznámými pozemšťany.

       Postřehl a okamžitě jsem fotografoval firemní nápis NAMBAWAN MIT neboli řeznictví té nejlepší jakosti. Toť přece „pidgin English“ (number one meat), jazyk natolik rozkošný, že jsem se kdysi pohroužil do jeho studia a teď mi to třeba přijde k dobru, mohu se jím vytahovat, chvástat, náležitě zviditelnit.

       Hned tak činím v prodejně Melanesian Handicraft při inspekci suvenýrů, ve snaze zjistit, které ty tretky jsou Made in China. Kupodivu jsme objevili dřevěnou sošku z tamější autentické tvorby. Prodavačku překvapilo tvrzení, že už jsme jednou dávno navštívili její ostrov, když ještě byla malá holčička.

       Přemnoho – snad většina – domorodců má rudé dásně a tedy i zuby hodně do červena. Betel přece,  žvýkání, mírňoučké narkotikum, s následnou produkcí příslušně zbarvených slin, tedy hodně do ruda, při vyplivnutí pozor si dát, aby nedošlo k potřísnění. Před policejní stanicí čtu nápis „Žvýkajícím betelu vstup zakázán!“

       Na rohu zastavilo auto, vystoupila paní od volantu, dveře za sebou nezavřela a odcupitala pár kroků k přístroji s písmeny AMT. Krátce pobyla, za chvíli se vrátila s bankovkami nasednout a se zavřenými dveřmi odjet. Důkladně rozvojový obrázek.

       Když jsem doma v Americe promítal diapozitivy z oné první velké cesty, při záběrech z těchto Šalamounových ostrovů, leckdo se podivoval, že tolik žen a dětí tam bylo blonďatých. Odhadoval jsem na tak každého pátého, každou pátou. A byl jsem zvědav, zda tomu tak stále je. Ano, zjištění pozitivní. Podrobuji inspekci dětské hlavičky – mají krátké kudrlinky, některé zcela žluté. Ptám se psychiatra původem z Mariboru, aby úkaz vysvětlil, ale on nedovedl vyhovět, že něco takového není jeho obor.

       Ve Washingtonu kongres schválil financování výstavby parlamentu, k památce amerických vojáků, kteří tehdy na ostrově ztratili život. Taková ale je ironie, že projekt vyhrála japonská stavitelská firma, ze země, jež válku s tolika smrtelnými důsledky způsobila.

       Několik muzeí, v parcích možnost dotknout se definitivně deaktivovaných tanků, kanonů,  vysloužilých výstražných nástrojů války.

       Na jednom ze zelených prostorů, zřejmě zásluhou zakotvení Statendamu došlo k uspořádání  události komerčně-kulturní. Ostrované rozprostřeli své zboží - škeble,  korálky, sošky snad i nečínského původu. Kolem jsem se potuloval, pak zahlédnu Priscillu, jak se s ostrovanem o něčem dohaduje. Předmětem jejího zájmu bylo cosi kovového – důkladně otlučená, někdejší válečnou vřavou zřejmě poďobaná čutora, na ní písmena USMC 1942. Kdysi za předchozí zde cesty jsem na jednom bojišti fotografoval proděravěný kanistr kdysi od benzinu, aniž bych byl ovšem zauvažoval takový suvenýr si sebrat a dál světem vláčet. Tentokrát ale čutorka je skladná, koupili jsme, teď doma máme takovou památku.

       Pod stromem v milosrdném stínu mimo dosah zabijáckých slunečních paprsků sedělo aspoň třicet tanečníků obého pohlaví a rozličného věku, včetně rozkošných dětiček, jež se pak na podiu mezi válečníky prezentovaly se zvlášť náramnou razancí.

       Dal jsem tam do řeči z mladíkem z ostrova Malaita. Po výměně několika zdvořilostních vět jsem neodolal blýsknout se svou jakousi znalostí pidgin English. Zeptal se mě, zda jsem povoláním, křesťanským posláním misionář. Věru nejsem, jak se přece mohl dovtípit mou zmínkou o Priscille jako Wanpela woman bilong mi, supos mi not laikim, mi mas kilim – „Moje manželka (Jeden chlapik žena mně náležející) kdyby mi moc lezla na nervy, musel bych ji zabít.“

-    -    -
       Po obědě došlo k viditelným potížím růstu: místní turistický úřad s obtížemi zvládal a nakonec nezvládl nápor několika set zájemců o dějiště někdejší válečné vřavy. Tam, kam jsem před lety jel taxíkem a sám tam pak bloumal, tentokrát jedeme nacpáni v minibusech bez klimatizace po stezkách bez pevného povrchu. Domorodci očekávali naše hordy, bez úspěchu nabízeli na prodej betelové ořechy, ale válečné pozůstatky - stařičké patrony šly částečně na odbyt.

       Míjíme někdejší japonská kulometná hnízda, až do výšin oné Bloody Ridge, místu, kde příslušníci americké námořní pěchoty odolali japonské převaze, jednomu útoku za druhým. Podle úředních odhadů tam padlo dvacet tisíc japonských a pět tisíc amerických vojáků. Na bílých kvádrech jsou jména všech těch Američanů, uspořádána ne podle hodností, dne smrti či abecedního pořádku, ale podle příslušnosti k té které jednotce.

       Organizátoři pominuli slíbenou návštěvu břehu, kde došlo k původnímu vylodění. Místo něho došlo ke zbytečnému zájezdu na letiště, vstupu do haly jako každé jiné a k mání tam nebyla ani jedna pohlednice. Hodně však přísných nápisů se zákazem kouření.  Též se zákazem žvýkání betelu.

       Živly začaly běsnit – naštěstí jediný takový úkaz po zbytek plavby až do Japonska. Cesta zpět k lodi se důkladně protáhla náhlými záplavami, kdy vody v ulicích nebylo po kotníky, ale ke kolenům, děti jásaly, dospělí se tvářili spíš netečně.

       Posléze jsme se dozvěděli, že částečnou příčinou našeho pomalého pohybu byl i bizární pokus o loupež. Jakýsi zoufalec s mačetou přepadl jeden z našich neklimatizovaných autobusů a domáhal se výkupného ve výši jednoho tisíce dolarů.

-   -   -
       V našem, před loupeživým pokusem uchráněném vozidle jsem se průvodce zeptal, proč že nejedeme k Major Vouza Memorial, památníku nejvíc dekorovaného veterána Šalamounových ostrovů druhé světové války.

       Prý by to nešlo, je to moc daleko opačným směrem. A že on býval starostou ve vesnici California.
       „To je mi divné - dřív přece byl ve vesnici Roroni,“ namítl jsem.
       Průvodce se zarazil, jak že vím původní jméno téže vesnice.
       Milerád jsem se rozpovídal. Že jsem kdysi byl v Roroni, s domečky na muřích nohách, popovídat si s tímto hrdinou – jedním z oněch tuze užitečných Coastwatchers, jehož Japonci chytli, mučili, probodali bajonety a přece z něj nic nedostali. Když z mučeného zbylo neživé tělo, odešli svůj humanismus uplatňovat někam jinam. Jenže ve Vouzovi ještě něco tepalo, doslova biblicky slezl z kříže, doplazil se ke svým, s ujištěním, že nic neprozradil. Děravé tělo se zotavilo a pak mnoho roků poté jsem jako nevěřící Tomáš sahal na jizvy zmrtvýchvstalého válečníka. Hlavu měl obsypanou bílými kudlinkami snad na čtvrt metru. Se zapnutým magnetofonem jsem se musel notně soustředit, abych porozuměl jeho angličtině. Mluvil tiše a sípavě – však Japonci mu při mučení probodli jazyk a krk. Na požádání se pustil do nepochybně tisíckrát opakovaného přednesu, jak ve dvaačtyřicátém roce pracoval jako zvěd pro Američany, císařští ho lapili a napnuli na skřipec. „Řekl jsem jim jen jedno slovo – kanaka.“ Kanaka ve smyslu nem tudom, nevím, neznám, nepamatuji se.

       Vouza jako čestný seržant americké námořní pěchoty se zúčastnil sjezdu veteránů v San Diegu a přivezl domů peníze, které věnoval na výstavbu své vísky. Proto zřejmě došlo k jejímu kalifornskému přejmenování.

       Na bambusových zdích své chýše měl osobní dopisy od Roosevelta, Churchilla, britského krále.

       Na požádání jsem ho vyfotografoval s jeho vnoučky a posléze poslal na adresu Mr.Jacob Vouza, Roroni, Guadalcanal, British Solomon Islands Protectorate, West Pacific.
       „Chcete nezávislost?“ zeptal jsem se.
       „Ještě nevíme,“ odpověděl.

-    -   -
       K vyhlášení nezávislosti došlo v roce 1978. Dvacet let poté vznikly potíže ekonomické, pokles exportu (dřevo, kopra, palmový olej, ryby), růst nezaměstnanosti a odliv investičního kapitálu. Vypukly kmenové šarvátky, zejména konflikt se sousedy z  ostrova Malaity, kteří se na Guadalcanal do Honiary začali stěhovat, příliš se prý roztahovat a přebírat nepřiměřené množství funkcí v politice a u policie. Při té příležitosti, zásluhou domorodé nevole vypukla též  předpokládaná devastace čínské čtvrti. Situace se natolik zostřila, že v roce 2003 došlo k mezinárodnímu zásahu – tzv.RAMSI (Regional Assistance Mission to Solomon Islands) – vojenských jednotek pod vedením Austrálie.

       Ledajaké události: krátkodobý převrat, únos premiéra jménem Ulupa’alu, jenž po propuštění a následných volbách obdržel všeho všudy tři hlasy. Následovalo vytvoření vládní koalice místního Topolánka s Paroubkem a nový premiér Sir Allan Kenakeza, svůj stát, jemuž předsedá, charakterizoval slovy „a company in likvidation“. K likvidaci však ještě nedošlo.

-   -   -
       Zajímavý den končil na palubě kulturním zážitkem v podání úspěšné irské sopranistky s jménem Sinead Blanchfield. Koncert zahájila Rusalkou, její nejslavnější arií, zpívanou ale anglicky, ne česky či keltsky, natož pak v pidgin English, jak bych si byl velice rád vyslechl.

       Končiny zde před námi si vysloužily označení RING  OF  FIRE - ne tedy Prsten Niebelungů, ale Prsten ohně. Prozatím nejposlednější důkaz příroda poskytla před necelým rokem – v dubnu 2007, když 200 mil od Honiary uspořádala zemětřesení s mohutností 8 stupňů Richterovy škály.

       V pondělním ránu se probouzím o šesté hodině, monitor oznamuje teplotu 28 stupňů Celsia a 75% vlhkosti vzduchu a my pílíme rychlostí 17 uzlů v hodině. Za oknem kajuty je v mlžné dálce ke spatření jakási pevná zem – buď tedy ostrov Santa Isabela nebo New Georgia - a též by se dalo říct, že Nová Gruzie. Myslí mi proběhla představa někdejších mořeplavců: jak jim asi bylo, když žízniví a hladoví se přiblížili a museli potýkat se sakramentským dilematem, zda zastavit, získat čerstvou vodu, čerstvé potraviny, a přitom riskovat, že je případně nerudní domorodci lapí a pozřou.

       CNN právě oznámila rovněž nepříjemnou informaci, že americká burza se už propadla pod hranici 12.000 DOW.

       Vlézt tedy do kalhot a pak do výtahu, na jedenáctém poschodí máme Lido s příležitostí se až nehorázně nakrmit. Narodili jsme se rozhodně v lepší době, než naši předkové.

-    -    -
       Brázdíme tam vody v blízkosti  ostrovů Woodlark, Kirivina, Trobriand, zde pak vpravo značný ostrov Bougainville, kdysi s posádkou 40.000 po zuby ozbrojených obránců.  Šel jsem si poslechnout přednášku australského vojenského experta o události, spojené s jménem John F. Kennedyho a jeho zážitcích právě v oněch končinách. Dozvěděli jsme se, že Kennedy ze zdravotních důvodů zprvu neuspěl sloužit u námořnictva, k němuž se dostal teprve po intervenci mocného tatínka. Z pohodlné námořnické židle ve Washingtonu chtěl pryč na pacifická bojiště a dostal se k tzv.PT-boat, hlídkovému torpédovému člunu s dvanáctičlennou posádkou. U ostrova Tulagi v blízkosti Guadalcanalu byl zraněn, jako dvaadvacetiletý byl povýšen na kapitána, komandovat PT-109, dělka 24 metrů, do něhož ale vrazil, rozpůlil a potopil japonský torpedoborec Amagiri, délka 115 metrů. Devět členů posádky přežilo, doplavali na ostrůvek (jeho jméno jsem si snad správně poznamenal jako Naru), přišel k nim domorodec a Kennedy na kokos vyryl zprávu, doručenou pak Australanu Evansovi, jednomu z oněch tuze užitečných Coastwatchers. (Tento kokos je teď k spatření v JFK muzeu v Bostonu). Poněvadž jako komandant přišel o svou loď, aniž si na nepřítele pořádně nevystřelil,  neměl nárok na medajli, ale hrozil mu court martial čili stanný soud, k němuž ale nedošlo. V roce 2002, expedici National Geographic se podařilo najít trosky člunu, údajně u ostrova Plumpudding, který ale na mapě nemohu najít. Teď je údajně přejmenován na Kennedy Island. Má to být v blízkosti značnějšího Kolombangara Island.

-   -    -
       Z bývalé britské državy Šalamounových ostrovů tedy spějeme do ještě víc bývalé kolonie tehdejšího Německa. Získal ji v roce 1894 císař Wilhelm II, a těšila - či spíš se netěšila - pověsti až rekordně značné záliby domorodců v požírání člověčiny. Přemnoho sněděných misionářů bylo důkazem.

       Příslušný ostrov, který je součástí státu Papua New Guinea, je znám nynějším svým jménem New Britain. PNG má odhadovaný počet pěti milionů obyvatel, mluvících 800 jazyky, krášlený 3.000 druhy orchidejí a přemírou motýlů, z nichž největší je Queen Alexandra.

       Za první světové války došlo k vyvlastnění německých kolonizátorů, šup s nimi tehdy zpět do vlasti – tedy předehra, byť ve značně menším a míň surovém provedení, než způsob, jakým jsme my zatočili se sudeťáckými  potomky kolonistů ne z devatenáctého, ale spíš ze třináctého století.

       Mandátní správa Austrálie z pověření někdejší Ligy národů trvala až do doby japonského útoku na Pearl Harbor. V lednu 1942 došlo k bombardování Rabaulu a postupnému ústupu Australanů. Mnozí z nich ale padli do zajetí a Japonci je používali jako živé terče při zacházení s bajonetem (Po válce Spojenci postavili před soud 196 provinilců, z nichž 93 obdrželo trest smrti). Japonská posádka se rozrostla do počtu 100.000 mužů. K dispozici měli 3.000 tzv. comfort women, žen zejména korejského původu, k nedobrovolné potěše. Došlo k přesunu válečných zajatců ze Singapuru na Rabaul, důkladně je použít při výstavbě 500 kilometrů tunelů, skrýší pro dopravní čluny (barges) a pěti letišť. Rabaul se stal hlavním stanem velicího admirála Yamamota, odtud dirigoval bombardéry k zásahům na Guadalcanalu a do jakéhokoliv spojeneckého loďstva, pokud kdy bylo ke spatření. Pevnost s tisíci bunkrů, kulometných hnízd, dychtivých rozstřílet americké útočníky, až se dostaví.

       Jenže oni se nedostavili. Generál MacArthur, po zkušenosti s velkými ztrátami při dobývání jakkoliv mizerné, bezcenné pevniny, rovněž zde začal prosazovat již dřív zmíněnou strategii frog-leaping, cíle si vybírat a některým se zcela vyhnout. Tím některým byla též superpevnost Rabaul, Američany téměř denně bombardovaná, její přístav důkladně blokován americkými ponorkami. Posádku izolovanou, odříznutou a též hladovou postihl zamýšlený úděl onoho „wither on the wine.“

       Američanům, rozluštivším vojenský kod nepřítele, se podařilo zjistit přesné datum a čas  Yamamotova odletu k inspekci na ostrově Bougainville. Ke své smůle neměl zpoždění, ve výši ho očekávala dychtivá eskadra, jež ho sestřelila - ztráta to pro Japonsko nenahraditelná. Jeho nástupce admirál Koga, vzdor svým schopnostem, nedosáhl Yamamotovy brilantní úrovně.

-    -    -
       Sedm hodin ráno zde, v New Yorku je pět hodin odpoledne včera. Tady někde vpravo by měl být podlouhlý ostrov New Ireland (dřívě za Němců Neu Mecklenburg).

       Ten sice neuvidíme, ale zřetelně zde vlevo vidíme pár podivných bochánků, tam známých jako Beehives - Včelí úly. To jsou vrcholky kdysi několika sty domorodci obydlených ostrovů, které se za zemětřesení v roce 1937 propadly a jen toto málo viditelného po nich zůstalo.

       Papua New Guinea, získavší nezávislost v roce 1975, nám dávala tento poločerstvý majestát své suverenity důkladně najevo: bylo to jediná končina na našem itineráři, pro níž jsme potřebovali vstupní – a hodně drahé – vizum, a pro právo několikahodinového pobytu na souši jsme museli vyplňovat několik podrobných formulářů se zcela irelevantními otázkami.

       Rabaul má pověst toho druhého, nejvíc fotogenického přístavu v celé Oceánii (tím prvním prý je Madang v PNG, kde jsem nebyl, nemohu potvrdit). Před námi se objevil záliv se zelenými svahy a dvěma vulkány: sopečné, notně dýmající kopce - severnější Matka neboli Kombiu  a jižnější, momentálně jakoby rozčilená Dcera neboli Tuvurvur. Věru parádní podívaná, návštěvníci se mohou ufotografovat, činíce též záběry deaktivovaných plavidel v různém stavu rezavějícího rozkladu.

       Klikatou cestou jsme se vydali na nejvyšší kopec k náramnému výhledu. Míjíme mnohé otvory ve svazích, vydlabané nory, kde vyčkávali japonští obránci postřílet americké útočníky, aniž se jich však dočkali. „Japonci!“ zdůrazňoval průvodce. Kdo jiný? Přece ne Rusové. Úplně na vrcholku, jeden z našich cestovatelů jiné průvodkyni mínil podrobně vysvětlovat, že sopečné výbuchy mohou být nebezpečné. Jak bezpečné by kdy mohly být, ty pitomo?

       Zajeli jsme k několika pamětihodnostem. Například k válečnými zajatci pracně vydlabaným tunelům, do nichž Japonci za pravidelných náletů před nebezpečím po kolejích dostrkávali čluny, sloužící k dopravě životně důležitého materiálu. Teď po nich jen zbyly rozpadávající se trosky, hic transit gloria mundi. V museu a kulturním centru v tamější velebujné přírodě se naskytovala příležitost v intimní blízkosti se kochat a dotýkat válečnického haraburdí - tu kanony, támhle stihačka, pořádná hromádka přilb, neuchránivší jejich nositele – kde ti asi teď jsou?

       Rozhodně nebyli na Bita Paka Memorial Cemetery, vzorně udržovaném prostoru s víc než tisíci hroby – Australané, Fidžané, Papuánci, přemnoho Indů a jeden Holanďan. Australan  Raymond Henry, padl 11.února 1942, věk 21. Papuánec Urala Kaukau, věk 26.  Dlouhá řada hrobečků s nápisem, že není známo jméno, ba ani národnost.

       Cestu po ostrově umožňovala silnice, prý stavěná a asfaltovaná ještě za Němců. Na několika místech ale zmizela, zas se objevila. Dětičky na nás mávaly a dokonce květiny naším směrem házely. Lid Tolais – tito potomci náruživých kanibalů – se tvářili příjemně, sličné postavy, ženy ve volných barevných šatech až ke kotníkům, některé s paraplátkem proti běsnícímu žáru. Slušnou angličtinou vládla i patrně negramotná vesničanka.

       Příroda správně tropicky bujná, po obou stranách vozovky žírné zelené stěny, banánovníky,  stromy, na nichž mango či papaya, palmy s kokosy. Vůně kvítků frangipani a najednou něco zcela jiného – vzduch důkladně prosycen vůní kokosů, škoda, že magnetofon ji nemůže zaznamenat. Však ano – zde z velkých vozů vykládali kopru ke zpracování v kokosový olej na export. Vanilka je též výnosným vývozním zbožím, na rozdíl od banánů, ovoce a zeleniny, zcela ke spotřebě na domácím trhu.

       „Hele, INTERNET CENTER!“ ukazuji v místě s jménem Kokopo. Toť nové a dočasně teď hlavní město provincie New Britain – nikoliv již Rabaul.

       Spěchám s vysvětlením: Rabaul postihly ve dvacátém století dvě pohromy: napřed válka s téměř každodenním bombardováním, což si ještě pamatuje mizící menšina svědků, a poté událost 19.září 1994, tuze v paměti nynějších žijících, když totiž bez varování explodovaly dvě sopky najednou. Sice se nevyhrnula láva, aby vznikly nové Pompeje, ale sopečný popel pokryl město až do výše tří čtvrtí metru, vbrzku se popel smísil s deštěm, vytvořila se pevná vrstva v podobě betonu, stropy se prolomily, město se rozpadlo, přestalo dýchat. Následovala evakuace všeho obyvatelstva, bylo ho prý sto tisíc. Pohyb pryč od zkázy a tak vznikla ona náhradní dočasně hlavní metropole Kokopo.       Vše bylo šedivé, mrtvé, tvrdili mi domorodci, a prý pět, šest let trvalo, než se příroda aspoň částečně zmotořila. Potřebné fondy začaly přicházet z různých zdrojů, ve značné míře od japonských turistů, občasných návštěvníků.

       A mohli bychom se my návštěvníci divit, že zkázonosná nevůle přírody, jež se zas někdy v budoucnosti bude nepochybně opakovat, má pro postižené větší váhu než důvod, který nás přiměl do tamějších končin zavandrovat?

-   -   -
       Vrátili jsme se na  palubu dost schváceni, ale ne natolik, abych po obědě nevyvlékl Priscillu k pěší inspekci zkázy. Ještě před odchodem slyším, ale malou pozornost věnuji kapitánovu varování, že dnes sopka Turvurvur je mimořádně neklidná a značné množství sopečného popele s příměsí síry se valí naším směrem.

       Však daleko směrem k Turvurvovi nepůjdeme, konejšil jsem tu svou, jíž se uz zpočátku mizerně dýchalo. Na mapě k Mango Road to nebude dál, než jeden kilometr.

       Mapa nehorázně lhala, už víc než hodinu jsme se trmáceli sopečným popílkem, kolem nás bloky kdysi existujících čtvrtí, občas někde ještě trčelo jakési stavení, občas i domorodec, ptáme se, jak daleko to ještě je k naší kýžené Mango Road. Někteří nevěděli a ti, co tvrdili, že vědí, nás mátli a posílali stále dál.

       „Já už dál nemůžu,“ tvrdila ta moje. Nicméně vydržela, k ulici jsme přece jen došli, ano, byl tam hotel, jménem HAMAS, proč tak asi nedobré jméno? Chtěl jsem koupit pohlednice, avšak neměli.

       Zpátky jsme se pak plahočili, taxi v Rabaulu totiž neexistují. Zpět na lodi byl vyhlášen zákaz vycházení na palubu, pokryté sopečným svinstvem. Posádka se teď bude tužit a vše vycídit do původního stavu.

       To tedy byl Rabaul, dějiště mnohých překvapení. Kanálem Georges se vzdalujeme poloostrovu Gazelle Peninsula, kapitán informuje, že vplujeme do Bismarckova moře, dějiště rovněž mnohých námořních utkání. Tamější hloubka moře dvou kilometrů se mezi souostrovím Admiralty a ostrovem Musssau zvětší na pětikilometrovou.

       Máme před sebou tři dny a noci nepřerušené plavby – 1.201 námořních mil neboli 2.222 kilometrů, tolik chvalitebných známek: není totiž kde kloudně zastavit v Bismarckově moři – dějišti mnohých a pro Japonce ne vždy příznivých námořních utkání.

       Mělo to i neblahý dopad na souši, na Nové Guineji, kterou míjíme v dáli nalevo od nás. Například došlo k pokusu Japonců o vylodění, aby se zmocnili letiště ve Wau, nedaleko zálivu Huon: osm plavidel za doprovodu osmi torpedoborců. Jejich záměr ale neunikl pozornosti amerických letadel a všech osm transporterů a polovina torpedoborců, jakož i polovina invazního mužstva, putovaly ke dnu. Po takové zkušenosti Japonci své, na Nové Guineji již angažované jednotky se snažily zásobovat zejména ponorkami, do jejichž útrob se ovšem mnoho potřebného materiálu nevešlo.

       Na rozdíl od admirála Nimitze, který měl na starost akce ve středním Pacifiku, kam my teprve budeme směřovat, generál MacArthur, velitel na oné jižní frontě, se musel o své pravomoci dělit s australským generálem (Sir Thomas Blamey), s ne vždy harmonickým průběhem.

       Tohle jsme tedy měli nalevo od nás. Na opačné straně by měl být daleko menší ostrov, spíš ostrůvek Manus, marně se po něm rozhlížím. Tam totiž hodně dlouho po válce se populární a mně značně sympatický William Holden, hollywoodská celebrita, velmi se angažující zabraňovat ničení divočiny v Africe, investoval do Manusu hodně peněz na zbudování oázy - zachované lahody jižních moří. Holden pak umřel a o výsledku jsem se nedozvěděl– zda došlo k realizaci či zůstala jen pouhá chiméra.

-    -    -
       Mnohé zájemce neláká pouze hebký bělostný písek na plážích pod ševelícími palmami, vrhat se do vln oceánu, ale v něm se i potápět, zejména tam, kde v hlubinách dlí tolik pozůstatků z oné třeskuté historické doby. Značný to případ jak Guadalcanalu, tak Rabaulu. Jenže inspekci vraků zobtížňuje přítomnost žraloků, nenasytných potvor. Za oné války pozřely mnohého trosečníka. Zvlášť tragický byl osud amerického těžkého křižníku Indianapolis, potopeného japonským torpédem. Vinou jakéhosi zádrhelu, SOS volání o pomoc se nedařilo a teprve po několika dnech došlo k záchraně prořídlých řad trosečníků, kteří podali hrůzné svědectví o žraločí nenasytnosti. (Tato, ve zpětném pohledu zbytečná tragedie, byla inspirací k napsání knihy či knih a k natočení celovečerního filmu.)

       V té souvislosti vhodná bude poznámka, že Američané vytvořily velmi účinnou záchrannou službu (Search and Rescue Service), jejíž zásluhou se podařilo zachránit většinu (odhadovaných 80 procent) pilotů, členů sestřelených posádek. Japonci se takto vůbec nesnažili, však lidský život v jejich hierarchii hodnot měl nevelkou cenu. K tomu pak připočtěme ztráty v řadách sebevražedných kamikaze, a  výsledkem byl podstatný nedostatek schopných, kvalifikovaných a při životě dosud zachovaných aviátorů. „Kádry rozhodují vše,“ stařičký bolševický slogan pak přijde na mysl.

-    -    -
       Sedím v Lidu při každodenním nezřízeném hodování a kdosi zamířil směrem k oknu: za ním ve vlnách byla ke spatření nejen velryba, houf, hejno či dokonce smečka ladně se vynořujících delfínů, ba i ploutev žraloka – zlověstné znamení.

       Začal jsem meditovat a to nahlas: toho jídla tady, co se pak vyhodí! Guláše, řízky, bifteky, omáčky, a těch moučníků, zákusků, závinů, koláčů, dortů, lineckých a jiných řezů!  Pišingry a palačinky, třeba i se šlehačkou. Proč se někdo dosud nepokusil o změnu diety, kulinárních preferencí těhle netvorů, krmit žraloky palačinkami, aby je přešly jejich krvelačné choutky? Blíž k moučníkům, dál od masožravosti, bezohledného zakusování a požírání chudáků trosečníků, případně i neopatrných plavců? Takto jsem se rozkecával, v představách takového absurdna si liboval.

       Výraz ve tváři spolustolovníků vyjadřoval vážné pochyby o mentální úrovni navrhovatele. Až na jednoho z nich. „Mně by se to líbilo,“ totiž utrousil.

       A vyklubal se z něj Čech. Našinec, se smyslem, pochopením pro absurdno, náš druh humoru, se nezapře.

       Představili jsme se: penzista ze San Diega, příslušník posrpnové emigrace. Původním povoláním inženýr, nikoliv nuzák, jeho koníčkem je poznávat svět, prozatím nahlédl do sto čtyřiceti států, takže mu jich ještě pár desítek zbývá. Po tomhle výletu plánuje zastavit se v rodné Praze a pak pokračovat do Turkmenistánu. Kazachstánu, takového druhu končin, jejichž přitažlivost mi dosud neučarovala.

       Příjemné to překvapení. Za loňské plavby kolem jižního cípu latinskoamerického kontinentu jsem potkal českého inženýra, jenž po příjezdu bratrských tanků odešel do Švýcarska, o Americe se vyjadřoval nepříznivě – čili správně evropsky – a hrozil, že tam nepřijede, dokud Bush nezruší povinnost snímání otisků prstů při vstupu do země.

       „Také tady je Eva – Evička, v gift shoppu, ještě jste se s ní nepotkal?“ zeptal se Kaliforňan.

       Helemese! Za někdejší plavby ve vodách Aljašky, manželka mi tehdy tvrdila, že mládež v kasinu, obsluhující ruletu, baccarat a další ta neřestná zařízení, mluví anglicky z australským přízvukem. Tedy kádry z Klokánie. Prohlížím si štíhlou krasavici s jmenovkou Galina Kamenska.

       „Jste ze Sydney nebo z Melbournu?“ česky jsem se zeptal.

       „Jsem z Ostravy,“ česky odpověděla. Takovou zajímavou práci sehnala přes agenturu, na kontrakt.

       Chtěl jsem se s ní posléze setkat k popovídání, ale neuspěl jsem. Neměla zájem ztrácet čas s emigrantskou pakáží.

       Tentokrát jsem uspěl lépe. Na osmém poschodí, v blízkosti kasina, s obsluhujícím personálem zejména ruským a rumunským, a od prostor, kde vyhrávaly muzikantky z Polska, tuto naši Evičku jsem našel mezi klenoty mezinárodně čilé firmy SWAROWSKI. Pohledná, poklidná, neagresivní bruneta, věk něco ke třiceti.

       „Jste povoláním klenotnice?“ zeptal jsem nikoliv oklikou.
       Je ekonomka. Z Valašského Meziříčí.
       Co dívčinu od Beskyd zavanulo až do těchto končin? Jak výnosné je její počínání?

       Výnosné není, ale má příležitost nahlédnout do světa. Z podrobností jsem se dozvěděl, že ho již poznává dokonale. S tímhle Statendamem, z něhož my v Japonsku odjedeme, ona bude pokračovat dál do Číny. V dubnu pak na chvilku do valašského domova a v květnu do Prahy shánět viza pro další své globální putování. Takže se v Praze v té době třeba uvidíme, dodal jsem a vyměnili jsme si e-mailové adresy.

       Den poté se na palubě potkávám s dalším Valachem z téhož Meziříčí: stejná generace posrpnová jako inženýr ze San Diega, tohle byl rovněž inženýr, ale z Los Angeles. Tam vlastnil firmu, vyrábějící precizní přístroje pro zákazníka NASA, do kosmu nahlížejícího. Firmu včas prodal, věnuje se svým radovánkám, svět už rovněž důkladně prošmejdil, jak jsem si ověřil zmínkami o zastrčených výspách, v nichž se rovněž vyznal. Seznámil jsem se též s jeho filipínskou manželkou, krasavicí s jménem Milagros. Manžel z ní ale udělal Růženu, aniž by přejmenovaná namítala.

       S námi prý pluli další dva Čechoameričané – jeden z Texasu, druhý z Minnesoty.

       „Tak pánové, nemáme být komunistům vlastně vděční? Nebýt jich, což bychom se byli takhle rozběhli do světa a pak mohli žít tak zajímavě?“ utrousil jsem u sklínky něčeho dobrého.

       Pravda pravdoucí: naše generace má důvod být komunistům vděčná, že jejich způsob pitomého a potupného vládnutí nás klece vystrnadil. Kdežto tahle nová mladá generace aby byla vděčná kolapsu komunistického monopolu, rozpadu klece, možností uplatnit svůj talent bez jeho ničení třídními hledisky, do světa se rozběhnout tak jak tato naše valašská Evička a mnohé tisíce v téže šťastně časované době. Mezi nimi na palubě byl i mladík Tomáš, velice respektovaný a vyhledávaný Slovák, který měl na starost internet, řešení případných komplikací s elektronickou poštou. Šel jsem se ho zeptat, jak takovou funkci a zejména znalosti získal. Vysvětlil, že původně pracoval jako číšník, což ho nebavilo, naučil se tedy něco jiného a to ho baví.

-    -    -
       Blížíme se k rovníku, z jižní polokoule se přehoupnout do severní. Na lodi dochází k přípravám značného ceremoniálu, u něhož se vyskytovalo nehezké slovo pollywogs, o jehož významu jsem neměl tušení, toť vše pod patronátem boha Neptuna.

       Přes rovník jsem už letěl aspoň tucetkrát a jednou – v ekvádorském Quitu - sedl do místního autobusu, který mě za necelou hodinu dovezl k místu s čárou přes silnici, kde se pak rozkročit o postát současně v obou hemisférách. K tomu foto jako důkaz.

       Průvod s kraválem, projevy, různým šaškováním a procedurou, týkající se oněch pollywogs - členů posádky, poprvé prožívající tuhle navigační zkušenost. Každý z nich pak lapen, na stůl položen, omáčkou na celém těle polit, jemně nakrájeným sýrem posypán, makarony po něm rozmazány, hnusná tedy podívaná. A dotyčného či dotyčnou, s  nudlemi ve vlasech, nabyvší tak podobu meduzy, pak vhodit do bazénu. To byli ti šťastnější. Ti ostatní v tak ohavném stavu, v žáru onoho přesně rovníkového slunce, museli setrvat až do konce tak infantilního obřadu. Za pár hodin do naší kabiny dorazily dva glejty s naším jménem – CROSSING THE EQUATOR s dlouhým květnatým textem k potvrzení a blahopřání a s dvěma nečitelnými podpisy.

-    -    -
       V jacuzzi, bublající a těměř vroucí vodě, do níž jsem se ponořil a marinoval své nevábné tělo, jsem se dozvěděl novinku z americké dálavy, že Eliot Spitzer, náš guvernér v New Yorku, ctnostný ženáč, pronásledovatel všemožných neřestí na Wall Streetu, organizovaného zločinu, včetně organizované prostituce, též používal takových služeb. Jaké asi laskominy mohla poskytovat Ashley Alexandra Dubré alias „Kristen“, účtující 5000 dolarů za hodinu, jíž pak oblažovaný nejvyšší státní funkcionář naúčtoval eráru? Svatoušek jeden, tenhle náš guvernér, měl by zavítat do zdejších končin, zaplavat si a potkat se žraloky, dosud nepřeorientovanými na palačinky.

       V pátek čtrnáctého března, je půl osmé ráno, v New Yorku je půl šesté před večerem včera a v Praze půl jedenácté před půlnocí, rovněž včera. Z Aucklandu jsme prozatím absolvovali 3645 námořních mil, z Rabaulu 877 mil a do příštího přístavu, jímž bude dost unikátní ostrov jménem Yap, nám chybí 329 mil.  Monitor chrlí další údaje, včetně informace, že salonu krásy šéfuje Polka Anie Kwieczinski.

       Překročením rovníku jsme opustili svět Melanésanů, kudrnatých tvorů s hodně tmavou pokožkou, a vpluli do Mikronésie, světa maličkých ostrovů, rozprostřených na obrovské ploše – větší než celá Evropa. Za druhé světové války, kterýkoliv sebezastrčenější atol se mohl stát – a mnohdy se stával - dějištěm krutého konfliktu, který přeťal život velkému množství mladých lidí v uniformách z končin, kde určitě neměli ponětí o existenci jakési Tarawy, Peleliu, Saipanu, Tinianu, či Iwo Jimy. A čím víc se fronta přibližovala k Japonsku, jež spoušť způsobila,  krvavé střety získávaly na intenzitě.

       Ostrovů to je víc než dva tisíce, nikdo přesně neví – některé totiž zmizí, nové se vynoří z hlubin, další vzniknou dělením. Stačí jen málo, aby oceán přeťal korálovou nudli. Obydlených je jich asi jen sto, počet obyvatel se všeho všudy odhaduje na něco kolem čtvrt milionu – plus zdaleka největší a nejpočetnější Guam, zvláštní to případ: patří do Mikronésie geograficky, nikoliv však politicky. Rovněž opomíjím dvě bývalé britské državy Gilbert a Ellice, nyní samostatné státečky Tuvalu a Kiribati.

       Nejsevernější výspou je Farralon de Pajaros, nejjižnější je Kapingamarangi, pouhých sto kilometrů tady za rovníkem. Najde-li se dostatečně trpělivý čtenář, ochotný strávit přemíru těchto až protivně detajlních údajů, doporučuji vzít do ruky mapu a orientace vůbec nebude obtížná.

       Mikronésii tvoří trojí souostroví:
       Mariany na severu (pojmenované po španělské královně Marii Anně, vdově krále Filipa a patronce prvních misionářů).
       Karolíny na jihu, pojmenované po španělském králu Karlu II.
       Marshallovy ostrovy na východ, o jejichž jméno se zasloužil jakýsi anglický kapitán.

       Jak už jsem poznamenal v jedné z předchozích kapitolek, Mikronésie zažila sérii evropských vládců. Napřed Španělé, kteří po prohrané válce s Američany ji v roce 1899 prodali Němcům. Němci po prohrané světové válce v roce 1918 o tyto majetky přišli a Liga Národů v Ženevě je svěřila do opatrování Japoncům, tehdy spojencům na vítězné straně. Po roce 1945 se opatrovníky z pověření OSN stali Američané. Ti se svého mandátu (United Nations Trusteeship) postupně zbavovali a výsledkem byl zrod čtyř suverénních států, členů OSN, každý z nich se stejnými právy jako Čína či Indie s jejich miliardou obyvatelstva. Trocha zemědělského počínání, rybaření a turismus by ostrovany neuživila - živí se tedy úřadováním, jež ovšem platí Washington. Nimrodi by si v takových končinách příliš neužili. Jediným tam původním zvířetem jsou ovoce zobající netopýři (tzv.fruit bats), černá, občas hlučná stvoření s rozpětím křídel až jeden metr.

-    -    -
       Pokusím se ony čtyři miniaturní novice představit nikoliv v abecedním pořádku či datem jejich zrození, ale podle směru plavby Statendamu, kam že míříme.

       Nejblíž by nám byla Republic of Palau, 500 mil na východ od Filipín, řetězec 200 ostrůvků, všeho všudy pouhých 461 čtverečních kilometrů, s 19.000 obyvateli (odhad, 1999), z nichž většina (12.000) žije v hlavním městysu jménem Koror. Ten Japonci v době své mandátní správy zvelebili, zmodernizovali, elektřinou, vodovodem a asfaltovanými cestami vybavili.

       Za války invazní vojska Američanů Koror pominula a tamější japonská početná posádka (25.000) poklidně setrvala až do kapitulace. Což ale zdaleka nebyl osud například ostrova Peleliu: strategicky nevýznamný, americkým bombardováním beztoho důkladný zdecimovaný, a tam boje, místo kvapného vítězství, trvaly déle než dva měsíce, a počet mrtvých se odhaduje kolem dvanácti tisíc. (Porovnejme se ztrátami za nynějšího konfliktu v Iráku: čtyři tisíce za pět roků.). Příroda se už ze spouště vzpamatovala, obyvatel tam nyní pobývá necelý jeden tisíc. V úrodné půdě se daří marihuaně velmi vysoké kvality.

       Obživu v tomto státečku poskytuje rybaření, občasný turismus, a ovšem i finanční podpora z Washingtonu. V roce 1978 ostrované hlasovali pro nezávislost a prezidentem se tam stal předák jménem Haruo Remeliik.

       Tuhle končinu náš Statendam ale pominul a o důvodu se na palubě daly zaslechnout různé dohady. Zamířili jsme na onen druhý útvar  s jménem Federated States o Micronesia (FSM), pro něčí vkus až protivně komplikovaný, s nímž předchozí Palau nechtěl mít nic společného. Je to totiž federace čtyř států, 607 ostrovů, obydlených je jich jen jedna desetina, roztroušených v oceánu na rozloze jednoho milionu čtverečních mil. A skoro na každém ždibci tamější mnohdy nepevné pevniny se mluví vzájemně si nepodobným jazykem. Aspoň že si zachovali společnou angličtinu.

       Tyto čtyři součásti federace, od západu směrem na východ jsou Yap, Truk, Ponape a Kosrae.

       Na Truk jsem kdysi dávno zavítal. Do tamější laguny na ostrov Moen mě přilákal dopad druhé světové války. Tam totiž měli Japonci své mohutné velitelství, přestěhované z Rabaulu, a ve vodách flotilu značného rozsahu. Načež v únoru 1944, v synchronizaci s útokem na Eniwetok v sousedním souostroví se dostavilo americké letectvo a pustilo se do práce. Dva křižníky, čtyři torpedoborce, celkem víc než šedesát lodí s velkým množstvím posádek, šlo ke dnu. Vznikl tak akvatický hřbitov, nyní chráněný, pod patronátem OSN.  V dost průzračných hlubinách lze rozpoznat obrysy trosek - největšího vraku Heian Maru, též Fujikawa Maru, letadla, kanony, pocity to podivné.

       Rovněž jsem měl možnost podívat se na Ponape, další z nynějších součástí federace. O ní kolovaly báje jako o jednom z nejkrásnějších ostrovů světa, se sopečným kopcem 2600 stop vysokým, s koupáním též vertikálním - pod mnoha vodopády.

       U fotografií domorodých krasavic při vodopádové koupelí mi nedošlo, že tyto toky sytí mohutné deště, 350 coulů ročně, což v průměru přijde asi na dva a půl centimetru denních srážek. A že po rozbahněných stezkách se nedá daleko dojet. Přichomýtl jsem se k tamější soudní budově, udílející spravedlnost v jakési zašlé maringotce bez koleček. Fotografoval jsem několik nákladních automobilů, zřejmě tam bez pohnutí parkujících již drahnou dobu. Zelenavé pneumatiky se už z třetiny propadly do bláta, v nevábné mázdře tam dlely. Kamera též zaznamenala varování o zakázaném vstupu kamsi: KEEP  OUT  -  DEHR  PIDELONG.

       Na Kosrae, tu čtvrtou součást federace, jsem se mohl dívat jen z okénka, bez přistání, nic o něm nevím.

       A vůbec nic jsem tehdy nevěděl o Yapu, na západním konci federace, kam Statendam právě mířil a na ten jsem se těšil zejména. Kdokoliv se sklonem ocenit absurdno aby souhlasil: Yap je ten nejtradičnější ze všech ostrovů, s dvojí měnou - jednak dolary, jednak stone money, jakoby mlýnské jsou kameny legitimním platidlem, prvn