Stavět největší lodě, nejdelší kanály, průplavy, silnice, železnice, nejrychlejší auta a vlaky a také ovšem došlo – po vynálezu výtahů – k výstavbě budov nejvyšších. V roce 1889 proslulý architekt Alexandre Gustave Eiffel při příležitosti velikánské výstavy ozdobil Paříž svou proslulou věží, 300 metrů vysokou.

       Eifellovka si svůj primát udržela po dobu dvou generací, až do roku 1931, když zrovna řádila  světová hospodářská krize a v New Yorku na ostrově Manhattanu, zakoupeném od původních Indiánů za pár korálků, se zrodil kolos Empire State Building, dosáhnuvší výše 510 metrů. Stal se ikonou tamějšího panoramatu, návštěvníci se vydávali – a dosud tak činí – k vyhlídce k oblakům, domů posílat příslušné pohlednice. A kdo do oněch končin nikdy nezavítal, přiblížil mu je filmový opus s veleopicí King Kongem, jak se snaží lapat kolem bzučící letadla. Méně se pak mediálně prosadila zpráva o autentické události někdy koncem druhé světové války, bohaté na jiné zvěsti, kdy letadlo omylem skutečně do mrakodrapu vrazilo a od něj se odrazilo. (Tedy výsledek značně odlišný od katastrofy v prvním roce nynějšího století.)

       Proč se tak vysoko k mrakům hnát s výstavbou něčeho sice prestižního, třeba i pohledného, ale též zranitelného, kdy nutno spoléhat na fungující výtahy, na komplikovaný mechanismus veškeré té struktury a též se děsit eventuální nepřízně přírodních živlů? Odpověď se nabízí okamžitě: nedostatek prostoru. Když se nelze rozmáhat horizontálně, do šířky, nutno se tedy pustit vertikálním směrem.  Ovšem za předpokladu, že končina má solidní tvrdou bázi, aby nedošlo k pošetilostem výstavby na písku.

       K překonání rekordu Empire State Building došlo teprve po druhé světové válce začátkem sedmdesátých let v tomtéž New Yorku výstavbou dvojčat světového obchodního centra (WTC – World Trade Center), jejichž pozdější zničení si dějiny budou pamatovat jako případný začátek hodně obtížné, ne-li přímo zkázonosné éry lidstva.

       Jeho výši 558 metrů krátce na to (1974) překonala budova Sears v Chicagu s výkonem 592 metrů.

       Tím ale končí primát Ameriky a vše se přesouvá do Asie, toho nejlidnatějšího a v současné době i hospodářsky nejčileji si počínajícího kontinentu.

       To co motivovalo New York – nedostatek prostoru, teď nahrazuje bažení po symbolu národní prestiže, injekce sebevědomí. Jako první se takto zablýskla Malajsie, součást onoho teprve se rozmáhajícího Třetího světa. Džungle na Borneu, divočiny Sarawaku a Sabahu, ale v hlavním městě Kuala Lumpuru došlo v roce 1998 k vybudování dvojčat ropné společnosti Petronas: 605 metrů, o polovinu již víc, než legendární Eifellovka.

       Při své poslední zastávce v K.L., výstavba ještě nebyla u konce. Ale v roce 2004 jsem měl příležitost podrobně se seznámit s dalším rekordním stavitelským triumfem, právě dokončeným na Taiwanu v hlavním městě Taipei: ono TAIPEI INTERNATIONAL CENTRE 101, se 101 poschodími (proto to jméno), s dosaženou výší 680 metrů. Někomu připomíná pagodu a někomu bambusový peň se zužujícími se prstenci – dojem mohutný, zejména po soumraku, za osvětlení. Notné to zřejmě povzbuzení patriotrické pýchy ve světě pramálo se těšícím izolovaným ostrovanům.

       Dosud si drží světový primát, který ale již vbrzku bude někde v sousedství překonán.

       Že se ale takto namáhali v terénu, tolik háklivém na zemětřesení? Jako malí kluci, kteří se předhánějí, komu z nich se povede tryskat do větší dálky a výšky? Na Taiwanu jsem zažil jen několik malých otřesů. K prozatím největší katastrofě o síle 7,3 na Richterově škále došlo v září 1999 se ztrátami téměř 2.500 životů a více než 10.000 zranění. Viděl jsem fotografii moderního dvanáctiposchoďového domu, který se doslova vyvrátil ze svých základů a položil se na záda a tak způsobil smrt několika tuctů nájemníků.

       Navíc tento ostrov každý rok v průměru postihne šest nezřídka devastujících tajfúnů.

       Na ochranu před dujícími větry, nepřízní vrtkavých přírodních živlů, taipeiský mrakodrap je vybaven visícím kyvadlem o úctyhodné váze 600 tun. Míří tam procesí turistů, ze zahraničních to jsou zejména Japonci. Obdivovat interiér, obrovské sloupy z mramoru, jímž Taiwan oplývá a v Americe by si takový luxus žádný investor nedovolil (tvrdil náš potomek, povoláním architekt). Eskalátorem vyjet do vyšších poschodí, nahlížet do výkladů luxusních firem Cartier, Dior, Gucci, Tiffany, kde se to ale zákazníky nehemží. Však celý ten faraonský projekt nedává ekonomický smysl. Aerodynamickým výtahem se za 37 vteřin dorazí na 89. poschodí a být tam nad mraky, což by pro návštěvníka a zejména fotografa s takto omezenou viditelností byla dost smůla. Experti tvrdí, že éra výtahů, pohybujících se na kabelech, brzo skončí a nahradí je magnety.

       V této naší bouřlivé, mezinárodním teroristem postižené době, se výstavbě mrakodrapů znamenitě daří. Podle údajů německé výzkumné firmy Emporis, v plánu je 42 tzv.supermrakodrapů, přesahujících výši 1000 stop. Z nich pouze pět je v USA (3 v New Yorku, 2 v Chicagu), a téměř všechny ostatní – s několika výjimkami v Emirátech Perského zálivu, též pak Mecca a Doha – jsou v Asii, zejména v Číně, včetně měst, o nichž většina z nás dosud nikdy neslyšela.

       Značně usiluje vyniknout Jižní Korea, s ambicí se vyrovnat Šanghaji, Hongkongu a dalším šampionům v sousedství. V kdysi málo vábném přístavním městě Inčonu se legendárnímu amerického generálovi MacArturovi povedlo vylodění a zahájení ofenzivy, která za korejské války zhatila zálusky komunistů, přiřítivších se ze severu. Teď tam vzniká urbanistický projekt Songdo International City, který si vyžádá mamutí sumu v desítkách miliard dolarů. Na tři miliardy přijde výstavba supermrakodrapových dvojčat Songdo Incheon Towers se 151 poschodími, dosahující další největší rekordní výše 822 metrů, s plánovaným dokončením projektu v roce 2013.

       Poněvadž však hlavním městem státu není Inčon, ale Soul, tam tedy musí vzniknout něco ještě náramnějšího a sice tzv. Yongsan Landmark Building, rovněž s 151 poschodími, ale o deset metrů ještě výš.

       Jenže nad tím vším bude kralovat víc než kilometr vysoký (1028 m) ultravelikán Buri Dubai v arabských Emirátech, ekonomicky ovšem nedávající smysl tam v prázdnotě s přemírou volného prostoru. Inu, bažení po prestiži, jež ale leckomu připomíná onu trapnou frajeřinu se sněhem a sjezdovkou tam ve žhavé poušti.  K ukončení výstavby má dojít dřív než v Koreji, a to již koncem příštího roku, tedy v době, kdy už budeme znát jméno nového nájemníka v Bílém domě.

       Věřím v realistický předpoklad, že český národ neposedne střeček tohoto druhu velikášství, že by takoví obři začali hyzdit pražské, plzeňské a třeba i protivínské panorama.