Pryč s ním, ale z jiných důvodů, než jak se vesměs dočítáme – že to je mučírna, zvěrstvo neodlišitelné od nacistických vyhlazovacích táborů, což ovšem notně škodí reputaci Ameriky ve světě, že snad už nemůže být horší. (Ač tedy, dle údajů imperialistického týdeníku Time, (16.10.2006:20), vězni dostávají stravu v denní normě 4.200 kalorií, což je o 1.200 kalorií víc, než kolik postačí k zachování původní váhy, s výsledkem, že v průměru každý zajatec tam získá 20 liber váhy, téměř deset kilogramů. Nejmohutnější tam je tvor dosáhnuvší 410 liber: když ho tam dopravili v roce 2002, tehdy vážil 195 liber.) Zajatcům se dostane oblečení v oranžové barvě, nikdo jim nevnucuje vepřové, k dispozici mají Korán jakož i ukazatele směru,  kterým je Mecca, takto jim umožňovat při několikadenním pravidelném modlení.

       Porovnávání s iráckou věznicí Abu Ghraib, vyslovované jedním dechem, jaksi nesedí. Tamější nehoráznost byla úchylácká epizoda několika bachařů, na které měla dohlížet generálka s polským jménem, leč činila tak ledabyle, což ji stálo, jak jsem se někde dočetl, její generálskou kariéru.

       Proč Guantánamo? Aby na mučení a mučitele nebylo vidět, být mimo dosah medií? Však ta si mohou cokoliv vymyslet podle potřeby. Enkláva na Kubě, ostrově svobody, pronajatý pozemek  na základě stařičké smlouvy, jejíž  platnost Fidel Castro neuznává a pravidelně placené nájemné v dolarech, jinak vždy vítaných, neméně pravidelně odmítá přijmout. Předpokládám, že stejně tak pokračuje jeho bratr Raul, dočasný a případně i trvalý nástupce v roli vládce státu.

-   -   -
       Ženevská konvence z roku 1949 o statusu válečných zajatců – P.O.W., Prisoners of War - stanoví pravidla, že na takový nárok má pouze člověk, který měl na sobě uniformu, označení hodnosti a příslušnosti k organizované jednotce a nosil zbraň otevřeně. Když padl do zajetí, šaty vskutku dělají člověka a rozhodnou jeho osud. V civilu či v přestrojení do nepřátelské uniformy je pokládán za špiona, nezřídka pak trestaným smrtí. (Například osud Němců dobrovolníků za druhé světové války, kteří na západní frontě se pokoušeli o diverzi v uniformách Američanů.)

       Partyzán v převlečení za sedláčka v černém pyžamu (Vietnam) je chráněn svou anonymitou, na rozdíl od nepřítele v uniformě, viditelného, zřetelného. Výhoda této anonymity je pak neblaze kompenzována rizikem trestu v případě zajetí.

       Zásluhou tlaku ze Třetího světa došlo k značnému zpolitizování těchto principů. Na foru OSN  se začala prosazovat beztrestnost podle druhu kauzy a jejího ideologického zhodnocení – beztrestnost bojovníků za dekolonizaci dnes již téměř neexistujících kolonií, ať už by jakkoliv jednali a mezinárodní právo sebevíc porušovali. A táž de facto imunita by se tedy měla vztahovat na džihádisty, islámské fundamentalisty. I když třeba uřezávají hlavy nevhodným civilistům, kladou výbušniny do restraurací či mateřských škol.

       Dával bych přednost uplatňování tradičních praktik - pořádně si s takovým bojovníkem popovídat, pak postavit ke zdi a odstřelit. Dosud jsem ale neměl příležitost zvědět názory veteránů z války v Iráku či Afghánistánu, zda by si pochvalovali tak řízné řešení.

       Wesley K. Clark, jeden z bývalých uchazečů o nominaci Demokratickou stranou na prezidentský úřad v roce 2004, a dřívější hlavní velitel jednotek NATO, jimž se podařilo vyřešit válku v Bosně, napsal zásadní článek (The New York Times, 8.8.2007) s názvem „Why Terrorists Aren’t Soldiers“ - proč teroristé si nezaslouží být pokládáni za vojáky. (*celý článek je připojen pod čarou)  Rozdíl těchto dvou kategorií býval zřetelný, nezpochybitelný , ale od doby 11.9.2001 došlo z iniciativy Washingtonu k semantické metamorfoze, mlžení, s výsledkem, že příslušníci al-Kájdy, všelijací džihádisté, místo aby se s nimi zacházelo jako se zločinci (criminals), jimiž ovšem jsou, se z nich stali tzv.unlawful combatants („nezákonití, neprávoplatní bojovníci“). Clark oprávněně nesouhlasí se stanoviskem povyšovat teroristu na úroveň vojáka, dodržujícího zákony, dovolená pravidla válečného konfliktu.

-   -   -
       Velká Británie v srpnu 2007 požádala o vydání pěti svých nikoliv občanů, ale legálních rezidentů, momentálně dlících na Guantánamu. Zpráva potěšila Bushovu administrativu, jež se chce celé záležitosti mileráda zbavit.

       Jestliže však nedošlo k původnímu spěšnému odstřelení teroristů hned po jejich zatčení, co teď s nimi? Někteří zarputilci pokračují vášnivě zdůrazňovat, že při první příležitosti znovu budou naplňovat vůli Alláha zabíjením co největšího množství Američanů kdekoliv jakkoliv. Již třicet takových propuštěnců se nemohlo nabažit a pokračovali s likvidací nevěřících psů. Jeden Pakistánec, obklíčen a v nebezpečí nového zatčení, raději volil sebevraždu a tuze třeskutě se odpálil na věčnost.

       Již se vyskytly případy, že státy odmítají převzít taková svá kvítka. Co potom? Nechat je za mřížemi, hlídat a živit je na státní útraty ad infinitum?

       Další zádrhel způsobují námitky obhájců, že v případě propuštění a deportace do vlasti, dotyčný osvobozený tam zažije nemilé příkoří. John G. Roberts, předseda Nejvyššího soudu ve Washingtonu, teď rozhoduje o žádosti Ahmeda Belbacha zabránit jeho deportaci do rodného Alžírska. Dotyčný tvrdí, že tam bude mučen a hrozí mu smrt v rukách státu, považující ho za teroristu. I kdyby k tomu nedošlo, rovněž se obává islámských radikálů, jak ti by s ním naložili, poněvadž kdysi sloužil v alžírské armádě.

       Deportacím předchází požadavek z Washingtonu k vládám s pošramocenou pověstí, aby písemně poskytly záruky o ohleduplném zacházení. Shledávám výsostně pokryteckým, že morální rozhořčení z řad všelijakých obhájců lidských práv je namířeno proti Washingtonu a ne proti vládám v zemích, kde nevlídné zacházení je normou, a proto se nad ním nikdo nějak zvlášť nepohoršuje. Vzdor oprávněné reputaci lačných supů, ne méně než 57 advokátních firem nabízí bezplatné zastupování takových klientů. Tak dobročinné služby organizuje Centrum pro ústavní práva (U.S.News and World Report, 6.2.2006). Federální soud nevyhověl žádosti Libyjce jménem Abu Abdul Rauf Zalita nebýt deportován do péče Kaddáfího. Podařilo se ale vyvolat mediální poprask, několik kongresmanů poslalo dopisy,  s výsledkem, že dotyčný chovanec si dál může lebedit na Guantánamu.

       V současné době tam drží 360 osob, záměrem je propustit jich 150, takže by zbývalo 210 islamistů, zralých buď postavit před soud jako válečné zločince nebo si je tedy dál držet – řešení nedostatečně uspokojivé. A vůbec by k takovým komplikacím nemuselo docházet při dodržování tradičních zřetelných pravidel, jak promptně postihnout provinilce, kteří se dopouštějí násilí, jednoznačného porušování zákonů války, aniž by byli příslušníky regulérní armády.

Why Terrorists Aren’t Soldiers
By WESLEY K. CLARK and KAL RAUSTIALA
Published: August 8, 2007

Why   Terrorists   Aren’t   Soldiers

       The line between soldier and civilian has long been central to the law of war. Today that line is being blurred in the United States in the struggle against transnational terrorists. Since 9/11 the Bush administration has sought to categorize members of Al Qaeda and other jihadists as "unlawful combatants" rather than treat them as criminals.

       The courts are increasingly wary of this approach, and rightly so. In a stinging rebuke, this summer a U.S. federal appeals court in Virginia struck down the government's indefinite detention of a civilian, Ali al-Marri, by the military. The case illustrates once again the pitfalls of the current approach.

       Treating terrorists as combatants is a mistake for two reasons. First, it dignifies criminality by according terrorist killers the status of soldiers. Under the law of war, military service members receive several privileges. They are permitted to kill the enemy and are immune from prosecution for doing so. They must, however, carefully distinguish between combatant and civilian and ensure that harm to civilians is limited.

       Critics have rightly pointed out that traditional categories of combatant and civilian are muddled in a struggle against terrorists. In a traditional war, combatants and civilians are relatively easy to distinguish. The 9/11 hijackers, by contrast, dressed in ordinary clothes and hid their weapons. They acted not as citizens of Saudi Arabia, an ally of America, but as members of Al Qaeda, a shadowy transnational network. And their prime targets were innocent civilians.

       By treating such terrorists as combatants, however, we Americans accord them a mark of respect and dignify their acts. And we undercut our own efforts against them in the process. Al Qaeda represents no state, nor does it carry out any of a state's responsibilities for the welfare of its citizens. Labeling its members as combatants elevates its cause and gives Al Qaeda an undeserved status.

       If we are to defeat terrorists across the globe, we must do everything possible to deny legitimacy to their aims and means, and gain legitimacy for ourselves. As a result, terrorism should be fought first with information exchanges and law enforcement, then with more effective domestic security measures. Only as a last resort should we call on the military and label such activities "war." The formula for defeating terrorism is well known and time-proven.

       Labeling terrorists as combatants also leads to this paradox: While the deliberate killing of civilians is never permitted in war, it is legal to target a military installation or asset. Thus the attack by Al Qaeda on the destroyer Cole in Yemen in 2000 would be allowed, as well as attacks on command centers like the Pentagon. For all these reasons, the more appropriate designation for terrorists is not "unlawful combatant" but the one long used by America: criminal.

       The second major problem with the approach of the Bush administration is that it endangers U.S. political traditions and the country's commitment to liberty, and further damages America's legitimacy in the eyes of others.

       A great danger in treating operatives for Al Qaeda as combatants is precisely that its members are not easily distinguished from the population at large. The government wields frightening power when it can designate who is, and who is not, subject to indefinite military detention. The Marri case turned on this issue. Marri is a legal resident of the United States and a citizen of Qatar; the government contends that he is a sleeper agent of Al Qaeda. For the last four years he has been held as an enemy combatant at the Navy brig in Charleston, South Carolina.

       The federal court held that while the government can arrest and convict civilians, under current law the military cannot seize and detain Marri. Nor would it necessarily be constitutional to do so, even if Congress expressly authorized the military detention of civilians. At the core of the court's reasoning is the belief that civilians and combatants are distinct. Had Ali al-Marri fought for an enemy nation, military detention would clearly be proper. But because he is accused of being a member of Al Qaeda, and is a citizen of a friendly nation, he should not be treated as a warrior.

       Cases like this illustrate that in the years since 9/11, the Bush administration's approach to terrorism has created more problems than it has solved. We need to recognize that terrorists, while dangerous, are more like modern-day pirates than warriors. They ought to be pursued, tried and convicted in the courts. At the extreme, yes, military force may be required. But the terrorists themselves are not "combatants." They are merely criminals, albeit criminals of an especially heinous type, and that label suggests the appropriate venue for dealing with the threats they pose.

       America trains soldiers to respect the line between combatant and civilian. U.S. political leaders must also respect this distinction, lest we unwittingly endanger the values for which America is fighting, and further compromise the efforts to strengthen security.

       Wesley K. Clark, the former supreme commander of NATO, is a fellow at the Burkle Center for International Relations at the University of California at Los Angeles. Kal Raustiala is a law professor and the director of the Burkle Center.