Býval jím problematický Petr Uhl a nesledoval jsem, kdo po něm převzal roli zástupce, pověřence, poverenika v Ženevě u mezinárodní organizace, pověřené agendou dodržování lidských práv na světě (United Nations Human Rights Commission). Ten, kdo si tedy musí protrpět mnohé hodiny na zasedáních, kypících pokrytectvím. Pokládám totiž za zcela příhodné před takovou institucí, jejím počínáním, si odplivnout.

       Než budu obdařen nadávkami za tak nehoráznou nezdvořilost, doporučuji seznámit se skutečným stavem věcí: Organizace spojených národů je demokratická pouze ve smyslu, že většina jejích členů demokracií pohrdá, pokládá ji za nepraktický, ba přímo podvratný, zlomyslný výtvor západních států, imperialistických vykořisťovatelů. Princip „jeden stát – jeden hlas“ a praxe udělovat funkce a předsednictví takovým koryfejům humanismu jako třeba Libyje, Kuba či Súdán, zaručovaly  předpokládané výsledky – nezájem o počínání genocidálního Pol Pota či multikleptokrata Mobuty. Pominut prezident Beninu (dřívější Dahomey), zavraždivší ministra zahraničních věcí, poněvadž se příliš zajímal o domácí záležitosti a to v posteli s prezidentovou manželkou. V Rovníkové Guineji (Equatorial Guinea) místního ministra zahraničních věcí kyjem utloukl prezident Francisco Macias Nguema, vládnoucí způsobem, jímž donutil snad třetinu všeho obyvatelstva ze země uprchnout. V Centrální africké republice kanibalismu občas holdující Jean Bedel Bokassa se v roce 1977 z prezidenta povýšil na císaře a náramný obřad s korunovací pozřel pětinu rozpočtu chudičké země. Jako ještě znamenitější lidožrout vynikal vražedný psychopat Idi Amin, který jakožto muslim (v zemi z 95% nemuslimské) se těšil značné podpoře libyjského diktátora Kaddáfího. Taková počínání organizace v Ženevě pomíjela, s plným soustředěním na tři univerzální cíle:  Jižní Afriku, USA a Izrael. Po pádu režimu apartheidu, satani zbyli dva.

       Státy jako Libyje, Súdán a Zimbabwe úspěšně zabránily všem pokusům o inspekci stavu věcí na domácí půdě, a ženevská organizace se natolik zdiskreditovala, že v roce 2005 Kofi Annan, generální sekretář OSN, přišel s iniciativou pokusit se o reformu. Výsledkem byla reorganizace, nejen se skrovným přejmenováním firmy – že z United Nations Human Rights Commission se stala United Nations Human Rights Council – ale i při volbě všech 47 členů v březnu 2006, s vypuzením těch nejnehoráznějších porušovatelů principů, o něž organizace by údajně měla usilovat.

       USA hlasovaly proti změně jako naprosto nedostatečné a rovněž neusilovaly o zvolení do výboru. Naděje na vylepšení spěšně vyprchaly. O to se postaraly africké státy a Organization of the Islamic Conference - asociace 57 států, prosazujících islámskou solidaritu. Na pořadu jednání není například Zimbabwe, někdejší ekonomická pýcha Afriky, nyní tolik zubožená, s obrovskou nezaměstnaností, s rekordní, víc než tisícovou inflací, bývalý to zdatný exportér potravin, kde se teď ale hladoví a k oslavě narozenin prezidenta Mugabeho se utratila třetina národního rozpočtu a předáci z řad opozičních politiků končí buď v kriminálech nebo nemocnicích s rozbitou lebkou.

       Nový výbor, ochraňující lidská práva, má jiné priority. Již stvořil osm rezolucí, zatracujících Izrael a na další čtyřech s tímže cílem se pilně pracuje.

       Prozatím se pozornosti nedostává Darfuru, oblasti velikosti Francie, od února 2003 vystavené příšernostem, způsobeným súdánskou vládou podporovanými jednotkami tzv. janjaweed. Ty vraždí, mučí, znásilňují, děti házejí do studní nebo je napichují na bodáky. Svědectví se hromadí. Například o zkušenosti ve vesnici Arawala (The Economist, 3.3.2007), kde tito janjoweedi vysvlékli ženy do naha, s nohama roztaženýma je ke stromům přivázali a pak se tedy celou noc hodovalo. Některé z přeživších nedobrovolných účastnic okusily znásilnění i pětadvacetkrát. Vesnice pak zapálena, 7.000 obyvatel zavražděno, ostatním se podařilo uprchnout. Arabští vrahové o černošských obětech - svých spoluobčanech – mluví s pohrdáním, že to jsou opice, podřadná stvoření. A to že by nebyl rasismus, genocida? Dovedl by si někdo představit ten uragán oprávněného odporu, zhnusení, být pachatelem běloši, ať už Evropané či Američané?

       Dosavadní výsledky:  odhadovaný počet 200.000 zabitých, tisíce vesnic zcela zničených, dva a půl milionu obyvatel ztratilo přístřeší, milion uprchlíků živoří v sousedním Čadu a Centrální africké republice.

       Súdánská vláda v Chartúmu protestuje proti jakýmkoliv iniciativám zajímat se o situaci v Darfuru. Se souhlasem asociace islámských států odmítá inspekce zvenčí a rezolutně se brání přítomnosti jednotek OSN, s tvrzením, že by to byly nástroje západních imperialistů. „Nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí, surové porušování práv suverenního státu“ - opakované to reakce mordýřských diktátorů na jakékoliv adrese.

       Jako velmi příjemné překvapení a vzácná to výjimka z pravidla svého dosavadního neobdivuhodného počínání, ženevský výbor vyslal misi, kterou vedla Američanka Jody Williams,  nositelka Nobelovy ceny míru za úsilí zbavit svět min, jichž v zemích jako Kambodža, Angola či Mozambik jsou doslova miliony, nadále zabíjející, poté co válečná vřava již dávno pominula. Súdánská vláda inspekční skupině ovšem nedovolila vstup do Darfuru, ale nemohla zabránit vypracování závěrečné zprávy o 35 stranách, na základě svědectví mnohých uprchlíků, jimž se podařilo horory přežít.

       Zpráva vypracovaná a předložená ještě neznamená, že bude v Ženevě přijatá. The New York Times informují (11.3.2007) o snaze procedurálními manévry zabránit, aby se vůbec dostala na pořad k posouzení a i kdyby to se podařilo, malá je naděje, že výbor výsledek vyšetřování většinou svých hlasů přijme.

       I když ale dojde k předpokládanému fiasku a tato důkladně diskreditovaná větev OSN znovu zklame, přece už něco se pohnulo správným směrem. Je již jakási naděje, že Čína, jeden z permanentních členů Rady bezpečnosti, s ohledem na rostoucí negativní publicitu, rozhodně nevítanou v souvislosti s blížící se olympiádou 2008 na svém území, upustí od dosavadní politiky  Súdán, užitečného obchodního partnera, nadále svými vety ochraňovat na mezinárodním foru.

       Ještě důležitější je iniciativa nedávno zřízeného Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court - ICM). Jeho hlavní žalobce Luis Moreno-Ocampo již požádal soud o zahájení akce proti dvěma súdánským představitelům. Jedním je Ali Muhammad Ali Abd-al-Rahman, lépe znám svým válečnickým jménem Ali Kushayb, velitel oněch krutých janjaweed, a druhým je Ahmad Muhammad Harun,  bývalý ministr vnitra a nynější ministr humanitárních záležitostí! Žaloba v rozsahu 94 stran, vyvolala v Chartúmu předpokládanou dávku  morálního rozhořčení. „Všechny ty důkazy – samé lži!“ prohlásil Mohamed Ali al-Mardi, súdánský ministr spravedlnosti.

       Žádný z těchto provinilců se v Haagu neukáže, soud se jich nezmocní, ale aspoň došlo k jakési iniciativě, k projevu odvahy, integrity, v Ženevě neznámé.