V březnu 2007 George W.Bush podstoupil nepříjemnost, totiž zdvořilostní návštěvu u některých jižních sousedů. Nezáleželo by pak už na adrese: u všech, místo slavnostního přivítání s chlebem na solí, by ho čekali rozhořčení demonstranti a k tomu nikdy není nedostatek důvodů. Buď se Washington o ně zajímá, čímž se dopouští imperialistického vměšování, nebo zájem neprojevuje, což je důkazem jeho supervelmocenské arogance.

       Skutečný důvod je ovšem jinačí a zřetelný komukoliv s ochotou porovnat stav věcí v obou částech této hemisféry: vždyť jen s občasnými krátkodobými výjimkami, nic na jih od Rio Grande pořádně nikdy nefungovalo a nefunguje. Však proto se valí tak značné hordy zájemců oním severním směrem.

       Příčiny panující nevole nelze tedy vysvětlit Bushovou osobní nepopularitou všude ve světě. Zatímco tentokrát za krátkého pobytu v maličké Uruguaji z bezpečnostních důvodů se vyhnul hlavnímu městu Montevideu, nedaleko za řekou La Plata, v argentinském hlavním městě Buenos Aires, k nadšeným davům dlouze promlouval a hromoval, Yankee imperialismus zatracoval Hugo Chávez, správně načasovaný návštěvník z Venezuely. Teď už tomu bude téměř půl století, když se měla v onom venezuelském Caracasu uskutečnit oficiální návštěva buď tehdejšího prezidenta Eisenhowera nebo viceprezidenta Nixona. V té době jsem v rodné kleci ještě budoval vědecký socialismus a detajly incidentu si vybavuji jen nepřesně: došlo k násilí v ulicích, napadání automobilů s nevítanými hostmi, vrhání nejen shnilých rajských jablíček jejich směrem. Z plánů státnické návštěvy sešlo, jelo se domů.

       Tentokrát ale Bush unikl nepošramocen a dolétl do Guatemaly, kde se mu dostalo dalšího očekávaného kaceřování. The New York Times citovaly (13.3.2007) tamějšího rozhořčeného domorodce Armando Chavalaye: „Když nás Bush nechce přijmout na svém území, proč bychom si ho měli pouštět na naše?“

       Inu, latinská logika. Když ne Bush, tak kolik asi občanů USA se kdy pokoušelo ilegálně proniknout do Guatemaly, se záluskem tam se usadit, žít, život si tak osladit?

       Příští a tím i poslední zastávkou na tak neveselém itineráři bylo Mexiko. Jeho nový prezident Felipe Calderon, dobře si vědom politického nebezpečí, které by vyvolal dojem příliš proamerických sympatií (podle nejposlednějšího průzkumu veřejného mínění, postoj většiny Mexičanů vůči USA je negativní), svého návštěvníka přijal se slovy „Bush se bude muset tuze snažit, aby USA znovu získaly respekt v latinské Americe.“ Všechno to jednosměrná záležitost, bez představy možnosti recipročního požadavku.

       Hlavním bodem jakéhokoliv jednání s Mexikem je ovšem otázka imigrace. V současné době je odhadem na severu aspoň deset milionů ilegálů – počet veškerého obyvatelstva České republiky. Další se tím směrem valí přes dva tisíce mil dlouhou hranici, s neprodyšností ementálského sýra. Však proto Kongres pod tlakem svých voličů odhlasoval výstavbu 700 mil dlouhé zdi, která by příval aspoň částečně omezila.

       Prezident Calderon, stejně jako jeho předchůdci – a též jako Michail Gorbačov - takové opatření přirovnal, ztotožnil je s někdejší zdí berlínskou. Nikdo z nich jakoby si nepovšiml  zásadního rozdílu, že v Berlíně se lidem bránilo ze země odejít (součást to všeobecného lidského práva), kdežto zeď podél Rio Grande takovému právu odejít přece nebrání. Pouze je vyjádřením snahy státu uplatňovat své právo na výkon suverenity, jejíž součástí je kontrola, regulace přílivu cizinců na vlastní území, rozhodnout koho tam přijmout a koho vyloučit.

       Calderon ostře kritizoval toto právo Washingtonu a navrhl, že místo takových výdajů lepší by bylo vystavět autostrádu k volnému pohybu oběma směry, tak jak je v provozu mezi USA a Kanadou. Nepředpokládám však, že by si Bush byl troufl svému kritickému hostiteli poznamenat, že k něčemu takovému může dojít jen v případě, že Mexiko se konečně pořádně hospodářsky zmotoří, zmohutní a tak odstraní dosud nebetyčný rozdíl v životní úrovni, který pudí vlastní lidi opouštět své domovy.

       Bushovi nemilosrdní kritici pomíjejí zásadní ústavní překážky, že prezident není přece zákonodárce. Tím je Kongres, jehož dvě komory se v  otázce imigrace a legalizace ilegálů dosud nedovedou dohodnout. Zatímco senát podporuje liberální (ano, liberální) verzi Bushovy administrativy jednak zavést regulovaný systém dočasně přítomných gastarbeiterů a jednak umožnit legalizaci ilegálně přítomných milionů, naopak sněmovna 435 reprezentantů,  naslouchající svým voličům, se ve své většině kloní k postoji neodměňovat velkorysostí ty, kteří svou ilegální přítomností zákony země porušili.

       Problematikou, kde pravomoc jednotlivých států končí a kde federální začíná, se ve značné míře zaměstnávají soudy a nespočetné množství juristů. Ústava specifikuje výlučnost oprávnění federální vlády, zejména v odpovědnosti za obranu země. Součástí starosti o bezpečnost státu je též imigrace, kontrola hranic, přílivu zájemců. V tomto ohledu jsou výsledky ale žalostné, sněmovny se nemohou dohodnout  a existující zákony se nedodržují.

       Leckomu již dochází trpělivost, jak jsem již referoval v článku „Dělba moci aneb Hazleton proti Washingtonu“ (uveřejnil NP, 9.1.2007). V městečku Hazletonu (31.000 obyvatel) ve státě Pennsylvánii, kde s přílivem ilegálů došlo k povážlivému vzrůstu násilí a zločinnosti, tamější starosta Louis J. Barletta, frustrován nečinností, neschopností Washingtonu, v létě 2006 vydat nařízení pokutovat tisíci dolary každého vlastníka domu, který pronajme byt ilegálně přítomným osobám, též odepřít právo podnikat těm, kteří ilegály zaměstnávají, a navíc prohlásit angličtinu oficiální řečí ve městě.

       Bouřlivá protestní reakce se dostavila okamžitě. Hispánští aktivisté, jménem nadále výlučně španělsky mluvícího obyvatelstva, spolu s American Civil Liberties Union, organizací z nejpokrokovějších, zásadně odmítající jakákoliv opatření k podpoře bezpečnosti země, se obořili s tvrzením, že městská vyhláška v Hazeltonu je discriminatory and unworkable - že tedy diskriminuje, což by snad nemělo tolik vadit, neboť tak činí výlučně ke škodě lidí zákon porušujících, a že je neproveditelná, neuskutečnitelná, a to proto, že nikdo se prozatím nesnažil ji uskutečnit. V městě Scrantonu, u federálního soudu, který začal případ 12.března projednávat, Witold Walczak, ředitel pennsylvánské odbočky ACLU, tvrdil, že Hazleton nemá právo zjišťovat imigrační status tamějšího obyvatelstva, že to je „téměř výlučně federální záležitost“ (almost exclusively a federal matter) a navíc že to ovšem je rasová diskriminace. Na nařčení starosta Barletta reagoval slovy „Ilegální je ilegální, to nemá nic společného s rasou.“ A od kdy jsou Mexikáni speciální rasou, dodal bych otázku.

       Neposlušných měst jako Hazleton je již několik, například Riverside ve státě New Jersey či Escondido k Kalifornii a je značně pravděpodobné, že jejich počet jen poroste. Tuze mě zajímá, zda se mezi nimi objeví mohutná metropole Los Angeles. Přejímám z internetu odkaz na nejvýznamnější, liberálně orientované noviny Los Angeles Times:
       Dvě třetiny dětí, které se narodí v tamější oblasti (L.A. County), pocházejí z lůna ilegálně přítomných matiček,
       zásluhou antikvárního britského principu ius soli takto na svět přivádějících čerstvé americké občany.
       75% všech osob na seznamu nejvíce hledaných zločinců jsou ilegálně přítomní cizinci.
       95% všech zatykačů pro podezření ze spáchání vraždy se týká ilegálů.
       Polovina členů zločineckých gangů v metropoli jsou ilegálové.
       29% všech vězňů ve federálních kriminálech jsou ilegálové.
       29% ilegálů žije ze sociální podpory, poskytované státem.
       2% ilegálů pracuje na polích při sklizni zeleniny a ovoce.