UNESCO informuje, že tohoto času se na světě mluví asi šesti tisíci jazyky,  z nichž polovina se blíží ke svému zániku. Jazyků amerických Indiánů bývalo tři sta, teď jich zbývají necelé dvě stovky. Walter Benn Michaels, pedagog na univerzitě státu Illinois v Chicagu, vznáší otázku (NYT Magazine, 1.10.2006), zda by to vůbec byla nějaká tragedie, kdyby zánik postihl nyní tolik dominující jazyk anglický. Přitom se odvolává na lingvistu Johna Edwardse, že žádná řeč není lepší nebo horší z čistě lingvistiských důvodů. Pedagog Michaels souhlasí, s tvrzením že „už není nikdo, kdo by si myslel, že jedna řeč je lepší než druhá.“

       Srdečně nesouhlasím s takovou nehorázností, křišťálovým to příkladem relativismu, oné bezbřehé equivalence, podle níž neexistují objektivní kritéria, nad vším dominuje niterný pocit toho kterého individua. Jestliže malovánka na pánském veřejném záchodku – kosočtverec, okrášlený příslušně vulgárním textem - mě povznáší víc než Mona Lisa, inu, podle mého legitimního privátního soudu znicotněno budiž dílo mistra da Vinciho.

       Nemohu nerozlišovat přínos klasické řečtiny, její přebohatou literární krásu, s níž jsem se kdysi dávno na klasickém gymnáziu obtížně seznamoval a už ovšem vesměs zapomněl, a jako kontrast použít onu pidgin English, zastihnuvší mě později v životě na pacifických ostrovech mezi Melanésany. Slovo „pidgin“ stvořili Číňané zpotvořením slova „business“ – tedy dorozumívací prostředek lidí různého původu při obchodování a stycích vůbec. Z veletuctu různých ostrovů naslouchali bílému pánovi, posbírali jeho slůvka a ověsili si jimi melanéský gramatický stromeček. Ten se rozsvítil, vznikla užitečná lingua franca, za níž děkováno budiž v lingvistickém bábelu, když jen na Nové Guineji existuje kolem 700 jazyků a z nich jen pouhá čtyři procenta byla kdy sepsána.

       Nemohu se zaručit za  pravdivost tvrzení, že pro „piano“ nemají vlastní slovo, nýbrž informaci, jež česky vyzní jako „paní to bije, ono kvičí.“ Ale zcela věrohodný je způsob, jak se domorodci vypořádali se slovem butcher čili česky řezník: MAN I SAVE KILIM OL PIK NA BULMAKAU BILONG SAMIL MIT BILONG OL (man to kill all pig bull cow belong sell meat belong all) – muž, který umí zabíjet prasata a dobytek a maso pak prodává. Výfuk se řekne „mambu (bamboo) bilong smok (smoke) ikamap (comes up) long ensine (engine)“ – tedy kouřící bambus vycházející z velikého stroje.

       V anatomii důležitým slovem je SKRU (screw čili šroub). Tedy loket v pidgin dopadne jako SKRU BILONG HAND (šroub patřící k ruce) a kotník (ankle) bude SKRU BILONG FUT (šroub patřící k noze). Vlasy jsou tráva (GRAS), vousy jsou tráva na bradě (MAUSGRAS). Medik, lékařův asistent, je znám jako SMOL DOKTA, LIKLIKDOKTA či DOKTABOI.

       Melanéské hlasivky mají potíže s vyslovením písmena F – vyzní jim jako P.
       FISH (ryba) je PIS a FACE (tvář) je PES.

       S časováním si nedělají potíže: žádné perfectum, imperfectum, plusquamperfectum, ale pouze se řekne KONEC, tedy FINIŠ, vysloveno PINIS. V této řeči se to penisy hemží jako v představách hodně náruživé hédonistky.

       Určitý člen (ten-ta-to, der-die-das) neexistuje. Zato člen neurčitý se hojně používá v jedné, jediné formě a to WANPELA (one fellow - jeden chlapík). Tedy WANPELA HAUS je dům a WANPELA PUKPUK je krokodýl.
       Plurálem je jednoduché OL (all – všichni). OL HAUS znamená „domy“.
       Na všechno vztažné máme nejběžnější, nejtypičtější pidgin výraz BILONG:
       Moje košile – SIOT BILONG MI; má vlast – BIKPLES (KANTRI BILONG MI; můj otec – PAPA BILONG MI. Tedy MAN BILONG LONGWE (long way) PLES (place) je cizinec.
       K přídavným jménům patří sufix PELA – fellow, chlapík. Velký (big) je BIKPELA, malý (small) je SMOLPELA.
       YUPELA LAIK KAIKAI MIPELA? (You fellow like to eat me? Míníte mě jísti?)
       S počítáním si nedělají mnoho starostí. V některých pidgin verzích si veškerý matematický um zjednodušili na WAN-TU-TRI-PLENTI (jedna-dva-tři-moc).
       Osmdesát pět procent slovního vybavení pochází angličtiny. Uvízla tam i semínka jiná - z portugalského „pequeninho“ značící „málo“ vznikl pěkný pidgin výraz PIKININY a znamená „děti.“  Malajština věnovala výrazy jako KAKATU (kleště, též vulva), z polynéštiny mají KAIKAI (jídlo), KANAKA (člověk), LAPLAP (kus hadru kolem bérců).  Z melanéských dialektů na Gazelle Peninsula (ostrov New Britain, centrem město Rabaul) přispěli řadou slov jako například  SUSU (mléko), KROKROK (žába), KUSKUS (tajemník), PEKPEK (lejno). Pro onanii, akt sebeukájení, mají výraz LIMLIMBUR.

       Dost jim přispěla němčina. Však část pacifické oblasti kdysi patřila císaři Wilhelmovi, dodnes tam existuje Bismarckův archipelag a řada teutonsky pojmenovaných kopců a řek. Tamějším divochům se dostávalo stejného obohacení jako nám Čechům. Nám věnovali „hoblík,“ Melanésanům „hobel“, obojí z pruského „der Hobel.“ A potká-li se lidojed s lidojedem, slušně se v pidgin pozdravi GRIS GOT. Třeba si i řeknou MASKI (Es macht nichts). BILONG MI MASKI čili „To chce klid“ a už bychom měli Švejka i mezi kanibaly.

       Ale byla by to taková tragedie, kdyby angličtina zmizela, vymřela? Na opakovanou otázku relativistů modernizátorů odpovídám, že v mém případě, poté, co jsem se ji pracně naučil, věru velká škoda by to byla.

       Spíš než totální zánik by se mohla ujmout novinka, náhražka zvaná GLOBISH, o níž se dozvídám z pojednání Noama Cohena (The New York Times, 6.8.2006). S nápadem přišel Jean-Paul Nerriere, bývalý vice-prezident kolosu I.B.M., vytvořit komunikační nástroj, disponující omezenou zásobou 1.500 slov k potřebě domluvy mezi těmi, jimž angličtina není mateřštinou – tedy od Albánců po Zimbawbce. Vynálezce je například nebude obtěžovat zapamatováním slova „nephew“ (synovec), postačí popis „son of my brother/sister“ (syn mého bratra či sestry). Proč se zatěžovat zapamatováním slova „kitchen“ (kuchyně), když postačí „místo, v němž se vaří jídlo.“

       Novátor zjednodušovatel zplošťovatel k nápadu přišel při svých cestách světem, po zkušenostech s obtížemi domluvy v dálavách. Již se pilně pracuje na vytváření příslušného software (jak to se asi řekne v pidgin?). Veškeré jazykové bohatství, bez ohledu na Shakespeara, napěchovat do svěrací kazajky oněch 1.500 slov.

       Třeba někoho napadne vyrobit i kazajku českou pro potřebu komunikace například mezi gastarbeiteriněmi severokorejskými a mongolskými. Jak by asi po takové redukci dopadl Vladislav Vančura, poezie Halase či Holana? Z hlediska relativistů, zbytečná to ovšem otázka.