Rozlohou je to dost značný stát: téměř čtyřikrát větší než Česká republika. Náš zrod nezávislosti, tenkrát československé, v roce 1918, předběhl o pouhých šest let. Teprve v roce 1912 se Arizona  stala státem Unie, poté už přibyly pouze Aljaška a Hawaii. (Několika dalším zájemcům, jako například Grenadě v Karibiku, nebylo naštěstí vyhověno.)

       Začalo to tam v 16. a 17.století, když přišli konkistadoři se španělskou vlajkou. Stavěli různá presidia neboli tvrze, v ochraně proti málo přívětivým Apačům a nejenom jim.  Někdy kolem roku 1700 se dostavil posléze legendární jezuita Eusebio Francisco Kino, založivší misii blízko vesnice Indiánů kmene Papago.

       Vychrlím pár historických dat, pokud by se snad někdo zajímal: 1736 – velký objev stříbra v místě Arizonac (z čehož vzešlo slovo Arizona); 1775 založen Tucson, po Phoenixu druhé největší město státu, a právě tam občas dojíždím; 1810-1821,  revoluce v Mexiku, dosažení tamější nezávislosti; 1835-1836, revoluce v Texasu; 1846-1848, válka mezi USA a Mexikem, Američané získávají značná území; 1863 (čili v době probíhající občanské války Jihu proti Severu) Arizona oficiálně zřízena jako americké teritorium; 1960 čili o téměř sto let později, počet obyvatel dosáhl a přesáhl jeden milion.

       Prozatím oficiálně má obyvatel šest milionů čili jen něco málo přes polovinu počtu České republiky. Z mexického jihu ale pronikají ilegálové. V minulém roce jich na arizonské hranici pochytali téměř půl milionu. Naprosté většině, odhadované na 80 až 90 procent, se ale přechod podaří. Od roku 1980 příliv nevítaných vzrostl pětinásobně, s příslušným negativním dopadem na bezpečnost, kriminalitu, zdravotní a další sociální výdaje, což již přimělo guvernérku státu Janet Napolitano k vyhlášení emergency - pohotovosti, stavu ohrožení.

       Počet i složení obyvatelstva se mění. Prozatím poslední census (2004) uvádí tato procenta: běloši 63,8%, Hispánci 25,3%, původní indiánské obyvatelstvo 5%, černoši 3,1%, Asiaté 1,8%.

       V Arizona Daily Star, (12.3.2006) se dočítám, že Kongres schválil výdaje na vybudování pohraničních překážek do výše až pěti metrů, do vzdálenosti téměř sedmi set mil, hradby to ve dvou řadách a mezi nimi padesát metrů široký pruh pro vozidla projíždějících pohraničníků. Jedna míle bude stát přes tři miliony dolarů, celý projekt tedy přijde na víc než dvě miliardy, ale pořád to bude lacinější, v porovnání s obrovskými výdaji, co nás již ilegálové stojí: ti například tvoří téměř třetinu všeho osazenstva ve federálních věznicích.

       Prozatím to vypadá tak, že nejen pěší individua, ale automobily, tisíce jich, převážející drogy a lidi, pronikají do země. Přemnohá vozidla cestou ukradnou, ta případně v poušti uvíznou, dodýchají. V roce 2003 policie musela z jedné indiánské rezervace odtáhnout sedm tisíc ukradených vehiklů.

       Budování pohraničních překážek jakož i škody, způsobené pronikajícími ilegály, mají ovšem neblahý dopad na životní prostředí. Ekologové se zlobí a současně projevují oprávněný podiv, že v takové poušti-spoušti byl zaznamenán náhlý výskyt jaguárů, jimž přece daleko víc svědčí vlhké tropy s příslušným pralesem.

       Jižní třetinu státu tvoří poušť Sonora, kde jen pramálo zaprší – ročně to jsou pouhé tři couly čili necelých osm centimetrů vody. Oblast hlavního města Phoenixu letos postihla tak suchopárná pohroma, že po dobu 141 dní ani jednou nekráplo. V novinách jsem se dočetl o nářcích, že dokonce i kaktusy hynou, že ptactvo bude letos bez potomstva. Takové sucho je pak pravidelným popudem k explozi požárů zasahujících celé oblasti k nezvládnutí. Člověku tam prý před očima jeho kůže očividně stárne. Jediný kdo si lebedí, je průmysl, vyrábějící kosmetiku. Každý se tam musí něčím natírat, je pravidlem se po ranní sprše důkladně nabalzámovat.

       Severnější část státu je hornatá, přibývá tam indiánských rezervací značného rozsahu. Bílé tváře tam ovšem mají přístup, mohou pobíhat, v motelu přespat, fotografovat terén, známý nám z kovbojek. A úplně na severu státu máme Grand Canyon útvar z nejznamenitějších na této planetě.

       Takové končiny jsem už nejednou probrázdil a tak se tentokrát soustředil na spíš sedativní existenci na haciendě v Tucsonu, u bazénu s vodou, jíž je tak málo (uvnitř domu ze všech kohoutků rovněž prýštila ve značném množstvi) a před očima jsem tam měl pohoří Coronado National Forest, nijak ale zalesněné, zelené. Převládala hnědá písečná barva, s blížícím se soumrakem přeměněná pěkně do zlatova.

       Rozjel jsem se do těch kopců nad výši Gerlachovky, kdysi dočasně snad i Stalinova Štítu. Vede tam totiž perfektní silnice, 25 mil čili 40 kilometrů, co to muselo stát peněz a úsilí tohle vybudovat, s terénem se důkladně poprat. Připomnělo mi to výkon vysloužilců Čankajškovy poražené armáda vytvořit na Taiwanu přes pohoří cestu mnoha kilometrů, mostů, tunelů. Jenže tam to dávalo smysl – spojit dvě části téhož lidnatého ostrova. Zde ale v Arizoně to byla cesta jen jedním směrem – pobýt tam v náramné horské přírodě, případně i zalyžařit, kochat se pohledy do dálav a pak touž cestou zpět.

       Zíral jsem z výšin na město k uzoufání rozstrkané. V porovnání s Prahou by se ta naše stověžatá matička rozprostírala někam za Beroun a možná že až do Rokycan. Nikam se tam pěšky nedá dojít (zejména v létě, v ďábelském horku), veřejné dopravy je pranepatrně, tedy výlučně nutno po vlastní ose. A všude je hanebně daleko. Do nejbližší čínské restaurace jsme to měli 16 kilometrů.

       Pár doporučení pro případného zájemce, pokud by se obtěžoval do takových končin zavítat: Jejich charakteristickým symbolem je kaktus saguaro, desetimetrový i vícemetrový velikán, dožije se 200 let, kvete v květnu a červnu a Indiáni pojídají jeho plody. Tento unikát je zejména soustředěn ve dvou tamějších národních parcích, s náramnou příležitostí na procházku, na projíždku osmimílovým Cactus Forest Drive a poučit se exponáty ve Visitor Center.

       To bychom měli přírodu. K nahlédnutí do toho mála tamější historie nejlíp poslouží Mission San Xavier del Bac, kterou založil již zmíněný jezuita Kino. Tam se potkáte s autentickými Indiány a je to i jediné místo, kde si lze vyslechnout kázání v indiánské řeči kmene jménem Tohono O’odham.
       Příležitost k seznámení s méně dávnou dobou poskytují Old Tucson Studios, vyloženě hollywoodský výrobek. Tamější filmoví mogulové se kdysi (1939) totiž rozhodli vytvořit repliku  starého Tucsonu, jak asi vypadal v roce 1860. Divoký Západ, tak jak má být. Tam se pak natočilo přes 300 opusů a rovněž několik televizních seriálů.
       Návštěvník si tam může užít výtečně inscenovné bitky, přestřelky, projet se v pádících dostavnících, pokochat se představením částečně hanbatých šantánů.

       Nebo tohle všechno pominout a raději nahlédnout snad do budoucnosti, jak poskytuje projekt, vzniknuvší z nápadu texaského olejářského magnáta, který v osmdesátých letech věnoval 150 milionů uskutečnit první kroky, jež by mohly vést ke kolonizaci vesmíru. Jestliže náš svět je Biosféra 1, jeho replika v podobě Biosphere 2 vznikla 30 mil od Tusconu na úpatí pohoří Santa Catalina – impozantní modernistický komplex ze skla a oceli, studijní a výzkumné centrum, s vytvořením perfektní kopie ekosystémů – deštného pralesa, savany, pouště, zemědělského terénu, oceánu s téměř milionem galonů vody. A v takovém prostředí po dobu dvou roků izolovaně žili dobrovolníci – jakoby budoucí pionýři kolonisté Měsíce a Marsu. Žel, vzdor nejznamenitějšímu pokroku, za ekologií pozadu zůstala psychologie, pionýři nápor takové klaustrofobické existence nedobře snášeli a tak se s tímto experimentováním v roce 1994 přestalo. Nicméně vědci z různých končin světa tam nadále přijíždějí, tucty studentů tam získávají kredit v oboru environmental studies. A zájemci návštěvníci tam mají možnost projít prostory oné dosud neuskutečněné budoucnosti, nahlédnout do bytů a kuchyní, kde experimentující Biosférané žili a málo uspěli.

       Jižním směrem, nedaleko mexické hranice, lze nahlédnout do vesmíru na Kitt Peak National Observatory, údajně největší hvězdárně na světě, s mamutími, mnohametrovými teleskopy. Po několikaletém vyhodnocování nejvhodnějšího terénu, mezi 150 pohořími v zemi byla vybrána právě tato končina, celkem 200 akrů (pronajatých od onoho indiánského kmene Tohono O’odham, majitele rezervace o úctyhodném rozsahu tří milionů akrů). Návštěvníci jsou vítáni, mohou přístroji nahlížet do velikánských vzdáleností.

       Arizona údajně zvítězila stát se centrem astronomického bádání také díky svým meteorologickým podmínkám. Tamější suchý vzduch, v němž se nedaří korozi, zcela určitě rozhodl, proč právě tam vytvořit největší shromaždiště letadel. Parkující vzdušní oři tam nerezaví, méně stárnou, snáze je v případě potřeby dát znovu do provozu.
       A to na mě v Arizoně snad udělalo ještě větší dojem než mohutný Grand Canyon. S obdivem a respektem jsem nahlížel na prostor označený písmeny AMARC (Aerospace Maintenance and Regeneration Center), 2.600 akrů, na nich přes 5.000 letadel, od skrovných typů Cessna A-37 (attack-fighter bomber) po mohutné B-52 Stratofortress bombardéry. Vedle na letecké základně Davis Montham Air Force Base parkují obří C5-B Galaxy, do jejichž útrob by se vešel celičký ÚV KSČM i se zařízením a pomocným personálem.

       Pima Air and Space Museum (PIMA je jméno jak indiánského kmene, tak tamějšího okresu) si zaslouží několik hodin důkladné pozornosti. Přemnohé lze spatřit jak ve čtyřech hangárech, tak ve volném prostoru. Exponáty pod střechou začínají chronologicky, od bratří Wrightů, s kopií jejich nejpůvodnějšího vynálezu, který se vznesl na pár vteřin. Jakožto absolvent řady náletů v protektorátní Plzni, soustředil jsem se na dobu druhé světové války. Kdysi v Austrálii ve válečném muzeu jsem narazil na Lancastera, který na seznamu svých výkonů měl rovněž jednu takovou třeskutou návštěvu mého rodného města. V Arizoně jsem marně hledal dalšího takového známého. Soustředil jsem se na výkon a osudy 390.bombardovací skupiny, součásti 8.letectva, s bází v anglickém Suffolku, nasazené od srpna 1943 do května 1945. Její příslušníci se na palubě B-17, oněch „létajících  pevností“, podíleli na 301 akcích, shodili 19.000 tun bomb.  Naše končiny navštívili jen dvakrát, v sudetském území: Ústí n.L., 17.dubna 1944, Most 12.května 1944. Jsou tam u toho podrobnosti o složení posádky, o ztrátách a případných sestřelech. V obou těch případech nic takového. Nejvíc ztrát tato skupina zažila 10.října 1943  při náletu na Munster, se ztrátou osmi B-17 a se setřelením 62 německých stihaček.

       Všeho všudy se těchto B-17 vyrobilo 12.731. Při bližší inspekci tam v muzeu mě překvapila jejich značná velikost – a častý úspěšný cíl nepřátelských stihaček a též pozemní dělostřelecké palby. Prohlížím  tzv.turret - otočnou střeleckou věž. V jedné té bouli napěchován seděl jeden střelec na ocasu letadla a druhý se krčil na jeho podbříšku. Pokud byl hodně skrovné postavy, vešel se mu tam i padák. Tak či onak, nezáviděníhodné bojovné nasazení.

       Čtu podrobnosti o výsledku: tato 390.peruť se z války vrátila hodně pošramocená.
Ztratila celkem 179 letadel, dvě z nich srážkou při náletu na Frankfurt. Na pamětní desce je přes 700 jmen nenavrátivších se letců, v abecedním pořadí od Johny Addams po Raymond Zucco.

       Neveselá služba též musela být na tzv.gliders - kluzácích, větroních z kovových trubek a překližky, zvaných Hadrians, jichž se všeho všudy vyrobilo patnáct tisíc. Asociace na hadraplány z dob budování vědeckého socialismu k nepotlačení.

       V muzeu potkáváme skupinky seniorů, snadno rozpoznatelných veteránů oné velké války. Přitočil jsem se a naslouchal jejich zasvěceným komentářům, co že se tehdy a jak dalo či nedalo zvládnout. Poštěstilo se nám popovídat si se svědkem o Flying Tigers, amerických dobrovolnících, kteří v roce 1940, před vstupem USA do války, se svými P-40 létali z Indie nad Čínu, utkávali se s japonskými stihači a podařilo se jim zastavit postup japonské armády. Na podrobných mapách s dokumentací jsem si zopakoval tehdejší dramata. Těmto létajícím tygrům velel generál Claire Lee Chennault, legendární a ve Washingtonu mezi byrokraty neoblíbený samorost, též přítel rodiny mé manželky. Ledacos jsem se dozvídal o epopeji těchto bojovníků z báze v Kunmingu při budování strategicky veledůležitého spojení (ona Burma Road).

       Z hangárů se pak vykročilo do otevřeného prostoru, kde jsem napočítal 162 různých typů včetně 5 Migů, 8 bombardérů, 15 helikoptér a 24 stihaček. Všechno to množství se nedalo absorbovat. V paměti mi zejména uvízlo prezidentské letadlo J.F.Kennedyho, překvapivě neprostorné, se skrovným vybavením, v porovnání s luxusem, jaký mají k dispozici dnešní vládcové. Důkladně jsem si ofotografoval letadlo Douglas Skyhawk, typ A-45-2, v jakém byl sestřelen můj oblíbený John McCain.

       („Nevyžaduje to moc talentu být sestřelen“, říká tento syn admirála, bývalého nejvyššího velitele americké flotily v Pacifiku, poté šest let válečný zajatec ve Vietnamu, nyní senátor, reprezentujícím právě tuto Arizonu. V roce 2000 k mému velkému žalu se nestal prezidentem, ale třeba se mu to podaří v roce 2008.)

       Mocně na mě zapůsobil štíhlý, dlouhý Lockheed SR-71 „Blackbird“, jehož zrod si vynutilo fiasko špinážního U-2 po sestřelení nad Uralem. Tento SR-71 se stal nejrychlejším letadlem na světě, schopným se pohybovat v těch největších výškách (80.000 stop). Řítí se rychlostí Mach-3, let z pacifického k atlantickému břehu Ameriky zvládnut za 68 minut a 18 vteřin.

       Tak velký výběr jsme tam měli, ale marně jsem se rozhlížel po novince Stealth Fighter F-117A ve tvaru hrozivého černého trojúhelníku, nepostřehnutelné radarem, navíc vybaveného schopností onoho precision bombing. To nejnáramnější, co prozatím máme. Novinka tam tedy nebyla – při vyloučení malé pravděpodobnosti, že ji nevidí nejen radar, ale ani lidské oko. Takže jsem se musel smířit s nákupem pohlednice v muzejním obchodě se suvenýry.

       Nastal návrat zpět na Sibiř, do našich zmrzlých končin v New Yorku. Při přesedání v Chicagu došlo k zádrhelu, tornáda v okolí nás zpozdila o šest hodin. A nikde příležitost vsednout na SR-71 a zvládnout to co by dup.