Začněme jen částečně oklikou, totiž otázkou s dvěma slůvky WHAT IF, jež už vedly ke zrodu řady knih, spolků, debatních společností, dumajících o oné přitažlivé a přitom úplně nepraktické otázce CO KDYBY? Ano, co kdyby za onoho osudného střetu u vísky Waterloo se počasí bylo vydařilo, bez deště, mlhy, ztracené komunikace? Sto let poté by se srbský mladíček v Sarajevu netrefil do habsburského Františka Ferdinanda a jednu generaci později se naopak někdo úspěšně trefil do Adolfa Hitlera. Co kdyby jižní část západní hemisféry začali kolonizovat Britové a naopak Španělé dobývali sever? Jak jinak by tyto dva světy teď vypadaly? Kdo by se pokoušel emigrovat odkud kam?

       Poprvé jsem si tento kontrast, tak značně očividný, ověřil rozhodnutím projet Mexiko křížem krážem, až dolů na Yucatan, do končin někdejší, záhadně se vytrativší civilizace Mayů, cestou se seznámit s pozůstatky, dědictvím, které zanechali Aztéci či méně krutí Tolteci. Doštrachal jsem se do indiánského státu Chiapas, až ke Guatemale, čímž se má energie vyčerpala.

       Příjezd z texaského Brownsvillu do mexického světa v nevábném, chaotickém městě Matamoros znamenal přesun ze světa prvního do třetího, ke spatření hned na prvním kroku – a vlastně už před ním, u hraniční čáry. Mexičan v jakési uniformě, kontrolující papíry a obsah mého vozu, si bez okolků řekl o úplatek. Bez něho bych si tam totiž musel posečkat ještě drahnou dobu, neboť pan strážce zrovna měl v úmyslu odkolébat se k obědu a následné zasloužené siestě. Takže jsem zaplatil, v duchu si odplivl a vjel do tamější latinské civilizace.

       Od té doby se situace změnila, nikoliv však nutně k lepšímu. Mého českého přítele z americké univerzity, rovněž za volantem, zastavila někde na prázdné silnici jakási hlídka – kontrola dokladů. Předložil svůj americký pas, který si ale velitel přepadového komanda strčil do kapsy a požádal o platbu dvou set dolarů. Oběť se vzpouzela, ale nebylo jí to nic platné. Bez zaplacení hrozilo zatčení cizince – vetřelce jim tam do suverénního státu, bez dokladů. Dotyčný nyní trvale pobývá v daleko harmoničtější Třeboni.

       Mexiko má ovšem svou porci důkladných kontrastů – poušť i džungle, chudičké Indiány jakož i luxusní Acapulco, velemetropoli Mexico City s vynikajícím Museo Nacional de Antropología a s úděsnou dopravou. U jezera Catemaco jsem okusil místní specialitu – pečenou opici. (Žádná velká pochoutka, něco jako pečený pes.) Pyramidy z dávnověku jakož i některé unikáty současnosti. Ve státě Oaxaca jsem si zajel řadu kilometrů do oblasti, jehož jméno mi ale neuvízlo v paměti, ověřit si úkaz, nad nímž aby militantní feministky zaplesaly: tam totiž vládnou ženy. V roli starostů či tedy starostek, policajtek. Jsou to maxiženy, o hlavu větší a mnoho kil bytelnější, než jejich nevydatní pánští střízlíci.

       Další delší cestu jižním směrem jsem autem neopakoval, pominul problematické potěšení jízdou do Hondurasu, San Salvadoru, Nicaraguy, Kostariky a Panamy, po jedné jediné silnici celičkého kontinentu (pouze kousek jí chybí – tzv. Darien Gap v jižní části Panamy až k hranici Kolumbie, důvod víc politický než technický silničářský). Tam tedy lodí. A dál na jih pak jedině letadlem.

       Vraťme se k onomu ošidnému CO KDYBY, čímž vstupujeme na minové pole, s obviněním z nehorázných generalizací, tenký to led, jenž se pod váhou přednesených povrchností nutně prolomí. Dilematu se vyhnu nikoliv formulováním autoritativních soudů, ale upozorněním na pár  nepopiratelných skutečností.

       Rozdíl ve výkonu dvou částí téže hemisféry nelze zdůvodnit zeměpisnou polohou. I když amazonský prales je jen jeden a rovník neprotíná Washington, ale ekvadorské Quito. Městským autobusem  jsem tam dojel za necelou hodinku a tam se ovšem nechal fotografovat s jednou nohou v severní, druhou v jižní půli této naší zeměkoule. Rozsáhlá území Brazílie a Argentiny v mírném klimatickém pásmu mívají úrodu požehnanou. Argentina přece bývala jedním ze čtyř největších exportérů obilí (spolu s USA, Kanadou a Austrálií).

       Jižní Amerika rovněž netrpí nedostatkem nerostného bohatství. Mexiko a Venezuela mají hodně ropy, Bolivie má přírodní plyn, leckde jsou kovy – cin, měď, též stříbro. Bývalo hodně zlata, o jehož vyrabování se úspěšně zasloužili španělští konkistadoři.

       Původní a nejpočetnější vlna imigrantů byla rovněž španělská. Časem přibývalo hodně Italů, ale též Němců a Poláků a jiných Východoevropanů  Koexistence s místním indiánským obyvatelstvem nebývala příliš harmonická. Jeho složení se místy vyznačuje značnými kontrasty. Například Uruguay, malý stát s malým počtem obyvatel – 3.2 milionu, z nichž polovina žije v hlavním městě Montevideo, téměř stoprocentně španělského a italského původu, a sousední Paraguay s 5,3 miliony obyvatel převážně indiánského původu, s hlavním městem Asuncion poměrně skrovného rozsahu (necelý půl milion), s dvěma oficiálními jazyky v zemi - jednak španělština, jednak indiánský jazyk guarani.

       Za nejevropštější, původním indiánským obyvatelstvem jakož i sousedy upřímně pohrdající, se tradičně pokládají Argentinci. Poté, co dostali od Britů nářez ve válce o Falklandské ostrovy, jejich sousedé sice oficiálně proklamovali latinskou kontinentální solidaritu, ale uštědřená potupa je potěšila.

       Před druhou světovou válkou, průměrný per capita příjem v Argentině se rovnal USA. Po válce, za stavu výnosné neutrality, došlo za fušerského fašistického vládnutí Juana Domingo Perona k pozvolnému poklesu na pouhou jednu čtvrtinu.  Výtečně se rozproudila inflace s přemnoha nulami. Nejinak tomu v Brazílii, tom největším kolosu kontinentu s více než 180 miliony obyvatel. O tom jsem před rokem (NP, 11.1.2005) napsal: „V osmdesátých letech Brazílie vyměnila dvanáct ministrů financí a absolvovala čtyři měnové reformy. Bez nich šálek kávy, který v roce 1980 stál 15 cruzeiro, by pak byl přišel na 22 miliard cruseiro. Cestou z letiště, tam vyměněné místní bankovky ztratily na hodnotě dřív, než taxi dovezlo pasažéra do města. Platilo základní pravidlo: utrácet co nejrychleji, nemít u sebe hotovost. Únosci odmítali výkupné v cruzeiro, bankovní lupiči nemínili podržet si lup déle než týden. Situace takového absurdna prozatím pominula…“

       Brazílie mohutní, její zbrojní průmysl – kanony, tanky, letadla – úspěšně proniká na zahraniční trhy. Také se snaží – prozatím neúspěšně - proniknout mezi permanentní členy Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Podařilo se jí vybudovat přehradu Itaipu, tu největší na světě, a nyní usiluje o realizaci rovněž mohutného projektu - zužitkovat vody 2.900 kilometrů dlouhé řeky Sao Francisco vybudováním kanálů do žíznivého suchopáru Certao v severovýchodním cípu země, kde žije či spíš živoří 12 milionů lidí.

       A všechny ty státy kontinentu se mají za republiky, mnohdy s praubohým výkonem údajně rádoby demokratického vládnutí. Všude tam na náměstích dominuje socha nějakého generála na kobyle. Peron a Alfredo Stroessner v sousední Paraguaji poskytli útulek přemnohým uprchlým nacistům. Puče, převraty, revoluce, běžné jsou tam snad všude, s výjimkou Kostariky, a rekorně populární jsou zejména v Bolívii. Neschopné vládní garnitury střídají pokud možno ještě víc neschopné.

-   -   -

       Za vysokou stěnou And se táhne směrem k Antarktidě dlouhá nudle: Chile, kam jsem se dosud nedostal, ale o končinu se zajímal také z osobních důvodů. Blízcí mí přátelé, manželé – on místní intelektuál, ona narozená v Syrii, dcera  tamějšího lékaře, poté prezidenta země, který doúřadoval na popravišti -  dostali zaměstnání na univerzitě v Concepcion, jižně od Santiaga. Začátkem sedmdesátých let jsme si pilně korespondovali a já se dozvídal o vývinech, intimně přípomínajích dobu začátků našeho zářného poúnorového budování. Ideologické školení, špiclování, prověrky, čistky a plnou hubu socialismu. „Takhle už to nemůže dlouho vydržet!“ tvrdili v dopise. Na rozdíl od naší zkušenosti, s očekáváním, že určitě brzo to praskne, ale nikdy nepraskalo – v Chile tehdy do týdne k převratu skutečně došlo, divoké experimentování se socialismem končilo, jakož i prezident Salvador Allende končil mezi mrtvými, s kulí do hlavy vlastní rukou. Jen co si přátelé oddychli, že se zbavili jednoho extrému, dostavil se extrém druhý, v podobě vojenské diktatury, důsledně a též pitomě si počínající. Doplatila na to i moje kniha (The Judge in a Communist State), nikterak lichotící komunismu, ale v rudé obálce. Při domovní prohlídce tam zabavena a zničena.

       Hůře dopadli předpokládaní nepřátelé nového režimu. Za přímo apokalyptickou pokládám likvidaci některých chudáků Indiánů, bažících po pozemkové reformě a ne po nějaké revoluci. Vojáci je posadili do helikoptér a z výše shazovali do jícnů sopek.

       Augusto Pinochet nikoho osobně neshazoval, ale byly to činy v režii režimu, jemuž předsedal. Teď jako již devadesátiletý stařec má být postaven před soud. Jako značně polehčující okolnost mu lze přiznat zásluhy v ekonomickém obratu země ke značně lepšímu. Dal totiž příležitost k uplatnění mladým národohospodářům, technokratům z líhně proslulé univerzity v Chicagu, v péči Nobelovou cenou ověnčeného laureáta Miltona Friedmana.

       O neutuchajících snahách oživit socialismus na jihoamerickém kontinentě budu referovat příště.