Teď proslulou se stala charakterizace Izraele jako „little, shitty country“ čili, „malé zasrané země“ – slova to francouzského velvyslance ve Velké Británii.

       Pravda, na onom sporném kousku vesměs vyprahlé země žije jen jedna tisícina  pozemšťanů. Mají ale čtvrté největší vojenské letectvo na světě (po USA, Rusku a Číně). Též si zřídili jedinou fungující liberální demokracii, tam v oblasti diktátorů a tradice nesvobody.

       V tamějším světě se pěstují datlové palmy už od nepaměti: stromy šest metrů vysoké, poskytující úrodu necelých dvacet kilogramů ročně. Jenže židům se podařilo vypěstovat stromy menší, tudíž jejich plody jsou snadněji dosažitelné a v desetinásobném množství – žeň dvou metráků.

       Dobrá, po stromech by se naučil lézt kdokoliv. Ne ale každý by docílil, co Izrael docílil: cell phones, tato novinka například, vymyšlená v izraelském odvětví firmy Motorola, či pentium čipy kolosu Intel, o jehož zrod se značně zasloužil maďarský židovský uprchlík Andrew S. Grove. S výjimkou kalifornského Silicon Valley, Izrael má největší koncentraci high-tech společností – je jich už přes tři tisíce. Izrael má nejvyšší procento domácností, vybavených kompjutry. Též má nejvyšší procento obyvatelstva s univerzitním vzděláním. Vede v poměru počtu osob zabývajících se vědou: má jich 145 pro každých 109.000 obyvatel, v porovnání s 60 v Německu, 70 v Japonsku a 85 v USA. V Izraeli v roce 2000 průměrný per capita příjem byl 17.000 USD, vyšší než ve Velké Británii.

       Izrael  byl státem s největším přílivem imigrantů. Vítal své ztracené syny a dcery a mnohdy s nemalými komplikacemi je transportoval do země: 22.000 takových z Etiopie, Operation Solomon, v roce 1984 a 1991. Ze Sovětského svazu, za Brežněva a po něm, se jich dostavilo tolik, že se rozrostli ve dvacertiprocentní menšinu v národě. Každý pátý nynější občan mluví rusky (saturace tedy ještě větší, než v současných Karlových Varech), i nejvýznamnější politici během volební kampaně se snaží Puškinovým jazykem lákat voliče.

       Jenže poslední dobou tento proud zájemců téměř vyschl. V roce 2004 ze všech možných směrů pouze 21.000 jich přibylo. Z odhadovaného počtu 13 až 14 milionů všech židů n světě, jen 5,25 milionů učinilo Izrael svým domovem. Víc jich žije v USA. Z Izraele se víc odjíždí, než tam přijíždí, jak si může ověřit každý náhodný návštěvník New Yorku, když vleze do taxika. S nikoliv malou pravděpododností za volantem bude sedět nedávný dezertér ze země zaslíbené (který se v ulicích metropole ještě pramálo vyzná). A o uvolněná místa v Izraeli se zajímá daleko míň náhradníků. Několik takových byli mí studenti, nábožensky silně orientovaní. Tam se pak vesměs stali posilou ultraortodoxních politických stran, které vzdor svému nepočetnému členstvu dovedou uplatňovat nepřiměřeně značný politický vliv, se schopností paralyzovat účinné fungování vlády. Znám nejednoiho Čecha, který tam emigroval a dlouho se nezdržel. Vyzvídal jsem o důvodech, jimiž nebylo pouze nepříjemné arabské sousedství, ale i pociťovaný nepříjemný dopad vlivu právě těch ultraortodoxních, prosazujících reskrikce na něž náš člověk se zkušeností s totalitou je obzvlášť alergický. I když jsem v Izraeli pobyl jen krátce, pouhých pár týdnů, hodně mi tam šel na nervy například zákaz veřejné dobravy, končící v pátek za soumraku, či militantní počínání tvorů pejzatých, v kaftanech, reagujících pěstmi na každičkou turistku v kraťasech, zamířivší do čtvrti Mea Shearim, v kterýkoliv den.

-   -   -

       Palestina – tak významné, výbušné jablko sváru. A přitom národ Palestinců, jehož úděl je světu teď s takovou vytrvalostí zdůrazňován a opakován, před rokem 1948 vůbec neexistoval. Do té doby se tak říkalo tamějším židům. Za druhé světové války „Palestinská brigáda židovských dobrovolníků“ bojovala jako součást britské armády. Palestinský symfonický orchestr tvořili židé (samozřejmě). Ti Arabové, nyní se prosadivší jako palestinské etnické specifikum, přece nejsou odlišitelní od Arabů v Sýrii či Jordánsku. Přemnohé z jejich otců a dědů  přiměla k přesídlení na nyní tak sporné území prosperita, rozdmychaná tvořivým židovským živlem.

       Na zdích kanceláří spíš pravicových politických stran v Izraeli lze spatřit portrét, fotografii Vladimíra Jabotínského, brýlatého vizionáře sionismu, založeného na předpokladu, že většina židů světa sebere své kufry, přijede a učiní Izrael svou vlastí.

       Což, jak víme, většina odmítla udělat. Jabotinský zemřel v roce 1940, tedy ještě před holocaustem. Dědicem vize, ideálu Eretz Israel - velkého Izraele, zahrnujícího veškerá původní biblická území, končinu od řeky Jordánu až k moři, - se stal v Polsku narozený Menachem Begin, radikál, odpůrece Davida Ben-Guriona, protože souhlasil s partition - rozdělením území jako jediné možné cesty ke vzniku mezinárodně uznaného suverenního židovského státu daleko skromnějšího rozsahu. Jen co se tak v roce 1948 stalo, armáda  transjordánského království, spolu s dalšími arabskými armádami zaútočily vší silou, v úmyslu uškrtit židovský stát ještě v kolébce. To, že se jim to nepovedlo a daleko míň početní, chudičce vyzbrojení obhájci těm goliášům dali pořádně na frak, pokládám za zázrak věru biblických proporcí. Arabové nijak šetrně vyhnali ze svého území tam po generace sídlící židy. Kvalitu takového počínání jsem si ověřil při bloumání Jeruzalémem a prohlídce devastace čtvrtí, které bývaly v jordánské péči.

       Strana Likud nacházela hodně sympatií zejména v řadách přistěhovalců ze severní Afriky, nenadšených příliš levicovou orientací Labor Party. Likudnická idea velkého izraelského státu – onoho Eretz Israel - se zdála být absurdní, vzdálená realitě až do roku 1967, když v šestidenní válce přepadení Izraelci se svižně vypořádali s daleko mohutnějšími armádami svých syrských, egyptských a jordánských nepřátel a zmocnili se značně prostorného území – Gaza, Golanské výšiny, západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma. Rozjela se ambiciozní nákladná osídlovací akce, přitahující jak nábožensky náruživé pionýry ze zámořských dálav, tak zájemce z vnitrozemí, s potížemi získat byt za přijatelnou cenu, kdežto teď s příležitostí vládní finanční podpory bydlet pod vlastní střechou.

       Těchto židovských oáz přibývalo, spolu s nevraživostí okolního arabského obyvatelsta a s málo sympatiemi ve světě. Množily se útoky na usedlíky, což si vyžádalo zvýšenou a nákladnou přítomnost ochraňující armády. A nálada ve veřejnosti se začala měnit, chřadly sympatie pro úsilí zarputilých pionýrů, tolik pro ně utrácet zdrojů a riskovat životů. Mezitím život v Izraeli zobtížnily, mnohdy se smrtelným dopadem, dvě vlny intifady - té první v období 1987 až 1993 a té druhé, která začala v roce 2000 a trvá dodnes.

       I v řadách dogmatických obhájců velkého Izraele v biblických rozměrech, nepopiratelnou se stala skutečnost, vyjádřená dvěma slovy, která si dobře pamatujeme z časů naší totality: „nejsou lidi.“ Jednoduché demografické údaje vyzrají nad veškerým židovským umem. Arabská plodnost neutuchá, je to trumf k nepřebití. Palestinské populace rapidně přibývá. Deník Haaretz v srpnu 2005 informoval, že s připočtením okupovaných území, celkový počet židovského obyvatelstva poklesl pod padesát procent.

       Takže pro zachování židovské identity státu Izrael – a proto přece ten stát vznikl – je v jeho zájmu oněch, jakkoliv biblických, citově blízkých území se zbavit.  Což si značně uvědomil a nahlas vyřkl Ariel Sharon, dlouholetý ministerský předseda. Jeho rozhodnutí zlikvidoval usedlosti v Gaze a území vyklidit, vedlo k rozkolu ve vládní koalici a jeho odchodu ze strany Likud, kterou kdysi spoluzakládal. Vzdor své zahraniční pověsti politického jestřába, už v roce 2002 se vyjádřil ve prospěch vytvoření suverenního palestinského státu, souseda, s nímž by se dalo mírumilovně koexistovat k vzájemnému prospěchu.

       Takový cíl zdaleka nebyl v dosahu za života Jásira Arafata, nespolehlivého, neschopného a lakotného lháře, jakkoliv ověnčeného Nobelovou cenou za mír, k jehož dosažení on ani v sebemenším nepřispěl. (Rovněž pramálo přispěl k blahu palestinského obyvatelstva, jehož jménem vymámil ze světa miliardy. Na jeho výkon například v oblasti vzdělání, doporučuji podívat se na Google: v rubrice „Arafar and education“ není ani slovo.)

       Velkou otázkou zůstává, zda se Arafatovým nástupcům podaří kloudně si počínat, zda zkrotí destruktivní fanatiky Hamasu, a z Gazy, nyní ve výlučně palestinské správě, udělají buď druhý Singapur nebo druhou Mogadišu.