Výsledek voleb 15.prosince 2005 nebude znám ještě řadu dní či dokonce týdnů, ale tolik už se ví: v podmínkách rozhodně ne ideálních přišlo odevzdat svůj hlas přes deset milionů Iráčanů – účast to víc než sedmdesátiprocentní, vyšší než v Americe či Čechách. Významný publicista Thomas L. Friedman v hodinovém interview televizní stanice PBS (20.12.2005) tento výkon charakterizoval jako ty nejsvobodnější volby v dějinách Iráku a vlastně i celého arabského regionu. V kontrastu s dřívější zkušeností a hrozbami fundamentalistů, že kdokoliv se přiblíží k urně, tomu uříznou hlavu, tentokrát žádná z tisíců volebních místností se nestala dějištěm bombového útoku a krveprolití.

       Pro mě prvním důkazem dobré zprávy byla reakce BBC, dosud na mnohých adresách těžící z již důkladně probenděné pověsti solidního objektivního informátora. Denně poslouchám její předpůlnoční televizní zprávy a za poslední rok se ani jednou nestalo, aby neobsahovaly záběr z Iráku a tam se konajících násilností. Ale v pátek 16.prosince, po volbách, o tak významné pozitivní události a Iráku nepadlo ani slovo.

       Ještě však není důvod k jásotu. V Bagdádu již delší dobu dlící Dexter Filkins, reportér The New York Times, krátce po těchto volbách (18.12.2005) se soustředil na low predictability - pramalou předvídatelnost vývinů, zákrutů v té zemi. Stačí se vzdálit na pouhých pár týdnů a po návratu se lze jen s obtížemi orientovat v jakoby zcela jinačím prostředí. Po vylovení Saddama Husseina ze špinavé nory v prosinci 2003, místo úlevy následovala zvýšená aktivita povstalců. Poté, co Američané předali zpět suverenitu země Iráčanům, započala vlna sebevražedných výbuchů v řadách Sunnitů a řádění Šiítů v Nadžáfu a Karbale. Po volbách v lednu 2005 došlo k víc než 400 sebevražedným útokům. Proč by to tentokrát mělo dopadnout jinak? Šiítům a Kurdům při vzpomínce na minulost se vybaví vraždy a hromadné hroby. Pro Sunnity minulost je synonymem tehdejší jejich moci a přítomnost pro ně znamená ztrátu této moci. Sunnité si nedají vymluvit své zarputilé přesvědčení, že jsou ti nejpočetnější v iráckém národě, vzdor všem demografickým odhadům jejich síly/slabosti, pohybujícím se mezi 15 až 20 procenty.

       Američané odhadují, že aktivních, na bojích se podílejících  povstalců je všeho všudy pouhých dvacet tisíc a střetů se měsíčně uskuteční na dva tisíce. V původních řadách byli zatvrzelí stoupenci Saddamova režimu, jehož svržením se jejich socio-ekonomická situace notně zhoršila. Nepřítelem byli a stále jsou američtí okupanti a cílem je ze země vypudit. Povstání to ale není jednolité, centrálně organizované a komandované, což komplikuje počínání na obou stranách konfliktu. Pro Američany se to stalo hydrou s přemnoha chapadly, kdy po utětí jednoho se objeví další, a povstalcům rozhodně neprospívá přílišná rozličnost orientace a motivace bojovníků. Místy to jsou výlučně kriminální živly, jinde převažuje vzájemná kmenová nevraživost s nezřídka smrtonosným výsledkem - vražděním ve vlastních řadách.

       Zdaleka ale nejzávažnější je rozkol mezi sekularisty a islámskými fanatiky, džihádisty, kteří se snaží přetvořit nacionalistické hnutí v náboženský boj, považovaný za pouze první fázi v úsilí vyvolat svatou válku, jako první krok k obnově středověké slávy islámu a nastolení globálního kalifátu. Jenže Iráčané ve své valné většině nejsou náboženští fanatici, žijí sekulární život, byť při respektování základních islámských pravidel. Do čela džihádistů se dostal jordánský ultraradikál Zarqawi, prosazovatel uřezávání hlav rukojmím, a do svých řad získává cizince z převážně, ale ne výlučně arabských zemí. Do Iráku víc než  místní nacionalistická kauza je láká příležitost padnout na bojišti a tak si zajistit preferenční hodnocení při vstupu do ráje. V bojích s americkým satanem jejich řady řídnou a tak umožňují kariéru, rychlý postup do velitelských rolí dalším zájemcům.

       A vyřešení konfliktu je stále v nedohlednu. Povstání už trvá dva a půl roku, Američanům se ho nepodařilo zlikvidovat, a ani povstalci neuspěli se svým cílem donutit je k odchodu ze země. Teď s pozvolným návratem Sunnitů, ochotným podílet se na politickém procesu, též dochází ke kontaktům s různými představiteli povstalců. Značnou zásluhu na těchto iniciativách má americký velvyslanec Zalmay Khalilzad, muslim, narozený v Afghánistánu. Bývalým Saddamovým věrným se naskýtá příležitost k legitimní spolupráci. Příkladem takto nabídnuté ruky bylo náhlé propuštění na svobodu několika předních postav bývalého režimu včetně jeho dvou nejprominentnějších žen, specialistek v oboru biologických zbraní, zabijáckého nástroje ve velkém.

       Zarqawi se snaží zabránit takovému vyřešení rozpoutáním občanské války mezi Sunnity a Šiíty a příliš nepřekvapí případný úspěch jeho záměru, zvlášť když dál poroste popularita šiítského radikála, tuze ambiciozního velebníčka Moktady al-Sadra. Ten disponuje milicí o počtu několika tisíc mužů, dychtících roztrhat Zarqawiho na kusy, pokud by se jim dostal do drápů.

       Experti vypočítali, že občanských válek vnitrozemských se uskuteční devětkrát tolik než konfliktů mezistátních. V časopise Journal of Peace Research se lze dočíst, že občanské války v průměru trvají šest roků a zpravidla začnou vznikem vakua na vrcholu moci a jsou častější v zemích, obdařených přírodními zdroji – minerály a zejména ropou. Což byl i případ Iráku. Je pak v zájmu povstalců rozdmychávat etnické a náboženské averze co nejdůkladněji. Možné vyřešení střetu se pak vyskytuje ve třech alternativách. Za prvé, důkladné vítězství na bojišti, přemožení nepřítele (případ americké občanské války Severu proti Jihu, Francova vítězství ve Španělsku či porubání separatistické Biafry v Nigérii), za druhé, zánik společného státu, jeho rozparcelování (cestou mírovou, československou, nebo hodně krvavou, jak zažila Jugoslávie) a za třetí, dohoda na společném vládnutí s dělbou moci.

       Tato třetí alternativa je ovšem cílem americké politiky. Je ale uskutečnitelná pouze v případě ochoty ke kompromisu na obou stranách. Ten má naději na úspěch, pokud  mezi Šiíty nadále převládne autorita ajatoláha al-Sistaniho. Optimisté jako například Fouad Ajami věří, že nehrozí vytvoření teokracie, tak jak se stalo v sousedním Iránu, že sekularismu naklonění patriotičtí Iráčané – Arabové nestrčí hlavu do chomoutu v rukách značně početnějších Iránců – Nearabů.

       Jak to tedy asi dopadne?  V Iráku z původní války, která vedla k pádu Saddamovy tyranie, se z Američanů osvoboditelů v průběhu několika měsíců stali Američané okupanti, najednou zápolící s dilematem připomínajícím Hellerův Catch 22 : Domorodci nenávidí okupanty, ale ještě víc jim vadí nejistota života, navybíravé násilí, působené povstalci. Národ dychtí po odchodu okupantů, kteří by milerádi vyhověli. Když ale vyhoví, násilí určitě přibyde, občanská válka se důkladně rozproudí, dojde k rozdělení země na tři části, druh balkanizace, kterou si většina národa zřejmě nepřeje. Takže je žádoucno, aby Američané odešli, ale hned neodešli.

       Již zmíněný Thomas Friedman vyjádřil polooptimistický názor, že je „guardedly hopeful“, že tyto volby znamenají značný krok správným směrem, ale ještě důležitější bude zajištění pocitu osobní jistoty, bezpečnosti, které se národu dosud nedostává.

       Američané zdůrazňují primární důležitost postavit na nohy iráckou brannou a policejní moc ochraňovat obyvatelstvo. Kromě obránců vlasti je třeba vytvářet občany vlasti v pravém smyslu slova. Jestliže pár tisíc povstalců má vůli riskovat a se zbraněmi zručně zacházet, měli by se přece mezi miliony terorismem ohrožených občanů najít někteří, vzepřít se s touž vůlí, zručností a ochotou se bránit. Ona většina sice prokázala své preference účastí na volbách, ale jiné její reakce vedou k zamyšlení: V reakci na neověřenou a posléze zdiskreditovanou zprávu o znesvěcení koránu na bázi Guantanamo, tisícové rozhořčené protestující davy vyšly do ulic. Leč nikdo nevyšel, aby rozhořčeně protestoval poté, co povstalci v první den svatého měsíce Ramadánu vtrhli do mešity a rozstříleli truchlící při pohřebním obřadu. Korán tak mnohonásobně zhanoben, leč pouze mrtvolné ticho zavládlo na této islámské pěšině.

       Dá se  z takového materiálu vytvořit demokratická, svobodně, odpovědně si počínající společnost?
Chce to čas, dobu aspoň jedné generace. V Rusku Vladimír Putin přece není demokrat – nepoznal by demokrata, i kdyby se mu na klín posadil. A přitom se Rusko již změnilo k nepoznání, otevřené hranice, otevřené možnosti.

       To tedy budiž povzbudivým precedentem pro Iráčany a další Araby. „Ale nebude to cesta přímo od Saddama k Jeffersonovi, aniž by se napřed nešlo přes nějakého toho Chomejniho. Jde o to, aby ten Chomejni nebyl příliš veliký,“ řekl v interview  Friedman.

       Jak již zdůrazněno v první řádce tohoto textu, na výsledek voleb a si ještě musíme počkat. A víc trpělivosti abychom měli při vyčkávání jejich finálního dopadu.