Francie teď poprvé, po půl století, zažila vyhlášení mimořádného stavu, s odkazem na dekret z roku 1955, tentokrát v reakci na násilí, spíš iracionální vandalismus než organizované akce, zaměřené proti majetku a nikoliv životu majetníků. Řádění započalo v Paříži a rozšířilo se do 300 měst. V plamenech končily McDonald´s výkrmny, též školy, a zejména automobily, tisíce jich. Nihilistickému výbuchu ale již delší dobu předcházely ojedinělé akty násilí, které vlastně nebyly příliš ojedinělé: podle oficiálních údajů, za prvních sedm měsíců roku 2005 takto uhořelo 21.900 vozidel. Někteří komentátoři charakterizovali stav věcí slovem džihád. Ivan Rioufal v Le Figaro tvrdil, že začala  intifada.

       Pospěšme si s tvrzením, že to, co Francie teď zažila, nemělo významnou náboženskou motivaci – vzdor skutečnosti, že naprostou většinu řádících vandalů tvořili muslimové, pocházející ze severní  a západní Afriky, bývalých francouzských kolonií. Nikoliv tedy Arabové ze Středního východu. Nepřevažovali imigranti, ale jejich ve Francii narození potomci, příslušníci druhé či již i třetí přistěhovalecké generace. Aspoň polovinu tvořili teenageři, malí zlodějíčkové, a nikoliv náboženští fanatici, ponoření do islámských náboženských studií. V zemi je zhruba 1.500 mešit a neformálních modliteben, ale jen 50 je v rukách radikálních kazatelů. (Řada z nich - na rozdíl od Velké Británie, potrpivší si na dodržování formálních procedur - již zažila spěšnou deportaci bez velkých cavyků ze země.) Rovněž si zaslouží poznamenat, že Unie muslimských organizací ve Francii vydala fatwu, zakazující pravověrným podílet se na řádění.

       Vzdor oficiálnímu zdůrazňování barvoslepé integrace, skutečnost je taková, že de facto územní apartheid v zemi existuje už aspoň třicet roků. Ve francouzském parlamentu sice sedí osoby tmavé pleti, reprezentující zbytek zámořských držav, ale nikdo, jenž by se do funkce dostal zvolením v evropské oblasti. Ve srovnání, takových reprezentantů z řad minorit sedí v britském parlamentu patnáct. Rovněž na britské a nikoliv francouzské televizní obrazovce lze často zahlédnout tmavé tváře. V řadách francouzské policie lze jen velmi zřídka spatřit Afričana.

       Nezaměstnanost mladých muslimů ve Francii je jednou z nejvyšších v Evropě. Je dvojnásobná v porovnání s jejich věkovými protějšky. Ekonomické a sociální odcizení jdou ruku v ruce, spolu s asociálním kriminálním počínáním. Značné je domácí násilí, rozbité rodiny, drogy, alkohol, prostituce, bídná školní docházka mládeže a podle toho i dopadající školní výsledky. Mladí muslimové s chabou kvalifikací se nemohou uplatnit na trhu práce za současných podmínek dost neduživého stavu francouzského hospodářství. Podle názoru některých autorů, mnozí se cítí emasculated - vykastrováni, poníženi v porovnání s jejich ženskými protějšky, dosahujícími větší zaměstnanosti. Mají potíže najít manželské partnerky ve svých kruzích a o to pak méně šancí mají v nemuslimském prostředí mezi emancipovanými Francouzkami.

       Dočítám se ve Financial Times (16.11.2005) o názoru Gérarda Larchera, francouzského ministra práce. Ten totiž mezi hlavními příčinami vypuknuvšího vandalismu jmenoval polygamii : že v rodinách, pěstujících mnohoženství, otcovská autorita se v takovém prostředí prý ztrácí, je rozmělněna, přibývá antisociálního chování mladých a případní zaměstnavatelé se zdráhají jim nabídnout příležitost. „Když lidé jsou nezaměstnatelní, nemohou být zaměstnáni“ - tuto moudrost vyslovil ministr, nikoliv ovšem česky.

       Vláda uvažuje o opatřeních došlápnout na polygamní rodiny. Ačkoliv k zákazu vydávání vstupních viz extra manželkám již došlo v roce 1993, příval pokračoval imigrací ilegální. Imigranti ovšem využívají a zneužívají štědrý systém sociálního zebezpečení, tak umožňující inkasovat požitky pro několik manželek najednou. Dlužno dodat, že mnohoženství je legální v zemích jako Alžírsko, Mali či Senegal.

       Vzdor doporučení proroka Mohameda zacházet s ženami slušně a být k nim laskavý, ženami se pohrdá, dostává se jim diskriminace v přemnohých podobách. Jejich svědectví u soudu má poloviční váhu svědectví muže. Otec vybere dceři manželského partnera, nejraději bratrance z otcovy strany. Manžel zaplatí za nákup nevěsty a ona se stane jeho majetkem. Příliš vzdělání dívce škodí. Byla by z ní svéhlavička a stala se neprovdatelnou. Muži baží po pasivní putičce, poslušné ženě v domácnosti za vysokou zdí. Ostatní svět je jí zakázán.

       Mladý, v evropském liberálním postředí vyrostlý muslim, aby se vypořádal s tradičními konzervativními hodnotami. Dochází k zabití žen s odůvodněním rodinné cti. Frustrovaní mladíci se podílejí na mnohonásobném znásilňování (tzv.gang rapes). V listopadu 2005 proběhla tiskem zpráva o této nepohodě na pařížském předměstí: muslimská dívka odmítla jít na schůzku, odmítnutý nápadník se cítil potupen a svou frustraci vyřešil petrolejem a sirkou. Dotyčná neochotná vzplanula. Inu, jiné hodnoty a všechny si jsou rovné, neboť jakákoliv nerovnost by byla důkazem arogantní evropské nadřazenosti a rasové diskriminace – tak se od prosazovatelů multikulturalismu dozvídáme.

       S kriminalitou tak značnou, že muslimové, prozatím jen deset procent vší populace, tvoří padesát procent osazenstva ve věznicích. To jsou pak ti nejspíš ovlivnitelní kandidáti, naslouchající verbířům do řad islámského fundamentalismu. Ale ani oni se nevydávají na cestu do Iráku obalit se třaskavinami a vyhodit sebe, spolu s pokud možno největším počtem lidí do povětří – nebudou–li po ruce američtí okupanti, i místní děcka z mateřských škol postačí.

       Jak již víme, oněch devatenáct sebevražedných dobrovolníků, jimž se podařilo zničit mrakodrapy v New Yorku, byli vesměs vzdělanci, pocházející z dobře situovaných rodin v Saúdské Arábii. Ne tedy nezaměstnaní, ze sekulárního francouzského prostředí bez vyhlídek pocházející výrostkové, ač jistěže by v ráji poskytnutými pannami nepohrdli. Reportérům týdeníku Time se podařilo proniknout do prostředí, v němž je dobrovolník přípraven k třeskuté cestě na věčnost, a podali o tom zprávu (24.10.2005):
       Bývalý příslušník Saddamovy Revoluční gardy, se podílel na povstání proti okupantům, byl lapen, dostal se do pověstné věznice Abu Ghraib, z níž ho ale Američané po devíti měsících pustili na svobodu. Načež se specializoval na poskytování poradenských služeb, který cíl sebevražedně zasáhnout a s jak nejvýhodnějším časováním. Synchronizace procedury, instruktáž, vybavení a pečování o dobrovolníka až do posledního okamžiku. Takto za rok zorganizoval cestu na věčnost zhruba třiceti klientům. Vše za úplatu, ovšem. Napřed zařídit přístřeší v bezpečném bytě (tzv.safe house), vybavit jídlem, oblečením, náboženskou literaturou a vhodnou inspirational music. Všichni to byli cizinci z různých zemí, dostavivší se zpravidla přes Sýrii. Poněvadž přišli z velké dálky a cesta je stála nemalé peníze, vyznačují se značnou netrpělivostí jít do ráje co nejdříve. „Nedávný klient, který se dostavil ze Saúdské Arábie, téměř ještě teenager, zářil štěstím, nepřestával se usmívat a zpívat, přesvědčen, že půjde do ráje, už se nemohl dočkat,“ řekl zprostředkovatel. (Čímž mu odpadla obava, že by si to dotyčný chtěl rozmyslit, poznamenal jeden expert v tomto novém oboru protiterorismu.).

       Bývá potíž s vybavením třaskavinami, což se musí dělat na míru, aby pás perfektně přiléhal a pak fungoval.
       Před akcí se provede generální zkouška, pořádně si prohlédnout místo zamýšleného činu. Když pak dojde ke kýžené události, zprostředkovatel pořídí video záznam a dodá sponzorům, kteří platí závěrečný účet.

       V Iráku ukončilo svůj život na cestě do ráje k dvaasedmdesáti pannám celkem 400 zájemců. Podle údajů Rand Terrorism Chronology útoky na americké vojenské objekty jsou dost řídké. Civilních cílů za prvních devět měsíců v 2005 bylo 250, v nichž zahynulo 2.400 Iráčanů a dalších 5.200 utrpělo zranění.

       Kdosi mi namítl, že to je „jako ti kamikadzové za druhé světové války v Japonsku.“
Právě že není. Revanžoval jsem se  dvěma námitkami:
Jednak, Japonci byli součástí zřetelné, viditelné vojenské moci, aniž by se anonymně plížili v přestrojení.
Jednak, jejich výlučným cílem byl vojenský nepřítel, nikoliv civilní obyvatelstvo.

       Což přece je pořádný rozdíl, který by ani Alláh nepopřel.