Stále častěji a s větší vehemencí k nám poléhají názory, že islámský fundamentalismus se stává tím největším nebezpečím, jež postihlo západní liberální civilizaci za posledních sto let.  Že to je hrozba ještě důkladnější, než jakou byl německý nacismus a po něm sovětský komunismus. Jakkoliv to byly systémy založené na nefunkčních, málo racionálních ideologiích, přece jenom její prosazovatelé dávali přednost životu před smrtí, nebažili tak urputně po vymýcení bezvěrců a po nirváně slastné existence v Alláhově objetí.

       Je ovšem řada výjimek k tak pochmurnému názoru. Jednou z nich je politoložka  Jytte Klausenová na významné Brandeisově univerzitě (nesoucí jméno našeho rodáka, posléze člena amerického Nejvyššího soudu), autorka knihy The Islamic Challenge: Politics and Religion in Western Europe (Oxford University Press). Rezolutně odmítá tézi Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“ a jeho názor, že muslimové na Západě jsou „nestravitelnou menšinou“ (indigestible minority). Autorka naopak naléhá na Evropany a jejich předáky, že oni se musí víc přičinit, aby docílili „břemena přizpůsobení“ (burden of adjustment). Též tvrdí, že převážná většina muslimů je orientována nenábožensky, sekulárně, že podporují základní liberální hodnoty, a že vlastně terorismus a islám nemají nic společného – tak jako stalinismus neměl nic společného s komunismem, leckdo by dodal.

       Kvalita tzv Islámských Studií, jež se poslední dobou rozkošatily na snad už všech amerických univerzitách, si nezaslouží přílišnou dávku obdivu. Místo objektivního, opravdu vědátorského objevování pravdy, se bádání vesměs důkladně zpolitizovalo obhájci buď propalestinských či proizraelských názorů. Nevíme,  jaký druh mohamedánů autorka Klausenová zpovídala, aby došla ke svým bizárním závěrům. Třeba ani nevěděla, že korán schvaluje, nemá námitek proti tzv.taqiyya – totiž neříkat pravdu čili lhát jinověrcům. (Což se efektivně daří pochytaným členům al-Kajdy, na americkou bázi Guantanamo převezeným. Takto instruováni, všichni zásadně tvrdí, že byli a jsou mučeni, a neméně zásadně jim politicky korektní humanisté automaticky uvěří.)

       V Evropě teď už žije kolem 15 milionů muslimských přistěhovalců a jejich potomstva (čili dvojnásobek počtu, jaký je v USA). Z podrobného článku, příhodně nazvaného „The New Berlin Wall“ (The New York Times Magazine, 4.12,2005), německý publicista Peter Schneider uvádí jejich počet v Berlíně kolem 300.000. Nejvíc je Turků, druzí jsou Arabové. Žijí ve třech čtvrtích, s nimiž mají ostatní Berliňané pramálo společného.

       Rozdílnost těchto dvou světů bylo markantně vidět a slyšet v reakci na útok v New Yorku 11.září 2001: zatímco jeden Berlín sympatizoval, vyjádřil „bezpodmínečnou solidaritu“, ten druhý jásal. Vzdor velebení Klausenové o převládajících sympatiích muslimů a jejich podpoře liberálních hodnot, v Německu odhadem každá druhá dívka je rodiči nucena do zaranžovaného manželství.

       V onom paralelním světě se ale prosazují tři statečné turecké ženy - spisovatelky, uniknuvší rodinné patriarchální tyranii, aniž by se jim dostalo sympatií a solidarity od vlastních matek. Ty naopak se snaží dodržovat druh discipliny a trápení, jaké poznamenalo a dominovalo celý jejich život. Dceřin vzdor tím přece zpochybňuje smysl matčina údělu a celoživotního podrobení. Necla Kelek, autorka knihy „Cizí nevěsta“, byla vystavena nebezpečí, když po ní šel její vlastní otec se sekyrou, s obviněním, že se vůči němu nechová s dostatečnou úctou. Serap Ciceli, jiná autorka, proti své vůli se musela vrátit do Turecka a stát se nedobrovolnou nevěstou. Poté s dvěma dětmi unikla zpět do Německa, kde před otcovým hněvem našla kýžený útulek.

       Německo, postižené značnou nezaměstnaností, jistě nebude dávat přednost těmto cizincům, bez znalosti řeči, bez ukončeného školního vzdělání a bez kvalifikace a zpravidla i bez náznaku pokusit se vlastní energií o vylepšení osobních šancí. Slovy bývalého ministra vnitra Otto Schily, „Sedmdesát procent nových příchozích od prvního dne po příjezdu se hlásí o veřejnou podporu.“

       Již zmíněná autorka Necla Kelek píše: „Jak můžete takto žít? Nemáte vůbec nic společného s touto zemí, opovrhujete její kulturou a způsobem zdejšího života. Máme všechno co potřebujeme a Němce my nepotřebujeme.“ Bez práce a bez výhlídek, útočiště se hledá v mešitách, tam se konzervují archaické, z rurální Anatolie přivezené mravy – zatímco ona Anatolie se modernizuje, v Berlíně do přistěhovaleckých ghet změna neproniká. Tento paradoxní stav mi připomíná někdejší můj koncept hodinek rozbitých o hraniční patník: odchodem nám představa původního prostředí a jeho tehdejších tamějších hodnot zamrzla. Mít pak občanství německé, francouzské, holandské či kterékoliv další, tam se v druhé či teď už v třetí generaci narodit, z hlediska kýžené integrace pramálo znamená.

       Kdo se přece jenom odrodí, tradici útlaku míní zprotivit, takový pokus o emancipaci může přijít draho, jak ilustruje  tragický případ dívky Hatun Surucu, věk 23 roků. Ještě před dokončením základního vzdělání, rodiče ji odvezli zpět do Turecka, kde ji donutili provdat se za svého bratrance. Jako sedmáctiletá porodila, od manžela utekla zpět do Berlína a našla přístřeší v útulku pro ženy s podobným osudem. Dokončila školu, vyučila se elektrotechničkou, přestala nosit muslimský šátek, líčila se, chodila tancovat – měřeno tradičním metrem, spáchala zločin žít v Německu jako Němka. Čímž se též dopustila neprominutelné potupy vlastní rodiny a odplata přišla v únoru 2005. Nejstarší bratr zjistil její adresu, prostřední bratr ji vylákal na schůzku a nejmladši, osmnáctiletý, ji zastřelil. V takových případech bývá, že ortel vykoná rodinný benjamínek, jehož nízký věk mu zaručí přiměřeně nízký trest.

       Ony tři odvážné turecké autorky aby vedly boj na dvou frontách: jednak proti kruté rodinné tradici, jednak proti politicky korektním obhájcům multikulturalismu,  ochotným racionalizovat sebevětší nehoráznosti, s odkazem na rozličnost kultur a žádoucí cíl jejich udržování. Úřady, rovněž v rámci politické korektnosti, dávají souhlas rodičům, zakazujícím svému potomstvu seznamovat se s výukou biologie, účastnit se plavání či školních výletů. Již se podařilo prosadit, aby muslimské děti vzdělávali učitelé, vybraní Muslimskou federací, ovšem placení berlínským magistrátem. Ten ale nemá pravomoc ověřit si kvalitu takové výchovy. Dětem se přednáší v turečtině či arabštině za zavřenými dveřmi. Čili ono „břemeno přizpůsobení“, jak se domáhala autorka profesorka Klausenová, je takto uplatňováno v plné své kráse.

       Nepochybně popudím prosazovatele multikulturalismu svým přesvědčením, že od imigranta, příchozího do jiné země, se právem předpokládá a požaduje, aby se přizpůsobil podmínkách v hostitelově prostředí: jeho řeči, zákonům, zvykům. Jde o  nezřídka obtížný proces, postihující nejen mohamedány. Když jsem se přestěhoval do Ameriky, na ledacos jsem si zvykal s obtížemi, dodnes jsem se neobtěžoval pochopit pravidla baseballu. Ale vůbec nesympatizuji s politicky korektními bloudy, prosazujícími bilingvalismus, se zárukou, že hispánské děti zůstanou pozadu v dosud převážně anglofonním prostředí. Beru na vědomí a nevzpouzím se jakkoliv pošetilému americkému zákonu o zákazu prodeje piva v supermarketech v neděli před polednem. A nesympatizuji s požadavkem muslimů o právu nutit do manželství jejich nezletilé děti. Že zákaz uráží jejich muslimskou, tolik zdůrazňovanou citlivost (sensitivity)? Což takhle uvážit citlivost příslušníků většinového obyvatelstva hostitelské země?

       Zatímco my tady v severní hemisféře, v rámci hrozby globálního oteplování pořádně mrzneme, protinožce v Austrálii teď oblažuje sluníčko. A k nám teď doléhají zprávy, nevyhnutelně zpotvořené, o konfliktu libanonských přistěhovalců s místními lidmi na pláži Cronulla v předměstí Sydney. Televize B.B.C. nám na obrazovkách ukázala mazec, jak místní běloši se pěstmi pustili do mohamedánských mladíků. Obtěžoval jsem se zatelefonat k tam sídlícím našincům. Ti mě informovali, že politicky tolik korektní zdroj však pominul zmínit se o příčině, že totiž puritánští islámisté zaútočili na víc nahaté než do černých hábitů zabalené dívčiny na břehu teplého oceánu. Čili jsme zas zpět u onoho střetu „citlivostí“.

       Téma to příliš košaté, příště se k němu vrátím.