Tato světová, o mír a prosperitu údajně usilující organizace, nemůže být víc úspěšná, než je ochota členských států ji takovou učinit. Když se někdy – až příliš často – něco nepovede, je pak pošetilé zcela svalovat vinu na její adresu, stejně tak jako houslista nemůže za svůj mizerný výkon obviňovat kvalitu houslí.

       Organizace vznikla v roce 1945 jako aliance vítězů v druhé světové válce a zakládajících členů tehdy bylo padesát. Nyní jich jsou již téměř dvě stovky – státy velmi rozličné velikosti, počtu obyvatel, hospodářského výkonu a potenciálu, kulturní úrovně a všech možných dalších ukazatelů. Nicméně, ve Valném shromádění OSN nadále je dodržováno pravidlo „jeden stát – jeden hlas“, s důsledkem, že s takovým systémem lze získat nadpoloviční většinu hlasů delegátů, dohromady reprezentujících státy s méně než deseti procent obyvatel této planety. Počet obyvatel minirepubličky Nauru, s 11.000 ostrovany na rozloze osmi čtverečních míl, je značně menší, než zmnožení obyvatel Indie v kterémkoliv dni v roce.

       Pokračujme s nepoměrem: rozpočet, výlohy tohoto světového podniku. Do dobu víc než půl století, USA hradily zdaleka nejvíc výloh - celou jejich čtvrtinu. Druhými největšími přispěvateli byly a stále jsou Japonsko (téměř 20%) a Německo (téměř 10%), poražení to nepřátelé v druhé světové válce. Následují pseudovítěz Francie (6,5%) a autenticky válčící strany - Velká Británie (5%), tuze se zaslouživší Rusko (pouhých 1,5%) a Čína (necelé jedno procento). Stejně tak málo platí ultrabohatá Saudská Arábie. Stopadesát členských států přispívá do rozpočtu v rozsahu od dvou tisícin do jedné desetiny procenta, a dalších 37 států tak učiní pouhou jednou tisícinou.

       Výše rozpočtového příspěvku ale zdaleka neodpovidá počtu zaměstnanců z té které země, zejména v úřadech OSN v Evropě. Tam se značně zabydleli byrokrati s britským, francouzským a kanadským pasem. V sekretariátu v New Yorku se vyskytuje značně víc Rusů, Filipínců a Pakistánců, než odpovídá finančnímu příspěvku jejich zemí.

       Když se americký Kongres konečně rozlobil, v posledních dnech Clintonova prezidenství se Richard Holbrookovi, velvyslanci u OSN, podařilo posadit snížení oněch 25 na 22 procent – a podíl 31,4% na rozpočtu „mír udržujících“ či, přesněji, „o znovunastolení míru usilujících“ jednotek OSN, snížit na 27,58% - to vše k značně hlasité nelibosti mnohých států. Ty přispěchaly s odvetou a podařilo se jim vypudit Ameriku z výboru, pečujícího o lidská práva (U.N. Human Rights Commission).

       Nelze ovšem nevidět rozdíl mezi státy bohatými a chudými, ale rovněž jen s obtížemi  se dá přehlédnout tolik již časté, téměř univerzální měření dvojím metrem.

       Výbor dohlížející na stav lidských práv ve světě, mezi jehož členy nezřídka jsou zástupci Kuby, Libyje či Sudánu, zatracují porušování lidských práv v USA a Izraeli, se současným však pominutím razantně probíhající sudánské genocidy v Darfuru, kde do konce roku 2004 přišlo o život odhadem 300.000 lidí.

       Nejstarším mezinárodním zločinem, jehož pachatel může být souzen kterýmkoliv státem světa jako psanec, „nepřítel lidstva“, je pirátství. A druhým nejstarším je slavery - otroctví, otrokářství. Teď pravidelně v televizních zprávách B.B.C. jsme seznamováni s utrpením domorodců, zejména dětí, v Nigeru, aniž by ale padlo slovo o skutečnosti, že Niger dodnes toleruje otrokářství. Podle údajů velice důvěryhodné organizace Anti-Slavery International (ASI), mnohé tisíce otroků lze nalézt v řadě saharských států jako Mauretánie, Mali, Čad a Sudán. ASI například zjistila, že v Nigeru emisaři tamější vlády se rozjeli do kraje  pohrozit trestem otrokářům – ne že otroky vlastní, ale pro případ, že by je propustili, záležitost se tak dostala na veřejnost, dostala do světa, a publicita by ublížila reputaci země. V otrokářství má Niger dlouhou tradici.  V některých kmenech nomádů většinu tvoří otroci. Jako takoví se narodili do celoživotního nevolnictví, lze je koupit, prodat, případně i zdědit. Předáci i takových států se na půdě OSN těší příslušnému respektu, stejně jako i odporní diktátoři s krví až za ušima, Excelence typu lidožroutů Idi Amina či Jean-Bédela Bokassy. Platnost dvojího metru setrvává dodnes, jak si například mohl ověřit George W.Bush při svém nedávném projevu ve Valném shromáždění, v porovnání k bouřlivě sympatické reakci, jaké se dostalo venezuelskému prezidentu Hugo Chávezovi na podiu tamtéž.

       Jestliže Charta OSN stvořila Valné shromáždění jako deklamující forum značně nestejných států s naprosto stejným hlasovacím právem, Radu bezpečnosti pověřila odpovědností policajta a hasiče, zasáhnout kdekoliv ve světě vzplanoucích požárů. Zde ale rovnost hlasů neplatí, jen pět členů je permanentních, s právem veta – a tak i s možností znemožnit jakoukoliv iniciativu. Nedávné snahy rozšířit jejich řady o Japonsko (též Německo, Indii a Brazílii) ztroskotaly však na vetu Číny.

       V době studené války efektivnost RB byla paralyzována, to které veto znemožnilo zásah v konfliktech s protichůdnými zájmy velmocí. Po jejím skončení ale  mírutvorná výkonnost OSN nezmohutnila, její výsledky jsou občas přežalostné, jak například potvrdilo potupné vyklizení Rwandy či masakr ve Srebrenici za pasivní asistence holandských bojovníků. Začátkem devadesátých let, OSN měla k dispozici vojenské jednotky o počtu 80.000. Koncem dekády jich zbylo pouhých 17.000. Došlo ke stažení jednotek z Angoly, nepodařilo se vyřešit konflikt mezi Etiopií a Eritreou, svářejících se kvůli spornému vlastnictví bezcenné pusté pouště. Výkon Rady bezpečnosti je lamentable (žalostný), jak prohlásil odcházející egyptský delegát Nabil A.Elaraby. RB nebyla schopna zareagovat na Saddamovo porušování přemnoha rezolucí, Washington tedy jednal unilaterálně, s důsledky málo předvídanými či příjemnými.

       V konfliktech, vyvolávajících pramalou pozornost světové veřejnosti, mezinárodní jednotky s nedostatečným počtem mužstva a výzbroje se pokoušejí o řešení s různými výsledky. V Kongu jednotky v modrých helmách, známé jako MONUC, už působí od šedesátých let čili téměř půl století. Domorodci jim posměšně říkají „motýlkové“ - hezcí na pohled, ale prakticky k ničemu. Přitom to tam zdaleka není příjemná služba. Došlo k zavražení příslušníků jednotky z Bangladeše,  Pakistánci se revanžovali odvetou a zabitím šedesáti útočníků. Válka oficiálně skončila v roce 2003, jenže nadále pokračuje, pět různých milicí s kmenovou bází víc motivuje rabování než etnická solidarita. Začátkem prosince 2004 se znovu rozproudila iniciativa válečníků kmene Lendu, známých zálibou požírat vnitřnosti svých nepřátel, s následkem, že sto tisíc příslušníků kmene Hema včas uteklo ze svých domovů.

       A co činí vláda Democratic Republic of the Congo? Její vojáci, marně čekající na výplatu žoldu, prodávají své zbraně válčícím kmenům, načež sami utečou. MONUC dřív marně poukazoval na nedostatek možnosti účinně zasáhnout proti takovým  nehoráznostem. Rada bezpečnosti tentokrát stížnosti vyslechla, na místo poslala celkem 16.700  příslušníků, navíc se vzdušnou ochranou užitečných vrtulníků (helicopter gunships). MONUC rovněž uspěl s osvobozením 3.000 otroků. Značné jejich množství bylo ale usmrceno, mačetami rozsekáno na kusy.

       OSN mírové jednotky se prozatím úspěšně zasloužily o ukončení kruté občanské války v Libérii, prvního nezávislého černošského státu, vytvořeného v devatenáctém století navrátivšími se bývalými otroky z USA. Nyní tento stát jako ten zcela první na kontinentě, po docílení nedobrovolného exilu mordýřského prezidenta  Charlese Taylora (ten získal v Nigérii, která ho prozatím odmítá vydat k potrestání), má první prezidentku, jíž se ve volbách stala ekonomka a bývalá pracovnice mezinárodních finančních institucí, na Harvardu vzdělaná Ellen Johnson Sirleaf, zvítězivší nad protikandidátem George Weahem, v Evropě úspěšným fotbalistou, ale jen částečně gramotným. On jakož i jeho příznivci odmítají porážku přijmout, ale jednotky OSN dohlížejí, aby válka znovu nevypukla.

       OSN s tolika aktivitami na všech kontinentech, s organizacemi jako ILO, FAO, WHO, UNESCO či UNICEF, a s všelijakými jejich odnožemi poskytují ovšem výtečné příležitosti a pokušení k nepravostem, k privátnímu obohacení. Přemnoho mraků korupce na obzoru. V polovině devadesátých let, zásluhou nepříjemného tlaku ze strany amerických konzervativních  kruhů, OSN konečně souhlasila zřídit dozorčí úřad Office of Internal Oversight Services. Jeho ředitelem byl jmenován Karl Theodor Paschke, vysoký úředník z německého ministerstva zahraničí, který si brzo vysloužil pověst muže rozhodného, neúprosného, na správném místě. Začal rozesílat inspektory na vzdálené výspy, kam se dřív nikdo neobtěžoval, zjišťovat nepravosti jako poskytování zakázek bez výběrového řízení, platby za konzultace nepotřebné nebo i neexistující, dodávky zboží a služeb za nehorázně přehnané ceny, předkládání téhož účtu s kopií, aby platba byla dvojnásobná. Dva administrativní pracovníci u mírových jednotek  vystavili padělaný účet na zaplacení téměř čtvrt milionu dolarů za výdaje na výchovu svých dětí. Účetní knihy, veškerá dokumentace, v bídném stavu či rovněž neexistující.

       Poprvé v historii OSN začalo docházet k spěšným vyhazovům, s konfiskací penze a majetku. Na efektivně si počínajícího, poctivého ředitele Paschkeho dopadl příval zlobných protestů ze strany údajně se rozvíjejících zemí, které většinou svých hlasů úspěšně blokovaly schválení jeho zpráv o výsledcích vyšetřování. Velkým množstvím korupce a zlodějen všemožného druhu vynikaly mírové jednotky v modrých helmách, zejména za emergency - stavu nouze, kdy se též bojuje s časem. A též se poskytuje příležitost ke krádežím například automobilů v nebývalé míře.

       Zlodějny se páchaly nejen na v zapomenutém terénu, ale přímo na hlavním velitelství v New Yorku, v úřadě generálního tajemníka Kofi Annana. V roce 1995 došlo k přijetí programu oil-for-food  o prodeji povoleného množství irácké ropy a z výnosu financovat a do země dodávat potřebnou výživu a léčiva. Tato v penězích největší kdy podniknutá humanitární akce zůstala pod dohledem OSN. Původně ve velké tajnosti střežené počínání s manipulací hodnot, přesahujících astronomickou výši sto miliard dolarů, se stalo zlatým korytem pro mnohé mezinárodní byrokraty s všemožnými nitkami a konexemi ve světě. Náramně se obohacovali dodavatelé a veřejní činitelé z různých zemí, zejména Francie a Ruska. (Například nikoliv Japonsko, ale Rusko dostalo oprávnění být výlučným dodavatelem japonských automobilů.)  Generální sekretariát OSN dlouho odolával tlaku Washingtonu a nemínil spolupracovat s vyšetřovateli. Záležitost se ale příliš dostala do povědomí veřejnosti, svědci byli postupně slyšeni, dokumentace předložena a skandál obrovských rozměrů byl na světě. Kofi Annana syn Koyo se značně zapletl – a obohatil – v těchto manipulacích, otec však za nezdárného potomka nenese odpovědnost. Měl by ji ale nést za počínání své pravé ruky, kyperského oblíbence Benona Sevana, nejvyššího a nejdůležitějšího funkcionáře v tomto zlodějnami prolezlém programu. Sevan z OSN zmizel na rodný ostrov, někteří jeho podřízení již mají na krku prokurátora a jeden významný funkcionář ruské národnosti se dobrovolně dostavil k vyšetřovatelům s kajícným přiznáním.

       Dostalo se nám obohacení definicí tzv.failed states - států naprosto nefunkčních, neschopných zaručit svému lidu minimální bezpečnost, služby, podmínky ke snesitelnému životu. Světová banka vypočítává těch tzv.LICUS (low-income countries under stress) kolem třiceti, nejvíc jich je ovšem v Africe. Přímo čítankovým příkladem státu, kde nic nefunguje a vše se rozpadlo, je Somálsko. Jako možné řešení se navrhuje zřídit formu protektorátu, správy pod patronátem mezinárodní organizace. Což by ovšem vyžadovalo přímo horentní výlohy a ty jsou v nedohlednu, jakož i vůle členských států je poskytnout. Však jejich odpovědností je především prosazování vlastního národního zájmu. Pro altruismus mnoho místa nezbývá za podmínek, kdy zájmy to jsou nezřídka protichůdné, vzájemně se vylučující.

       Docílit mezinárodní harmonii, představa takového zázraku, uniká mé imaginaci.