Tyto nejsvátečnější dny v roce, jak je s odstupem času hodnotit, kategorizovat, kádrovat? V mém dětství a mládí byly bez výjimky typu tradičního. Stromečky, koledy, jmelí. Dychtění, až přijde večer a my se po obligátní večeři (rybí polévka, chudák kapr, bramborový salát) vrhneme na dárky, v očekávání očekávaného a v předstírání radosti, jako když jsem místo kýžených dlouhých kalhot dostal nenáviděné pumpky. Jako dvanáctiletý junák jsem musel týrat housle a zejména sluch nedobrovolných rodinných posluchačů svým fidláním. Byla to doba války, té druhé světové, kdy rodné město Plzeň dost pravidelně navštěvovali anglo-američtí vzdušní piráti, jak se tehdy oficiálně tvrdilo. Však jsme byli nejen městem piva, ale i válečné výzbroje pro novou Evropu a konečné vítěžství Říše. Jenže piráti, místo aby do Škodovky trefili, svůj náklad shazovali na předměstí, dvakrát či třikrát nám ulétla střecha z rodinného domu. Nikdy se tak ale nestalo o Vánocích, svátcích míru.

       Po dlouhém úvodu tedy k dalšímu hodnocení: napřed kategorie Vánoc neveselých, natolik krušných, že svou krušností permanentně uvízly v paměti. Léta padesátá, rok 1953, napřed způsobivší jásot, radost hned dvojnásobnou, když Josip Visarionovič Stalin a za pár dní po něm Klement Gottwald, náš první dělnický a též syfilitický prezident, vypustili svou černou duši, pozemskou dráhu ukončili zaslouženým přesunem do pekel. Na podzim téhož roku jsem byl povolán k čestné povinnosti bránit vlast v jednotkách ČSA beze zbraně, stal jsem se černým baronem. První Vánoce v uniformě, trávené v dřevěných ubikacích, do nichž pronikal sibiřský mráz a z nichž se nedalo uniknout, nikde naděje na dovolenku, ba ani pouhý takzvaný opušťák na dva dny. Nakrmen řízkem a bramborovým salátem, v koutku jsem sedl, politoval se a čmáral dlouhé dopisy.

       Podobný pocit krušnosti jsem si zopakoval v roce 1960, tedy přesně za sedm let, v mém případě událostmi překypujících: po dvou a půl letech bojování-budování s lopatou, návrat do civilu, rozvod s psychiatryní, mou první láskou, umístěnka u civilního soudu v českém pohraničí, ilegální úprk, klikatě přes Dederónii a Berlín do náruče imperialistů, přesun do Ameriky, zakotvení na Manhattanu. A právě tam jsem neveselé Vánoce znovu absolvoval. Trosečník na zapomenutém atolu jistěže nemívá náladu k popukání, a mně, tehdy tak samotinkému, nebylo o nic líp na onom ostrovu Manhattanu, mraveništi několika milionů mně neznámých tvorů. Sedl jsem s lahví alkoholu a smolil nostalgické dopisy adresátům zpět do Evropy.

       Rád vzpomínám na Vánoce neobvyklé, pro mě exotické, ocitnout se u protinožců, v době prosincové se vrhat do vlahých vln ocenánu, místo nebezpečí omrzlin si dát pozor na  úžeh, vzrušovat se takovými novotami pod ševelícími palmami.

       Neopomiňme kategorii Vánoc dishamonických, nepříjemných, když se nashromážděné příbuzenstvo pohádá, vzájemně si vynadá, případně se i serve. Nic takového se mi nepřihodilo a tak mohu jen posloužit sdělením zážitku sladkokyselého, k němuž došlo pár dní po Vánocích a sice na Silvestra roku 1971 na Taiwanu. Setrvávali jsme pod střechou manželčiných rodičů, k oslavě konce starého a začátku nového roku se sešla značně velká společnost včetně vysokých čankajškovských oficírů. Generál negenerál, oni ti Číňané na alkohol moc nejsou, navíc se ovšem zejména mluvilo čínsky. S rostoucí pravidelností jsem se vytrácel do postraní nasávat skotskou whisky. Hodně jsem si takto počínal, až stav mé nedostatečné střízlivosti mě přiměl k pošetilé iniciativě jak rozradostnit příliš vážnou společnost. Což jsem učinil mimořádně nevhodným způsobem. Z kufru jsem vyňal v Austrálii zakoupený a na hedvábí provedený portrét Stalina a s ním jsem vítězně vplul mezi přítomné. Ti zmrzli a mé pochechtávání vůbec neopětovali. Parádní to ztráta tváře a navíc podle tehdejších zákonů mimořádného válečného stavu i mé spáchání asi strašidelného zločinu.

       Ty mnohé další Vánoce probíhaly poklidně, bez konfliktů, v rodinném kruhu. A vlastně lepší by to ani nemohlo být.        Třeba některý ze čtenářů přispěje s prezentací další kategorií Vánoc – svátků míru, jak se občas zdůrazňuje.