Posbíral jsem některé čerstvé informace, které by konzumenty mého původního sdělení (Neviditelný pes, 18.11.2005) mohly zajímat. Je předčasné posoudit dopad nastávajících změn v písemné zkoušce TOEFL (Test of English as a Foreign Language), kterou v loňském roce podstoupilo 750.000 zájemců. Roste již ale počet a váha hlasů, zejména z řad pedagogů, vedoucích funkcionářů na vysokých školách, a také kapitánů průmyslu, naléhajících na snížení byrokratických překážek pro vstup do země. Zpřísnění, bezpečnostní ohledy, k nimž došlo po 11.září 2001, způsobily pokles přílivu zájemců – poprvé od začátku sedmdesátých let minulého století. Univerzity teď posílají do zámoří propagátory navnadit zájemce.

       Dokonce i State Department začne vycházet vstříc s různými úlevami. Z nich nejzávažnější je automatické prodloužení víza  k pobytu po promoci o jeden rok. Za dosavadních podmínek, graduant jakkoliv dychtící setrvat v USA či jakkoliv geniální, o jehož využití mozku se perou konkurenti se štědrou nabídkou peněz, musel ze země odjet - takový byl zákon, různě pak obcházený. Nejnovější úlevy ale nebudou platit pro každého nového bakaláře, magistra či majitele doktorského kloboučku. Vztahují se pouze na absolventy solidních vědeckých oborů (advanced scientific technology or engineering degrees), a ne ony „soft sciences“, jak humanitní, tak společenské či sociální vědy/pavědy.

       Jiná věc: když občas prostořeký Larry Summers, rektor slovutné Harvardovy univerzity, utrousil poznámku, že dívky příliš nevynikají v matematice v porovnání k jejich jiným talentům, velký požár vzplál na mnohých pokrokových střechách. Zejména se ovšem rozvřeštěly feministky, domáhajíce se odstranění takového provokatéra, že si troufl zmínit se o každému známé samozřejmosti.

       Žijeme teď v „informačním věku,“ vzdělání je bránou k životnímu uspěchu a děvčata nad hochy vítězí nad hochy v píli, důkladnosti, schopnosti soustředění už i v mateřské školce. Na školách středního stupně (high school) mají lepší výsledky ve všech oborech s výjimkou matematiky a fyziky, ale i tam se rozdíl zmenšuje a případně již uzavírá. Děvčata projevují větší zájem podílet se na tvorbě školních novin a o různé mimoakademické aktivity. Tento trend potvrzují data publikovaná příslušným federálním ministerstvem (Deparment of Education).

       Rozdíl nadále roste ve školách vyššího vzdělání. Stovky z nich už zaznamenávají nepoměr 60 : 40 studentského složení ve prospěch děvčat. V oborech jako veřejná správa, psychologie a pedagogika, nepoměr již dosáhl 80 : 20. Až do poloviny osmdesátých let muži převažovali mezi graduanty, pak došlo k vyrovnání. V současné době situace se zřetelně změnila. V roce 2005, vyššího vzdělání s diplomem víc docílily ženy než muži, v poměru 133 : 100. Ministerstvo předvídá rostoucí pokračování této tendence, která koncem nynější dekády by dosáhla 142 : 100. Ještě větší rozdíl je mezi černochy – již teď už to je 200 : 100, s předpokládaným neblahým dopadem v jejich řadách.

       Mudrcové dumají, proč tomu tak. Mezi důvody se též slyší tzv. „anti-intellectual machismo“. S něčím podobným jsem se setkal v Mikronésii, ve Východních Karolinách na ostrově Truk, kde si mi učitelky stěžovaly, jak místní hoši, v okamžiku, kdy je holky pilňáčkové přetroufly - a tím urazily jejich mužskou důstojnost, ti uražení vesměs vzdali další úsilí, na školu se vykašlali a podle toho výsledky vypadaly. Mezi americkými černochy se též vyskytuje destruktivní sklon, ostře kritizovanný moudrými hlavami v jejich vlastních řadách, že totiž píle a vzdělání je “počínání bělošské“, něco jako kolaborace, výprodej, zrada principů.

       Ambicí nepříliš gramotných mládenců je snaha vyniknout ve sportu – nejspíš basketbal a americký football. A školy s velkým zájmem ohýbají pravidla až nehorázným způsobem. Občas dojde ke zveřejnění nějakého skandálu, aniž by došlo ke zřetelné nápravě. The New York Times v prvním sloupku na první straně svého vydání (27.11.2005) podrobně informuje o praxi na Floridě, časté líhně obrovských těch fotbalistů. Existují směrnice organizace s písmeny N.C.A.A.(National Collegiate Athletic Association), vyžadující, aby absolvent střední školy (té high school) končil se známkovým průměrem  2,75 (z maximálně možných 4,00) a tak kvalifikoval na přijetí na univerzitu a na získání stipendia. Uveden je případ z Miami Killiam High School, kde talentovaný atlet Demetrice Morley propadl v několika předmětech, končil hluboce pod onou 2,75 normou. Jenže problém se snadno vyřešil zapsáním na podvodnou, neakreditovanou tzv. University High School, založenou bývalým kriminálníkem, a poskytující „vzdělání“ cestou korespondenční. Známkování ovšem štědré, velkorysé. Tenhle chaboučký student byl náhle okrášlen samými jedničkami, akademická kvalifikační meta tak splněna, byl přijat a stipendiem vybaven na univerzitě v Tennessee. Jeden příklad z přemnohých.

       Joyce Mitchellová, autorka knihy Winninng the Heart of the College Admission Dean čili jak poblomit srdce děkana, který rozhoduje o přijetí, dává tyto rady:
       Napřed pečlivě bádat a porovnávat, až si pak vybrat kolem osmi škol jako finalistů, které by nejspíš vyhovovaly.
       Neklást příliš velkou váhu na dosažený výsledek zkoušky SAT (Scholastic Aptitude Test), na něž adresáti rovněž tak úplně nespoléhají a též se zajímají o mimoakademickou činnost a záliby. Přitom kritéria se mohou lišit od instituce k instituci.
       Žadatel(ka) nechť značně zdůrazňuje tyto své extra výkony a zásluhy.
       Otázka peněz je důležitá, ale není ta nejdůležitější. Mnohé z nejdražších škol též mohou poskytnout i značnou finanční podporu.
       Hodně záleží na prostředí kampusu. Proto je záhodno se tam vypravit, místo si odhlédnout, s tamějšími studenty si promluvit. Přijet tam tedy nikoliv o prázdninách, ale v době, kdy škola je v plném proudu.
       Nepodceňovat rozsah, velikost instituce. Malý kampus sice poskytuje pocit intimity, kde se nový příchozí necítí ztracen, ale má to své nevýhody, například v omezeném vybavení knihoven, učeben, laboratoří.

       Někdo dá přednost kampusu – nerušené oáze někde v lahodné přírodě, kdežto jiný zájemce by se z takové lahody zbláznil, být bez možnosti okamžitého dotyku s pulsem a třeba i vřavou velkoměsta.
       Rovněž nelze podcenit vzdálenost od domova. Jiná je situace v případě stomílové či tisícimílové dálky.
       Ještě bych dodal, že k mání jsou svazky se seznamy tisíce škol a jejich bedlivým hodnocením podle všemožných ukazatelů – včetně veledůležitého kritéria, totiž procenta úspěšných žadatelů. U těch nejprestižnějších škol je procento minimální, uspěje jen jeden z deseti či dvaceti, takže příliš průměrný student ať se nepokouší.

       Kromě instruktážních fasciklů, prospěšné je vyzpovídat bývalé absolventy, od nich se dozvědět případné plusy a minusy.

       V českých hlavách téměř dominuje přesvědčení, že kvalitní vzdělání je jen pro bohaté. Věru, není tomu tak. Jak už jsem tvrdil v předchozím článku, za víc než třicet let pedagogické činnosti na americké univerzitě jsem se nesetkal s případem, že by student musel studií zanechat z převážně či dokonce výlučně finančních důvodů. Jestliže se nesežene stipendium nebo aspoň finanční úleva, vždy je příležitost k získání půjčky, která se po studiích splatí. Největší prestiži se v Americe těší tzv. Ivy League Schools – „břečťanová liga,“ předpokládám, aniž bych na to ale vsadil krk, že takto je pojmenovaná podle zeleně, plazící se po zdích, na Ameriku starobylých. Těch škol je sedm: Harvard, Yale, Princeton, Columbia, Cornell, Brown a University of Pennsylvania..

       Mám to z domova nedaleko na Cornell, učiliště zdobené několika významnými laureáty Nobelovy ceny (a také českým hudebním skladatelem Karlem Husou), na březích jezera Cayuga, s vinicemi. (Po Kalifornii, stát New York je největším producentem vína v zemi – dost k neuvěření, že ano.) Školní poplatky na Cornellu dosahují nehorázné výše. Jenže v praxi to vypadá tak, že jsou odstupňovány podle finanční situce té které rodiny. Bohatí platí plnou dávku, studenti ze středních tříd mají slevu a ti z chudých rodin zcela zadarmo.

       Některý Čech by třeba projevil zájem nikoliv o vzdělání, s povinností platit, ale o roli vzdělávatele, pobírajícího plat. Na školách nižšího stupně je místních kádrů nedostatek a proto nezbývá, než se rozhlížet po asistenci v zahraniční. Státy jako Florida, Kalifornie a New York tak činí, New York City už řadu let si přiváží učitele z Rakouska, Kanady, Španělska. Týdeník Time uveřejnil (28.11.2005) reportáž o iniciativě ve státu Maryland sehnat 800 učitelů. Roční kvotu 6.000 lze z domácích zdrojů uspokojit pouhými 2.500 zájemci. Proto došlo k rozhodnutí získat pedagogickou výpomoc až z hodně vzdálených Filipín.  Dotyčným se tak jejich domácí plat zmnohonásobil na 45.000 USD ročně, začali působit v metropoli Baltimore, v inner city, centru, kde menšinové nebělošské obyvatelstvo je většinou. Filipínce okamžitě postihl onen culture shock - šok způsobený nekulturním chování svěřenců, nezvyklých na disciplinu, na respekt vůči učitelům, komukoliv staršímu. „Jsou příliš hlasití, zastrašují, ačkoliv dostávají obědy zdarma, stěžují si, že jim vláda nic nedává. To v naší zemi chudoba znamená nemít nic - žádné jídlo, nic,“ reagují tito na filipínské poměry luxusně honorovaní a nyní trápení učitelé.

       Méně než chvalitebné počínání amerických ratolestí není omezeno jen na jednu rasu. Průzkumem mínění v roce 2002 se zjistilo, že jen 9 procent dospělých pokládá chování dětí vůči starším jako ohleduplné (respectful). V roce 2004, v jiném průzkumu, jeden ze tří učitelů tvrdil, že vážně uvažuje se svým povoláním skoncovat. Takže dost příležitostí by tak vzešlo pro materiálně motivované Čechy s dostatečnou jazykovou znalostí a železným nervy.

       Ještě abych dodal: na rozdíl od zvyklostí v našem rodném kraji, například na právnické fakultě Karlovy univerzity, neslýchávám tu o korupci, zaplatit si přijetí na kýženou školu. Víc než jednou jsem dostal telefonát od mně neznámého našince, s požadavkem, abych zařídil kladné vyřízení žádosti jeho syna, dřív již odmítnutého. Na mou námitku, že něco takového tu není zvykem,  že třeba neuspěl syn mého fakultního kolegy, zklamaný rodič zareagoval slovy „ Jsme přece Češi!“ Odpověděl jsem, že Čechem je také Milouš Jakeš a býval i Josef Urválek.