Bílá rasa nemá monopol na nepěkné počínání, tak jak zpravidla tvrdí politicky tolik korektní a též sadomasochisticky orientovaní myslitelé. („Bílá rasa je rakovinou lidstva,“ značně zdůrazňovala oslavovaná publicistka Susan Sonntagová, majitelka téhož druhu pokožky, dřív než ji zmíněná rakovina sklátila.) A přitom přece stačí jen trošku se porozhlédnout po světě a tak se seznámit s autentickým stavem věcí. Jenže ani důkladná genocida v Darfuru jen pramálo dovede zviklat pokrokové principy o univerzální odpovědnosti Ameriky a pokud možno i Izraele.

       Rasismus věru není bělošská doména. V Indii ve výletním městě Simla na úpatí Himalájí na čerstvém vzduchu, jsem zásluhou své dřívější, milosrdně krátkodobé činnosti socialistického soudce, byl vybrán do poroty, oceňující půvab kandidátek královny krásy státu Himačal Pradéš. S rozhodováním jsem neměl potíže: uhranulo mi stvoření mimořádného vzhledu a inteligence. Dotyčná se ale umístnila úplně poslední, jen s mým jedním hlasem. Zvítězila nevýrazná bledule. Zmaten jsem protestoval a opožděně se seznamoval s tamější realitou: Indové jsou přece velmi hákliví na odstín pokožky. Čím bledší, tím žádoucnější a vznešenější. Zejména jižané jsou pleti tmavé, snadno si pak spočítat, kolik asi vyhráli titulů králů a královen krásy.

       Otevřel jsem noviny a vždy v nich našel rubriku „Matrimonials“ čili seznámení a nabídky ke sňatku. V Hindustan Times na straně 3 jsem jich napočítal tři stovky. Tam se dozvíte nabízenou respektive vyžadovanou kvalifikaci nevěsty: věk, velikost, jmění, vzdělání, kasta, rodina (pokud možno s příbuznými v Americe nebo Kanadě), panenství jako další indická samozřejmost, plus – ne vždy, ale často – „fair complexion“ neboli bledá kůže. Indové ale tuze nelibě reagovali na případnou poznámku, z níž by se dalo vyčíst obvinění z třeba i reziduálního, podvědomého rasismu. Velice se na mne obořil profesor politických věd ve státě Maharaštra, když jsem se na ošidnost otázal a citoval inzeráty: „Přednost pro bledou pokožku je přednost estetická a nikoliv rasismus,“ takto mě osvítil.
Což tedy by byl jeden příklad z přemnohých.

-   -   -

       Ze státu Washingtonu na opačném konci amerického kontinentu mě kontaktovala a o radu žádala vnučka mého bratra, idealistka, mínící jet na zdravotnickou brigádu na Haiti - co že tomu říkám a zda bych doporučil. Vyjmenoval jsem dva plusy (získaná zkušenost a vylepšená naděje na přijetí na medicinská studia) a řadu minusů v onom nejhanebněji spravovaném a největší bídou trpícím státu celé západní hemisféry, kde hrozí nebezpečí i doktorům dobrovolníkům, kteří tam přijedou pomáhat.

       Haiťané se snaží uprchnout ze země. Na lodičkách, vratkých kocábkách odplout pryč nebo se po soušti vydat východním směrem na opačnou, tu větší část ostrova Hispaniola, který sdílí s Dominikánskou republikou, nyní již i cílem českých turistů. (Pochybuji však, že mnoho z nich by opouštělo předplacenou oázu s hebkým pískem, ševelícími palmami, s vlnkami teplého moře, a rozjeli se porozhlednout směrem k haitské, tři sta kilometrů dlouhé hranici. Jestliže turistu z Evropy tamější bída zkrušuje, z pohledu Haiťana to je země téměř zaslíbená, proto se tamějším směrem snaží proniknout ještě větší chudáci. Jak jsem již psal v NP, 11.10.2005).

       Pro čtenáře, kteří tam dosud nebyli: v Karibiku tento ostrov Hispaniola je po Kubě ten zcela největší, rozsahem se téměř rovná České republice. Týž ostrov a hodně odlišní lidé, jiné rasy, s jinou historií, kulturou a řečí. Haiťané si vytvořili svou lingua franca, jíž je creole - kreolština, z franštiny odvozená, ale dostatečně odlišná. Na opačné straně ostrova domorodci, rasově pomíchaní, s náboženskou vírou téměř kompletně katolickou, získali svou nezávislost v dávném již roce 1821, zbavili se španělské nadvlády, nikoliv však španělské řeči.

       Trocha ironie historie: Dominikánská republika je teď považována za jeden z těch prosperujících států v karibské oblasti – je to „země hojnosti“ při použití haitského, rekordně chudičkého metru. Jenže když začátkem devatenáctého století, po zbavení se španělského jařma, nezávislost započala, byla natolik vetchá, že jí černošské Haiti dominovalo. Sto let později, dominikánský diktátor Rafael Trujillo se s notným zpožděním šeredně odplatil. Poručil totiž popravit odhadovaný počet 37.000 Haiťanů – parádní ukázka etnické čistky, jejímiž realizacemi se posléze proslavili řezníci typu Miloševiče, Pol Pota či Saddama Husseina. Svět ovšem většinou zapomíná. V dominikánském případě, vodní tok, dělící ony dva státy, získal permanentní jméno Řeka masakru(anglicky Massacre River).

       Momentálně se v tak značném rozsahu nemasakruje, ale situace není zdaleka harmonická, jak se lze dozvědět z podrobné reportáže, jejímž autorem či spíš autorkou je Ginger Thompson(ová) v The New York Times (20.11.2005). Nabízí se porovnání se situací oněch přemnohých ilegálně přítomných cizinců v USA. Stejně jako v Dominikánské republice nejsou veřejností nadšeně vítáni a nejvíc sympatií se jim dostává od lidí, jimž se tak nabízí výtečná příležitost k vykořisťování. Ilegál pracuje za míň peněz, tam se plahočí za míň než polovinu běžné místní mzdy. Plantážník mu ovšem dá přednost, čímž ale v řadách místního obyvatelstva roste jak nezaměstnanost, tak jeho averze vůči Haiťanům - hladovým vetřelcům  jiné řeči, mravů, mentality a zejména hodně tmavé pleti. Ta v očích obyvatelstva Dominikánské republiky automaticky devalvuje.

       Nebetyčný je rozdíl v možnosti přístupu ke vzdělání a lékařské péči. V USA devět států včetně New Yorku a Kalifornie opravňují děti ilegálů studovat ve školách vyššího vzdělání za snížené poplatky a tři státy (New Mexico, Oklahoma, Texas) dokonce je oprávňují získat stipendia. V celé zemi uplatňují nárok na lékařskou péči a v porodnicích se pak z ilegálně přítomného lůna v zemi rodí legální američtí novoobčánkové.

       V Dominikánské republice takové děti se ocitnou ve stavu „permanentní ilegality.“  Tak v říjnu 2005 konstatoval soud (Inter-American Court of Human Rights), ostře kritizující praxi úřadů, které odmítají vydat rodný list v případě dětí, narozených haitské matce. Další organizace – jednak Human Rights Watch, jednak United Nations Committee on the Rights of the Child - na základě vlastního důkladného vyšetřování se velmi kriticky vyjádřily k nynější situaci dětí bez přístupu ke vzdělání a lékařské péči.

       Několika katolickým kněžím teď hrozí příkaz opustit zemi, poté, co se snažili zachránit haitské děti falešnými doklady, s tvrzením, že oni, zasvěcení celibátu, jsou jejich skutečnými otci. (Radikálnější to iniciativa, než k jaké došlo za druhé světové války v Náchodě, jak popisuje Josef Škvorecký ve své knize Prima sezóna, jež se dočkala podoby televizního seriálu: když pan farář se studenty dobrovolníky trávili dlouhé hodiny přepisovat a vpisovat do církevních matrik záznam o křesťanství židovské dívky.)

       „Sebráni na ulici, v zaměstnání, vyvlečeni ze svých domovů, tito ´haitsky-vypadající´ lidé mají zřídka příležitost se bránit proti vyhnání ze země za těchto zátahů,“ odsoudila zpráva Human Rights Watch v roce 2002.

       Jak dominikánská policie, tak armáda si značně přivydělávají pašováním Haiťanů na vlastní území, zejména na ony bídně placené práce v zemědělství a stavebnictví.

       Když pak dojde ke konfliktu, v němž podezření padlo na Haiťana, tytéž ozbrojené složky asistují v davové retribuci. Například v květnu (2005), po vraždě místní ženy, ubodané neznámým pachatelem, došlo k divoké reakci, mlácení migrantů hlava nehlava, zapalování jejich obydlí, nahnání do autobusů s odvozu ze země. V Dominikánské republice legálně se zdržující univerzitní student svědčil o počínání policie, která mu jeho doklady roztrhala a také musel do transportu. Mezi deportovanými se pak ocitají španělsky výlučně mluvící lidé, kteří měli tu smůlu, že měli haitské rodiče, ač sami do Haiti ani na okamžik nevstoupili.

       Osada Guatapanal, nedaleko od pláží se zámořským turistickým živlem: na plantážích s tabákovými listy se nepracuje, haitští pracovníci uprchli ze strachu před lynčováním. Koncem září totiž jednoho domorodce zabili dva černoši.. S mačetami povstali mísní mstitelé . „Kde budou dva Haiťané, zabijme jednoho, kde budou tři Haiťané, zabijme dva,“ zvolal vůdce davu, a doporučil vždy nechat jednoho na živu, aby ten se mohl vrátit se zprávou o pomstě. (Připomíná mi to praktiky Gurkhů v britských uniformách za druhé světové války na italské frontě, totiž neslyšně v noci se přiblížit ke skupině nepřátel, v tichosti jim podříznout hrdla, ale nechat jedno hrdlo nedotčené, aby mohlo dodat zprávu do vlastních, oprávněně zděšených řad.) V případě této osady Guatapanal, kde dva tisíce Haiťanů tvořilo většinu vesničanů, polovina zmizela do hor nebo zpět do vlasti, než se situace uklidní – a zatím úroda začala hynout na polích.

       Ke krvavým konfliktům nedochází jen v Zapadákovech. V předměstí dvoumilionového hlavního města Santo Domingo se v říjnu uskutečnil rasově motivovaný útok, v němž čtyři Haiťané, s roubíkem v ústech, politi hořlavinou, vzpláli, a jen jeden z nich tuto hrůzu, s těžkými popáleninami, přežil.

       Svět si začíná takového počínání všímat a kritizovat.. Dominikánské úřady se brání, vysvětlují nedostatkem zdrojů, omezenou kapacitou absorbovat takové množství migrantů. Též prezident republiky Leonel Fernández veřejně expressed concern - chmury vyslovil.