Představitelé poraženého Čankajškova režimu našli v roce 1949 útulek na Taiwanu, jedné z pětatřiceti provincií veškeré Číny, a tvrdošíjně prosazovali fikci, že na ostrově je sídlo vlády nad všemi provinciemi, i když  teď momentálně nelze výkon moci uskutečňovat v jejích třiceti čtyřech částech, neboť tam dočasně běsní rudí bandité.

       Mohlo to vypadat úplně jinak od samého začátku. Krátce po Maově vítězství (říjen 1949), Washington činil náznaky, že budoucnost Taiwanu není na listině amerických priorit. Než se ale komunisté, obtížení jinými starostmi, mohli rozhodnout k anexi ostrova, v červnu 1950 vypukla korejská válka a Taiwan se v oné strategicky důležité oblasti onou americkou prioritou stal. Prezident Truman poslal sedmou flotilu v roli archanděla Gabriela a v roce 1954 prezident Eisenhower podepsal obrannou smlouvu.

       Dnes již dávno není smlouvy, jako již není Eisenhowera. Jeho někdejší viceprezident Nixon odjel v roce 1972 do Číny, kde s Maocetungem pobesedoval a ledacos podepsal. A Taiwan odepsal. USA dlouhá léta uznávaly onu fikci, že nacionalistická vláda na Taiwanu je též jedinou legální vládou celé Číny. Pak ale došlo ke změně linie o 180 stupňů, jedinou de iure uznanou vládou se stali komunisté a Taiwan byl prohlášen být součástí toho celku. Někdejší americko-taiwanská smlouva o věčném věrném milování vymizela v potupný Carterův zákaz vládním činitelům vůbec kdy vstoupit na půdu taiwanských úřadů či kdekoliv se oficielně potkat s jejich představiteli. Na velvyslanectví v Washingtonu došlo přes noc k výměně vlajky nacionalistické za vlajku rudou, dlouhodobí diplomaté museli okamžitě své prostory opustit, potupa nemohla být horší, ztráta tváře větší.

       Tehdy ve studené válce ovšem šlo o hru na nejvyšší úrovni – o odvrácení komunistické Číny od komunistického Sovětského svazu. Jednou z cen byl podtrh Taiwanu v mnichovanské podobě, jenže zrazení se nerozsypali, nevzdali. Svět s nimi vesměs přerušil diplomatické styky, načež v rámci mezinárodní politické izolace došlo k neméně mezinárodní hospodářské expanzi. Místo oficiálních diplomatických styků vznikly styky neoficiální – z amerického velvyslanectví v Taipei se stal různě přejmenovávaný úřad kulturních a hospodářských záležitostí.

       Nacionalisté vznášeli nepohodlné otázky: “My máme demokracii a daleko vyšší životní standard než jaký je v Číně. Máme právo odmítnout komunistický režim, který nechceme? Byly by Spojené státy ochotny vyjednávat se Sovětským svazem o podmínkách nastolení komunistického režimu v Americe?“

       Taiwan Relations Act zavazuje Spojené státy dodat zbraně nutné k dostatečné obraně (sufficient selfdefense capability). Kdokoliv se špetkou soudnosti porovná vojenskou sílu Číny a Taiwanu, musí dojít k závěru, že cokoliv kde Taiwan sežene, může být jen defenzívní. Ani jeden bombardér nemají, o žádný nežadoní. Přitom nejde o žebrotu, nýbrž o lukrativní obchod za hotové, z ruky do ruky. O tak štědré zákazníky se Američané zpravidla mohou ochotou přetrhnout, ale zde neméně zpravidla bývá ticho po pěšině. Taiwan s námořnictvem, postiženým nepoměrem 6 : 195, naléhavě žádal o nákup raket typu Harpoon. Další nedoslýchavost na příslušných adresách.

       Tentokrát v Taipei v novinách čtu na první straně sdělení s titulkem „Dva torpédoborci plují k Taiwanu.“ Taiwan směl koupit (za 800 milionů USD) čtyři tyto lodi typu Kidd a Američané se právě uráčili dvě z nich dodat. Stalo se tak velmi diskrétně, jen aby se Beijing nepopudil. K slavnostnímu předání se pouze dostavil náměstek guvernéra Jižní Karolíny a jeden generál s jednou hvězdičkou – žádná tedy admirálská šarže od námořnictva. Taiwanští námořníci se k ceremoniálu museli dostavit v civilním oblečení in deference to diplomatic sensitivity, vzhledem k tomu, že USA mají jen „neoficiální přátelství s Taiwanem.“ Čímž potupa nekončila. Koupené zboží se vydalo na tři týdny trvající cestu, jižním směrem a Panamským průplavem, pak přes Pacifik, a teprve když minuli ostrov Guam, směli taiwanští sundat americkou vlajku z vlastní lodi, vztyčit vlajku vlastní, zbavit se civilního oblečení a navléct vlastní uniformu.

       Americký generál s jednou hvězdičkou opakoval oficiální vládní pozici, že Washington nepodporuje vyhlášení nezávislosti Taiwanu, jakož ale ani jinou případnou změnu – kterou by ovšem mohla způsobit agrese Beijingu. USA se míní co nejvíce přičinit o udržení nynějšího stavu.

       Věru podivná je situace diplomatického psance, který přispívá do řady mezinárodních organizací, aniž by se směl stát jejich členem. Většina států diplomatické vztahy s Taiwanem přerušila ve prospěch těch neoficiálních. Původních už zbylo jen dvacet pět, vesměs ministátů z Pacifiku a Karibiku, pak snad ještě cosi afrického a  středoamerického. Právě došlo k zveřejnění zprávy, že odpadl Senegal. Jeho prezident poslal dopis s poctivým přiznáním „Náš národ nemá přátele, má pouze legitimní zájmy.“

       Jako každý předchozí rok, zbylí přátelé podali u OSN návrh na přijetí Taiwanu za plnoprávného člena. Návrh byl ovšem zamítnut velikou většinou hlasů.

       Podívejme se na onu fikci o pouze jedné, jediné Číně, jejíž porušení by podle tvrzení Beijingu vedlo k oprávněnému válečnému útoku i za cenu použití jaderných zbraní. Taiwan má všechny atributy, potřebné k mezinárodnímu uznání své suverenity, tak jak vyžaduje mezinárodní právo: mají své území, hospodářský potenciál k zajištění vlastní nezávislé existence, dostatečný počet obyvatelstva a jeho podporu vlády, schopné zajistit pořádek v zemi. (přemnohé tyto atributy chybějící řadě plnoprávných členů OSN).

       Světová média ale reflektují převažující tvrzení o jakési renegate province tvrdošíjných, od vlasti se odtrhnuvších separatistů. Nonšalantně se přehlíží skutečnost, že za posledních 110 let Taiwan byl součástí Číny pouhé 4 roky (od podzimu 1945, konce 2.světové války, do podzimu 1949, vítězství komunistů). Nicméně, nárok na nezávislost a demokratickou existenci je jí pokrytci tohoto světa důsledně upírán.

-  -   -

       Taiwan se tedy má vrátit do pevného objetí Čínské lidové republiky, jejíž vláda zveřejnila (19.října 2005) dokument s titulem „Budování politické demokracie,“ se záměrem obhájit, zdůvodnit setrvávající monopol jedné politické strany, tak jak se  snaží všichni asijští diktátoři od padesátých let minulého století. George Orwell by zajisté ocenil tvrzení, že „Demokratická vláda je vláda Komunistické strany jménem lidu zdokonalovat demokratickou diktaturu. Socialistická politická demokracie Číny má svěží čínské vlastnosti.“ Jiné pojetí demokracie je odmítnuto jako pošetilost. Velebeno je stranické paternalistické vedení jako záruka prosperity a harmonie ve společnosti.

       Ve společnosti ale dochází k rozporům, konfliktům tak zásadním, s potenciálem  explozivním („a ticking bomb“, tvrdí mnozí zahraniční pozorovatelé). Zejména zásluhou skutečně impozantního ekonomického růstu se zvýšilo napětí trojího druhu: mezi městy a venkovem, oblastmi pobřežními a vnitrozemskými, a rostoucím kontrastem v životní úrovni. Se slibem, že všichni jednou – ale ne ve stejnou dobu – budeme bohatí, vláda preferovala města, východní pobřežní provincie, tam investovala a poskytovala daňové úlevy a další privilegia.

       Dominantní soustředění na ekonomický růst země rovněž nebylo bez neblahého ekologického dopadu. Již třetina území je zasažena kyselým deštěm, odhaduje se, že zplodinami nasycený vzduch ročně způsobí předčasnou smrt 400.000 lidí. Někteří pozorovatelé (jako například  Thomas L.Friedman v International Herald Tribune, 27.10.2005) tvrdí, že Čína nejenom již není komunistická, ale vlastně je ta nejkapitalističtější na světě, za cenu hospodářského růstu ničící životní prostředí, a svým rekordním exportem tuze ohrožující v západní Evropě docílený socialismus, jeho pohodlný welfare state s pracovním týdnem 35 hodin a luxusním množstvím volného času.

-  -   -

       Po dobytí Taiwanu zejména baží nostalgičtí straničtí stařešinové. Většina národa má jiné urgentní starosti a ani Taiwan příliš nespěchá s vyhlášením nezávislosti, vědom si lidové moudrosti, prý francouzského původu, že to co je přechodné, provizorní, přečasto bývá nejtrvalejší. Syn oné tety, která prodala doly, v nichž se kutalo zlato, mě seznamoval s facts of life. Povoláním  rejdař, vysvětloval mi situaci v lodní dopravě, proceduru pilného obchodování  přes údajnou bambusovou bariéru rozděleného světa. Čína dociluje bilanční přebytek v transakcích se svými zahraničními partnery, ne však s Taiwanem. Ten totiž v obchodování s Čínou právě zaznamenal přebytek téměř 20 miliard USD (The China Post, 29.10.2005). Taiwan trpaslík je ekonomickým Goliášem, v Číně tím největším investorem. Započal v devadesátých letech a suma investic již přesáhla sto miliard amerických dolarů. Momentálně v Číně žije, krátce či dlouhodobě pobývá, milion Taiwanců. A tuze bych pochyboval, že by je zvlášt akutně trápily starosti o nedobrovolném slučování a nukleární hrozbě světovému míru.

       Před půl stoletím se něco takového mohlo značně třeskutě uskutečnit na nacionalisty držených ostrovech Quemoy a Matsu, v úžině pouhých pár kilometrů od komunistického břehu. Mao tehdy poručil zahájit invazi, ta se však, se ztrátou mnoha tisíc vojáků, nepovedla. Následovalo několik roků vzájemného bombardování, posléze jen s náložemi propagačních materiálů. Tehdy jsem u toho byl a na místě oceňoval absurditu doby. A nyní, ono dřív  uzavřené, přísně střežené území, vítá turisty z obou stran a je to prozatím jediné místo, kde obě měny – jak taiwanský dolar, tak komunistický yuan - jsou legálně uznaným, vzájemně směnitelným platidlem.

       Při návštěvě Grand Hotelu v Taipei jsme se srazili se špalírem, zrovna vítajícím skupinu hodnostářů - vizáže bez výjimky asijské, v oblečení západního střihu, žádný turban, maoistická uniforma či jiný domorodý háv. Načež se druhý den v novinách dočítám, že to byla  skupina komunistických papalášů – delegátů ze všech provinciích Číny. Přijeli na ostrov se seznamovat s jeho turistickým půvabem a potenciálem. Zatímco v předchozím roce 2004 téměř čtyři miliony Taiwanců navštívili Čínu, pouhých 145.000 Číňanů navštívilo Taiwan. Nabízí se tedy značná příležitost odstranit takové disproporce. The World Tourism Organisation odhaduje, že počet Číňanů, cestujících do zahraničí, se z nynějších deseti milionů ročně, rozroste za pět let na padesát milionů, a brzo pak těch milionů bude sto.

       Brzo též dojde k přímému leteckému spojení mezi Taiwanem a Čínou. Značný o to zájem projevují komunisté, což ale u nacionalistů vyvolává zdrženlivost, při uvážení, že absorpce Taiwanu jakýmikoliv prostředky stále zůstává na stranickém programu - jakkoliv jsou si vědomi onoho mudrosloví, že co je dočasné, často bývá i nejtrvanlivější.

       Nebylo a nadále není sváru mezi těmito dvěma protagonisty o jejich pocitech a vztahu k Japonsku, zdroji někdejšího značného utrpení. Japonsko, druhý nejštědřejší přispěvatel do pokladny OSN, teď znovu, zejména zásluhou tlaku Beijingu,  neuspěl s ambicí stát se permanentním členem Rady bezpečnosti. Jen tři asijské země (Afghánistán, Bhutan a Maldivy) hlasovaly v jeho prospěch. Na rozdíl od Německa, se Japonsko od své minulosti, hrůzných zločinů páchaných zejména v Číně, nikdy pořádně nedistancovalo. A nezná se to být v budoucnosti lepší, však čas plyne a nová generace japonské politické elity se na minulých zločinech osobně nepodílela a je méně ochotna se omlouvat. Podle toho také vypadají školní učebnice nedávných dějin. Vzdor mezinárodní nevoli, premiér Junichiro Koizumi si zopakoval návštěvu svatyně Yasukuni, poklonit se památce dva a půlmilionů padlých, včetně popravených válečných zločinců nejprominentnější kategorie.