Rozhodně bych začal Národním muzeem,
unikátem bez konkurence. Do útrob tohoto velepaláce v tradičním stylu se totiž
čankajškovcům podařilo z vlasti přivézt poklady všeho druhu a všech dynastií.
Vzniklo tak vynikající shromáždiště čínských vzácností na světě. Nebýt tohoto
odvozu, zanícení maoisté by byli národní dědictví rozdupali, však za Velké
kulturní proletářské revoluce zničili vše, co měli v dosahu.
Je toho tam tolik, že lze vystavovat jen
pár tisíc kusů najednou. Dochází tedy ke stále se obměňující prezentaci
skvostů, které aby mnohdy setrvávaly ve skladech řadu let na nový záblesk
světla a ocenění. Zastihl jsem prezentaci série porcelánových flaštiček,
flakónků na šňupání, k přivonění, s miniaturními malovánkami. V sálech s
obrazy jsem putoval od krajiny ke krajině – hory, doly, pokroucené kopce,
borovice, potůčky, vodopády, pagody. Nejen tématika, ale ani styl, švih, se
téměř nelišily. Čtu data zrodu tvorby: plus minus pět set let. Od Přemyslovců
snad ještě prvobytně pospolných po Habsburky, od Mistra Třeboňského po Mistra
Švabinského.
K nepřehlédnutí je GRAND HOTEL, vskutku
grandiozní výtvor, definující se jako
The Only Truly Chinese Palace-Style
Hotel In the World. Desetiposchoďový palác v tradičním stylu, barvě řvavě
červené, majestátně na kopci, s metropolí v dohledu. Tam mířívají delegace
papalášů, v nóbl prostorné hale lze posedět, popíjet, naslouchat překvapivě
nevtíravé, nehlučné hudbě z tradičních čínských nástrojů.
Město má nejedno muzeum, některá zajímavě
specializovaná (například Muzeum pitné vody), chrámy, svatostánky, kde pár
metrů od oltáře mládež hraje badminton a nikdo se nepohoršuje. Nacionalisté
zbudovali památník faraonských rozměrů, k poctě Čankajška, který se u komunistů
třeba dočká posmrtné rehabilitace, moc bych se nedivil. Příjemnějším místem
shledávám
Sun Yat-Sen Memorial Hall, památník o životě tohoto
pozoruhodného zakladatele moderní Číny, uctívaného jak nacionalisty, tak
komunisty. Je to rovněž kulturní centrum, kde se konají náramná představení, a
kolem se lze procházet v prostorném parku.
Nic ale není velikánštější než TAIPEI
INTERNATIONAL CENTRE 101, momentálně ten největší mrakodrap na světě, se 101
poschodími (proto to jméno), přes půl kilometrů vysoký,
tedy o něco víc než
předchozí šampion v Kuala Lumpuru, ale brzo brzičko i tento rekord padne,
štafetu na chvíli převezmou Arabové v Dubai. Proč se ale ti Číňané vůbec takto
namáhali v terénu, háklivém na zemětřesení? Jako malí kluci, že by se
předháněli?
Velestavba vznikla v nové čtvrti, teď té
nejprestižnější, odspěchali jsme tam na inspekci. Místo abych se poškleboval,
zasalutoval jsem výsledku, někomu připomínajícím pagonu a někomu bambusový peň
se zužujícími se prstenci – dojem mohutný, zejména po soumraku, za osvětlení.
Asi to bude notné povzbuzení patriotické pýchy ve světě pramálo sympatiím se
těšícím, izolovaným ostrovanům. Po hrůzně velikánských výdajích této
vlastenecké injekce a ekonomicky problematickém využití jsem raději nepídil.
K pyramidě moderního věku se sjíždějí
autobusy, míří procesí turistů, ze zámořských to jsou zejména Japonci,
obdivovat interiér, obrovité sloupy z mramoru, jímž Taiwan oplývá a v Americe
by si nikdo takový luxus netroufl dovolit (tvrdil náš americký synátor,
povoláním architekt). Eskalátorem vyjet do vyšších poschodí, nahlížet do
výkladů luxusních firem Cartier, Dior, Gucci, Tiffany, supervýtahem za pár
vteřin být na osmdesátém devátém poschodí a být tam nad mraky, což by pro
návštěvníka a zejména fotografa s takto omezenou viditelností byla dost smůla.
V
basementu čili suterénu je v provozu padesát restaurací vedle sebe,
takže pak trvá, než si jeden vybere a s vybraným najde stůl a společnost, s níž
původně přišel. I tam jsem zahlédl úchylné typy, které daly přednost McDonaldovi.
Noblesněji a značně dráže se hodovalo ve vyšších poschodích. Příbuzní ze
singapurské větvě nás pozvali k takovému zážitku se šanghajským žánrem. Kromě
jiného jsem se tam potýkal s úhoři a holoubátky a od horentní výše závěrečného
účtu oči odvrátil.
Rodinná pouta:
Když jsme vykonávali společenské návštěvy u příbuzenstva, přepadali jsme je bez
předchozího ohlášení, což jsem pokládal za nehoráznost, či aspoň za
nezdvořilost. Naopak, ujistila mě zkušená manželka: kdybychom se ohlásili,
určitě by dotyční pokládali za svou povinnost uspořádat komplikované, nákladné
hody. I ty jsme ale absolvovali ve větším množství. Mezi zaznamenání hodnými
zážitky na recepci v hotelu Ambassador uvádím uzeného žraloka, tak se pomstít
obávanému konzumentu člověčiny. V novém Hyattu, pozváni příbuznou neteří Betty,
energickou podnikatelkou sídlem v kalifornském Malibu, jsem kromě jiného a
mnohého dalšího pozřel i celou chobotničku - nikoliv nakrájené
calamares,
ale kompletní to mořské zviřátko, s mnoha pacičkami všemi směry a černou
boulí, i tu jsem schlamstl. Ze slušnosti jsem se též zúčastnil japonských hodů
v rezervovaném salónku, aniž si ovšem pochutnal. Už to nepohodlné zasednutí,
obtížně pod sebou a před sebou skládat údy, syrových ryb také nemusím mít příliš,
kolem cupitaly služebné vytrvale dolévající čaj a nikoliv pivo.
Onu Betty jsem pokládal
za maximálně třicetiletou a přitom to byla matka dospělého syna. U jiných
příbuzných, návštěvou z provinčního města Tainanu, jsem odhadoval věk kolem
pětadvaceti a ono těm krasavicím bez vrásky bylo již přes padesát. K nevíře.
Šli jsme složit
poklonu prastarým tetám, které tedy vypadaly prastaře, aniž by ale trpěly
materiální nouzí. Jedna vlastnila zlaté doly, které nedávno prodala, druhá je
stále majitelkou rozhlasové střanice. V její domácnosti pobíhaly mladice, které
jsem původně pokládal za její vnučky. Pochválil jsem jejich překvapivě plynnou
angličtinu, načež se dozvěděl, že jsou to služebné, dovezený živel z
Filipín, kde s angličtinou vyrostly. Též již byly na
cruise - lodním
výletu podél pobřeží Aljašky, podél ledovců, něco takového ovšem doma nemají.
- - -
Travelogy ve
výčtu pozoruhodností též uvádějí LIM FAMILY MANSION AND GARDEN v předměstí,
česky vysloveném „Pančao“ a psáno různě ( Panchiao či Banqiao či Pan-ťiao nebo
i jinak). V tuctovém tam sousedství jediná, na Taiwanu zachovaná a
zrestaurovaná oáza z doby Ching dynastie (1644-1911): domy, sály, dvorany,
pavilonky, prostory pro divadelní představení včetně čínské opery s tím jejich
kníkáním, knihovny, zahrady, umělé kopečky, jeskyně, jezírka, kaskády, vodopády
umělé i přirozené, to na prostoře 20.000 čtverečních metrů. A u vchodu pamětní
kámen, věnovaný císařem k ocenění pomoci filantropa, odvrátivšího hladomor.
Bývalo velkou ctí být kdy pozván k těmto feudálům, mecenášům. V časopisu
Echo China Airlines
se jim dokonce dostalo přirovnání k mecenášům Medici v
renezanční Florencii. Skutečností zůstává, že v roce 1988 se v těchto
prostorách konala soutěž Miss Universe – volba největší krásky světa. (Tehdy to
vyhrála dívka z Thajska s obtížně uvěřitelným jménem Porntip Nakhirunkanok.)
Tak původně žila rodina feudálů, kteří podle tvrzení
The Lonely Planet byli
„fabulously wealthy“. A to je právě ta má vyženěná familie.
Část našeho
klanu se vydala na inspekci s V.I.P. doprovodem velmi povídavého průvodce, z
jehož čínského přednesu jsem nepochopil ani slovo. Nemohl jsem se ho tedy
dotázat, kolik je pravdy na tvrzení, týkajícího se oné kamenné, snad mramorové
lodi, kterou patrně spatřil každý český návštěvník Beijingu v Letním paláci. Že
totiž pradědeček poslal císařovně peníze na výstavbu loďstva a ona je
probendila na tuto idiotskou extravaganci. Poté už on nezodpovědné babě nedal
ani halíř.
S informacemi
tedy spoléhám na tištěné zdroje a na detailní dvoujazyčnou desku před vchodem:
V roce 1778, Lion Ying-yin, ten první předek, se na Taiwan přistěhoval z
fujianské provincie v jižní Číně. Započal obchodováním rýží, úspěšně rozmnožil
majetky i rodinu. Došlo k budování tohoto náramného sídla za obrovské peníze
ve výši půl milionu
taelů. (
Tael, dozvídám se z encyklopedie,
byla stříbrná mince o váze jedné unce.) V porovnání výstavba celičkého Taipei
přišla na míň než polovinu této sumy. Život to evidentně nebyl bezkonfliktní.
Docházelo ke střetům s původním domorodým obyvatelstvem, jehož zálibou byl lov
lebek. Předkové se ale přizpůsobovali. Syn Kuo-fang velel vojsku proti převaze
nepřítele. Jako prémii tehdy nabídl tisíc dolarů za každou uříznutou hlavu. Ale
ani to nestačilo k vítězství. Teprve když odměnu zvýšil na šestinásobek, jeho
vojáci se kromobyčejně snažili a konečný triumf byl jejich.
Procházíme
mnohými nádvořími, budovami, k jejichž výstavbě se z Číny vozil jak materiál a
pracovníci k přepečlivým výsledkům bez použití hřebíků, čehokoli kovového.
Přibývaly další prostory pro služebnictvo, řemeslníky, učitele. Zde sídlil
první, druhý, třetí syn s rodinou, jinde pak další příbuzní. Od každé nevěsty
se očekávalo, že jako část svého věna přivede dvě služebné, které se časem
stanou manželovými konkubínami. (Nabízí se otázka, zda vybíraly krasavice či
spíš šeredy.) Za vchodem před prvním nádvořím, než se přišlo k rodinnému
nádvoří, stála
ghost stopping screen - umně vyřezávaná přepážka, plenta,
zabraňovat zlým duchům, aby pronikali a otravovali. Čínané jsou přece tuze
pověrčiví, jak již víme. Za třetím nádvořím jen příslušníci rodiny směli
vstoupit do bohatě zdobeného prostředí v podobě svatostánku, s oltářem k poctě
předků, jim se poklonit – tzv.
pai-pai, se zachováním předepsané
procedury. Jakkoliv jen tvor přiženěný a k další škodě pouhý bílý barbar,
nicméně jsem byl vyzván absolvovat týž rituál, což jsem kupodivu zvládl.
Odjíždíme z
rodinného dědictví. Vidím chlapíka, řítícího se na mopedu a přitom pohrouženého
do četby knihy. Jak soutěžit s takovou civilizací?
- - -
V nové knize (
The
Geography of Thought: How Asians and Westeners Think Differently – and Why; 2005)
psycholog Richard E.Nisbett se věnoval průzkumu fundamentálního rozdílu v
logice, chápání, pojímání reality. Například zaznamenal rozdílnou reakci očí
amerických a čínských studentů při pohledu a zaměření na obraz tygra v džungli.
Američané se soustředili na šelmu, Číňané věnovali též pozornost jejímu okolí.
Autor vysvětluje rozdílnou zkušeností, od dětství pěstovaným čínským důrazem na
ony všemožné souvislosti, na komplikované předivo společenských vztahů.
Manželka a syn mě informují, že v tomto rozvětveném rodinném prostředí hlavním
tématem jsou právě rodinné vztahy, jejich hierarchické uspořádání – ono
vyšší/nižší, starší/mladší, jak je na tom čtvrtý potomek pátého strýce ve
vztahu k šesté sestřenici sedmé tety.
Spěchám na
schůzku do hotelového salónku s anglickým názvem
Seven Scholars - Sedm
vědců, mudrců. Příslušníci mnohočetného rodinného klanu obšírně, úmorně
konferují způsobem, který charakterizuje absence konkrétna. Vyhýbat se
konfliktům a tak i nebezpečí, že by někdo ztratil tvář. Preciznost formulací,
to věru není forte Číňanů. Komplikovaná dohadování o dispozici přemnohých
nemovitostí na Taiwanu i v Číně, jak zařídit, aby třeba prodej a z něho
plynoucích plno peněz, pak rozdělovaných mnoha směry, dával smysl v prostředí,
z něhož vývoz fondů je zakázán.
Většinou se ovšem mluví
čínsky, a místo abych přihlouple přikyvoval, uchechávaval se, souhlasil, raději
myslí odpluji do dálav. Řeč je pro ně nevyčerpatelným zdrojem legrace. Hrozně
rádi ode mně chtěli slyšet, abych řekl něco čínského, takže vyhovím a srandovně
nevyhnutelně to zvorám. Mandarinská verze má čtyři tóny, fukienská čili
taiwanská má tónů osm. Já nerozliším ani jeden. Když třeba řeknu
kao, může
to být nůž, pes, opice, tlouštka, hák, několik dalších významů. Cokoliv řeknu,
je pak zdrojem značného veselí.
- - -
Vyučovací jazyk
na Taiwanu – téma pro člověka s českou zkušeností jen obtížně pochopitelné.
Čínština v psané formě je jedna, těch mluvených je několik. Napadá mě jen toto
přirovnání: číslice 1, 2, 3 my čteme
jedna, dva, tři, kdežto pro Němce
to je
ein, zwei, drei, pro Angličana to je .. atd. V taiwanské verzi se
kůň řekne BE, kdežto v oficiálním, tak zvaném mandarinském podání, jaké
prosazuje jako univerzální jazyk vláda v Pekingu (Beijingu) a před ní již
prosazovali Čankajškovi nacionalisté na Taiwanu, kůň se řekne MA. Na mou
otázku, kolik společného mají ty dvě verze, dostalo se mi ujištění, že takových
slov je míň než jedno procento.
Teď se vraťme do
roku 1949, kdy Mao zvítězil a poražený Čankajšek se svou někdejší elitou prchá
na zanedbaný rurální ostrov, tam začne vládnout a ostrovanům vnucuje i jinou
řeč. Mandarinština se stala povinným vyučovacím jazykem na všech stupních.
Dětem se poroučelo, aby takto hovořily ve svých domovech. Dovedl by si někdo
představit účinnost příkazu v dobách našeho válečného Protektorátu, že by
mládež se snažila komunikovat německy se svými českými rodiči? Jazyková znalost
se stala záležitostí generační. Značná část starší generace zná pouze původní
ostrovní verzi, kdežto mládež prošlá školou se vzděláním v mandarinštině, ji
přijala jako svůj rodný jazyk a o tom původním svých rodičů nemá ponětí.
Může to být a věru je
ještě komplikovanější. V době dlouhodobého vládnutí Čankajškovy strany
Kuomintang (KMT), monopol mandarinské verze jazyka na Taiwanu také převládal
z pošetile přetrvávající víry v návrat do rodné vlasti a znovunabytí kontroly
nad celou zemí. Rodilí Taiwaňané hráli druhé či spíš třetí housle, museli se
smířit s rolí chudých, politicky impotentních příbuzných. Čím ale víc chřadly
naděje Kuomintangu znovu se chopit moci v původní vlasti, rovněž sílily pozice
a sebevědomí rodných ostrovních synů. Jejich Demokratická progresivní strana
(DPP) v roce 2000 ve volbách zvítězila, převzala moc, a KMT byl odsunut do
opozice – a do pozice bližší komunistům v Beijingu. Ani post-Maoisté, ani
post-Čankajškovci nepřejí ostrovnímu nacionalismu, zcela legitimnímu nároku na
suverenitu, vyhlášení nezávislosti. Došlo-li by k takovému kroku, Beijing
pohrozil válečným přepadem, i prý za cenu globálního nukleárního sebezničení.
Vládnoucí strana
DPP si počíná opatrně, mandarinština nadále zůstává povinným vyučovacím jazykem
a taiwanština se vyučuje jako jazyk „cizí“, tedy něco jako angličtina či
latina. O mezinárodním dopadu záležitostí tak ožehavých se zmíním příště či
popříště.
