Za pošmourného deštivého rána, aniž se ale konal tajfun či dokonce zemětřesení, zdoláváme padesátikilometrovou vzdálenost z letiště do hlavního města Taipei (čili Tchaj-pei, v zarputilé české transkripci), mohutnícího výstavbou a obyvatelstvem, jehož je již napočítáno přes dva a půl milionu. Poprvé jsem tam byl v dávném roce 1967 jako účastník dvouměsíčního semináře o zvelebování ostrova. Tehdy nám zkušení urbanisté tvrdili, že nápad postavit metropoli v tamější kotlině, obklopené horami ze tří stran, měl být odměněn pobytem buď v kriminále nebo blázinci. Jistěže nadsázka, ale v tehdejším letním, ďábelský vlhkém horku jsme rádi přikyvovali.

       Taiwan, s původní obyvatelstvem malajského původu a se zálibou v lovu lebek, se dostal pod jakousi postupnou kontrolu Evropanů (Holanďané, Portugalci, Španělové) a začátkem osmnáctého století započala osídlovací akce čínská z jižní provincie Fujian (Fukien). Tamější přivezený dialekt se stal dominantní řečí, univerzálním komunikačním nástrojem. V roce 1895 se ostrova zmocnili Japonci a vládli tam šedesát let, až do porážky v druhé světové válce. Odtáhli na podzim v roce 1945, a toto  výročí připadlo přesně na den našeho příletu.

       Dojmy z tehdejší mé prvé návštěvy: vůně/pachy orientu, metropole ale spíš ale bez ladu a skladu,  bez středověkých náměstíček, velebných chrámů a katedrál. Číňané jsou pramálo nábožensky založení: pověrčiví, to ano, ale ne že by se příliš zabývali dumáním o nadpřirozenu, posmrtné existenci či neexistenci, že by si buddhisté a taoisté vzájemně ubližovali, tak jak je tolik zvykem zejména v islámském světě mezi rozličnými intereprety víry. Číňané jsou v tomto ohledu ekumeničtí, příjemně tolerantní. A nadále si staví nové svatostánky v divokých barvách, s prohnutými střechami, jimž v rozích dominují hrůzostrašní draci. Brouzdával jsem uličkami s nekonečným množstvím obchůdků a stravoven všeho možného, včetně hadích lahůdek.

       Zmizely pedicabs, tříkolky se šlapajícím živnostenským cyklistou, pokrok je vytlačil, zákon zakázal. Nahradily je přemnohé tisíce taxiků, převážně, ne-li výlučně, žluté barvy, jako v New Yorku a nejen tam. Nezmizely ale miliony mopedů – prý světový rekord - všudypřítomných, parkujících, napěchovaných ve skrovném prostoru mezi obchody a vozovkou. Že je takhle dovedou opustit, což nemají strach, že někdo jim majetek ukradne? Však ke krádežím dochází, dostalo se mi ujištění. Což dřív nebývalo. Inu pokrok, další jeho nepříjemný dopad.

       Pokrok může ale působit i blahodárně. „Proč stát nezakáže chaos, anarchii v dopravě, kravál všude? Co tohle je za ukázněné mravence, když přecházejí na červenou, ignorují policajta s hlasitou píšťalkou?“ takto jsem kdysi láteřil. Tentokrát salutuji novotám. Pěší lid v ulicích způsobně počká na signál, až se objeví zelená, se symbolem kráčejícího panáčka z profilu a u toho číslice s počtem vteřin v dispozici bezpečně tak učinit. Když pak už zbývá pouhých dvacet vteřin (není v tom jednota, záleží na provozu a šíři vozovky), zelený panáček na návěští přidá do kroku.

       Mao kdysi poručil vymýtit mouchy a málem se mu to podařilo. Na Taiwanu, kde dřív skoro každý kouřil, se rovněž téměř podařilo zbavit se této tradiční náklonnosti. Jen zřídka kdy se dal zahlédnout tvor s cigaretou. Přibylo osob zejména ženského pohlaví s rouškou, zakrývající větší část obličeje. Tyto hygienické náhubky se již vyskytují ve všelijakém modním provedení. První dojem Zorro Mstitelů či spíš Mstitelek, takto se chránících před bacily, viry, zplodinami zasaženým městským vzduchem. Dívenky na mopedu, pasažérky ve veřejné dopravě, úřednice v kanceláři, prodavačky za pultem. Před naším hotelem jsem obhlížel takovou smutnou slečnu v květinářství – jejím království a současně vězení, se zbožím krásným, leč vadnoucím, poněvadž zákazníci nepřicházeli.

       Nepotkal jsem osobu bez mobilu – zejména těch s obrázky, které lze přijímat a posílat, nerozumím takovým zázrakům. Kdyby se nějaké nadpřirozené síle podařilo všechny mobily totálně deaktivovat, jak by dopadla komunikace národa, světa?

       Televizor nabízel 108 programů, v angličtině BBC a CNN, též HBO. Americké filmy s přemnoha reklamami a čínskými titulky, jak je někdo může tak rychle přečíst a dešifrovat komplikované obrázky ve tvaru rozsypaného čaje? Opusy pitomé, ještě horší, než jakými jsme postiženi doma. Raději se vrhám na noviny. Deník The China Post mě zásobuje a tak se dozvídám:
       V Kuala Lumpuru, hlavním městě Malajsie, dva a půl metrů dlouhý hroznýš vystrčil hlavu ze záchodové díry a velmi poděsil tam posedávající děvčátko. Rodiče jí napřed nevěřili, načež se přesvědčili a přivolali požárníky o pomoc.
       Z Indonésie přišla předpověď, že slepičí mor bude mít daleko zkázonosnější dopad než nedávná tsunami.
       Vře konflikt mezi Austrálií a Singapurem, kde v transitu na letišti došlo k zatčení Vietnamce, držitele australského pasu a žel též téměř půl kilogramu heroinu, který za úplatu pašoval, aby splatit dluhy svého bratra. Vzdor polehčujícím okolnostem (přiznání, spolupráce s vyšetřovateli), Singapur, který přece nebyl cílovou zemí, vynesl trest smrti a míní dotyčného věšet.
       Na Taiwanu se bude pořádat soutěž balzamovačů s použitím autentických mrtvol.

       V Indii finský turista byl obviněn z nepřístojnosti, poněvadž se zcela nahý ponořil do svatého jezera v Džajpuru.

       V Indii vypukl vážný nedostatek cibule – a politically sensitive commodity v zemi. (Což mi připomělo tvrzení, jehož jsem se před řadou let dopustil v knížce Náš člověk v Indii a na Ceylonu, že totiž cibule se s budováním vědeckého socialismu zásadně nesnáší. Na rozdíl od mrkve. Kde se tehdy vědecky socialisticky budovalo, cibuli se nedařilo.)

       Na Taiwanu  kromě vzrůstu cen cibule prodražilo i ovoce. Tajfuny totiž servaly úrodu ze stromů ještě před dozráním.

       Jím abych žil, ale nežiji, abych jedl. Číňané, přečasto mívám dojem, že žijí právě s touto fixací na kulinární slasti. V žádném jiném koutě světa jsem neviděl tolik restaurací, hospůdek, improvizovaných pár stolečků na chodníku a vždy u toho zákazníci, dlabající v kteroukoliv hodinu. Nad britkým impériem slunce kdysi nikdy nezapadalo, přemnozí čínští strávníci jako by nikdy se nepřestávali krmit.

       Alkoholu málo – však přílišným nasáknutím lze ztratit tvář. Navíc v Číně, ať už nacionalistické či formálně stále komunistické, se zpravidla nenajde kus pořádného, poctivého chleba. Mně se nikdy něco takového nepovedlo. Nanejvýš jakési sladké pečivo. Též se vyhýbám čínským snídaním, ty totiz sladké nejsou. Spíš mokrá rýže, posypaná  rozdrcenými kousky slané rybiny. Jinak ovšem, co si máme povídat: čínské kuchařské umění je k nepřekonání, a je to právě na Taiwanu, kde jsou k mání všemožné její verze – šanghajská, pekingská, fukienská, kantonská, hunanská, sečuánská, každá jiná. Ty jsme absolvovali ve větším množství.

       Další změna na ostrově: na mě, majitele bledé pokožky, se již neciví, zblízka si podrobně pečlivě prohlédnout srstnatého dlouhonosého barbara, tak jak dřív bývalo a zejména ve vnitrozemí velké Číny ještě přetrvává. Na periferii Taipei, při návštěvě někdejší rodinné služky (osoby negramotné, která ale značně zbohatla zděděním nemovitostí), její vnouček se ke mně opatrně přiblížil s přiznáním, že to je poprvé v jeho životě prohlédnout si bílého ďábla z takové blízkosti.

       Na rozdíl od dřívějších časů, tentokrát se nám několikrát přihodilo, že domorodec přistoupil a zdvořile se zeptal, zda je nám třeba rady. Otázky vyslovené dobrou, srozumitelnou angličtinou čili zkušenost třeba v Japonsku pramálo vídaná. S angličtinou se mládež seznamuje už ve škole základního stupně.

       Tuto kapitolku ukončím zmínkou o chválihodné změně, k níž došlo před několika málo lety, totiž zbudováním metra, městské dráhy jen částečně podzemní. Je rozsáhlejší než to pražské a rovněž – na rozdíl od Prahy – nelze tam proniknout bez jízdenky, svézt se na černo. Napřed nákup plastické kartičky za dost peněz, magické oko zaznamená a umožní vstup na nástupiště. Při výstupu totéž oko odečte spotřebované jízdné a když se zásoba blíží k vyčerpání, nutno znovu tankovat u automatu.

       Všude tam dominuje perfektní čistota, nápisy jsou dvoujazyčné (čínsky a anglicky), navíc s informací, na které lince za kolik minut a vteřin dorazí příští souprava.

       Když najdu správné nástupiště,  postavím se do řady čekajících ve směru šipky k brzo se dostavivšímu vlaku (nejdelší interval, co jsem zaznamenal, byly čtyři minuty). Ten zastaví přesně na fous před šipkou s prostorem pro vystupující pasažéry. Jak to řidíč může tak přesně zvládnout? Inu proto, že souprava řidiče nemá a nepostrádá, vše je automatizováno, nemůže tedy dojít k lidskému selhání. Na některých linkách prý ještě někdy se vyskytuje člověčí obsluha. Marně jsem se po ní rozhlížel a ani jednou nespatřil. Pravidelně jsem lezl do prvního vagonu se přesvědčit o tomto divném pokroku, jak se bez šoféra automaticky řítíme nad ulicemi či pod povrchem, co kdyby došlo ke zkratu, však i občasné zemětřeseníčko by mohlo postačit.

       Tak tohle byl systém s písmeny MRT - Mass Rapid Transit. Právě v dnech našeho pobytu došlo k zahájení zkušebního provozu ještě rapidnějšího, totiž vlakového spojení mezi Taipei a Kaohsiungem, druhým největším městem ostrova. Vzdálenost 345 kilometrů zvládne za 90 minut. Doufejme, že s použitím lidské obsluhy.