Pospíchám s gratulací k dosažení patnáctých narozenin ČESKÉHO DIALOGU - v dnešních mediálních podmínkách dosažený věk to je věru úctyhodný, až požehnaný. Smekám a salutuji primární tvůrkyni Evě Střížovské za její výdrž, kterou aby mnozí outsideři pokládali za vyloženě pošetilé počínání. Tak už to však v životě chodí a opakovaně jsem si ověřoval zejména v zahraničním prostředí mezi našinci, že k užitečné práci, k viditelnému výkonu, se víc než provolání, rezoluce, petice či vytváření organizačních výborů potřebuje jedinec, s vervou a energií nenechat se otrávit nevyhnutelnými překážkami v cestě. Jak třeba potvrzuje výkon exilových nakladatelství, pár takových vytrvalých a případně i zarputilých nadšenců dovedlo popřít pravdivost varování, že stokrát nic umořilo osla..A nutno mít i štěstí, jak údajně Napoleon nabádal své generály, a mít pak po ruce správné spolupracovníky, v tomto našem případě spíš spolupracovnice kalibru Martiny Fialkové.

       Z jejich časopisu se dozvídám o exitenci Edity Baťové de Oliveira a o rodinném příbuzenství přítelkyně Jany Outratové s Karolínou Světlou. Mezinárodní český klub umožňuje všemožná obohacení nás roztroušených po světě. Jak se to dá pak všechno stihnout, s rozpočtem na cezené nudli, s pobíháním Evy Střížovské po všemožných kontinentech?  Letos jsem jsem ji zastihl dvakrát – jednak v žírné Iowě, na konferenci v městě Cedar Rapids, jednak ve stanu na Floridě při další našinecké události. Příště ji třeba potkám v Tramtárii mezi Papuánci.