Nevím o státu, v němž by instituce Nejvyššího soudu měla větší váhu, politický dopad, než je tomu v USA. Devět mužů (a poslední dobou i ženy) v černách robách se těší větší pozornosti a většinou též respektu, než docilují kongresmani, senátoři, guvernéři, prezidenti. Jejich jména jsou veřejnosti známá. Kolik občanů České republiky zná jména svých nejvyšších sudích?

       USA – tento relativně mladý, nedávný útvar – má tu na světě nejstarší, stále platnou ústavu. V době svého zrodu znamenala radikální změnu. Jednou z jejích novot byl systém checks and balances, opatření proti zneužití moci, proto rozdělené do tří větví – výkonné, zákonodárné a soudní. Pověření vykonavatelé moci jsou volení, veřejnost jim dala nejvíc hlasů.. Zcela jinak je tomu ale v případě federálních soudců na všech úrovních, včetně té nejvyšší. (A rovněž na rozdíl od volených soudců s jurisdikcí omezenou pro území toho kterého z padesáti států.)

       K uzákonění tak důležité výjimky z demokratického pravidla odpovědnosti držitele mandátu vůči těm, kteří mu ho svěřili, tvůrce ústavy nepochybně vedla snaha o objektivitu, integritu, nezávislost na vůli ne vždy racionálně naladěné většiny obyvatelstva. Soudci se ale mohou stát překážkou potřebných iniciativ, o než usilovaly druhé dvě vládní větve. Například  New Deal - osvícený reformní program F.D.Roosevelta vypořádat se s dopadem hospodářské krize třicátých let – narážel na překážky tak značné, že zfrustrovaný prezident se marně snažil zbavit se sabotujících juristů.

       Navíc, takové jmenování k Nejvyššímu soudu je na doživotí čili na dobu delší, než pobyt v Bílém domě prezidenta, který kandidáta úspěšně prosadil. Takové jmenování se často pokládá za to nejdůležitější, které kdy vykonal a které pak zanechalo dlouho trvající dopad.. Záleží na kalibru kandidáta, jakkoliv bez záruky, že dojde ke zdárnému naplnění předpokladů. Dotyčný nezávislý, nesesaditelný jurista může i tuze nepříjemně překvapit. Prezident Eisenhower přiznal, že jeho úplně nejhorším rozhodnutím za osm let v čele země bylo jmenování Earl Warrena, bývalého guvernéra Kalifornie předsedou Nejvyššího soudu. Warren, Republikán spíš   konzervativní inklinace, se přetvořil v liberálního reformátora, jehož trvající dopad je neméně trvale proklínán na mnohých adresách.

       Prezidentem vybraného kandidáta schvaluje senát. Za posledních pár desetiletí to přestala být pouhá formální procedura. Počínání soudců na federální úrovni se rovněž změnilo: došlo k polarizaci mezi tzv.strict constructivists na jedné straně, snažících se držet původního úmyslu tvůrců ústavy (original intent), a tzv.activists, kteří se snaží ústavu přeinterpretovat, aby jejím jménem mohli prosadit svůj záměr. Například vyloučit jakoukoliv zmínku o Bohu ve veřejných školách. Současně se změnilo klima v senátu, kde z někdejšího prostředí vzájemně se respektujících gentlemanů se stalo kolbiště často znepřátelených gladiátorů a po příkrých slovech animozita setrvává i po skončeném zasedání.

       Nominovaný kandidát musí absolvovat několik dní trvající výslech, odpovídat na otázky členů justičního výboru (Judiciary Committee). Media pak dost detailně prezentují jeho nezřídka dramatický průběh. Za nezapomenutelné pokládám  nehorázné útoky senátora Edwarda Kennedyho na kandidáta Roberta Borka. Tento významný jurista a autor byl tupen politikem alkoholikem, kterého pouze jeho jméno zachránilo před kriminálem, kam značně patřil.(Kvůli události na ostrově Chappaquiddick, kde zavinil smrt sekretářky jménem Joe Kopecne a čin se snažil zatajit.) Nelze přece zapomenout Kennedyho tehdejší tvrzení, že kdyby Bork – tehdejší významný člen federálního odvolacího soudu - se stal členem Nejvyššího soudu, nebylo by v celé Americe ženy, která by bez děsu mohla spát.

       Teprve když výbor většinou hlasů doporučí nominaci, bude o ní hlasováním rozhodovat stočlenný senát. Přibývá případů, že naděje ve výboru zhasne či Bílý dům kandidaturu vezme zpět.

       Nejvyšší soud ve svém nynějším složení byl dost vyvážen v poměru čtyř spíš konzervativních „konstruktivistů“ proti čtyřem spíš liberálním „aktivistům,“  takže často záleželo na devátém hlasu, jak rozhodnutí dopadne. To byl hlas soudkyně Sandry Day O´Connor, která ale teď na sklonku léta 2005 a před dopadem hurikánu Katrina oznámila svou rezignaci.

       Krátce před tím zemřel delší dobu již vážně nemocný  William H.Rehnquist, předseda Nejvyššího soudu. Jeho nahradil přísnou proceduru před zkoumajícím justičním justičním výborem úspěšně zvládnuvší John Roberts, odborník s výtečnou kvalifikací a konzervativním zaměřením stejně jako jeho zemřelý předchůdce.  Teď s rezignací Sandry O´Connor se naskytla příležitost jmenovat osobu – či, přesněji, ženu - solidně, spolehlivě konzervativní orientace.(To ovšem za předpokladu, že slibný kandidát po uvedení do funkce nezmění své barvy, tak jak prokázal Earl Warren kdysi, a značně později též David Souter, někdejší málo známý soudce ze státu New Hampshire, jehož si vybral Bush starší. Souter se převtělil v liberála, jímž je dodnes.)

       Konzervativci najednou před sebou měli příležitost prosadit zásadní ideologický posun v orientaci celého soudu, teď v době,v níž se patrně bude rozhodovat o závažných záležitostech jako Affirmative Action, legitimitě potratů, manželství homosexuálů či trestu smrti. Právě v současné době nejvyšší soudní stolice dumá o legitimitě zákona o euthanasii ve státu Oregonu, toho jediného, který ji dovoluje.

       Proto ten mimořádný zájem, koho bude Bush nominovat. Ve výběru schopných lidí si prozatím zdárně počínal, jak potvrzovaly osobnosti kalibru Colina Powella, Condoleezzy Rice, a teď naposled v případě soudce Johna Robertse, jehož úctyhodnou kvalifikaci přiznávali i ti největší političtí odpůrci. Tentokrát Bush předstoupil před kamery a jako svou vyvolenou kandidátku představil postarší paní malé postavy v modrých šatech, že to je Harriet Miersová, jeho privátní právní poradkyně, ta prý nejvíc kvalifikovaná zasednout u nejvyšší justiční instance. Bush pominul řadu významných, tuze vhodných osobností a rozhodl se pro někoho s privátní praxí v oboru obchodního práva, bez zkušenosti s ústavním právem, jehož interpretací se přece Nejvyšší soud zejména zabývá. Národ se divil, konzervativci jako vlivní William Kristol, Pat Buchanan či George Will se zděsili z takového prohlášení a zmeškané příležitosti, která se naskytla. Komentátor Charles Krauthammer tuhle volbu označil jako špatný vtip. Jiní přirovnávali Bushův krok k iniciativě šíleného imperátora Caliguly učinit svého koně senátorem.

       Everet Dirksen, někdejší proslulý senátor ze státu Illinois, když kritizován, že do funkcí prosazoval své přátele, odpověděl otázkou, zda se od něho očekává, že bude dávat přednost svým nepřátelům Bush si pospíšil s ujištěním, že dotyčnou dobře zná už dvacet let a je přesvědčen o pevnosti jejích konzervativních zásad (tedy na rozdíl od již zmíněného, na obrtlíku se otočivšího soudce Soutera, kterého k Nejvyššímu soudu doporučil otec Bush po pouze jednom setkání). Že „vidí do jejího nitra“, ujistil stejnými slovy, jako již v minulosti učinil v případě Vladimíra Putina. Konzervativci zapochybovali o pevnosti zásad této kandidátky, bývalé členky Demokratické strany, která finančně podpořila Al Gora v jeho snaze získat Bílý dům v roce 2000, rovněž bývalé katoličky, posléze znovuzrozené křesťanky (Born again Evangelical Christian) - přetvoření, jehož rovněž docílil světec Jimmy Carter.

       Právnička Miersová zůstává neznámou veličinou, justiční výbor v senátu nemá možnost zkoumat její neexistující publikace – časté to úskalí, na němž pak může kandidatura ztroskotat. V této souvislosti nelze zcela potlačit myšlenku, že právě toto minus ovlivnilo Bushovu volbu. Prozatím původní reakce odpůrců v řadách Demokratické strany byla rozpačitá, obojaká, rozhodně příznivější než v řadách konzervativců Bushovy vlastní Republikánské strany. Demokraté dokonce obviňují kritiky z “elitismu“ (poněvadž dotyčná není absolventkou prestižní školy jako Harvard či Yale), a hodně pokroková senátorka Barbara Mikulski přidala obvinění ze sexismu.

-   -   -
       Nikdo ale Miersové nevyčítá jiný nedostatek, který člověka, neobeznámeného s americkou realitou, okamžitě trkne: že totiž kandidátka na křeslo u Nejvyššího soudu nikdy v životě nezasedala ani u té nejnižší soudní instance. Všech ostatních osm členů dosáhlo nejvyšší mety povýšením z působení u odvolacího soudu.

       Jenže historie je taková, že z celkového dosavadního počtu 109 členů Nejvyššího soudu, 41 z nich nemělo vůbec žádnou zkušenost s rozhodováním v taláru. V padesátých letech minulého století, za předsednictví profesionálního politika Earl Warrena, s ním tehdy fungovali tři bývalí senátoři z legislativy a z exekutivy dva bývalí attorney general (kombinace generálního prokurátora a ministra spravedlnosti).

       Mezi nejznamenitějšími juristy své doby byla řada těchto outsiderů jako například Felix Frankfurter (1939 – 1962), původně profesor na Harvardově univerzitě, a před ním Louis D.Brandeis (1916 – 1939), právník s českými kořeny, po němž je pojmenována výtečná univerzita. (Dočetl jsem se, ale informaci jsem si neověřoval, že Brandeis pomáhal T.G. Masarykovi při formulaci základních dokumentů vznikajícího československého  státu, včetně vyhlášení nezávislosti.)

       Příliv outsiderů v posledních letech pominul a převládá názor, že řada politiků, kteří se u Nejvyššího soudu úspěšně uplatnili, by v dnešní době se svou nominací vůbec neuspěli. Rovněž ale přetrvává názor, že takový člověk může být vítaným přínosem, s jinou zkušeností, zdrojem jiného pohledu na složitosti současné doby.

       O osudu této nejposlednější nominace lze slyšet různé dohady. Konzervativci doufají, že kandidátka se ztrapní, v průběhu kádrování neuspěje, justiční výbor ji odmítne. Nebo že Bush si své původní rozhodnutí ještě rozmyslí a nominaci stáhne zpět