Vývozci cizích modelů, budovatelé moderních národů, zakopávají o mnohé překážky, vytvořené předchozí historickou zkušeností. Mají plné ruce práce a nedá se říct, že by se jim zcela výtečně dařila. Ale i částečný pokrok si někdy zaslouží, aby se mu zasalutovalo: například nedávným volbám v Afghánistánu s padesátiprocentní účastí národa čili vyšším procentem, než se někdy dosáhne v dlouho již fungujících západních demokraciích. Přitom Taliban – bývalí vládci se zálibou pro znovuzavedení středověkého pořádku, hrozili smrtí každému, kdo by se opovážil voleb zůčastnit. K urnám se z odříznutých usedlostí bez silnic plahočili vesničané i několik dnů. Afghánistán prozatím stále zůstává  společenstvím převážně analfabetů (70% mužů, 90% žen), jen šest procent národa má příležitost těšit se z výhod, které umožňuje elektrický proud. Hospodářství země je závislé na vývozu heroinu a dovozu zahraniční pomoci. Taliban za posledních měsíců podnikl rostoucí počet útoků. Tam, kde se podařilo středověké fanatiky potřít, vakuum vyplnili oni tzv. war lords - bývalí lokální vládci, pro něž vize jakési demokracie určitě není kýženou prioritou.

       I v daleko míň primitivním Iráku ledacos se nedaří. Denně dochází k třeskutým událostem, na tržišti vylétají do vzduchu roztrhaná těla zejména civilistů převážně šiítské verze islámu, onoho náboženství, tolik zdůrazňujícího svou příkladně mírovou prapodstatu. Ke krvavé iniciativě se zejména hlásí jordánský fundamentalista Zarqawi, pokládaný za nejdůkladnějšího učedníka a vykonavatele tužeb mesiáše bin Ladina, dlícího někde v neznámé jeskyni.

       Zarqawi vyhlásil válku všem Šiítům, této většině iráckého národa, v němž v minulosti – tedy i za Saddama Husseina - dominovala menšina Sunnitů, vyznavačů poněkud odlišné interpretace této tolik mírumilovné víry. Teď se tedy vraždí, jak před tím činil Saddam, jemuž se podařilo zlikvidovat odhadovaný počet 300.000 životů v muslimských řadách, patrně dosavadní rekord. Veřejné mínění ve světě se ale příliš nepohoršovalo, pramálo jsme se o takové nevoli dočítali. Zarqawi v nynější své řeznické roli je pominutelná maličkost, nepříjemnost, v porovnání se satanským počínáním amerických imperialistů, kteří do Iráku přece vtrhli, aby ukradli ropu. Nebýt jich, Saddam mohl pokračovat ve svém vládnutí, jakkoliv málo osvíceném, a Zarqawi se nemusel vůbec obtěžovat.

       Téměř surrealisticky zapůsobil nedávný záznam britské televize se záběry z Bagdádu, z probíhajícího nikoliv krveprolití, ale prvního filmového festivalu s promítáním výtvorů místní produkce. Sice žádná ohromující umělecká velkolepost, za níž by se udělovalo mnoho Oscarů, ale přece jen výkon přímo k nevíře pro konzumenta zpráv, prezentovaných zahraničními médii. (Globální sdělovací prostředky nesdělují mnohá příznivá fakta, například: v Iráku vysílá 10 televizních a 75 rozhlasových stanic, vychází 180 novin, funguje 20 univerzit, svá diplomatická zastupitelství otevřelo 47 států.)

       V Iráku ovšem nadále vázne budování pilířů jakési demokracie, na paty se tam hodně lepí ony zvyklosti z dřívějších časů. Poučnou ilustraci například poskytl významný americký žurnalista Thomas L.Friedman ve své reportáži, poslané z velitelství obnovovaného iráckého námořnictva v přístavu Umm Qasr (The New York Times, 30.9.2005). Z Kuvajtu dorazil do jižního, převážně šiítského, Iráku, kde fungují britské vojenské jednotky. I tam hrozí nebezpečí, že občasný sebevražedný útočník se odpálí, či nastražená nálož exploduje signálem z mobilního telefonu. Poté co koaliční jednotky začaly uplatňovat tzv.jamming devices tyto signály neutralizovat, povstalci přešli k usmrcování zařízením, kterým si v domovech na dálku otevíráme garáže. Jednoduché a účinné.

       Britové tam mají na starost výcvik jednoho tisíce iráckých námořníků, podílet se na veledůležitém úkolu: v onom přístavu se totiž do tankerů den co den pumpuje milion barelů ropy, převážného zdroje (90%) GDP – Gross Domestic Product, celonárodního hospodářského výkonu. Do téhož přístavu dorazí padesát lodí měsíčně se zásobami požadovaného zboží – od ledniček po mikrotrouby. Před třemi lety nikdo z důstojníků neměl mobilní telefon. Teď ho má každý.

       Jenže tempo pokroku je hodně nestejné, seznamuje nás Friedman. Jednotka mužstva se rozhodla po obědě zalehnout a pominout odpolední výcvik za příliš velkého horka. Přetrvává sklon řešit prohřešky původními metodami svrženého režimu – například zahrabáním provinilce po krk do rozžhaveného pouštního písku.

       Na nejvyšší velitelských místech je několik vynikajících jedinců, ale značně chybí schopné kádry v nižších důstojnických rolích (middle-management). Největším problémem je neschopnost, neochota k vlastnímu rozhodování, převzít na sebe odpovědnost – neblahé to dědictví třiceti let Saddamovy tyranie, kdy i za banální provinění hrozil krutý trest. Taková zkušenost ovšem vedla ke snaze přesouvat odpovědnost za to které rozhodnutí k vyšší až nejvyšší instanci. Nebo aspoň předpokládat, že problém se sám od sebe vyřeší, břemeno přestane být břemenem. Tak či onak, v diktatuře ať už islámského nebo komunistického typu,  v jakékoliv verzi totality, v níž vyšší moc škrtí jedince, jeho iniciativa nikdy nekvete, její ochotě a schopnosti se nedaří.

       Nepřehlédnutelnou paralelu lze zaznamenat při porovnání generačních změn a posunu tím správným směrem. Že ta nastupující mladá generace, ať už irácká či post-komunistická není traumatizovaná, handicapovaná neblahou zkušeností. Otevírají se světu, zvládají angličtinu, iniciativa už v nich nevyvolává děs.

       V případě obnovované irácké armády, notnou brzdou potřebných změn je ta zcela nejvyšší hierarchie na ministerstvu obrany v Bagdádu, prokazující buď svou neschopnost či nedostatek dobré vůle. Odmítá povyšovat mladé, schopné, talentované důstojníky. Veškeré námořnictvo, ať pilné či lelkující, už delší dobu nedostává žádný plat.

       V porovnání s českým stavem věcí,  takto neblaze se české armádě, byť bez námořnictva, nikdy nevedlo.