Na rozdíl od jiných Čechů jsem odolal přestěhování jižním směrem na Floridu pod ševelící palmy, k šumícímu oceánu. Sice scenérie lahodná, teploučko, nehrozí tam sněhové vánice, ovšem každoročně se dostaví nějaké to hurikánové neštěstí. Loňského roku 2004 se tak stalo čtyřikrát. V roce 1992 hurikán jménem Andrew (pojmenování je to abecední, v pořadí, v němž se dostaví) vyzmizíkoval celičké město na jižním konci Floridy tak dokonale, že z něj nezbyl kámen na kameni, tříska na třístce. Smeteno, vichrem pídícím rychlostí 250 kilometrů za hodinu, rozprášeno k nenalezení. Původní adresa sto tisíci obyvatel přestala existovat, tolik přibylo náhlých bezdomovců.

       Intenzita větrů se měří na škále Saffir – Simpson, od stupně 1 až po maximální 5. Letošní zkázonosná Katrina, zasáhnuvší sousední státy, se přivalila a vytvořila vodní hráz o výši osmi metrů. V New Orleans, půlmilionové metropoli, osmdesát procent budov se ocitlo pod vodou, silnice zatopeny na stovky mil, zasažená oblast je velikosti Velké Británie. Rovněž nelze dosud vyčíslit ztráty v ropném průmyslu: však víc než 4.000 ropných věží v mexickém zálivu poblíž tohoto pobřeží produkuje čtvrtinu všech pohonných hmot Ameriky.

       Situaci zkomplikoval nezáviděníhodný unikát, že totiž New Orleans svou větší částí leží níž, než okolní vody. „Největší přírodní katastrofa v historii země. Můžeme se stát svědky doslovného zániku jednoho z velkých měst světa,“ vyjádřily The New York Times, (4.9.2005,WK 1) a dodaly, že „počáteční neschopnost vlády místní a celonárodní účinně zareagovat, naše nemohoucnost a vztek nad průběhem událostí, a co nejhorší,  spěšný skluz do chaosu.“ Město na americké poměry historické, tato kolébka jazzu, s převážně horkým vlhkým klimatem, unikátní atmosférou a tradicí hanebné samosprávy, bující korupce, nepotismu a rekordně vysoké kriminality. Dost pravidelně tamější politici putují do vězení. Současným primátorem je: C.Ray Nagin, černoch z nuzných poměrů.

       V porovnání s jinými americkými centry je New Orleans netypický též svým rasovým složením. Černoši – v národě menšina jen třináctiprocentní, - tam tvoří dvoutřetinovou většinu. Celonárodně, devět procent obyvatelstva žije v chudobě, kdežto v New Orleans je je jich víc než trojnásobně (28%) a postihuje naprostou většinu (84%) tamějších černochů.

       V neděli 28.srpna starosta Nagin nařídil povinnou evakuaci – poprvé něco takového v historii města. Příkazu se podřídilo odhadem 80 procent obyvatel. Auto ale nemělo 35% černochů a 15% bělochů.. Potřebná komunikace začala váznout, magistrát nevyužil 400 parkujících školních autobusů, nereagoval na nabídku vlaků k transportu z ohrožené oblasti. Deset tisíc lidí našlo přístřeší v Superdomu, sportovní aréně značného rozsahu. Posléze se v ní počet uprchlíků zdvojnásobil a příspěl k podmínkám k nesnesení. Nedostatek vody a jídla, v aréně zhasl elektrický proud, přestala fungovat klimatizace a zločinci se ve tmě dali do práce. Hodně krádeží a neméně znásilňování.. Kriminální choutky se začaly bohatě uplatňovast v ulicích, televizní kamery zaznamenávaly a diváci domácí i zahraniční se seznamovali s divočinou. Policie nejen že nezasahovala, ale mnohde se též podílela na loupení. „Policie je s námi!“ jásal lačný dav. Rabování ve velkém a každá tam pokožka snědá.

       Politicky korektní vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. The New York Times v úvodníku zdůrazňovaly utrpení čenošských obětí zločinu v Superdomu, s implicitním obviněním většinové společnosti z rasismu, aniž by stálo za relevantní poznamenat, že tito zločinci, ubližující černošským obětem, byli jejich rasoví soukmenovci. Hladoví a žízniví jistěže potřebují najíst a napít, avšak nadále by měl platit rozdíl mezi potřebou mléka pro kojence a vyrabováním obchodu s alkoholem. V televizi jsme sledovali záběry o rabování obchodů, kde naprosto nic by nebylo snědku. Kdosi upozornil na užitečný precedent ze San Franciska po tamějším zemětřesení v roce 1907, kdy starosta vydal příkaz každého rabujícího zastřelit.

       Kde začíná a končí jurisdikce města, státu a federace? Nepočítám se mezi ty, kteří by tomu dostatečně rozuměli. Například  tzv.National Guard, na rozdíl od regulérních armádních jednotek je pod komandem jak federálním, tak jednotlivých států, pověřených zasáhnout v případě přírodních katastrof a mimořádného stavu z jiných důvodů. Prezident Jimmy Carter zřídil organizaci s písmeny FEMA (Federal Emergency Management Agency), jejíž původní prioritou byla koordinace, spíš zaměřená na terorismus než na přírodní katastrofy. Národní garda může zasáhnout pouze se souhlasem guvernéra toho kterého státu.

       Ještě přírodní živly nepolevily, když začalo ono předpokládané vzájemné obviňování, kdo že zpackal co. Primátor Nagin obvinil federální složky z pomalých reakcí, že nedodaly Národní gardu obnovit pořádek. Proč tedy už neobnovovali místní policajti, místo aby někteří ze služby dezertovali nebo dokonce se také podíleli na rabování? Dodávky s pomocí přece nemohly dorazit po silnicích přes hurikánem smetené mosty.

       Bush v roli prezidenta je oslaben. Neočekávané výdaje značně snižují pravděpodobnost úspěchu jeho zamýšlených zákonodárných iniciativ, zejména v oblasti sociálního zaopatření a snížení daňového břemena. Převládá názor, že FEMA tentokrát selhala. Kritici samozřejmě míří prstem k Iráku, odčerpávajícího spoustu zdrojů, energie, pozornosti. Jestliže se vojáci musejí potýkat s povstalci v Bagdádu, nemohou současně zvládnout lupiče v Orleánsu.

       Dva týdny po katastrofě, George W.Bush promluvil k národu. Zabýval se třemi tématy. Jednak přiznal odpovědnost federální vlády za svá přemnohá pochybení vypořádat se s tak destruktivní událostí, jednak mluvil o chudobě, jejích kořenech v historii rasové diskriminace. A za třetí, předložil plán, prozatím ve stadiu pouhého záměru, o obnově, rekonstrukci. V rozsahu jednoho z největších v historii světa. Prozatím odhadovaná výše účtu za odstranění škod již dosahuje 200 miliard dolarů a třeba to bude i dražší špás než válečné tažení v Iráku.

       Když tedy sečteme: zásah veřejné moci zvládnout úkol tak mamutího rozsahu selhal na všech stupních jurisdikce. Tuze se ozvali tzv.profesionální černoši, kteří přispěchají ke každému incidentu se standardním obviňováním z rasismu, bez ohledu na okolnosti případu. Všudypřítomný velebníček Jesse Jackson tentokrát přirovnal úděl černochů k podpalubí otrokářské lodi, přivážející oběti z afrického ráje do amerického pekla.

       Kateřina ovšem nediskriminovala, devastovala oblasti s obyvatelstvem jakékoliv rasy.. Zničila čtyři okresy (parish) v Louisianě a tři okresy v Mississippi s většinou bělošského obyvatelstva. Během několika dnů po hurikánu, tento údajně tolik rasistický národ mezi sebou vybral víc než 800 milionů dolarů – určitě světový rekord v dějinách filantropie, spolu s horami dodávek jídla, šactva, léčiv, hraček, všeho možného. Údajní rasisté poskytli ve svých domovech ubytování mnoha tisícům cizinců bez přístřeší. Rád se nechám poučit informací, kde jinde ve světě kdy došlo k takovému úkazu, bez ohledu na odstín pokožky.

       Kde potom máme najít vysvětlení stavu, že došlo i k palbě na zachránce, pokusům sestřelit helikoptéry, které přispěchaly na pomoc? Gangy zločinců se zmocnily ulice, kde zásluhou hurikánu zaniklo jakékoli zdání veřejného pořádku. Vznikla příležitost vybíjet svou nenávist a případně i násilím vyřizovat osobní účty. V této situaci destruktivní, iracionální anarchie, slastného nabytí moci, žádná nabízená ruka nebyla vítána, do cesty se připletnuvší dobrovolník s pomocí se tak stal nepřítelem.

       Bush ve své řeči 15.září přednesl program o rekonstrukci, zvelebení, chudoby vymýcení – čímž  se dopouští další ironie: Z jeho někdejších posměšků o tzv.nation building – „budování národů“  došlo pak k právě takovému, tuze komplikovanému a nákladnému počínání v Iráku, a teď z principu Republikánů o žádoucnosti co nejmenšího rozsahu vládnutí a zásahu do života občanů, se vláda míní pustit do obrovského projektu, dosud bez precedentu.

       S výjimkou Bushových zarputilých nepřátel, automaticky předem odmítajících jakoukoli jeho iniciativu, většina veřejnosti tento krok vítá, ale s řadou otazníků. Milion lidí ztratilo přístřeší a ne každý bude dychtit po návratu do původního místa spouště. Ne každý podnikatel se požene znovu podnikat tam, kde byl nejen vyplaven, ale i oloupen. Prozatímní průzkum zjistil, že čtvrt milionu evakuovaných z New Orleansu čili polovina původního počtu obyvatel o návratu vůbec neuvažuje. Vyskytla se i doporučení New Orleans vůbec neobnovovat a vystavět si ho někde jinde na příznivější adrese.

       Naděje na obnovu, jaké lze vůbec předvídat plusy? Některé protržené hráze, i stometrů dlouhé, se již podařilo zcelit. Příslušníci vojenských sil v Iráku, pokud pocházejí z Katrinou postižených států, se teď budou předčasně vracet domů. Naše domácí starosti se staly prioritou, ubylo zpráv z Iráku, jakoby najednou vůbec nebyl.

       Pár dní po Katrině se dostavila další pohroma s jménem Rita. Ta naštěstí nezpůsobila takovou spoušť. V oněch zasažených oblastech Texasu místní orgány správní a policejní nebyly v tak žalostníém stavu jako v Louisianě. Rovněž federální FEMA si tentokrát počínala efektivněji. Navíc, na rozdíl od většiny států, v Texasu je občan oprávněn rabujícího vetřelce zastřelit. I takové opatření prospívá k tlumení ilegálních zálusků.

       Naprostá většina veřejnosti včetně její politické reprezentace na celičké škále ideologického spektra vyslovuje své oprávněné starosti, jak bude takový megaprogram financován, jak ještě hrůzněji poroste rozpočtový schodek a jak dlouho se může udržet stav, kdy země nejmocnější zůstane i tou nejzadluženější.

       Rekonstrukce se odhaduje na aspoň tři roky. Možná jich bude víc, než se dostaví další hurikány či neštěstí jiného druhu.

       Čili, milí Češi, klimaticky, meteorologicky zvýhodnění, jste na tom líp, oceňujte blaho svého vesměs poklidného klimatu.