Pro českého zájemce přestala být Dominikánská republika neznámou tečkou ve vzdáleném moři. Dočítám se o nynějším čilém turistickém ruchu, aniž bych si ale troufl odhadovat, kolik návštěvníků opouští tu kterou předplacenou enklávu u ševelících palem, hebkého písku a mořských vln, aby též vlezli do domorodci napěchovaných autobusů a rozjeli se porozhlédnout po kraji. Tak by získali vesměs neveselý, leč autentický dojem z končin Třetího světa s jeho zašlostí, zanedbaností, bídou, málo příležitostmi být zaměstnán, k přílišné námaze ve vlhkých tropech motivován. A plno člověčiny kolem dokola: v hlavním městě Santo Domingo je jich přes dva miliony  - každý čtvrtý obyvatel státu.

       Pro čtenáře, kteří tam dosud nebyli: v Karibiku tento ostrov Hispaniola je po Kubě ten zcela největší, rozsahem se téměř rovná České republice. Dominikánské republice patří dvě třetiny – hory, úrodné roviny, trošku i pouště. Končiny to nadále převážně zemědělské. Suverenitu, vlastní nezávislý stát, tam získali téměř o sto roků dřív, než my, bývalí poddaní habsburského mocnářství. Španělské nadvlády, nikoliv však řeči, se zbavili v roce 1821. Většina domorodců je rasově pomíchaná, s náboženskou vírou téměř kompletně katolickou a s tradicí pramálo kvalitního panování. Diktátor generál Rafael Leonidas Trujillo dominoval třicet let, až do svého zavraždění v roce 1961. Svého čtyřletého vnoučka povýšil na admirála, ale za druhé světové války poskytl azyl politickým utečencům před Hitlerem, jež USA odmítly přijmout. (O půl století později došlo k opakování takové vstřícnosti pro zájemce z Hongkongu – za peníze, ovšem.)

       Ostrov Hispaniolu sdílí s republikou Haiti, jíž patří jeho západní třetina. Jejich společná, přes 300 kilometrů dlouhá hranice je občas uzavřená a aspoň donedávna tam neexistovala ani jedna pořádná, obě strany spojující silnice. Šedesát let nedošlo k vzájemné návštěvě nejvyšších potentátů. (Naposledy tak učinil Trujillo v roce 1936.)

       Jestliže českého návštěvníka Dominikánské republiky, když ne šokuje tak aspoň zkruší tamější bída, z pohledu Haiťana to je země téměř zaslíbená. Proto tamějším směrem se snaží proniknout ještě větší chudáci. Dochází pak k deportacím desetisíců, k mezivládním nedorozuměním a konfliktům. Uniknuvší běženci přežívají v podmínkách surového vykořisťování na plantážích. Málo se o tom ví a píše, skoro nikdo se nezajímá. Zúčastnil jsem se příslušného semináře a po přednášce experta jsem jen zíral nad rozsahem tamějších krutostí.

       Týž ostrov a hodně odlišní lidé s jinou historií, kulturou a řečí. Na rozdíl od ostatních karibských ostrovů, kde domorodci za své přijali přivezené jazyky kolonizátorů z Evropy – angličtinu, francouzštinu, španělštinu -  Haiťané si vytvořili svou lingua franca, jíž je creole - kreolština, z franštiny odvozená, ale dostatečně odlišná. Porovnal bych to k příbuzeneckému vztahu mezi afrikaans v Jižní Africe a holandštinou. Haiťané se vesměs mají za katolíky, ale jejich víra je notně promíchaná s voodoo, magií a čarodějnictvím afrického původu.

       V západní hemisféře svou nezávislost jako první vydobyli osadníci na severu kontinentu a tak vznikly Spojené státy americké. A druhé místo v tomto úsilí patří právě Haiti, tak tehdy vznikla i jediná nezávislá černošská republika této polokoule. S obyvatelstvem z 95 procent afrického původu a též s rekordním množstvím analfabetů a s nezaměstnaností většiny národa, si udržuje neblahý primát země té nejchudší, s nejbídnějším životním standardem, v oblasti od Aljašky až po Antarktidu. (Když jsem sepisoval knížku o Československu let šedesátých, dostal jsem se k údajům, že v roce 1963 světový rekord za zprasené hospodaření získali Antonín Novotný a Papa Doc Duvalier.)

       Kolumbus hned na své první cestě roku 1492 prohlásil Hispaniolu za majetek španělského království. Během jednoho století se Španělům povedla genocida zlikvidováním původního indiánského obyvatelstva, jež na zakládaných plantážích nahradili z Afriky importovaní otroci. Koncem sedmnáctého století se Španělé dohodli s Francouzi o rozdělení ostrova a jeho západní část se dostala pod galskou jurisdikci. Francouzští usedlíci, čile obcující s nedobrovolnými africkými přistěhovalci, tak odstartovali vznik kreolské rasy, jež se posléze stala vládnoucí elitou.

       Kruté vykořisťování v zámoří, načež  v Paříži roku 1789 došlo k revoluci. Dva roky poté zaduněly voodoo bubny v Haiti, otroci se vzbouřili, zapalovali plantáže a mordovali plantážníky. Následovaly kontrarepresálie, všelijaké komplikace, ale též zrušení otroctví v roce 1793. Po dvanácti letech bojů a přemožení Napoleonových vojáků vznikla první černošská republika na světě s jménem Haiti („Speciální krása“). Vznikli lokální Bonapartové, vraždy stíhaly jiné proradnosti a demokracii se tam nedařilo nikdy. Jako značně mimořádný megaloman se vyznamenal generál Henri Christophe, vytvářející v divočině hrady a zámky včetně kopie Sans Souci, velepaláce pruského krále Bedřicha II. Jednoho pochlebníka povýšil na Vévodu z Marmelády. U Cap-Haitien poručil budovat supertvrz La Citadelle, kilometr nad mořem, zdi o síle čtyř metrů. Dvě stě tisíc bývalých otroků se plahočilo do oné výše táhnout kanony, ochránit se tak před Napoleonem, který se nikdy neobtěžovat do Karibiku zavítat. Vládce Christophe ukončil svůj život vpálením stříbrné kule do své hlavy, překypující bizárními iniciativami.

       Demokratické harmonii se nedařilo ani ve dvacátém století. Po dvě desetiletí (1915-1936) se tam o jakýsi pořádek starali američtí okupanti. Na domácí scéně převládala nevraživost až nenávist černošské většiny vůči kreolské elitě vládců. Těm ale dominantní postavení skončilo volbami v roce 1957, kdy se k moci dostal stoprocentní černoch Francois Duvalier, původním povoláním lékař, proto zvaný „Papa Doc.“ Z fotografií dělal dojem zlověstného antracitového chrousta.  Rychle zavedl pořádnou diktaturu, jejíž oprávněnou hrůzu naháněli estébáčtí lotři organizace jménem Tonton Macoutes, a vyhlásil se prezidentem na doživotí. To se mu naplnilo v roce 1971. Žezlo po něm převzal jeho přitloustlý syn Jean-Claude Duvalier, méně krutý, ale neméně lakotný, rovněž příznivec značné korupce. Časem došlo k předvídaným nepokojům, násilí v ulicích, až pak v lednu 1986, pod tlakem USA a Francie, americké letadlo ho spolu s početnými členy jeho hamiždné rodiny odtransportovalo na lahodnou Riviéru, kde se pak pustil do úspěšného utrácení nakradených milionů peněz.

-   -   -        Než se tak stalo, neodolal jsem se tam podívat a obhlédnout situaci, jíž byl inspirován Graham Greene při psaní svého thrilleru The Comedians. Očenichat tamější společenství s vlastní, autentickou kulturou, řečí a též s pověstí talentovanýcvh výtvarných kumštýřů. Přitom, měřeno-li americkým metrem, je to svět téměř za rohem, z New Yorku pouhé tři hodiny letu.

       Objevily se obrysy ostrova, vidět byl vyprahlý terén, vůbec nic zeleného, žírného. Na letišti hlavního města Port-au-Prince velký nával lidí a u toho chaos, jak v zemích Třetího světa bývá. Odvoz do města mě ujistil v přesvědčení, že tam si auto, bylo-li by vůbec k mání, určitě nepronajmu. Kličkovat mezi davy,  zvířaty, všelijakými povozy na silnicích bídné kvality a bez ukazatelů, kde co kam vede. Pouze na některých hlavních ulicích visel na kandelábru kus rezavého plechu s někdejší, nyní již nečitelnou informací. Za metropolí se cesty nezřídka měnily ve stezky či zcela ustaly. Bažil jsem po mapě ostrova a nebyla k sehnání ani na hlavním turistickém úřadě. (Pořádnou mapu jsem před tím rovněž nesehnal v Izraeli – důvody bezpečnostní, tak jsem slyšel.)

       S manželkou a potomkem jsme se usídlili v docela moderních prostorách a pustili se do pěší inspekce města. Měnu tam tehdy měli a třeba ještě mají dvojí – místní gourde a americké dolary. Leckdo se s námi snažil dát do řeči, cosi nabízet, prodávat, ale činilo se tak bez agresivíty, jaké je návštěvník vystaven třeba v Kahíře. Míjíme pár vytesaných státníků na kobylkách, došli jsme k mauzoleu Papa Doca Duvaliera.. Pietní místo dělalo jednoznačně ponurý až zlověstný dojem: komíny do modra, na způsob dětské malovánky pekla. Jakoby komíny pekelných pecí a též koncentráčnických krematorií.

       Veseleji se prezentovala velitelství police veřejné i tajné, tamější Lubjanka a kachlíkárna, se zdivem kanárkovitě žlutým. Prezidentský palác byl bělejší než washingtonský White House. Za hradbou nás strážní vojáci docela vlídně pozdravili. Žádná tedy britká strnulost v medvědích čepicích, jejíž nositele lze šimrat a přece se nepohnou. Zaznamenávám skuliny v terénu, z nichž trčily hlavně zbraní. Kulometná hnízda pod trávou, na níž se pásly a zvuk vydávaly středoevropsky vypadající husy.

       Po návratu do New Yorku jsem kontaktoval dopisovatele předních švýcarských novin a též kamaráda ještě z našich pražských studií, který se v končinách západní hemisféry předobře vyznal. Tuze se divil této změně k lepšímu: donedávna bylo pouhé přiblížení k prezidentskému pozemku přísně zakázáno a na zahradě vládce parkoval kanóny a tanky.

       Haiti se tradičně vyhýbalo regionální spolupráci a ekonomické integraci. Za areálem již chátrajících novostaveb jsem dopochodoval k audienci u důležitého ministra. Lichotil jsem mu zmínkou o odlivu teroru, vyprázdňování mučíren, a přeptával se na palčivé neduhy doby. Ministr se rozpovídal o ekonomii, jmenovitě o starostech s nedostatkem zahraničních investic. Je třeba zdrojů, aby se mohlo budovat a lid byl zaměstnatelný. Jenže do takového klimatu, zejména politicky nepříznivého, se racionální investor nepohrne. V té době se do USA vyvážely zejména baseballové pálky a vlastní krev pro potřebu nemocnic. (Po výpuku pohromy AIDS a zjištění HIV v dodávkách krve z  Haiti, došlo k jejich absolutnímu zákazu. Na našich campusech povstali politicky korektní idioti, protestující proti takové prý rasistické diskriminaci.)

       Usedneme v kavárničce, servírováno je cokoliv – dávka rumu za pouhých dvacet amerických haléřů. Vynikající rum Barbancourt v mnoha variantách. Zalíbila se mi příchut kokosová natolik, že jsme podnikli celodenní výpravu do kraje, neznámit se s výrobnou tak znamenitého moku.

       Oněch pár turistů v městě volilo taxi, my jsme lezli do občas se vyskytujících autobusů. Výlet od mořské hladiny a tristního mraveniště v metropoli do kopců na dýchatelnější vzduch, tam kde sesazená kreolská elita měla svá sídla. Pokračovali jsme pěšmo, nahlédli do několika galerií, porozprávěli se sdílným  knězem, přidala se k nám místní mládež, nemající potíže s angličtinou. Národ spolu mluví kreolsky, vyučujícím jazykem je ale franština, případně i angličtina. Ptám se po jejich ambicích, přáních do života. Odjezd z ostrova, samozřejmě. Když ne do Ameriky, tak zejména do Montrealu, kde franština kraluje.

       Jakoby každý Haiťan maloval či aspoň usiloval něco takového prodávat. Ultrabarevné výtvory, sem tam primitivismus, na mysl přijde Henri Rousseau, plno šmejdu samozřejmě, ale s trpělivostí lze za pakatel získat hodnotné práce. Lze je i najít na proslulém tzv.Iron Market, kde je k mání od všeho – metrové malby v oleji jakož i burské oříšky a podprsenky. Hodně hlomozu u toho, rovněž s nebezpečím být zavalen a usápán chtivými prodavači. (Proč ten celý tržní blok s mohamedánskými minarety tam v Karibiku? Design byl dílem proslulého M.Gustava Eiffela a měl být dodán do jižní Asie, končin nynějšího Pakistánu. V Paříži se ale spletli a poslali na tuto adresu.) Prodává se též láska žen barvy kávy s různým přidáním mléka.

       Přítel mi doporučil neopominout restauraci, rovněž pojmenovanou Sans Souci, a představit se paní majitelce, vídeňské uprchlici před Hitlerem. Provdala se za místního Kreola a podařilo se jí na takové adrese realizovat nepravděpodobnou kombinaci elegance z dávného světa a časů, vše umocněno tropickým prostředím, dary přírody, jež Vídeň vskutku nemůže poskytnout. V pozadí nevtíravá hudba a o něco hlasitější zvuky přírody, kolem se pohybovaly elegatně odění služebníci. Předpokládám, že i sem docházíval Graham Greene za inspirací.

       Za tmy kráčíme několik uličních bloků zpět k hotelu a ani nás nenapadne se bát. Z chudého lidu věru nešel strach. To bylo tehdy. Teď už delší dobu bych takovou pošetilost doporučoval pouze zájemcům o sebevraždu.

-   -   -        Anti-Duvalierovští oficíři převzali vládu, aniž by se jim podařilo prosadit aspoň zdání stability. O chaos se hodně přičinili příslušníci rozpuštěné organizace Tonton Macoutes, oni estébáčtí vyděrači a mordýři.

       V prosince 1990 se konaly volby, které s obrovskou převahou (67%) vyhrál ze země posléze vyhnaný a z církve vyobcovaný katolický kněz, snad Jezuita, Jean-Betrand Aristide, podporovaný zejména chudinou. Během jednoho roku (září 1991) došlo ke krvavému převratu, který vedl nejvyšší velitel vojáků Raoul Cedras. Západ vyhlásil sankce za účelem přivézt zpátky Aristida.

       Pak to bylo značně komplikované,  objevila se jména všelijakých kandidátů jako například René Theodore, generální to tajemník strany se zkratkou PUCH (Sjednocená strana haitských komunistů), probíhala mnohá jednání v OSN a Washingtonu. V roce 1993 došlo k vyhlášení amnestie pro pučisty, Clinton poslal flotilu šesti válečných lodí, OSN a USA se podílely na vyslaných vojenských jednotkách půl na půl. Generál Cedras rezignoval, odebral se do exilu a Aristide se vrátil domů. Za pobytu v exilu páter vyklouz se nejen oženil, ale i přivykl velkopanským manýrům, s nároky a opakovanými stížnostmi, že se s ním nezachází dost luxusně. Na domácí půdě rovněž nedošlo k harmonii, prezident se značně svářil s ministerským předsedou a členy kabinetu - v porovnání je vztah Klause s Paroubkem příkladem rajské pohody.. Aristide byl v roce 2004 znovu ze země vypuzen a azyl vyhledal nikoliv v USA, ale v Jižní Africe.

       Haiti, země nejen rekordně chudobná, se již řadu let zmítá v chaotické situaci, kde dominuje násilí a stát de facto odumřel. Zahraniční lékaři tam otevřeli kliniku, na níž letos (dle The New York Times, 29.8.2005) již ošetřili víc než tisíc pacientů se střelnými ranami – následky to vzájemných iniciativ mezi gangy. Duvalier měl své Tonton Macoutes, Aristide si pořídil tzv.Chimeres, jimž jdou po krku tzv.Attaches. A ti všichni vzájemně terorizují své spoluobčany. Na fotbalovém turnaji v bývalém slumu Martissant, zvelebeném na úroveň ukázkové obce, došlo k nedávnému (srpen 2005) zabití dvaceti diváků..Usmrtil je, mačetami na kusy rozsekal, konkurenční gang za pasivní přítomnosti policie. Bel Air je nejenom jméno nejluxusnější enklávy kalifornských Beverly Hills,ale také velká část nejubožejších haitských slumů jménem Cité  Soleil, domova několik set tisíc lidí, bez kanalizace a s horami páchnouích odpadků. Tam se konají bitky s mezinárodními jednotkami OSN, které se tam občas odváží objevit v nejprůstřelných vestách a pancéřových vozech.

       Situace se v blízké budoucnosti určitě nezlepší. V listopadu 2005 budou totiž volby, zejména obyvatele slumů baží po návratu vypuzeného Aristida, intenzita vzájemného nepřátelství a zoufalství neutuchá a nikdo nikde neví, jak to všechno vyřešit.

       Takže nepřekvapuje, že české turistické kanceláře posílají své klienty na opačný konec tohoto ostrova. Pokud by někdo lákal k výpravě opačným směrem, nechť je preventivně odexpedován buď do Bohnic nebo přímo na Pankrác.