Ještě se zcela nepodařilo odstranit škody, napáchané loňským hurikánem Ivanem, momentálně v Severní Karolině hodně neplechy činí hurikán Ophelia, zatímco aby se Američané vypořádávali s následkem Katriny, největším to přírodním neštěstím v historii země. Islámští fundamentalisté již oznámili, že Alláh byl tuze potěšen způsobenou zkázou, na níž se aktivně či jen pasivně podílel – informace se různí. Někteří naši evropští spojenci katastrofu vysvětlili Bushovým nezájmem o ekologii, jeho neochotou podepsat Kyoto Protokol (též nepodepsaný jeho předchůdci a rovněž představiteli jiných států), válkou v Iráku a ovšem i rasismem, přece neznámým na barvoslepém kontinentě, kolébce civilizace.

       Ve čtvrtek 15.září, dva týdny po katastrofě, George W.Bush po setmění v polozatopené metropoli promluvil k národu ve všech jeho časových zonách.  Zabýval se třemi tématy. Jednak přiznal odpovědnost federální vlády za svá přemnohá pochybení vypořádat se s tak destruktivní událostí, jednak mluvil o chudobě, jejích kořenech v historii rasové diskriminace. A za třetí, předložil plán, prozatím ve stadiu pouhého záměru, o obnově, rekonstrukci v rozsahu jednoho z největších v historii světa. Však došlo k důkladnému poničení oblasti velikosti Velké Británie, kde statisíce obyvatel přišly o svá přístřeší. Prozatím odhadovaná výše účtu za odstranění škod se pohybuje kolem 200 miliard dolarů a třeba to bude i dražší špás než válečné tažení v Iráku.

       Řeč ovšem udělala dojem různý. Známý komentátor Dick Morris si ji nemohl dost vynachválit, jiní komentátoři (například Tucker Carlson) se o výkonu vyjádřili jako o guilt-ridden speech,  něco co vbrzku vyšumí do zapomnění. Velmi vlivné The New York Times, jejichž pozitivní hodnocení prezidenta je porovnatelné s velmi vzácnými dávkami šafránu, ho tentokrát pochválily.

       Podívejme se na ona tři témata, jedno za druhým. FEMA (Federal Emergency Management Agency) si zdatně počínala při loňském dopadu čtyř hurikánů na Floridě, ale tentokrát rozsah katastrofy vedl ke kolapsu potřebné koordinace a komunikace. Třeba se stalo, že deset autobusů se z Washingtonu vydalo na cestu téměř dva tisíce kilometrů dlouhou, vyzvednout v Novém Orleánsu určenou kvotu vyplavených občanů.. Ty ale v téže době do Washingtonu odtransportovalo speciální letadlo a oněch deset autobusů se pak vracelo s všeho všudy jedním pasažérem. FEMA vypravila značné množství nákladních vozů s ledem, tolik potřebném tam na žhavém zaplaveném jihu bez elektřiny. Z různých končin ale přijelo tolik vozidel, že nebylo kde náklad složit a tak tedy putoval zpět, na různá místa, dokonce i do státu Idaho, vzdáleného ne stovky, ale tisíce kilometrů..

       Takové zbytečné zmatky násobily nesmysly jiného druhu. Například přijela výprava požárníků ze státu Indiana a na zastávce v Atlantě se dozvěděli, že nesmí pokračovat v cestě, dokud se nezúčastní několikahodinového školení o sexual harassment, tak jak celonárodně prosadily pokrokové feministky. (Týž pokrok se podařilo prosadit i ve výzvědných službách. Špion Robert Bauer ve své nedávno vydané knize píše o svých zkušenostech v terénu ve střední Asii.Tam na požadavek poslat mu člověka, schopného se domluvit v Afghánistánu, centrála CIA v Langley vyšla vstříc nabídkou zaslání čtyřčlenné skupiny expertů v oboru sexuálního harašení.)

       Byrokracie na nižší než federální úrovni si nepočínala s větší zručností – spíš naopak. V době, kdy ještě před dopadem Katriny zbýval čas k úspěšné evakuaci, C. Ray Nagin, starosta Nového Orleansu, nepoužil 400 žlutých školních autobusů a raději je nechal v záplavách utopit. Město rovněž ignorovalo nabídku železniční společnosti Amtrak poskytnout vlaky k odvozu. Louisianu pramálo krášlí reputace rekordní korupce, jíž přetrumfne všechny ostatní státy, od Floridy až do Aljašku. (Mezi finalisty se zpravila vyskytují státy Massachusetts a New Jersey). Například za posledních pět let Louisiana inkasovala 1,9 miliardy dolarů na potřebnou veřejnou výstavbu (Corps civil works), zdaleka víc než kterýkoliv jiný stát včetně Kalifornie se sedminásobně větším počtem obyvatel. Komise pobírající peníze pro péči a vylepšování hrází, z deseti projektů pro určený účel použila jen dva: těch osm zbylých se utratilo všelijak, též na výstavbu mostů a silnic vedoucích ke kasinům na řece Mississippi. V televizních zprávách, konfrontovaní provinilci reagovali s arogancí, na kterou jsem zvyklý ze záběrů v české televizi.

       Bushovi mnozí vyčítají, že válka v Iráku si vyžádala nasazení jednotek Národní gardy, které pak ovšem nebylo možno poslat na záchranné práce do oblastí postižených nikoliv Al-Kájdou, ale Katerinou. Méně se však zdůrazňuje, že Kathleen Blanco, guvernérka státu Louisiana, odmítla dát federální vládě souhlas, aby Národní garda mohla účinně zasáhnout.

       Když tedy sečteme: zásah veřejné moci zvládnout úkol tak mamutího rozsahu selhal na všech stupních jurisdikce. Se zpožděním se situace lepší, ale stále poskytuje dost příležitosti zejména zahraničním reportérům dokumentovat stav onoho odpudivého amerického barbarství. Pravidelně se tak například tuží londýnská BBC, již delší dobu pozbyvší reputaci své objektivnosti. V dokumentárním snímku kamera zamířila napřed na mrtvolu pod mostem a poté na příslušníka Národní gardy, který právě přijel z daleké Nebrasky, s dotazem, proč že se o mrtvolu nepostará. Dotyčný rozpačitě vysvětluje, že je pověřen jiným úkolem. Reportér jízlivě komentuje a hanebnost amerického charakteru dokumentuje další záběr: vojáci ve člunu, pohyb v zatopených ulicích dům od domu. U toho komentář, že jde o „hunt for people“ - lov, honbu, snahu získat kořist, ač ve skutečnosti šlo o „search for people“ - hledání, pátrání po zbylých tam obyvatelích.

       Obtížně se pak odolává zdůrazňovat premisu „čím jednodušší, tím kýženější a proto pravdivější“: poněvadž většina tam byla černošská, proto bělošská většina Ameriky je nechala hynout. Výtečně tomu ovšem posloužili oni tzv.profesionální černoši, kteří přispěchají ke každému incidentu se standardním obviňováním z rasismu, bez ohledu na okolnosti případu. Všudypřítomný velebníček Jesse Jackson tentokrát přirovnal úděl černochů k podpalubí otrokářské lodi, přivážející oběti z afrického ráje do amerického pekla. Randall Robinson, bývalý nejvyšší funkcionář organizace TransAfrica, napsal v The Huffington Post, že hladem hynouci černoši v New Orleans pojídali mrtvoly, aby mohli nadále přežít v oné Americe, kterou charakterizoval jako „zrůdný podvod“ (monstrous fraud). Když vyzván, aby své nesmysly dokázal, Robinson tedy ono tvrzení o kanibalismu mrzutě odvolal – ale nic jiného. Muzikant (rapper) Kanye West na celonárodní televizní události společnosti NBC zopakoval obvinění, že Bushovi na černoších vůbec nezáleří, že dorazivší Národní garda měla oprávnění je postřílet. Tolik a ještě víc tvrdil Dick Gregory, ještě známější celebrita. Při jiné příležitosti zatratil svou rodnou Ameriku jako ten nejhanebnější, nejvíc zavrženíhodný stát, který kdy existoval. (Jak potom vysvětlit prosperitu a významnou roli značně rostoucího počtu černochů? Sedí v Kongresu, jsou starosty řady největších měst, velí policejním sborům, jsou důstojníky a generály v armádě, též mnohými kapitány průmyslu, lékaři, právníky, vědci na univerzitách:  intelektuálům Thomasu Sowellovi či Walteru Williamsovi dám přednost před veletuctem bělošských kolegů. K tomu poskytují černoši z povolání říznou odpověď. Zpěvák Harry Belafonte například zatracuje Colin Powella, donedávna ministra zahraničních věcí, rovněž  svého spolurodáka původem z Karibiku, jako hitlerovského pohůnka hitlerovského Bushova režimu. Měl by prý nosit swastiku, hakenkreiz. Totéž platí pro Condoleezzu Rice, rodačku z jižanské Alabamy. – V mém porozumění, právě Belafonte, Gregory, Jackson či Robinson jsou ti nejzarputilejší rasisté, pokládající jakékoli vylepšení rasových vztahů za ohrožení oprávněnosti své zášti.) Nepřekvapí však, že ti nejhlasitější prosazovatelé černošských práv nikde nejsou k vidění, že by přiložili vlastní ruku k takovému dílu, že by třeba Jesse Jackson pomáhal dirigovat dopravu v  New Orleansu teď v počátcích jeho zmrtvýchvstání. Rovněž se nedočítám o dobrovolnících z řad černošské organizace NAACP, že by se hrnuli k pomoci po vzoru oněch údajně tolik rasistických členů většinové společnosti.

       V dřívějším článku (NP, 8. 9.05) jsem napsal.“ Černoši – v národě menšina jen třináctiprocentní – v New Orleans tvoří dvoutřetinovou většinu všeho obyvatelstva. Celonárodně devět procent obyvatelstva žije v chudobě, kdežto v New Orleans je jich víc než trojnásobně (28%) a postihuje naprostou většinu (84%) tamějších černochů.“

       Z oněch dvou třetin obyvatelstva (326.000 z celkového počtu 485.000) větší procento černochů v městě uvízlo, jakož i větší počet černochů z města odjel. Kateřina zdevastovala nejen jejich oblast. Rovněž zničila další čtyři okresy (parish) v Louisianě a tři okresy v Mississippi s většinou bělošského obyvatelstva. Tam do přímořského, totálně zničeného města Biloxi se FEMA dostala a začala fungovat teprve 16.září. Během několika dnů po hurikánu, tento údajně tolik rasistický národ mezi sebou vybral víc než 800 milionů dolarů – určitě světový rekord v dějinách filantropie, spolu s horami dodávek jídla, šactva, léčiv, hraček, všeho možného. Údajní rasisté poskytli ve svých domovech ubytování mnoha tisícům cizinců bez přístřeší. Rád se nechám poučit informací, kde jinde ve světě kdy došlo k takovému úkazu, bez ohledu na odstín pokožky.

       Neobešlo se to ale bez disharmonie. Tak například se vyjádřil dobrovolník, který přispěchal na pomoc do centra v Astrodomu v texaském Houstonu. Je to svědectví přistěhovalce, psané v nezcela dokonalé angličtině. Za nejvíce zarážející pokládal chování obdarovávaných a tam o ně pečovaných. Nic neocenili, jen se domáhali, z deseti snad jen jeden se obtěžoval poděkovat. Vše jim dodané pokládali za oprávněný nárok a povinnost ze strany dobrovolných dárců. Když dárci vlekli matrace a požádali o pomoc, ti pečovaní je ignorovali a případně je odmávli s dávkou vulgarit. Kritizovali dodané jídlo, místo sendvičů s šunkou chtěli hamburgery a pizzu.

       „Tihle lidé byli nejen ignorantní, ale arogantní,“ píše onen procitnuvší dobrovolník a pokračuje: „Domáhají se darů tak, jak si oni nadiktují. Jsou sobečtí, arogantní, neocení dobrou vůli. Většina z nich byli parazité žijící ze sociální podpory a my jako idioti tam posluhujeme lidem, kteří vbrzku ukradnou naše auta, budou loupit a znásilňovat, a my budeme nadále financovat vlastní zničení.“ Tolik z e-mailu, získaného ochotou českého našince ze státu  Connecticutu.

       Já u toho nebyl, ale vůbec bych se nedivil nad značnou oprávněností ohodnocení tamějšího stavu věcí. Tento nejmenovaný pozorovatel souhlasí s názorem, že tady máme dvě Ameriky. Jenže kritériem není barva kůže, ale postoj k životu. Jeden národ těch, kteří zde žijí, aby se o sebe zejména sami postarali, své děti vychovali, poskytli jim co nejlepší vzdělání a podmínky si v životě co nejvíc polepšit. A s touto většinou aby pak koexistovalo nikoliv zanedbatelné množství tvorů pasivních, parazitujících, neužitečných, nezaměstnaných a nezaměstanatelných. A vždy s prstem namířeným ke státu – ten ať se postará.  Paralela s rozdílností těchto dvou světů rozličných mentalit napadne člověka, poněkud obeznámeného se situací v České republice, při porovnání ambic rodin tam teprve od nedávna žijících Vietnamců a rodin spoluobčanů už z dávné minulosti, jimž se dřív nemuselo říkat Romové.

       Onen „zákon o nezamýšlených důsledcích“ (law o unintended consequences) – se již o to v mnohém zasloužil. Osvícený program The Great Society s nejlepšími úmysly prezidenta L.B.Johnsona přece kromě jiného způsobil, že z původního počtu deseti procent nemanželských dětí v černošských rodinách je jich teď naprostá většina – sedmdesát, možná že už osmdesát procent. A není se co divit: proč se obtěžovat s vdavkami, když se s rodičkou ožení stát a bude ji permanentně živit.

       Vytopení obyvatelé jakékoliv rasy či socio-ekonomické  kategorie po spoušti přírodních živlů prožili další trauma, způsobené nemalou skupinou kriminálních živlů, rabujících, znásilňujících, vraždících. Je vskutku rozdíl mezi krádeží mléka a alkoholu, k nasycení hladového je třeba potravin a nikoliv uloupeného elektronického zboží. Zaujal mě článek (National Review, 26.9.2005), s názvem The Veneer of Civilization: Utterly Removed - čili “Pozlátko civilizace, důkladně odstraněné.“ Jeho autor, britský psychiatr Theodore Dalrymple, porovnává zločinný chaos v New Orleansu se situací v řadě chudých zemí třetího světa po posledním zásahu tsunami, s daleko větším počtem ztrát na životech. Nikde tam nedošlo k násilnostem a další ztrátě životů. Při nedávných povodních v indické Bombaji, metropoli značně chudší než New Orleans, nikdo se nemusel obávat oloupení jiným přeživším. Přitom ekonomický a hospodářský předěl, rozdíl mezi bohatými a chudými, je v Bombaji značně markantnější než v New Orleansu.

       Kde potom  máme najít vysvětlení stavu, že došlo i k palbě na zachránce, pokusům sestřelit helikoptéry, které přispěchaly na pomoc? Gangy zločinců se zmocnily ulice, kde zásluhou hurikánu zaniklo jakékoli zdání veřejného pořádku. Vznikla příležitost vybíjet svou nenávist a případně i násilím vyřizovat osobní účty. V této situaci destruktivní, iracionální anarchie, slastného nabytí moci, žádná nabízená ruka nebyla vítána, do cesty se připletnuvší dobrovolník s pomocí se tak stal nepřítelem.

       Autor uzavírá s názorem, že výsledek je nám důkazem obrovského fiaska iniciativ s preferencemi Affirmative Action, vládních programů, na něž se spotřebovaly miliardy dolarů, to vše pak zplodivší druh a intenzitu nenávisti, která dosáhla úrovně jihoafrického Soweta v dobách apartheidu.

       Jak z tohoto všeho teď ven? Bush ve své řeči 15.září přednesl program o rekonstrukci, zvelebení, chudoby vymýcení – čímž se dopouští další ironie: Z jeho někdejších posměšků o tzv.nation building – „budování národů“ došlo pak k právě takovému, tuze komplikovanému a nákladnému počínání v Iráku, a teď z principu Republikánů o žádoucnosti co nejmenšího rozsahu vládnutí a zásahu do života občanů, se vláda míní pustit do obrovského projektu, dosud bez precedentu.

       S výjimkou Bushových zarputilých nepřátel, automaticky předem odmítajících jakoukoli jeho iniciativu, většina veřejnosti tento krok vítá, ale s řadou otazníků. Milion lidí ztratilo přístřeší a ne každý bude dychtit po návratu do původního místa spouště. Ne každý podnikatel se požene znovu podnikat tam, kde byl nejen vyplaven, ale i oloupen. Prozatímní průzkum zjistil, že čtvrt milionu evakuovaných z New Orleansu čili polovina původního počtu obyvatel o návratu vůbec neuvažuje.

       Nejvíc pochybností lze slyšet z řad konzervativců. Kongresman Dennis Hasters, předseda Sněmovny reprezentantů,  prohlásil, že utrácet takové peníze mu nedává smysl. Zavalit fondy tři postižené státy (Louisiana, Mississippi, Alabama) aby vyžadovalo ochotu všech ostatních čtyřiceti sedmi států uskrovnit se ve svém jiném počínání. Kdo bude kontrolovat distribuci zdrojů? Zůstanou-li v jurisdikci federálních složek, hrozí nebezpečí notné byrokratizace, však Washington je od místa zkázy daleko. Když se úkolem pověří státní a lokální instituce, hrozí pak nebezpečí zneužití peněz, korupce, jíž zejména Louisiana se v minulosti neblaze proslavila.

       Naprostá většina veřejnosti včetně její politické reprezentace na celičké škále ideologického spektra vyslovuje své oprávněné starosti, jak bude takový megaprogram financován, jak ještě hrůzněji poroste rozpočtový schodek a jak dlouho se může udržet stav, kdy země nejmocnější zůstane i tou nejzadluženější.