Někdy koncem sedmdesátých let jsem pár dní pobýval na venkově v kanadském Ontariu u přítele Evžena Balona, zoologa – ichtiologa tak proslulého, že jsou po něm pojmenovány některé nově objevené odrůdy ryb. Po mě nikdo nepojmenuje ani veš. O jednom weekendu na jeho sídlo v unikátním moderním domě, předělaném z kamenné školy z devatenáctého století, přijeli z Toronta manželé Škvorečtí a sebou přivezli čerstvé běžence: Jana Třísku, krásnou choť Karlu Chadimovou a jejich dvě dcerky, jimž tehdy bylo něco přes deset roků.

       Zatímco ženy naskákaly do bazénu, pustil jsem se do vyptávání slavného herce na okolnosti, které ho přiměly opustit Národní divadlo, dezertovat ze Zlaté Kapličky, sestoupit z vrcholu a pustit se do neznámého, cizojazyčného prostředí, v němž se se svým umem jen obtížně uživí. Mnohé pak vyprávěl. Též jsem se dozvěděl o zkušenosti s potupou, kterou normalizátoři uštědřili národu: ono vynucování podpisů k zatracení autorů a signatářů Charty 77, jejíž text si ale nesměl přečíst. Charta 77 byla vskutku unikát – totiž slušně formulované doporučení vládcům, aby dbali na dodržování vlastních zákonů a podepsaných mezinárodních smluv. V tehdejší ČSSR vznikla kafkovská situace před občany vlastní zákony tajit. Ona tehdy proslulá Stodvacítka (číslo Sbírky zákonů a nařízení) nebyla k mání, již prý vyprodaná. Vehementní nátlak byl učiněn na vědce s akademickými tituly před i za jménem, na umělce národní, zasloužilé, ometálované, větší či menší celebrity. A každý, jemuž záleželo na existenci, kariéře, na blahu rodiny, tedy vzal do ruky pero, pohanil se a podepsal.

       Leckdo uhýbal, kličkoval, rychle někam pryč, být mimo dosah. Jan Tříska volil nemocnici, tak se vyhnout písemnému zatracení svého přítele Václava Havla.  Sympatizující lékaři vymysleli provést jakousi menší zbytečnou operaci. Ale i tam za ním na nemocničním lůžku přišli pohůnci režimu vymáhat podpis. Z takové země, jakkoliv rodné a se zářivou kariérou, z režimu tak hanebného, tedy pryč.

       V přemnohých očích podpis vynucený je podpis bezcenný. Co se trápit kvůli šarádě s rezolucí, zatracující mandelinku bramborovou? Však mnozí z nás s autentickou chutí podepisovali požadavky oběsit Slánského spolu s dalšími významnými představiteli státu a strany. Šváb, Reicin, takoví hrdlořezové, vzájemně se odpravující a pak, případně již s oprátkou na krku, provolávající slávu své katyni rodné straně. Stejně přece nebudeme v dnešní době lkát nad čistkami a občasným krveprolitím mafinánů ve vlastních řadách.

       V případě zatracování Charty 77 tehdy vypukla náramná mediální kanonáda a svět se nestačil dost divit: Že hrstka vyvrhelů vypotila protistátní pamflet, lid jimi opovrhuje, dávno jim řekl své rozhodné NE, vyvrhelové za dolary plijí na vlast, stali se ZTROSKOTANCI a SAMOZVANCI (nový terminus technicus, kodifikovaný Rudým právem 12.1.1977), leč všechna media se jim týdny a měsíce věnují do roztrhání.

Přemnozí podepisovali s vervou, přesvědčením, a tisk zveřejňoval příklady oprávněného rozhořčení pracujícího lidu:
Jan Doupal, Karviná: Špinavé pěny.

Václav Protiva, Liberec: Všelijaká havěť.

František Dobiáš, Praha : Křivé huby.

Vladimír Pancl, Praha: Rejdy buržoasie. O tom jak si u nás žijeme, se dělníkům na Západě ani nesní.

Vlastimil Daníček, Hunířov: Nemohu mlčet k té špíně, snaží se grupírovat, žijí si u nás jako prasata v žitě.

Anežka Valentová, Trojanovice: Za zradu by se mělo tvrdě platit, zahnat elitáře na robotu. Myslím, že jsme k nim byli až příliš velkomyslní, a my přišli za dobrotu málem na šibenici.

Podle Josefa Jurčíka, pracovníka lidosprávy Praha 3, zaprodanci dostávají peníze od svých chlebodárců a možná na nich lpí i dělnická krev.

Vladimír Franc na adrese Libouchec upozornil na osud Chile a na vděčnost Sovětskému svazu, že jsme byli zachráněni od hrůz kontrarevoluce. Proto se zříká pamfletářů.

Bedřich Batta ze Šumperku v této souvislosti vynadal Izraeli.

Jiří Jan, Kladno: Napřed petice, potom vraždy.

Jan Jelínek, Kralice n.H.: Pogromy na poctivé komunisty.

       Normalizátoři onen hanebný pamflet nikdy nezveřejnili a tak si dali ujít příležitost jednou ránou demaskovat a zdiskreditovat hrstku zaprodanců a samozvanců, kteří nikoho nereprezentují a lid se jich štítí. Proč si tuto příležitost dala strana ujít, vysvětlila Růžena Humlová v Tribuně, 2.2.1977: … nepřátelé socialismu operují argumentem, že se vyjadřujeme k něčemu, co jsme nečetli v plném znění… Na slovíčkách a formulacích nezáleží… Nečetli jsme doslovné znění jejich protistátního elaborátu, ale upřímně řečeno, co nového bychom se dozvěděli?

       Šťouralové by ovšem mohli mít nutkání otázat se této Růženy, schopné dialekticky snoubit svou aktivitu v zatracování Charty se svou pasivitou co do jejího obsahu, zda lze vyloučit existenci takových, kteří by si ji rádi přečetli, a kdyby se nic nového nedozvěděli, tím lépe pro Stranu. Anebo by mohli namítnout, že na slovíčkách a formulacích snad přece jen záleží, když například u soudu v rozdílu dvou písmen (vinen – nevinen) spočívá notný rozdíl budoucího životního stylu.

       Košatěji vysvětlil Václav Doležal (Rudé právo, 15.1.1977):

       Jeden ze zmíněných beránků si v těchto dnech po přečtení článku v Rudém právu Ztroskotanci a samozvanci (12.ledna) a po prvních rozhořčených hlasech našich lidí postěžoval jedné západní agentuře, že vlastně „charta“ nebyla dosud v Československu uveřejněna, že ji ti, co ji v naši veřejnosti nyní kritizují, nečetli a že by se proto „nemělo kritizovat něco, o čem se nic neví.“
       Je to mírně řečeno prapodivné postesknutí… že jsme neuveřejnili hanopis my, v našem československém tisku, jak se nám předhazuje? Je to docela jednoduché a řekněme to nahlas a jasně všem, přátelům i nepřátelům: náš tisk není orgán reakce, tím spíše neposkytne tribunu juntě kontarevolučních samozvanců. Ani sebevětší naivka nemůže od nás očekávat, že dáme slovo rozvratníkům hanobícím naši socialistickou společnost. Rozšiřovat protistátní materiály je činnost protispolečenská a trestná.

Takže si to shrňme:
       1.Stát má ústavu, zákony, a nabádá občany, aby je dodržovali.

       2.Stát sám je pramálo dodržuje.

       3.Občané nabádají stát, aby dodržoval.

       4.Stát se dává do pronásledování nabádatelů a oznámí, že zplozenou hanebnost nemají ze své hlavy, ale jsou navedeni zahraničními centrálami, jimž jde o manévr odvést pozornost vlastního lidu od palčivých sociálně-ekonomických problémů ve vlastních zemích. Konkrétně třeba: problém inflace řeší vláda USA tím, že přes centrály nařídí Václavu Havlovi a spol. sepsat Chartu. Jejím textem pak zaplaví všechen americký tisk, který má bezpečně pod kontrolou. Americké voliče Charta natolik zaujme, že se zapomenou zajímat o nezaměstnanost, výlohy zdravotní péče, ceny benzinu. Každá kritika budování spravedlivé beztřídní společnosti je vlastně hanebný zastírací manévr, nařízený a placený Wall Streetem. Zmínka o pancéřích v Budapešti na podzim 1956 – pokus odvést pozornost od událostí v Suezu. Zmínka o pancéřích v Praze v létě 1968 -  pokus odvést pozornost od událostí ve Vietnamu. Vždycky budou nějaké události a tedy i příležitost k jejich odvádění: srážky vlaků, dešťové srážky, sucho, neurodí se, akcie stoupnou (zisky kapitalistů), akcie klesnou (zbídačení mas).

       Politicky korektní hlavy těchto dní, přesvědčené, že všechno utrpení světa zavinil Washington, zloduch Bush, mají příležitost čerpat inspiraci od normalizátorů. Ti už před desetiletími zjistili, že všechno globální zlo způsobily americké centrály. CENTRÁLA, to je ta správná diagnoza. Se satanským slovem jsme se setkávali denně. Například Karel Douděra napsal v Rudém právu 26.3.1977:
       Je snad náhodné, že všichni protagonisté „demokratického socialismu“ z roku 1968 kteří odešli do emigrace se dali do služeb antikomunistických centrál?

       Kde je ta centrála, kde je ten dům? Snad v centru mandlových plantáží severokalifornského městytu Chico, kde řadu let žil chicoslovenský diverzant Ivan Sviták?

       Ať byli kde byly, centrály vyjevovaly dialektický uzelec protikladů: všichni utečenci bez výjimky do nich byli zběsile verbováni, ale současně se to Wall Streetu nevyplácelo, takže centrály tyto čerstvě zverbované odhazovaly na smetiště dějin.

       Jinak to ovšem dopadalo ve skutečnosti – a to nejen v případě tehdejších návštěvníků u ichtiologa Balona.