Ještě než se uklidnil hurikán s dívčím jménem Katrin, vychrlil jsem článeček s názvem „Když živly běsní“, který vyšel v Praze 1.září: „Tahle Kateřina se přes Floridu převalila ne příliš neurvale, ale nad mexickým zálivem získala na razanci a na souši, která souší okamžitě přestala být, zasáhla zejména státy Mississippi a Louisiana …Polámané stromy, polámané domy, auta obsypaná cihlami, jak ty se tam dostaly, v ulicích plula spousta harampádí, zvířata včetně jedovatých hadů. … A mohlo to být ještě horší. Tato Kateřina se na poslední chvíli od Nového Orleánsu odchýlila a raději rozmetala…“

       Značně horší se to pak věru stalo. Všeho všudy zasažena byla oblast větší než je celá Velká Británie. Napřed vždy přijde vichr a po něm voda. V tomto případě se přivalily vlny až do výše osmi metrů. A situaci zkomplikoval nezáviděníhodný unikát, že totiž New Orleans svou větší částí leží níž, než okolní vody. Před nimi je chrání levée - násep, val, zátopová hráz, zbudovaná a nadále vyztužená před řadou desetiletí v minulém století. Různí činitelé marně upozorňovali na adekvátnost původních opatření. Měla vydržet nápor hurikánu kategorie 3, jenže tentokrát se dostavila kategorie 5, ta s maximální intenzitou. S výsledkem, že vody se přes ochranné hráze převalily, na několika místech je prorazily a voda zaplavila osmdesát procent metropole. Vypadá to jako Bangladeš, přirovnali někteří. Též to mohli přirovnat ke katastrofě, postihnuvší Holandsko v roce 1953 se ztrátou 1.800 životů. Tentokrát je to větší spoušť, než když generál William Tecumseh Sherman táhl od zničené Atlanty k moři - takto přirovnal historik David Herbert Donald, emeritní profesor Harvardovy univerzity, odborník na údobí občanské války. „Největší přírodní katastrofa v historii země. Můžeme se stát svědky doslovného zániku jednoho z velkých měst světa,“ vyjádřily The New York Times, 4.9.2005,WK1) a dodaly, že „počáteční neschopnost vlády místní a celonárodní účinně zareagovat, naše nemohoucnost a vztek nad průběhem událostí, a co nejhorší,  spěšný skluz do chaosu.“ Vyskytla se i doporučení New Orleans vůbec neobnovovat a vystavět si ho někde jinde na příznivější adrese.

       Město na americké poměry historické, tato kolébka jazzu, s převážně horkým vlhkým klimatem, unikátní atmosférou a tradicí hanebné samosprávy, bující korupce a nepotismu. Dost pravidelně se dočítáme, že ten který funkcionář musel zamířit do vězení. V roce 2002 si město zvolilo nového primátora : C.Ray Nagin, černoch z nuzných poměrů, politických zkušeností měl pramálo (pracoval pro místní televizní kabelovou společnost), ale voliči mu dali důvěru. Skutečně se snažil vymýtit korupci, do vězení poslal i vlastního bratrance.

       New Orleans je též znám svou rekordně vysokou kriminalitou. Jako jen občasný návštěvník jsem se s ní spíš nepotkal než potkal, ale víc jsem se dozvídal od znalců tamější situace: každý den a noc prostřílená těla, policie si vesměs do ulic troufne jen s neprůstřelnými vestami. V porovnání s jinými americkými centry to je metropole netypická též svým rasovým složením. Černoši – v národě menšina jen třináctiprocentní, - v New Orleans tvoří dvoutřetinovou většinu všeho obyvatelstva. Celonárodně, devět procent obyvatelstva žije v chudobě, kdežto v New Orleans je je jich víc než trojnásobně (28%) a postihuje naprostou většinu (84%) tamějších černochů.

       V neděli 28.srpna starosta Nagin nařídil povinnou evakuaci – poprvé něco takového v historii města. Příkazu se podřídilo odhadem 80 procent obyvatel.. Osmnáct tisíc automobilů odjíždělo každou hodinu. Auto ale nemělo 35% černochů a 15% bělochů. (Což ale znamená, že většina měla transport k dispozici.). Odpídili páni politici, všelijací funkcionáři, jichž bylo třeba, aby zajišťovali pořádek v obleženém městě. Potřebná komunikace začala váznout, starosta Nagin nezajistil autobusovou dopravu z ohrožené oblasti. Deset tisíc lidí našlo přístřeší v Superdomu, sportovní aréně značného rozsahu. Posléze se v ní počet uprchlíků zdvojnásobil a příspěl k podmínkám k nesnesení. Nedostatek vody a jídla, v aréně zhasl elektrický proud, přestala fungovat klimatizace a zločinci se ve tmě dali do práce. Hodně krádeží a neméně znásilňování.. (Primátor pak hlavní vinu přičítal jedincům závislým na drogách, kteří teď v situaci bez potřebné dávky se utrhli z řetězu.)

       Kriminální choutky se začaly bohatě uplatňovast v ulicích, televizní kamery zaznamenávaly a diváci domácí i zahraniční se seznamovali s divočinou. Policie nezasahovala, mnohde nejen že přihlížela, ale též se podílela na loupení. „Policie je s námi!“ jásal lačný dav. Rabování ve velkém a každá tam pokožka snědá, což ovšem každého trklo. Politicky korektní vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat.

       The New York Times v úvodníku zdůrazňovaly utrpení čenošských obětí zločinu v Superdomu, s implicitním obviněním většinové společnosti z rasismu, aniž by stálo za relevantní poznamenat, že tito zločinci, ubližující černošským obětem, byli jejich rasoví soukmenovci.

       Po racionalizaci následoval protiútok. Dozvěděli jsme se, že to vůbec nebylo kriminální počínání menšiny, ale důsledek neméně kriminální socio-ekonomické nespravedlnosti, jež přiměla Afro-Američany (povinné, politicky korektní označení) si tak počínat, když hladoví a žízniví potřebovali jídlo a nápoje. Jakožto Euro-Američan (nedovolená, provokativní, rasismem čpící sebecharakteristika) bych ale poznamenal rozdíl mezi potřebou mléka pro kojence a vyrabováním obchodu s alkoholem. Nebo s domácími potřebami, s elektronikou. V televizi jsem sledoval záběry, jak se zájemci snažili prorazit do budov, kde naprosto nic by nebylo snědku.

       Kdosi upozornil na povzbudivý precedent ze San Franciska po tamějším zemětřesení v roce 1907, kdy starosta vydal příkaz každého rabujícího zastřelit. V ulicích New Orleansu převládaly přestřelky, přepady, loupeže, krádeže automobilů, plundrující dav v plném tempu. ( „Něco takového se za tsunami věru nedělo,“ komentoval diplomat ze Srí Lanky.) Trvalo čtyři dny, než se začaly dostavovat vojenské jednotky - velká to úleva pro terorizované lidi. Kathleen Babineaux Blanco, guvernér(ka) státu Louisiana, prohlásila: “Mám jednu zprávu pro ty lumpy: Tyto jednotky dovedou střílet a zabít, a jsou víc než ochotné tak zasáhnout, bude-li třeba.“ A za těchto mimořádných okolností jsem neslyšel ani superpokrokovou American Civic Liberties Union, že by příliš protestovala. Došlo pak k občasným přestřelkám a předpokládanému počtu následných mrtvol. Vbrzku se podařilo zarazit řádění zločinců a dodat důvěru ve schopnost obnovy jakéhosi pořádku.

       Kde začíná a končí jurisdikce města, státu a federace?  Nepočítám se mezi ty, kteří by tomu dostatečně rozuměli. Například  tzv.National Guard, na rozdíl od regulérních armádních jednotek je pod komandem jak federálním, tak jednotlivých států, pověřených zasáhnout v případě přírodních katastrof a mimořádného stavu z jiných důvodů. Prezident Jimmy Carter zřídil organizaci s písmeny FEMA (Federal Emergency Management Agency), jejíž původní prioritou byla koordinace, spíš zaměřená na terorismus než na přírodní katastrofy. FEMA  již druhý den dodala zásoby do dvou sousedních států (Georgia a Texas) od postižené oblasti. V úterý 30.srpna námořnictvo expedovalo pět lodí směrem k devastaci, jimž ale trvalo několik dní než dorazily. Ve středu 31.srpna FEMA vyslala 30 leteckých teamů, vojenskými letadly transportovat vážně nemocné do texaského Houstonu.

       Ještě přírodní živly nedoběsnily, když začalo ono předpokládané „finger pointing“, vzájemná obviňování, kdo že zpackal co. Primátor Nagin obvinil federální složky z pomalých reakcí, že nedodaly Národní gardu obnovit pořádek. Proč tedy už neobnovovali místní policajti, místo aby někteří ze služby dezertovali nebo dokonce se také podíleli na rabování? Dodávky s pomocí přece nemohly dorazit po silnicích přes hurikánem smetené mosty. Primátor za celou dobu krize promlouval k lidem pouze před Superdomem, aniž se obtěžoval vejít dovnitř. Mnozí lidé ignorovali příkaz k evakuaci a zůstávali ve svých ohrožených obydlích. Jak má vypadat oficiální postup, když odmítnou? Odpověď: „To není jasné.“

       V úterý 30.srpna se senátorka Mary Landrieu marně snažila zalarmovat ve Washingtonu své kolegy, že doma má pohromu porovnatelnou ke tsunami, a nikdo nebyl nakloněn ji slyšet. Již loňského roku příslušná složka (Army Corps of Engineers) žádala o 105 milionů dolarů pro New Orleans pro případ  hurikánů a povodní, a Washington sumu redukoval na pouhých 40 milionů. Přitom však přijal zákon opravňující výdaje v celkovém množství 286,4 miliard dolarů na ony proslulé pork barrel („sudy s vepřovým“) projekty, včetně vyhazovu 231 milionů dolarů na výstavbu mostu, vedoucího na neobydlený ostrůvek na Aljašce.

       Neuniklo porovnání reakce New York City v září 2001 s nynější krizí v New Orleansu. Tehdy to měl pod kontrolou starosta Rudolph W. Giuliani. Policie, požárníci, další složky fungovaly perfektně, solidarita, spolupráce bohatých a chudých očividná, všichni se cítili být na téže lodi.. Tehdy Bush přispěchal do New Yorku a za své zviditelňování byl dost kritizován. Tentokrát si nepospíšil s návštěvou zasažené oblasti a je kritizován z opačných důvodů, jak že váhal a pramálo udělal. Řada politiků, zejména oněch „černochů z povolání“, včetně členů Kongresu, skandovala „Hanba, hanba!“

       Bush v roli prezidenta je oslaben. Neočekávané výdaje značně snižují pravděpodobnost úspěchu jeho zamýšlených zákonodárných iniciativ, zejména v oblasti sociálního zaopatření a snížení daňového břemena. Převládá názor, že FEMA tentokrát selhala. Po roce 2001 došlo k jejímu sloučení s dalšími 21 agenturami pod jednu společnou střechu s jménem Department of Homeland Security - více koordinace tak docíleno za cenu zvládnutelnosti úkolu. Kritici samozřejmě míří prstem k Iráku, odčerpávajícího spoustu zdrojů, energie, pozornosti. Jestliže se vojáci musejí potýkat s fanatiky v Bagdádu, nemohou současně zvládnout lupiče v Orleánsu.

       Naši evropští spojenci se zas jednou vyznamenali. Z Londýna nás kaceřuje BBC, se zdůrazněním arogance bělošských policistů vůči zejména černošskému obyvatelstvu. Francie, v jejíchž nájemních prostorách nedávno uhořeli afričtí přístěhovalci, uděluje lekce o potřebě dostatečného mezirasového porozumění. V Německu Juergen Trittin, ministr environmentalista, vysvětluje řádění Katriny Bushovou neochotou podepsat Kyoto Protokol. (Který nepodepsali ani jeho předchůdci, a Čína, pokud se nemýlím, nepodepsala dosud.)

       Hádanice stranou, nesporným je rozsah škod a prozatím narychlo Kongresem odhlasovaných 10 miliard dolarů zdaleka nepostačí. Odhad výdajů pojišťoven (dle Insurance Information Institute) vypadá prozatím takto: zatímco zásah na World Trade Center v září 2001 stál pojišťovny 20 miliard dolarů a stejné množství si vyžádal předchozí rekordně zničující hurikán Andrews v srpnu 1992, tentokrát tato Katrina bude pětkrát nákladnější – 100 miliard. A nepojištěny zůstávají silnice, mosty, veřejné budovy, ledacos dalšího. Došlo ke ztrátě víc než jednoho milionu pracovních příležitostí. Jak široký a daleký bude dopad? Utrpí i farmáři ze Středního západu, jejichž obilí vždy plulo po Mississippi k nalodění do nyní nepoužitelného přístavu. Dopad Katriny teď pociťuje u benzinové pumpy každý motorista. Vrtné ropné věže v mexickém zálivu se teprve vzpamatovávají, s mnohými hurikán zacloumal tak důkladně, že nyní bezcílně plují po moři a dvacet jich zmizelo neznámo kam. Spoustu výloh bude též stát oprava rafinerií a podmořských ropných a plynových potrubí, poničených hurikány už za loňské sezóny. Čluny teď brázdí Orleáns, jejich posádky prohlížejí každé stavení, sbírají mrtvoly, mnohé z nich plovoucí cestou. Primátor Nagin odhaduje jejich počet na jeden až dva tisíce. Poté však vyslovil opravný odhad, že jich třeba bude desetkrát tolik.

       Naděje na obnovu, jaké lze vůbec předvídat plusy?  Některé protržené hráze, i stometrů dlouhé, se již podařilo zcelit. Odčerpávání vody probíhá a potrvá aspoň dva měsíce. Příslušníci vojenských sil v Iráku, pokud pocházejí z Katrinou postižených států, se teď budou předčasně vracet domů. Naše domácí starosti se  staly prioritou, ubylo zpráv z Iráku, jakoby najednou vůbec nebyl. Kvůli urgentním domácím prioritám ve Washingtonu v těchto dnech zrušili setkání i s čínským prezidentem.

       Rekonstrukce se odhaduje na aspoň tři roky. Možná jich bude víc, než se dostaví další hurikány či neštěstí jiného druhu.