Začněme zmínkou o zákonu nezamýšlených – a nedomyšlených – důsledků. Učiněn byl americký pokus o vývoz slušného politického systému do Iráku a místo moderní demokracie by se tam třeba mohla uchytit středověká teokracie, dirigovaná velebníčky v turbanech. Saddamova armáda byla rozprášena a americká armáda aby se pak vypořádávala s chaosem, zmítajícím tamější mizernou pouštní končinu. Vznikla urgentní nutnost vytvořit novou místní brannou moc, s řadou zádrhelů v cestě. Nedávná zpráva: Iráčané, příslušníci v čerstvých nových uniformách, vešli do města a úslužně se přeptávali na místní podmínky a ohniska případného odporu. Obyvatelé vyhověli, načež zjistili, že jejich tazatelé byli protivládní povstalci v ukradených uniformách. Ti pak uspořádali masakr se zabíjením, hlav uřezáváním. Po takové zprávě, zahraniční reportéři odspěchali na tržiště pozeptat se na sortiment nabízeného zboží. Tam se jim dostalo ujištění, že na skladě je k mání všechno, jak uniformy, tak zbraně, v jakémkoliv množství.

-   -   -
       Co to už stálo peněz, životů, prestiže, načež pak vyhřeznou nové, obtížně řešitelné problémy.. Je třeba vytvořit novou iráckou armádu, aby došlo ke stabilizaci země a okupanti mohli odejít. Prozatím to vypadá tak, že důstojnický sbor se rekrutuje zejména z řad Sunnitů, zatímco na jihu převládají oficíři z řad Šíitů a na severu z řad Kurdů. Jedna tedy armáda a kádry s trojí loajalitou.

       Budování nové branné moci určitě není velká slast. Do jejích řad se hlásí zájemci z převážně, ne-li výlučně, ekonomických důvodů. Pro mnohé to je jediné řešení, jak uživit rodinu. Tím se ale stávají zřetelným terčem teroristů, s třikrát početnějšími ztrátami na životech, než je tomu v případě Američanů. Značně tedy ubývá těchto živitelů rodin.

       Z podrobné zprávy The New York Times (Craig S.Smith, „Big Guns for Iraq? Not so Fast“, 28.8 2005) se dozvídáme, že nejvyšší irácký komandant, generál Abdulqader Mohammed Jassim, si stěžuje na neadekvátní vybavení svých jednotek. K dispozici má jen ruční zbraně – kalašnikovy AK-47 a lehce zranitelné dodávkové vozy, Nissany a výrobky Ashok Leyland. Potřeboval by americké samopaly M-4, vybavené laserem a tzv.night-vision sights, k použití za tmy. Komandant baží po kontolním a komunikačním vybavení, těžkých transportérech, dělostřelectvu, tancích a a helikoptérách. A Američané se k této štědrostí nemají. Co je to pak za spojence?

       Třeba to ale nejsou sabotéři a ani se nezbláznili. V tamějších podmínkách, nepříjemně připomínajících předvečer občanské války, dost opatrnosti určitě nemůže uškodit. Jestliže dochází k rozkrádání šactva ve velkém, neméně se budou ztrácet zbraně – buď krádeží, prodejem nebo i podarováním nepřítele, jemuž se podařilo dostat své lidi do armádních řad. Vybavit novými zbraněmi by též vyžadovalo čas na výcvik s nimi kompetentně zacházet. Stejnou měrou to platí pro výcvik mechaniků a spojařů. Kdežto na starého spolehlivého AK-47 ze sovětských zásob jsou Iráčané zvyklí. Američané rovněž nevidí důvod vybavit tuto armádu protitankovými raketami na ničení neexistujících tanků v arzelálu povstalců, nebo se proti nim rozjíždět s monstrozním americkým tankem Abramsem, který by pak třeba za pár peněz prodali druhé straně.

       Američané připouštějí potíže ve vlastních řadách. I tam váznou dodávky. Z objednaného počtu víc než dvou tisíc důkladně pancéřovaných vozů Humvees, prvních sto kusů dorazí teprve za několik měsíců. Za této situace Američané, spolu s iráckým ministerstvem obrany, se rozhlížejí mnohými směry po zboží ze starých sovětských zásob. Vypomáhá Pakistán a také Polsko, svou dodávkou pancéřovaných vozidel Dzik-3. Maďaři věnovali 77 kusů sovětských tanků T-72, takže již došlo k naplnění tužby generála Abdulqadera Mohammeda Jassima. Nezjistil jsem, zda  Češi také něco poskytli.

       I když se podaří Iráčany po zuby vyzbrojit, co to bude platné, když při prvním výstřelu se pokusí zmizet z místa nebezpečí, jak se prozatím až přečasto stává. Na otázku o připravenosti, loajalitě irácké nové armády, senátor Joseph Biden, jehož zkušenost a názory respektuji, odpověděl, že těch kompetentních bojovníků prozatím jsou necelé tři tisíce. V současné době je v Iráku 138.000 amerických vojáků. Takže takto rostoucím tempem je domorodci nahradí za sto let.

-    -    -
       V pokrokových kruzích stále převládá přesvědčení, že vietnamská válka, tolik přece nespravedlivá, se nedala vyhrát. Ovšem že se dala – připouští to i tehdejší severovietnamští předáci. V americkému debaklu přece nedošlo na bojišti, ale na domácí mediální frontě, v redakcích, na univerzitách.

       Války tohoto druhu se ale dají vyhrát, posloužím příkladem: Malajsko, léta padesátá. Za druhé světové války, japonští okupanti se do života Malajců ve vesnicích příliš nepletli. Surové zacházení ale zažili příslušníci čínské menšiny. Mnozí z nich zmizeli do džungle, kde se spojili se zbytky britských vojenských jednotek a dali se na partyzánství.. Po porážce Japonců, vítězné válce, v níž britský lev vypelichal a zuby mu vypadaly, někteří Číňané, inspirováni Maocetungem, pokračovali v boji proti včerejším spojencům, snažícím se obnovit koloniální moc. Přepady plantáží a plantážníků, policejní stanice létaly do povětří. Revolucionáři kontrolovali venkov, zastrašovali, případně likvidovali váhavce.

       Zatímco americký pokus ve Vietnamu skončil fiaskem, v Malajsku s daleko menším počtem mužstva a materiálu ona tzv.counter-insurgency se povedla. Na starost ji neměli politici ve vzdáleném Washingtonu, ale vojáci, profesionálové, důkladně obeznámení s terénem a domorodou mentalitou. Došlo k výstavbě tzv.strategic hamlets, podařil se přesun civilistů do bezpečných vesnic, přetvořených v tvrze, organizování domobrany, infiltrace do nepřátelských řad. Koncem osmdesátých let, kdy pochyby o uskutečnitelnosti komunistického krásna dosáhly i do oněch vzdálených končin, došlo k formálnímu podepsání příměří a tak konci rekordně dlouhého povstání. Za komunisty podepsal jejich vůdce Ching Peng, který takto poprvé od roku 1955 vyšel z džungle a ukázal se světu. (Začátkem sedmdesátých let jsem nějaký čas pobyl na Borneu, v Sarawaku, součásti malajské federace. Tam jsem zahlédl hezky udržovaný, téměř malebně vypadající koncentrák s pochytanými komunisty. Přibližně ve stejnou dobu se tam objevil můj někdejší spolužák z plzeňského gymnázia, posléze psychiatr. Svěřil se mi, že na pozvání místního velitele se zúčastnil úspěšného lovu na komunisty v džungli.)

       Uplatnitelnost malajského precedentu se konečně dostává na přetřes ve Washingtonu.. Andrew Krepinevich, jméno značně slovanské, bývalý podplukovník, absolvent elitní vojenské akademie West Point, je autorem knihy The Army and Vietnam, klasického zdroje, jak má vypadat counter-insurgency warfare. V posledním čísle vlivného čtvrletníku Foreign Affairs, v článku „How to Win in Iraq“ předkládá strategii, jíž se začínají všímat i ty nejpovolanější osoby. (Jak poznamenává komentátor David Brooks v NYT, 28.8.2005, týž postup už dřív doporučovali jiní autoři a odborníci jako například Kenneth Pollack.)

       Tato tzv.oil-spot strategy, vychází z racionálního předpokladu, že nekonvenční válku nelze vyhrát útokem, přepadem, zabitím hrstky povstalců a pak odtáhnutím jiným směrem za účelem si touž zkušenost zopakovat. Tím se ale jen umožní návrat dalších povstalců na původní místo, kde pak dojde ke krvavému potrestání těch z civilistů, podezřelých z kolaborace s odtáhnuvšími Američany. Výsledek je snadno předvídatelný: domorodci zastrašení, nespolupracující, převládá nejistota, mizerie.

       A proto odborník Krepinevich naléhá, že důležitější než zabíjet nepřátele je zajistit bezpečí pro civilní obyvatelstvo. To je hlavní priorita. Z vesnic, městysů a posléze i měst vytvářet bezpečné báze, s trvalou americkou přítomností. Tam se soustředit na rekonstrulci, výstavbu, získat důvěru obyvatelstva, z jeho řad tvořit jednotky domobrany a rovněž získávat informace o intencích nepřítele. A tyto strategické báze postupně rozšiřovat a tím i zužovat možnosti povstalců.

       Tato strategie ovšem vyžaduje větší armádní nasazení a delší dobu, než jak dosud plánoval Pentagon. Čas se může stát tím dominantním faktorem, když uvážíme, že trpělivost americké veřejnosti není bezbřehá. Zbytečné fiasko vietnamské by se tak mohlo opakovat..