Nezřídka se setkáváme s neochotou či
neschopností akceptovat text tak, jak byl napsán a zveřejněn. Autor se mu
nepochybně věnoval s větší péčí a soustředěním, než čtenář: ten řádkami
prolétne, některým pasážím přikývne, jiné odmítne, případně zatratí spolu s
autorem, rázem deklasovaným, třeba i na úroveň bídáka, vyvrhela.
Přihodilo
se mi mnohokrát. Například na článek „Vize a tužby povstalců“ (
Neviditelný
pes, 18.8.2005) komentátor bez adresy reagoval lichotkou „Tak jako
prostitutka, která nekousne do přirození, které má v ústech, pokud vidí
bankovku v ruce štamgasta, tak pan Ulč neřekne nic špatného o nespravedlivé
okupaci Iráku. Se stejnou energií s jakou opěvoval komunismus se dal do podpory
nespravedlivého režimu prezidenta Bushe.“ Úvaha nazvaná „Nutkání odpelášit“ (
Neviditelný
pes, 23.8.2005) vyvolala podiv, jak že se autor otáčí na obrtlíku, dřív
Bushovu válku vychvaloval a teď ji zatracuje.
Nic
takového, prosím. O konfliktu na Středním východě jsem napsal asi tucet
článků, ale ani v jednom jsem neopěvoval, nevelebil Bushovu válečnou
iniciativu. Pouze jsem zdůrazňoval její
oprávněnost, legitimitu. Saddam
Hussein porušil rezoluce OSN - osmnáct či kolik jich celkem bylo – a organizace
chamberlainovských měkkýšů odmítla zareagovat. Bush tedy jednal – třeba
nezodpovědně, třeba nemoudře, ale v každém případě oprávněně. Totéž zdůvodnění
platí v případě Saddamova mnohonásobného porušování podmínek příměří, jak
podepsáno po prohrané válce v Perském zálivu v roce 1991. Mezi podmínkami,
stvrzenými závaznými podpisy, bylo výlučné právo členů koalice k přístupu do
iráckého vzdušného prostoru. Když ale Američané a Britové toto právo
uplatňovali, irácká branná moc se je na Saddamův rozkaz snažila sestřelit.
Další jednoznačný
casus belli.
Proč že ten primitivní kovboj z Texasu
šel do války a tak ohrozil světový mír nás všech? Český pivní mudrc – a nejen
on – nezaváhal s odpovědí: přece ropa, tu ukradnout.
Populární
to interpretace tvorů s mentalitou nenasycených (nenažraných), bez schopnosti
pochopit, že hromadění majetku pro mnohé věru není alfou a omegou ultimálního
snažení. Že třeba Nelson Rockefeller kdysi usiloval stát se prezidentem státu
z jiného důvodu, než aby si ještě víc narejžoval. Proč se snažit ukrást Sadamovi
ropu - za cenu 300 miliard dolarů výloh, které dál porostou, stejně jako ztráty
na životech a ztráty podpory veřejnosti – když přece Saddam by toto zboží byl
milerád prodal?
Ne-li
toto, tak tedy Bushova a Blairova lež o zbraních hromadného ničení. V mém
porozumění, lež = úmyslně vyslovená nepravda. Tu spáchám, když manželku
obloudím báchorkou o svých včerejších nepřístojnostech, ale nespáchám
vyslovením hypotézy, že zítra bude nebo nebude pršet. Měl tedy či neměl Saddam
ZHN? Každopádně je v minulosti použil – jak v zahraničí (Irán), tak proti
domácímu obyvatelstvu (Kurdové). A neméně každopádně zahraniční rozvědky –
nejen americká, britská, francouzská, izraelská, ale i egyptská – tento stav
věcí potvrzovaly. Takže vznikla otázka: jakkoliv Saddam je z jiného těsta než
Osama bin Laden, jejich nepřátelství vůči Americe je jim dostatečným vzájemným
poutem. Teroristům poskytoval útulek v Bagdadu a ze zásahu 9/11 se radoval.
Fundamentalisté, náboženští fanatici by použili zbraní A,B,C (atomových,
bakteriologických, chemických) k nesmírné potěše Alláha. Za těchto okolností
„Bylo by víc nezodpovědné nejednat, než jednat,“ rozhodlo se ve Washingtonu.
A
nebyl to ten jediný motiv. Bush, údajný nebezpečný primitiv, je přece rovněž
přirovnáván v idealistickému pošetilci Woodrow Wilsonovi, profesoru filozofie
původním povoláním, jenž po první světové válce prosazoval princip sebeurčení
národů a mínil zachraňovat svět pro demokracii.
Může
se povést takový experiment, dokonce s blahodárným dopadem na tamější vesměs
neblaze spravované sousedství? Pro optimisty nejsou minulá fiaska zárukou
jejich opakování. Jsou nakloněni názoru, že lidé jsou přece natolik racionální,
aby dali přednost svobodě a prosperitě. Jenže bude o tento vynález západní
civilizace zájem v končině, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím
vladařem byl král Chamurabi v osmnáctém století před Kristem? Arabština údajně
nemá odpovídající výraz pro slovo „kompromis“, bez něhož jakýkoliv pokus o
demokracii a pluralismus se přece nemůže povést. Pokud arabský jazyk takové
slovo má, arabský svět ho v příliš v praxi nepoužívá. Buď anebo, všechno nebo
nic.
Neochota,
neschopnost se dohodnout vedla ke kolapsu jednání o textu ústavy.
Tradičně
vládnoucí menšina Sunnitů odmítla přijmout koncept federativního uspořádání
země. Patnáct Sunni delegátů kromě dalších námitek rovněž protestovali proti
omezením bývalých činitelů bývalé vládnoucí strany Baath. (Nabízí se nám tu
analogie, třeba za vlasy či spíš za vousy, případně za turban přitažené
přirovnání k nedávné i dosud současné české realitě – někdejším privilegiím a
roli KSČ, strany lidí zvláštního ražení. Sunnité, tato menšina 20% národa, byla
pilířem režimu, zejména někdejší partajní nomenklatuře se teď vůbec nelíbil
výsledek ústavního návrhu.)
Návrh byl předložen ke schválení
Národnímu shromáždění. Krátký ceremoniál většina Sunni delegátů bojkotovala. V
říjnu se bude konat referendum. Sunnité mají v Iráku většinu ve 4 z 28
provincií. Jestliže se jim podaří získat dvoutřetinovou většinu ve třech provinciích,
ústava přijata nebude.
Ústava se zmiňuje o „islámském státu“.
Sunni delegáti usilovali prosadit označení „arabský stát“, zdůraznit tak
sounáležitost s arabským sousedstvím, s nímž se ale neztotožňuje nemenší
minorita Kurdů. Šíité, tvořící většinu (60%) obyvatelstva Iráku, mají přemnohé
miliony svých souvěrců v sousedním Iránu. Jak značně hrozí nebezpečí, že
prosadí teokracii, despotismus po vzoru iránských ajatoláhů? Fouad Ajami,
jeden z největších odborníků na tamější svět, takovou alternativu vylučuje
(
U.S.News@World Report, 5.9.2005). Tvrdí, že Iráčané se především
pokládají za Araby, rozhodně neochotné být dominováni daleko početnějším,
nearabským národem Iránců.
(Ale i tak: názory iráckého hlavního
ajatoláha Ali al-Sistaniho, prezentované na oficiální webové stránce
www.sistani.org,
nejsou důvodem k velkému jásotu.
The New York Times, 28.8.2005,
uvádí pár příkladů :
Otázka: „Může se muž oženit s ženou bez
souhlasu jejích rodičů?“
Odpověď: „Nelze tak učinit bez spokojenosti jejího otce či dědečka.“
Otázka: „Je dovoleno mluvit s dívkou s
úmyslem získat její souhlas ke svatbě?“
Odpověď: „Vzhledem k pradvěpodobnosti spáchání hříchu, to dovoleno není.“
Otázka: „Je muslimům zakázáno naslouchat hudbě?“
Odpověď: „Zakázaná je hudba lehkovážná a
prostopášná. (frivolous and licentious).“
Otázka: „Smí muž podat ruku nemuslimské ženě?“
Odpověď: „Muslim tak nesmí učinit bez
ochrany jakou je například rukavice.“)
Washingtonští
architekti, odstranivší Saddamovu krutovládu, aby teď zauvažovali nad
podivností zákruktů, jimiž se vydají cizí národy, místo aby se jim zalíbilo v
demokratickém pluralismu, osobních svobodách a zárukách proti zásahům ze strany
světské či náboženské.
Už
v prvním článku jsem vyslovil opatrnický a též i oportunistický názor, že
taková transplantace do dálav, přes mnohá století a nedostatečně chápané
hodnoty, je riskantní počin, který se může, ale třeba vůbec nemusí povést. Jen
historie bude velebit nebo zatracovat iniciátora, kurážného či pošetilého, že
tak učinil. Seděl jsem na dvou židlích hned od počátku a dosud na nich sedím.
Rozhodně nejsem sám. Vlivný liberální
týdeník
The Economist v obsažném článku „Riziko porážky a nebezpečí
vítězství“(27.8.2005) se vyjádřil takto:
Ačkoliv
by bylo absurdní vyhlásit americkou vojenskou intervenci v Iráku za úspěch,
stejně je ještě příliš brzo ji odepsat jako neúspěch. Je věru možné uvažovat o
hodně rozličných výsledcích, na škále do krvavého chaosu až po vytvoření
demokracie, jakkoliv neuhlazené.
Současný
výkon při tvorbě ústavy bude jedním z rozhodujících faktorů celkového úspěchu
nebo fiaska. Jestliže se to povede, Irák se může stát nadějným precedentem pro
celý Střední východ.
A úplně závěrem sděleno:
Mohla
by tak vzniknout báze pro jeden z nejvíce demokratických a decentralizovaných politických
systémů v arabském světě. Bylo by to něco revolučního, ale nikoliv nepředstavitelného.
Naděje,
že by se něco takového podařilo, nejsou lepší než 50 na 50.
