Ota Ulč
KDYŽ ŽIVLY BĚSNÍ
Před chvílí jsem příteli, českému lékaři
adresou v jižnské Alabamě, poslal e-mail, abych se přeptal, jak že se vyhnul či
zda ho postihla pohroma s dívčím jménem Katrina. Hurikán, tajfún, cyklón a
navíc všelijaká ta tornáda, jak dobrodružná, vzrušující příchuť takových
pojmů! O minulých Vánocích na den svatého Štěpána se do českého povědomí a asi
už i do jazyka dostalo slovo tsunami. V té době jsem se zrovna
připravoval na cestu právě oním směrem na opačný konec zeměkoule, a zprávě, že
tohle přírodní neštěstí rekordního rozsahu si zařádilo s intenzitou tisíce či
dokonce milionu atomových bomb, svržených na Hirošimu, jsem neuvěřil, poněvadž
jsem si něco takového nedovedl – a stále nedovedu - představit. Užitečný to
podnět k pocitu pokory nám údajným pánům všemstva. Českému národu příležitost k
užitečné pokoře poskytly povodně roku 2002. Od té doby zprávy o takových
pohromách se sledují s větší pozorností – jako když třeba v Bangladeši si
zařádí cyklón, se závěrečnou cifrou ztráty třista tisíc lidských životů.
S
výjimkou několika zanedbatelných zemětřeseníček na Taiwanu a v Japonsku jsem
nic příliš dramatického nezažil. Tehdy se jen rozcinkal lustr nad hlavou a ozval
se jektající porcelán v kredenci. S manželkou jsme si porovnávali vzpomínky z
válečných let v dětství – já z dob německé okupace v Protektorátu, ona za
japonské okupace v Číně. Proti naší výhodě, že ve srovnání s počínáním
Hirohitovy soldatesky se příslušníci Wehrmachtu chovali jako vzorní gentlemani,
jsme my v Plzni měli nevýhodu okoušet třeskuté návštěvy angloamerických
vzdušných pirátů, jak nacistická propaganda formulovala, dost pravidelně
shazujících svůj náklad na nesprávná místa. Střeše našeho domu se dostalo
několikerého pošramocení. Tehdy jako gymnaziální tercián jsem přinášel
spolužákům trofeje – úlomky ze zbytků výbušného materiálu. Jednou bomba
nevybuchla a zavrtala se přímo pod oknem mého pokoje. Užitečný, racionální
respekt před hurikánem jsem tak ale pramálo získal, na rozdíl od té své životní
družky, která zažila tajfúny s každoroční pravidelností.
Bydlím
v severní části státu New Yorku, na půl cesty mezi metropolí a Niagárou u
kanadské hranice. Až tak daleko na sever hurikány se svou spouští nedosáhnou.
Na rozdíl od jiných Čechů jsem odolal přestěhování jižním směrem na Floridu pod
ševelící palmy, k šumícímu oceánu. Sice scenérie lahodná, teploučko, nehrozí
tam sněhové vánice, ovšem každoročně se dostaví nějaký ten hurikánový
zádrhel. Vloni se tak stalo čtyřikrát. Tehdy k nám na návštěvu přijela rodinka
ze severních Čech, trošku si to tady projet. Od Niagáry pak spěchali na Floridu
– v Orlandu vyvednout auto a jet směrem k Miami, kam se právě blížila jedna
taková sezonní nepohoda. Naše varování, že si koledují o komplikaci, znicotnili
ujištěním, že naopak uvítají takovou dramatickou zkušenost. Pak ji věru zažili
a příště se jí vyhnou velkým obloukem.
V roce 1992 hurikán jménem Andrew
(pojmenování je to abecední, v pořadí, v němž se dostaví) vyzmizíkoval celičké
město na jižním konci Floridy tak dokonale, že z něj nezbyl kámen na kameni,
tříska na třístce. Smeteno, vichrem pídícím rychlostí 250 kilometrů za hodinu
rozprášeno k nenalezení. Původní adresa sto tisíci obyvatel (čili někdejší
velikosti bombardované rodné Plzně) přestala existovat, tolik přibylo náhlých
bezdomovců.
Letos
už jsme dospěli k písmenu K a to ještě nám zbývají aspoň dva měsíce hurikánové
sezóny. Intenzita větrů se měří na škále Saffir – Simpson, od stupně 1 až po
maximální 5. Tahle Kateřina se přes Floridu převalila ne příliš neurvale, ale
nad mexickým zálivem získala na razanci a na souši, která souští okamžitě
přestala být, zasáhla zejména státy Mississippi a Louisiana. Intenzita vichru
rovněž 250 kilometrů za hodinu, přivalily se vlny, vodní hráz o výši osmi
metrů. New Orleans, půlmilionová metropole poprvé ve své historii zažila
povinnou totální evakuaci. Podařilo se realizovat odjezd osmnácti tisíc aut za
hodinu, desítky tisíc lidí našly přístřeší v Superdomu, obrovské sportovní
aréně, masivní stavbě pro sedmdesát tisíc diváků. Televize nás zásobovala
příslušnými záběry. Polámané stromy, polámané domy, auta obsypaná cihlami, jak
ty se tam dostaly, v ulicích plula spousta harampádí, zvířata včetně jedovatých
hadů. Helikoptéry vyprošťující trosečníky ze střech stromů, kam voda ještě
nedosáhla. Osmdesát procent budov ve vyklizeném městě je pod vodou. Silnice
jsou zatopeny na stovky mil.
A
mohlo to být ještě horší. Tato Kateřina se na poslední chvíli od Nového
Orleánsu odchýlila a raději rozmetala blízká města Gulfport a Biloxi. Desítky
mrtvých, přes padesát jich v Mississippi na okrese Harrison. Prozatím
odhadovaná škoda již dosáhla částky 26 miliard dolarů. Nelze ještě vyčíslit
ztráty v ropném průmyslu: však víc než 4.000 ropných věží v mexickém zálivu
poblíž tohoto zasaženého pobřeží produkuje čtvrtinu všech pohonných hmot
Ameriky. A rovněž nelze odhadnout dopad další nepříjemnosti, totiž tornáda,
tohoto vedlejšího, následného dítěte po každém podstatnějším hurikánu.. Jejich
předpokládaný počet se tentokrát odhaduje na 200. Jimi způsobená spoušť se
sice měří na pouhých pár minut, ale dovede to být pořádná podívaná. Zatočí s
domem a dokonale ho roztříští. Zvedne automobil a tím spíše zděšenou kravku,
kterou odexpeduje kilometr daleko. Řada lidí už zažila a přežila takový let nad
trápeným terénem.
Čili, milí Češi, klimaticky,
meteorologicky zvýhodnění, jste na tom líp, oceňujte blaho svého vesměs poklidného klimatu.
K O N E C
|