Před chvílí jsem příteli, českému lékaři adresou v jižnské Alabamě, poslal e-mail, abych se přeptal, jak že se vyhnul či zda ho postihla pohroma s dívčím jménem Katrina. Hurikán, tajfún, cyklón a navíc všelijaká ta tornáda, jak dobrodružná, vzrušující příchuť takových pojmů! O minulých Vánocích na den svatého Štěpána se do českého povědomí a asi už i do jazyka dostalo slovo tsunami. V té době jsem se zrovna připravoval na cestu právě oním směrem na opačný konec zeměkoule, a zprávě, že tohle přírodní neštěstí rekordního rozsahu si zařádilo s intenzitou tisíce či dokonce milionu atomových bomb, svržených na Hirošimu, jsem neuvěřil, poněvadž jsem si něco takového nedovedl – a stále nedovedu - představit. Užitečný to podnět k pocitu pokory nám údajným pánům všemstva. Českému národu příležitost k užitečné pokoře poskytly povodně roku 2002. Od té doby zprávy o takových pohromách se sledují s větší pozorností – jako když třeba v Bangladeši si zařádí cyklón, se závěrečnou cifrou ztráty třista tisíc lidských životů.

       S výjimkou několika zanedbatelných zemětřeseníček na Taiwanu a v Japonsku jsem nic příliš dramatického nezažil. Tehdy se jen rozcinkal lustr nad hlavou a ozval se jektající porcelán v kredenci. S manželkou jsme si porovnávali vzpomínky z válečných let v dětství – já z dob německé okupace v Protektorátu, ona za japonské okupace v Číně. Proti naší výhodě, že ve srovnání s počínáním Hirohitovy soldatesky se příslušníci Wehrmachtu chovali jako vzorní gentlemani, jsme my v Plzni měli nevýhodu okoušet třeskuté návštěvy angloamerických vzdušných pirátů, jak nacistická propaganda formulovala, dost pravidelně shazujících svůj náklad na nesprávná místa. Střeše našeho domu se dostalo několikerého pošramocení. Tehdy jako gymnaziální tercián jsem přinášel spolužákům trofeje – úlomky ze zbytků výbušného materiálu. Jednou bomba nevybuchla a zavrtala se přímo pod oknem mého pokoje. Užitečný, racionální respekt před hurikánem jsem tak ale pramálo získal, na rozdíl od té své životní družky, která zažila tajfúny s každoroční pravidelností.

       Bydlím v severní části státu New Yorku, na půl cesty mezi metropolí a Niagárou u kanadské hranice. Až tak daleko na sever hurikány se svou spouští nedosáhnou.  Na rozdíl od jiných Čechů jsem odolal přestěhování jižním směrem na Floridu pod ševelící palmy, k šumícímu oceánu. Sice scenérie lahodná, teploučko, nehrozí tam sněhové vánice, ovšem každoročně se dostaví nějaký ten hurikánový zádrhel. Vloni se tak stalo čtyřikrát. Tehdy k nám na návštěvu přijela rodinka ze severních Čech, trošku si to tady projet. Od Niagáry pak spěchali na Floridu – v Orlandu vyvednout auto a jet směrem k Miami, kam se právě blížila jedna taková sezonní nepohoda. Naše varování, že si koledují o komplikaci, znicotnili ujištěním, že naopak uvítají takovou dramatickou zkušenost. Pak ji věru zažili a příště se jí vyhnou velkým obloukem.

       V roce 1992 hurikán jménem Andrew (pojmenování je to abecední, v pořadí, v němž se dostaví) vyzmizíkoval celičké město na jižním konci Floridy tak dokonale, že z něj nezbyl kámen na kameni, tříska na třístce. Smeteno, vichrem pídícím rychlostí 250 kilometrů za hodinu rozprášeno k nenalezení. Původní adresa sto tisíci obyvatel (čili  někdejší velikosti bombardované rodné Plzně) přestala existovat, tolik přibylo náhlých bezdomovců.

       Letos už jsme dospěli k písmenu K a to ještě nám zbývají aspoň dva měsíce hurikánové sezóny. Intenzita větrů se měří na škále Saffir – Simpson, od stupně 1 až po maximální 5. Tahle Kateřina se přes Floridu převalila ne příliš neurvale, ale nad mexickým zálivem získala na razanci a na souši, která souští okamžitě přestala být, zasáhla zejména státy Mississippi a Louisiana. Intenzita vichru rovněž 250 kilometrů za hodinu, přivalily se vlny, vodní hráz o výši osmi metrů. New Orleans, půlmilionová metropole poprvé ve své historii zažila povinnou totální evakuaci. Podařilo se realizovat odjezd osmnácti tisíc aut za hodinu, desítky tisíc lidí našly přístřeší v Superdomu, obrovské sportovní aréně, masivní stavbě pro sedmdesát tisíc diváků. Televize nás zásobovala příslušnými záběry. Polámané stromy, polámané domy, auta obsypaná cihlami, jak ty se tam dostaly, v ulicích plula spousta harampádí, zvířata včetně jedovatých hadů. Helikoptéry vyprošťující trosečníky ze střech stromů, kam voda ještě nedosáhla. Osmdesát procent budov ve vyklizeném městě je pod vodou. Silnice jsou zatopeny na stovky mil.

       A mohlo to být ještě horší. Tato Kateřina se na poslední chvíli od Nového Orleánsu odchýlila a raději rozmetala  blízká města Gulfport a Biloxi. Desítky mrtvých, přes padesát jich v Mississippi na okrese Harrison. Prozatím odhadovaná škoda již dosáhla částky 26 miliard dolarů. Nelze ještě vyčíslit ztráty v ropném průmyslu: však víc než  4.000 ropných věží v mexickém zálivu poblíž tohoto zasaženého pobřeží produkuje čtvrtinu všech pohonných hmot Ameriky. A rovněž nelze odhadnout dopad další nepříjemnosti, totiž tornáda, tohoto vedlejšího, následného dítěte po každém podstatnějším hurikánu.. Jejich předpokládaný počet se tentokrát odhaduje na 200. Jimi způsobená spoušť se sice měří na pouhých pár minut, ale dovede to být pořádná podívaná. Zatočí s domem a dokonale ho roztříští. Zvedne automobil a tím spíše zděšenou kravku, kterou odexpeduje kilometr daleko. Řada lidí už zažila a přežila takový let nad trápeným terénem.

       Čili, milí Češi, klimaticky, meteorologicky zvýhodnění, jste na tom líp, oceňujte blaho svého vesměs poklidného klimatu.