V souvislosti s prognózami o moderním válčení se vyskytují tři úvodní písmena abecedy – A, B, C: zbraně atomové, bakteriologické a chemické. Téžko říct, které písmeno je  nejvíc nepříjemné. Odborníci například odhadují, že deset letadel, každé s nákladem deseti tisíc liber bakteriologického materiálu, by mohlo vyhubit třetinu obyvatelstva USA. Poslední dobou se začíná rovněž hovořit o zbrani W – water, voda. Pro českého čtenáře, po povodňové pohromě téměř biblického rozsahu, takové téma nepostrádá na zajímavosti.

       Leckdo se zajímá. Však proto se americká CIA snaží proniknout nejen do ložnic diktátorů, ale též se věnuje studiu růstu vodních hyacintů ve střední Africe. Tyto sličné rostliny se totiž rekordně množí, z jednoho hyacintu je jich do roka milión, jimi zadusí jezera a v nich ryby. Přibývá pak na hladomoru a politické nestabilitě. Takto je například ohroženo jezero Victoria, dosud ročně poskytující 120.000 tun ryb obyvatelstvu Ugandy, Keni a Tanzánie.

       Vědci, špioni a politici sledují s chmurami rozmach saharské pouště, pochodující jižním směrem. Ze studie, vydané Organizací spojených národů, se dozvídáme, že již nyní 80 států s celkovým počtem 40 procent obyvatelstva světa trpí nedostatkem vody, ohrožujícím jak zemědělství, tak průmysl. Rovněž 40 procent lidstva žije v zemích, jejichž hranici tvoří řeky s jinými státy na opačném břehu. Někdy je zdrojem případného konfliktu vrtoch přírody (řeka změní tok – případ Rio Grande, tvořící hranici mezi Mexikem a USA), jindy zásah člověka (Gabčíkovo – Dunaj a šalamounské řešení u Mezinárodního soudu v Haagu).

       „V tomto století se mnoho válek vedlo kvůli ropě a v příštím století to bude kvůli vodě,“ před deseti lety prohlásil Egypťan Ismail Serageldin, tehdejší viceprezident Světové banky. Dodal, že k řešení problému by bylo třeba investic ve výši 600 až 800 miliard dolarů, ale k dispozici bude pouhá dvacetina takové sumy.  Desalinizační zařízení stojí spoustu peněz, a jiné projekty, jako například nápad Saúdské Arábie přitáhnout si ledovec z Antarktidy jako zdroj čerstvé vody, se dosud neuskutečnil.

       Nejnebezpečnější je v tomto – a nejen v tomto – ohledu oblast Středního východu a severní Afrika, kde populační růst do roku 2025 způsobí až osmdesátiprocentní úbytek vody per capita, specifikuje ona zpráva OSN. Jsou tu tři ohniska značného sváru: Za prvé Nil, nejdelší (6.690 km) řeka světa, životadárný zdroj pro čtyři země – Egypt, Súdán, Ugandu a Etiopii, jejichž počet obyvatelstva vzrůstá o milión, rok co rok. Za druhé, daleko míň mohutný, ale o to politicky víc explozivní řeka Jordán, z něhož Israel odčerpává převážné množství vody ke škodě arabských sousedů. Za třetí, oblast toků Eufratu a Tigrisu, na nichž se podílí Turecko, Sýrie a Irák. Turecko se svými patnácti přehradami je v nejvýhodnější pozici, je schopno odčerpat polovinu Eufratu. Naopak nejzranitelnější je Irák, závislý ze čtyř pětin na vodě, která proudí z ne vždy příliš přátelského zahraničí. Turecko, člen NATO, tuto zbraň za války proti Saddamu Husseinovi sice nepoužil, aniž by však poskytl záruku, že se tak příště nestane.

       Škody lze docílit, když je vody málo, ale také, když je jí příliš. Washington – a o to víc Soul, samozřejmě – si dělají starosti, že právě něco takového by mohli mít v úmyslu zpravidla nepříjemně si počínající stalinisté v Severní Koreji. Na řece Han v blízkosti demilitarizovaného pásma totiž vybudovali přehradu Kumgangsan, s rezervoárem obsahujícím 20 miliard galonů vody. Jižní Korea se oprávněně strachuje, že v případě kolapsu ať už nechtěného nebo naplánovaného, voda by se hrnula údolím řeky a zatopila nedaleký, jen 80 mil vzdálený Soul, metropoli s víc než 10 milióny obyvatel, Egologická agrese novinka v dějinách válečnictví, to tu snad ještě nebylo. Takže k docílení pohromy by vůbec nebylo třeba atomového vybuchování. Problematická to ovšem útěcha.