Začněme otázkou: jestliže pluralistická, sekularistická demokracie je tou nejlepší formou společenského uspořádání, proč se jí lidstvo po většinu své existence ve většině zemí dosud vyhýbalo? Proč tedy dosud neokusilo to nejlepší, nejpřirozenější? Kolik námahy a frustrací si vyžádá úsilí vytvářet jeden národ například v Afghánistánu, kde loajalita  domorodců dosahuje jen k tuctu kmenových despotů? Historie Iráku, v Evropě vymyšleného slepence, této arabské Jugoslávie, je přece ságou intrik, vražd, převratů, vzájemné nenávisti. Český exulant, významný představitel Mezinárodní organizace právníků (International Organisation of Jurists) sídlem v Ženevě, se podílel na sepsání ústavy pro tehdy čerstvě nezávislé Kongo. Posléze mi referoval o svých zkušenostech, že zavádět tam západní novoty dávalo stejně pramálo smyslu jako by ve středověku bývala snaha přesvědčit autokratického monarchu, aby zvolil cestu parlamentní demokracie, dělby moci a záruky lidských práv. Implantace cizích modelů se ovšem nepovedla, vláda zlodějů a neschopných tyranů se stala normou. (V Asii kleptokraté aspoň část svých hanebně získaných peněz investují do domácího hospodářství, což ale není zkušenost zejména v afrických zemích na jih od Sahary. Odborníci v OSN odhadují, že hodnota 90 procent hrubého domácího produktu mizí v zahraničí na kontech zlodějských vládců.)

       George W.Bush, ve světě zejména evropském pokládán za nebezpečného primitivního kovboje, utrženého z řetězu, je ale leckým rovněž přirovnáván k idealistickému pošetilci Woodrow Wilsonovi, původním povoláním profesoru filozofie, který po první světové válce prosazoval princip sebeurčení národů a mínil zachraňovat svět pro demokracii. Američtí konzervativci nikdy nesympatizovali s takovým misionářským úsilím onoho nation-building, finančně to náročným a málokdy úspěšným experimentem. Kovboj Bush, wilsonovský idealista, započal s iniciativou, jíž se předchozí nájemníci v Bílém domě, včetně jeho vlastního otce, vyhnuli a o zavádění demokraci – náročného to cíle tolerance, ohleduplnosti, osvícení – se nepokusili. Opovážil se udělat riskantní krok, totiž skoncovat s víc než půl století trvající podporou autokratických režimů, započatou za F.D.Roosevelta. „Po šedesát let jsme v tomto regionu Středního východu usilovali o stabilitu na úkor demokracie, aniž bychom dosáhli jednoho či druhého,“ prohlásila Bushova ministryně zahraničí Condoleezza Rice ve své nedávné přednášce na univerzitě k Kahiře (citoval The Economist, 30.7.2005:23).

       V této high-risk policy jeho strůjci zdůrazňují své dosavadní úspěchy. První demokratické volby za velké účasti proběhly v primitivním potalibánském Afghánistánu.

       V lednu 2005 se k volbám opovážilo přijít osm milionů Iráčanů, vyšší procento, než jaké zaznamenávají důkladně zavedené demokracie, v nichž účastí nehrozí žádné nebezpečí. Mnozí pozorovatelé charakterizovali tyto irácké volby jako arabský ekvivalent stržení berlínské zdi. Došlo k nim pak na území Palestiny. V Libanonu si lid vynutil rezignaci prosyrské kolaborantské vlády a stažení syrského okupačního vojska. V Libyji plukovník Kaddáfí světu oznámil své umoudření. I v saúdském království, tom nejreakčnějším, se konaly místní volby, byť stále s vyloučením žen. V Egyptě Hosni Mubarak, po 24 letech prezidentování,  voličům nebude znovu nabízen jako jediný kandidát. V Kuvajtu už mají jednu ženu – ministryni, v Bahrainu, Qataru a Emirátech rovněž dochází k popouštění otěží.

       Američtí konzervativci jako například publicista Pat Buchanan, několikanásobný neúspěšný usilovatel o prezidentskou roli v zemi, nejsou nadchnuti. Bush svými iniciativami obrovsky zemi zadlužil, nadále utrácí s vervou opilého námořníka v přístavní krčmě. Izolacionisté brojí proti globalismu, importu laciného zboží z Číny, ztrátám pracovních příležitostí jejich exportem do zemí třetího světa, proti obrovským výlohám s břemenem světového policajta, proti neutuchajícím požadavkům o zahraniční finanční pomoc. Dvě miliardy dolarů rok co rok do Izraele například a teď, v souvislosti s vypuzením osídlenců z Gazy, požadavek o dvě extra miliardy.

       Plýtváme zdroji pro dosažení nerealistického cíle – totiž demokracie, o níž Iráčané nejeví viditelný zájem. Irák už stál 300 miliard USD, k tomu přes 1.800 ztracených amerických životů  v uniformách a daleko větší počet zraněných. Bush tvrdí, že zásahem proti Saddamovi jsme bezpečnější a my tam nezůstaneme o jediný den déle, než bude třeba. Většina kritiků takové tvrzení o větší bezpečnosti ovšem popírá, s odkazem na to, co se denně děje v Bagdádu a okolí,  ale rovněž vylučuje alternativu okamžitého odchodu z tamější žhavé končiny. Jít do války byl omyl, ale ještě větším omylem by bylo teď odejít a způsobit tak ještě větší chaos.

       Zopakovat si vietnamské fiasko? Tehdy senátor z Vermontu neúspěšně doporučoval vyhlásit, že jsme zvítězili a jít domů. Za nynější situace nelze vyloučit rostoucí přitažlivost představy zbalit stan a vyklidit tak nehostinné pole. Toho se domáhají nejen peacenici na levici, ale i patrioté na pravici, kteří se vůbec nebrání nařčení z izolacionismu a nemají námitek se k debaklu válečného tažení přiznat. Záměr zbavit  Iráčany i pro nás nebezpečného tyrana Saddama a tak i dát ostatním Arabům šanci na lepší život, tento „noble experiment“ se tedy nepovedl. Realisté marně varovali před takovou idealistickou pošetilostí.

       Stratégům teď dochází, že obtížnější než do země vtrhnout, je pak z ní odejít. K inspiraci by mohly posloužit zkušenosti leckde ze světa. Napřed osvobozený lid v Iráku jásal a poté s ještě větší vervou plundroval: vyvrátil, vyrval a odnesl si i poslední záchodovou mísu. A netrvalo dlouho, než začal jásat nad zohavenými těly osvoboditelů. Televizní obrazovky poskytovaly záznamy o uřezávání hlavy tomu kterému rukojmí. Morbidní nihilismus v Mezopotámii, někdejší údajné kolébce civilizace.

       Arabské státy jako Irák jsou nepřirozené umělé útvary, tak jak je po první světové válce vymyslely koloniální mocnosti, Britové a Francouzi. Kdysi takto zflastrovaný stát Irák tvoří většina Šíitů, kteří by třeba dali přednost teokracii, vládě nikým nezvolených mulahů, zatímco menšina dřív vládnoucích Sunnitů baží mocenskou superioritu znovu získat a rovněž menšina Kurdů zůstává loajální svým klanům, kmenům, etnické identitě.

       Na přítomnost cizí armády tam jsou domorodci značně alergičtí, vnímají ji jako potupu své důstojnosti. Na scénu vstoupili třaskavinami obalení sebevrazi, náložemi obtěžkané automobily vybuchují před policejními stanicemi a též mateřskými školkami. Nacionalisté, baathisté, nezaměstnaní vojáci, kriminální živly, cizinci fundamentalisté, z jejichž řad se rekrutují sebevrazi. Proti nepříteli tak amorfnímu, málo zřetelnému, lze s velikými obtížemi vítězně bojovat. Naše rekonstrukce se střídají s jejich destrukcí. My dáme znovu do provozu tu kterou školu či nemocnici, jedni Iráčané ji vyhodí do povětří a druzí Iráčané nás obviní, že jsme jim v tom nezabránili. Stejně  tak s obnovou elektrického proudu, vodovodu, ropovodu, kanalizace, dopravy. Za všechno  můžeme my, a též se vyskytnou hlasy s obviněním, že my jsme tu kterou spoušť sami zrežírovali. Vášnivé protestní pochody proti naší přítomnosti, leč též pochody proti hrozbě našeho odchodu, naší nepřítomnosti.

       Nejvyšší čas pro nás z tak mizerné situace zmizet a ať se tam pak vzájemně pozřou. Že by rána naší credibility?  Byla by menší, když teď odejdeme z vlastní vůle, než se nedobrovolně pakovat pod stupňujícím tlakem nepřítele a domácího a světového veřejného mínění.  Třeba to pak některým, nejen okolním, státům dojde, že se dostaly do situace, v níž prodělají na americkém debaklu víc, než ona jediná, univerzálně proklínaná velmoc.

       Na námitku, že si nelze dovolit ztrátu prestiže ve světě nejen arabském., izolacionisté odpovědí, že nelze pozbýt něco neexistujícího. A není důvod nad něčím takovým se rmoutit, nevděčnou roli zbylého globálního policajta milerádi přenecháme jiným, pokud někdo bude natolik pošetilý mít o takovou odpovědnost zájem. Nechme Araby jejich osudu. Prozatím jsou pozadu ve všem užitečném počínání, vynikají pouze svou rekordní rozmnožovací činností. V Saúdské Arábii počet obyvatel v kategorii do patnácti let je osmkrát vyšší než v kategorii od pětačtyřicet let výš. Nezaměstnanost je značná, výhledy minimální a na požadavky moderní doby se prozatím reaguje zdůrazňováním náboženské výchovy a učení se koránu nazpaměť.

       Potenciální optimisté sází na kartu vzkříšené irácké armády, která by snad přece jen mohla odvrátit hrozící kolaps. V uniformě už tam je jich víc než Američanů, ale kvalita výcviku, výzbroje a motivace dodává pramálo důvěry. Armádu tvoří převážně Šíité a Kurdové, zatímco Sunnité stojí vesměs stranou nebo se angažují v řadách destruktivních povstalců. Čili scénář blížící se stavu občanské války, která třeba už nastala.(„If It´s Civil War, Do We Know It?“ nazval svou výtečnou analýzu situace John F. Burns, The New York Times, 24.7.2005).

       V témže zdroji (15.7.2005) John Deutsch, bývalý šéf C.I.A. za Clintonova prezidentování, nyní profesor chemie na významném učilišti M.I.T. (Massachusetts Institute of Technology), uveřejnil zásadní doporučení, vyjádřené už v titulu článku: „Je čas odtáhnout a to nejen z Iráku.“ (Time to Pull Out. And Not Just From Iraq,). Začíná zdůrazněním dvou základních principů americké zahraniční politiky. Za prvé, starat se o bezpečnost a politické zájmy země, a za druhé, podporovat prosperitu a slušné vládní podmínky kdekoliv ve světě. Jenže Amerika se vydává nebezpečným směrem, kdykoliv chce prosadit formu vlády, založenou na našich hodnotách. Bushova administrativa vycházela z falešného předpokladu, že svržením Saddáma se spontálně prosadí demokracie v Iráku a pokud možno i na jiných místech Středního východu. Tyto sklony nejsou jen u Republikánů, ale i u Demokratů, liberálů přesvědčených o povinnosti intervence v cizích zemích, kde dochází k surovému porušování lidských práv. Tak v polovině devadesátých let došlo k intervenci v Bosně, zabránit dalším etnickým čistkám – cíl chválihodný, na rozdíl od ambiciozního, nerealistického záměru z bosenských Muslimů, Chorvatů a Srbů vytvořit harmonickou multietnickou společnost, vzdor historii vzájemné nenávisti a pocitů křivdy. Bylo velikým tragickým pochybením nezabránit masovému vyvražďování v Rwandě, což ale neznamená, že bychom se měli hrnout do iniciativ odstraňovat despotické režimy všemi směry a nahrazovat je vládním systémem podobným našemu.

       V Iráku setrváme ještě několik roků, což nás už teď stojí přes jednu miliardu dolarů týdně a další ztráty životů v našich řadách. Deutsch pak prezentuje dvě otázky. Do jaké míry naše přítomnost v Iráku škodí jednak americkým zájmům v arabské oblasti, a jednak naší schopnosti reagovat na krizové situace jinde ve světě (Severní Korea, Iran, mezinárodní terorismus). Naší nejlepší strategií je připravit okamžitý plán odtáhnout (withdrawal plan).

       Načež se od odborníků (Fouad Ajami, profesor na univerzitě Johns Hopkins, právě se navrátivší z Iráku, tam s výtečnými styky, a renomovaná publicistka Robin Wrightová z The Washington Post) v televizním pořadu PBS, 17.8.2005 dozvídám, že největším problémem tam není insurgency - denní destrukce a krutosti povstalců, ale corruption - masivní rokrádání i na nejvyšší vládní úrovni. V porovnání i ti nejlakotnější čeští tuneláři aby dělali dojem světců. Inu, arabská mentalita, kultura, tradice – nechť se exportéři amerického modelu demokracie nediví.

       Stabilizace v Iráku je prozatím v nedohlednu, Bushův kurážný byť potenciálně quijotický krok bude jednou historie buď velebit nebo proklínat.