V květnu 2005, měsíci lásky, muslimský svět se otřásal protesty, doprovázenými značným násilím, s mrtvolami pak v ulicích. Vyvolala to zpráva v týdeníku Newsweek, vzápětí odvolaná jako falešná, že prý američtí nevěřící psi v gulagu Guantánamu zneuctili Korán, posvátnou knihu, spláchnutím do záchoda. Nikdo z protestujících se ale neobtěžoval autentickou zprávou o právě uskutečněném zabití 400 iráckých muslimů v ulicích, na trhu,v mešitách, kde je o život připravili sebevražední bojovníci o lepší příští.

       Měření tak diametrálně odlišným metrem se ovšem stalo již nornou, která  nepřekvapuje. Spíš ale mate pramalý zájem v kruzích, sympatizujících s bojovníky v Iráku, jak že si oni představují budoucnost, až se jim podaří uštědřit  Američanům zaslouženou porážku a donutí je k potupnému odtažení ze země. Mnozí komentátoři v amerických mediích s rostoucí pravidelností zdůrazňují analogii s fiaskem ve Vietnamu, aniž by se obtěžovali kardinální nesrovnatelností dvou scénářů: ve Vietnamu postkoloniální nacionalistické hnutí pod komunistickým praporem, pro mnohé autenticky populární tatíček osvoboditel Hočimin, a proti tomu teď Irák, kde naprostá většina – odhadovaných aspoň 90 procent národa, si oddychla po pádu Saddámovy tyranie, jak rovněž prokázáno překvapivě vysokou účastí v lednových volbách..

       Co tedy asi mají destruktivní povstalci za lubem, jaký je jejich program, platforma, jakého nabízejí charismatického vůdce? Přece by jím nemohl být cizinec Zarqawi, řezník uřezávající hlavy vlastní rukou. Jestliže výsostným cílem je odchod Američanů, ti by milerádi vyhověli v okamžiku, kdy dojde ke stabilizaci země čili přesně stavu, pro povstalce nežádoucího, a který za cenu sebevětších obětí a strádání (jiných) nemíní připustit. Ve snaze zabránit jakémukoliv posunu ke stabilitě  proto je žádoucí vyhodit do povětří elektrárnu a okupanty obvinit z poruchy v dodávce proudu. Zabít školní mládež a obvinit okupanty z neschopnosti zajistit bezpečnost. Američané si v takové situaci mnoho sympatií nezískají, ale že by proto si je bezohledným nihilistickým násilím získali povstalci? Jim ale na sympatiích nezáleží, slyšíme od některých analytiků. A až by Američané odtáhli a cíle tak bylo dosaženo, co potom?

       Počet aktivních, výbušniny kladoucích bojovníků se odhaduje na deset až dvacet tisíc, šiky to značně nejednotné. Jednak to jsou Baathisté, Saddamovi pohrobci,  stará garda, která má co nejvíc ztratit – případně i své životy, pokud by stabilizace země umožnila zásah soudní moci a předložení účtu za minulá provinění. Ovšem pramalá je naděje dostat se zpět k veslu, ke korytu, znovu se Saddámem Huseinem na trůně, aby pokračoval v hrůzovládě posazovat podezřelé poddané do lázně a rozpouštět je v kyselině za povinné divácké účasti rodinných příslušníků. Baathisté – jakási arabská verze národních socialistů, nacistů – za své vlády pronásledovali jak marxisty, komunisty, tak islámu oddané následovníky. Likvidovali přesně ty typy, jež se staly jejich nynějšími spojenci z al-Kajdy, cizinci z všemožných koutů zeměkoule, ať už ze Somálska či Švédska, z Bosny či Británie. Náboženští fanatici se dostavili pobít Američany, Křižáky, všechny nevěřící psy, v úsilí uskutečnit kýžený cíl – nadnárodní globální kalifát, s všeobecnou platností islámského zákonodárství šária, to vše k nesmírné potěše Alláha.

       Tuto marriage of convenience, hodně disharmonické to manželství, doplňuje třetí komponent v podobě kriminálních živlů, živících se zločinem – únosy, vraždami na objednávku, výnosným obchodováním s rukojmími. Na prodej jsou lidi a tím spíš i principy, pokud by v takových kruzích ještě byly k nalezení. Jakákoliv ideologie jim přece je lhostejná.

       V pochopení iráckých propletenců, víc než historie, ekonomie či sociologie, nám prospěje algebra, jednoduché počty. Po řadu století v Mezopotámii, oblasti nynějšího Iráku, ať už za nadvlády Turků, britského impéria až po diktaturu Saddáma Husseina, byli to Arabové sunnitské verze, kterým patřila moc ve státě. Oni pevně drželi první housle. Tak tomu ostatně bylo i v sousedních zemích. O dominantní roli Sunnitů se v Iráku nepochybovalo až do doby pádu Saddamova režimu, kdy pak hrozilo zavedení demokracie a uvědomění si skutečnosti, že Sunnité tvoří menšinu – pouhou čtvrtinu či dokonce jen pětinu národa, stejně tak jako Kurdové, jazykově a kulturně odlišný národ na severu země, - kdežto absolutní většina Iráčanů se ztotožňuje s šíitskou verzí islámu. Sunnité mají Šíity v nelásce, velmi ohleduplně řečeno. Al-Zarqawi, vůdce al-Kajdy v Iráku, se o Šíitech vyjadřuje jako o opicích a o jejich verzi islámu jako o urážce Alláha.

       „Dovedou Sunnité počítat?“ je název analytické reportáže v The New York Times (17.7.2005). Autor Edward Wong pokládá za prapříčinu současné třeskuté krize v Iráku skutečnost, že Šíité tvoří většinu v zemi. Ale toto početní rozložení sil Sunnité v Iráku odmítají připustit: stále tvrdí, že oni jsou tou majoritou, tak je tomu v jiných arabských zemích, kde Sunnité mají až devadesáti procentní početní převahu, a tudíž i oni svůj mandát vládnout pokládají za samozřejmost.

       Povstalcům věru nejde jen o vyhnání okupantů, ale i o obnovu sunnitské politické moci. Dobrovolně se jim ale Šíité jakož i Kurdové nepodřídí, černé mraky blížící se občanské války se hromadí – a to je přesně cíl, po němž baží nihilistický mordýř Zarqawi, Osamou bin Ladinem pasovaný na jeho hlavního emisara v Iráku.  Proto ono prosazování chaosu a destrukce za každou cenu. Nejvyšší šíitský ajatolláh Ali al-Sistani, potentát značně vlivný, ale jen skoupě v pozadí se vyjadřující, nabádá ke klidu, smíru, odvrácení občanské války, aby se tím neoddaloval odchod okupantů a mohla se realizovat efektivní vláda většiny. Po pokračujících ztrátách na životech, když v červenci sebevražedný útočník před mešitou zabil 71 lidí, i tomuto ajatoláhovi došla trpělivost a vyzval vládu, aby ochránila Šíity před „masovým vyhlazením.“ Snadno vyslovený, avšak za současného stavu věcí nesplnitelný požadavek. Krvelačné útoky již ale vyvolaly reakci v postižených řadách. V nich se vytvářejí vlastní komanda smrti, mstitelé navlečení do ukradených policejních uniforem se dopouštějí únosů, mučení a vražd sunnitských předáků.

       Může se v takových podmínkách povést experiment se zavedením demokracie, která by pak mohla mít blahodárný dopad na tamější vesměs neblaze spravované sousedství? Pro optimisty však nejsou minulá fiaska zárukou jejich opakování, nejsou dostatečným důvodem, proč se znovu nepokusit o změnu k lepšímu. Ovšem za vědomí, že za sebelepší výsledek, který stál Ameriku spoustu peněz a také ztracených životů, nikdo zbylé supervelmoci její zásluhy neuzná, neocení, ale nakonec ji beztoho prokleje.

       Jen velikánský prosťáček může věřit v objektivitu medií. Televizní zpravodajství se záběry z Iráku se přece musí soustředit a pořádně zdůraznit tamější třesky a utrpení.

       Již jsem ale byl svědkem dvou výjimek z univerzálního pravidla: záznam z kurdského severu, života teď harmonického, svobodného, a též záznam z fotbalového utkání v Bagdádu. Stadion přeplněn fanoušky, předpokládám že z řad Šíitů, Sunnitů, Kurdů, fundamentalistů, baathistů, džihádistů z al-Kajdy, a nikdo v soustředění na míč na hřišti nikoho nevyhazoval do povětří, ani jeden krk nepodřezával.

       Třeba ještě není vše ztraceno.