Máme k dispozici dlouhou řadu mudrosloví: od jalového chlácholení, že všude dobře, doma nejlíp (například na Sibiři, za Stalina) až k údajným slovům Jiřího Voskovce, že člověk je doma tam, kde si pověsí klobouk. Stanislav Brouček, autor publikace s názvem  Kandidáti další existence (Praha, 2004) cituje amerického Elia Kazana, když při zamýšlení nad emigrací svých řeckých předků do USA si dává zásadní otázku, co že člověk musí přesídlením získat, aby mohl říct, že krok to byl ve správném směru,  že stálo to za to.

       Odpovědi jsou ovšem různé, tak jak různí jsou ti dotazovaní a jejich osudy. Mně osobně se odpelášením z rodiště život důkladně vylepšil, zpestřil, obohatil, kdežto leckterého jiného zkrušil, zadupal do beznaděje. Pohyboval jsem se v akademickém prostředí a prakticky nikde jinde. Tam, mezi tvory, živícími se politickými vědami či, přesněji, pavědami, jsem porovnával výkony příchozích  ze střední, respektive východní Evropy. Nejvýrazněji se uplatňovali naši maďarští sousedé, víc než my, víc než příslušníci téměř čtyřnásobně početnějšího polského národa. Mezi Rumuny (národ 23 milionů) byl bych schopen vyjmenovat tři jedince, mezi Bulhary a Albánci po jednom.

       Talent Maďarů mě nepřestává fascinovat. Třeba jejich někdejší sportovní výkony.  Nedávno padlo rozhodnutí uspořádat olympijské hry v roce 2012 v Londýně. Při předchozích londýnských v roce 1948, těch prvních po druhé světové válce, tito nepočetní Maďaři, za oné války důkladně porubaní, získali snad druhý největší počet vítězných medajlí. Maďar, který zvítězil ve střelbě pistolí na poslední předválečné olympiádě v Berlíně roku 1936, o svou ruku za války přišel a tou zbylou si prý vítězství v Londýně zopakoval. Do zámoří přesazeným Maďarům se znamenitě daří v různém jejich počínání - například ve vědách. Obtěžujte se spočítat laureáty Nebolovy ceny s tamějšími kořeny! Množství jejich vynálezů včetně vodíkové bomby. Tradovalo se, že ve Washingtonu, při zasedání vědecké poradní rady na nejvyšší prezidentské úrovni, jakmile předsedající Američan opustil místnost, zbytek přítomných automaticky přešel na brebentění v jejich, nám ostatním zcela nesrozumitelném jazyce. Brilantně si počínají na poli ekonomickém, jak dokazují například George Soros, finančník a filantrop, či Andrew Grove, tvůrce giganta Intel.

       Leckdo z našich uprchlických kruhů zahájil svou kantorskou kariéru cestou univerzity v Marylandu, jež měla na starost výuku na vzdálených amerických posádkách v zahraničí. Takže se pak jelo pár semestrů přednášet na bázi v Turecku či Pakistánu, a při té příležitosti trošku víc poznávat svět. Můj maďarský přítel a kolega Ivan Volgyes, se přesunul na Západ zásluhou sovětských tanků, poskytnuvších bratrskou internacionální pomoc v roce 1956. Po získání amerického doktorátu rovněž pak vyučoval na různých vojenských základnách, a tak se dostal i na bázi Thule v Gronsku. Jednou doprovázel lékaře na kru sešít domorodého chlapce, potrhaného ledním medvědem. S helikoptérou přistáli ve vesnici několika těch bídných igloo, operace se zdařila, vděčný otec Eskymák jim děkoval, rovněž za konzervy, co jim zachránci přivezli. Polární muž se pustil do otvírání nějakého toho vepřového s jablky, kudla se mu smekla, fikla do dlaně a on zaklel – maďarsky. Přítel Ivan na něj hned taky maďarsky a ukázalo se, že jméno tohoto Eskymáka bylo Kohn. Ano, příslovečný pan Kohn z Budapešti. Když to ještě byl malý kluk, jeho rodina utekla před Hitlerem do Dánska a potom dál do Grónska na zbylou dánskou državu. Tam se zabydleli, jednou si někam daleko odjeli, rodiče ale zahynuli, chlapce zachránili Eskymáci a stal se jedním z nich. Vyrostl, vzal si za ženu místní dívku, teď přežívá v mizerném igloo, jeho jediném, představitelném domově. Tedy jakási verze polárního Tarzana. Pan Kohn by ovšem mohl z kry do Kodaně, vždyť má dánské papíry. Jenže řekl, že už by to mezi jinými neuměl.

       Kdo ví, nikdo neví, kde třeba přežívají čeští a moravští Tarzané z Jevíčka či Valašských Klobouků.