Z rodné země jsem permanentně upláchl k imperialistům v teď už dávném roce 1959. Po sametovém kotrmelci se pravidelně vracím do stověžaté matičky očenichat stav věcí. Letos v červnu jsem znovu vyslechl lamentace starousedlíků, kolik že tam přibývá té přičmoudlé či šikmooké pakáže, jak Praha se před očima mění k horšímu.

       Mlčky jsem přikyvoval a myslí se přenesl do začátku tohoto roku 2005, kdy v našem státu New Yorku řádila arktická mizérie, 30 Celsiů minus, a jak jsme s manželkou, v tropech narozenou, odlétli pookřát na opačný konec světa do Singapuru, kde nás přivítalo 30 vlhkých Celsiů plus.

       Poprvé jsem tam přistál v roce 1967, zrovna v době, kdy v Praze probíhal sjezd spisovatelů, na němž Ludvík Vaculík kacířsky obvinil tehdejší mocipány, že za celou dobu svého vládnutí nevyřešili ani jeden problém. Tehdy Singapur ještě dělal dojem nevábné, dost i páchnoucí končiny s plesnivými baráky na spadnutí, se znečistěnou, biologicky mrtvou řekou. Ta ale po letech obživla, mrskají se v ní zdravé rybičky. Přemnohé rozkvetlo. Moderní až extravagantní počiny architektů, mezi nimi slavná jména jako například I.M.Pei, jehož tradicionalisté proklínají za onu průhlednou pyramidu, spáchanou před pařížským Louvrem. Maličký ostrovní stát se čtyřmi národnostmi (Číňané, Malajci, Indové, běloši), čtyřmi řečmi a náboženstvími, to vše bez přírodních zdrojů, ani unci zlata či krůpěj ropy, ale zato s inteligentně si počínající vládou, která nekopíruje západní demokratický mustr. Každých 20 minut přijde do provozu nová bytová jednotka – 3 za hodinu, 72 za den, 26.280 za rok. Za dobu své nezávislosti průměrný roční příjem vzrostl stonásobně. Organizace Transparency International v celosvětovém hodnocení  integrity, poctivosti počínání států, zařadila Singapur mezi nejlepších deset - před Švédsko a Švýcarsko. (Česká republika skončila na 54. až 56. místě, spolu s Brazílií a Bulharskem.)

       Za jednoho z minulých pražských pobytů jsem sídlil v paneláku v Nových Butovicích a ve výtahu se dal do řeči se skupinkou Číňanů, kteří si nemohli Českou republiku dost vynachválit: jaká že to prima končina, v níž neplatí žádné zákony. Tedy, přesněji, kde na jejich dodržování se vesměs kálí. Pražská veřejná doprava je ta nejlepší, s jakou jsem se ve světě setkal, jakkoliv na ni zhýčkaní domorodci žbrblají. Dál se rozmáhá, jak jsem si letos ověřil cestou tramvají na Barrandov. Přistoupil málokdy vídaný revizor, mě seniora pominul a domáhal se jízdenky u několika svalnatců. Poté co ho bohorovně ignorovali, soustředil se na dívku, rovněž černou pasažérku, kterou na příští zastávce donutil vystoupit. Sledoval jsem konflikt: vyjednávání, gestikulace, delinkventka se mu vysmekla, stačila skočit do zavírajících se dveří a jazyk vítězoslavně vyplázla.

       V Singapuru doprava plyne harmonicky, jaký to kontrast v porovnání k mnoha metropolím Afriky a Asie, kde stát již de facto odumřel, anarchističtí motoristé si počínají zcela po svém a výsledkem je značný chaos a zácpa. V Singapuru na červenou na vozovku zpravidla nikdo nevkročí, poněvadž – rovněž zpravidla - by dostal důkladnou pokutu. Odhoďte na ulici papírek a neúplatný policista zasáhne.

       V Praze vandalství strejerů je natolik univerzální, že stát se snad ani nesnaží zasahovat a veřejnost zhyzděné zdi jakoby přestala vnímat. V Singapuru se reaguje zatčením a potrestáním s pokutou, náhradou škody, pobytem za mřížemi a nářezem holí na provinilcovu zadnici.

       Nic se ovšem nemá příliš přehánět. Tamější česká rodina obdržela video kazetu s filmem „Faunovo příliš pozdní odpoledne“ a scéna z plovárny s pražskými krasavicemi, jejich obnaženou hrudí, mamálními oblinami, poštovní cenzor odstranil.

       Takže si pak vyberte mezi plusy a minusy.