Každý z nás už někdy dostal otázku a pak na ni odpovídal, s kým, s kterou známou osobností, že by rád pobyl na opuštěném ostrůvku, kdyby osud takto rozhodl. Buďme praktičtí – nejspíš neexistuje takový tvor, s nímž bychom si spíš dřív než později nelezli na nervy. Takže raději posedět v klubovkách u plápolajícího krbu, kvalitní nápoj  k dispozici a pěkně si popovídat. A pro zjednodušení takových vizí nejít ve výběru do příliš dávné minulosti, nebažit po rozprávce třeba s Ciceronem či Herodesem.

       Vybrat si někoho s bystrým mozkem, člověka moudrého, zkušeného, se smyslem pro humor a pokud možno i pro absurdno. Též aby měl ono charisma, skutečné či jen předpokládané. (Henry Kissinger charakterizoval sílu osobnosti příkladem člověka - celebrity, který přijde do společnosti, chová se nudně, není vůbec zajímavý a přesto se mu tam podaří v přítomných vytvořit pocit provinění, jako že to je jejich chyba.)

       Asi bych si vybral Winstona Churchilla, čímž bych ovšem nebyl ten jediný. Stejně tak se v televizním interview vyjádřil Orson Welles a k dobru dal tento zážitek: za pobytu na Riviéře se potkal s Churchillem, svěřil se mu se starostmi financovat svůj zamýšlený filmový projekt a že zítra bude obědvat s boháčem, kterého se mu snad podaří oblomit. A kdyby pan Churchill rovněž přišel, naděje na úspěch by vzrostly. Tak se věru stalo, druhého dne se velký Winston dostavil ke stolu a Wellesovi se uctivě poklonil. A zamýšlený dojem docílen. Celoživotní alkoholik, to v porovnání Hitler byl abstinent, nekuřák, monogamní vegetarián, úplný světec. Churchilla, koňakem jakkoliv důkladně nasáklého, neopouštěla záviděníhodná pohotovost, dokumentovaná onou slavnou slovní přestřelkou s Lady Astorovou, když řekla „Vy být mým manželem,dala bych vám jed do čaje (či kávy – v jiné verzi)“, na což on okamžitě zareagoval ujištěním „Vy být mou manželkou, hned bych to vypil.“

       Sir Isaiah Berlin, v Lotyšsku narozený, na univerzitě v Oxfordu dlouhá léta zářící intelekt, obrovská persona, s níž jsem se všeho všudy setkal jen jednou. Toho si vybrat na atol nebo ke krbu. Peter Ustinov, další skvost takového kalibru. Pozor prý na britského Paul Johnsona: jakkoliv je to vynikající historik a autor, provází ho pověst obtížné osoby v osobním styku. Nejinak i u výtečných autorů jako například Evelyn Waugh či V.S. Naipaul. U známých herců, zejména ovšem komiků, se předpokládá jejich schopnost a ochota být ustavičným chrličem legrací k nezastavení. Načež se pak lze dočíst, že Jack Nicholson je nudný společník, z něhož nelze vydolovat něco zajímavého, že Peter Sellers, jakkoliv brilantní na filmovém plátně, se vyznačoval jednáním, které vylučovalo eventualitu mít vůbec nějaké přátele. Když do Hollywoodu došla zpráva o jeho náhlé smrti, že to byl infarkt, režisér Billy Wilder, velmistr v oboru intelektuálního humoru, zareagoval zmatením,jak že tohle bylo možné, vždyť Sellers vůbec žádné srdce neměl.

       Záběry třeba z norimberského procesu nám dokumentují, jak mnozí velikáni, náhle bez uniforem a medailí, se promění v malé, tuctové, zcela neimpozantní strejce.

       (Připomínáme si pak tvrzení H.Arendtové o banality of evil.) Třeba Fritz Sauckel, bývalý gauleiter z Duryňska, odpovědný za dodávky statisíců na otrocké práce, slovy autenticky zajímavého ministra propagandy Goebelse byl mezi nudnými ten zcela nejnudnější, a pak na šibenici končící. Však i velezloduch Heinrich Himmler, původním povoláním pěstitel slepic, rovněž nebyla příliš úchvatná persona.

       Koho si na pustý ostrov vybrat z českých velikánů? Kdysi nedobrovolně zakotven v českém pohraničí jsem se se zajímavými, či dokonce historicky významnými osobnostmi ovšem nepotkal. Neměl bych potíže s Janem Masarykem. Edvard Beneš na atolu – surreálná představa takového suchara, bez minimálního smyslu pro humor, na společném lovu krabů a při snaze rozžehnout oheň. Před očima mám dokumentární záběr jeho návštěvy školy, jak školákům snad z první třídy čte projev z připraveného textu. Jak si jeho představit v jakkoliv neformální situaci? S ním bychom si bezprostřednosti, natož legrace věru neužili.

       Z galerie bolševických vůdců snad jen Zápotocký Antonín, že by jako trosečník byl zachránil harmoniku a pak ji mohl roztahovat pod palmou ve slaném větru. Co si na atolu počít třeba s oslňujícím mozkem Jakešem, Miloušem Zlatoústým? Smrt, uspíšená přívalem nudy.

       Václava Havla, toho bych bral. Poprvé jsem ho viděl začátkem devadesátých let, když přijel do Pennsylvánie vyzvednout si tehdy asi svůj nejprvnější čestný doktorát.

       Byli jsme vyzváni předem dodat písemné dotazy pro pana prezidenta. Můj tehdejší dotaz: Nedávno jsem měl příležitost poobědvat s Vaším bratrem Ivanem. Zeptal jsem se ho na Váš největší omyl v roli prezidenta. Váš loajální bratr se odpovědi vyhnul a doporučil mi, abych se zeptal přímo Vás. Proto tak teď činím. A prezident odpověděl takto: „Milerád to panu Ulčovi řeknu, až přestanu být prezidentem.“ Naplněný sál s několika sty posluchači se bouřlivě roztleskal.

       Dosud se k tomu nenaskytla příležitost. Nedovedu si ale představit, že by takto byl zareagoval nynější prezident, jehož doprovází pověst ješitného Narcise, neustále poučujícího, dychtícího zdůrazňovat svou superioritu, čemuž předcházejí jeho oblíbená úvodní slova „A vy jste kdo?“ (Mně se tak ale nestalo. Setkali jsme se v dubnu 1991 na pánském záchodku v Olomouci, kde jsem se přichomýtl k zakládajícímu sjezdu ODS.

       Jak tam vedle sebe do mušle tryskáme, představil jsem se mu a Klaus mě překvapil slovy „Ale vždyť my se přece známe! Z Binghamtonu, před pár roky, na párty, a vy jste tehdy se mnou nesouhlasil!“ Nic takového se mi nevybavilo. Dalších pár roků poté, předák s tak brilantní pamětí si ve své svědecké výpovědi o skandálu s financováním ODS však nemohl vzpomenout na ony mýtické mecenáše – bezzemka z ostrova Mauricius, na mrtvého Maďara a na Pepu z Hongkongu, který přinesl nákupní tašku s milionem peněz do stranické pokladny.)

       Po přesunu z českého pohraničního městyse do New Yorku jsem měl možnost se vídat s osobnostmi na smetišti dějin: s předúnorovými ministry (nejčastěji to byl skromný Jozef Lettrich, rovněž nevýbojný Adolf Procházka, občas i velmi hlasitý Václav Majer), s umělci, celebritami kalibru Rudolfa Firkušného, Jiřího Voskovce, Egona Hostovského. S Egonem jsem se znal nejlíp a rád bych ho na atolu měl.

       Nelze zapomenout na Ferdinanda Peroutku, titana jak postavou, tak rozhledem. Vídával jsem ho dvakrát týdně při návštěvách redakce RFE na Two Park Avenue, 25.poschodí. Jednou jsem byl svědkem tohoto Peroutkova skvostu, jak jednomu známému literátovi zalichotil slovy „Velmi rád sdílím vaši společnost. Kdykoliv jsem s vámi, tak mě opouští pocit vlastní méněcennosti.“ Peroutku bych si na atol netroufl pozvat.

       Život už to tak zařídil, že nikoliv v rodné zemi, ale v pacifické oblasti, mezi protinožci, jsem měl příležitost se seznamovat s některými potentáty.. Nejlíp jsem se znal se Albertem Henrym, polynéským premiérem Cookových ostrovů, na půl cesty mezi Tahiti a Fidži. Vídali jsme se denně. Někteří z jeho ministrů byli bystrého ducha, jiní spíš primitivové, individua jak čestná, tak problematická. Žádného z nich bych si na ostrov nevybíral – ač tam s nimi, sice ne úplně na samotě, jsem už dost dlouhodobě pobýval.
-   -   -
       Otázka případného střetu kvality ducha a temperamentu přišla velice na přetřes, poté co G.W.Bush jmenoval Johna Boltona do funkce reprezentanta USA v OSN:
       Bolton, diplomat z povolání, si zásluhou své nediplomatické přímočarosti získal rozpornou pověst. Političtí odpůrci v Kongresu dosud nominaci neschválili, a tak se současně dozvídáme, že Bolton je jednak mimořádně schopný, pracovitý a kolegiální, jednak i arogantní,diktátorský, s nímž lze vyjít jen s obtížemi.

       Tento spor se stal popudem k historickým reminiscencím, že mnohé velké osobnosti, národem teď uctívané, si tolik té svatozáře vlastně nezaslouží. Jako příklad je uváděn John Adams, druhý americký prezident, který vzdor svým značným státnickým schopnostem si počínal jako nepřístupný, nevlídný (ungracious) tvor. Slovy Jamese Granta, autora nedávné biografie tohoto Adamse, kdybychom z učebnic vymýtili takové typy, rozsah našich textů by se pořádně zredukoval. I v textech jiných států by se škrtalo.

       V době nedávné až současné, pověst velmi obtížného člověka měl Howard Metzenbaum, senátor ze státu Ohiu. V exekutivě, větvi moci výkonné, se dařilo řadě rovněž arogantních veličin, mezi nimiž byl například Alexander Haig, bývalý velitel NATO a pak i téměř de facto velitel Bílého domu v době kolísajícího Nixonova prezidentování. Překvapila mě informace, že mezi tvory málo snesitelné je i započítáván usměvavý Jimmy Carter, tolik si navenek pěstující pověst lidumilného svatouška. I bývalý prezident Bill Clinton nezřídka nestačil zvládnout svůj explozivní temperament.

       Rovněž o Richardu C. Holbrookovi se připisuje tzv.means streak - sklony k  podlému, malichernému počínání. Kdyby byl Kerry vyhrál utkání o Bílý dům, o než se třeba ještě znovu pokusí, Holbrook by byl ministrem zahraničních věcí, a nikoliv černoška Condoleezza.

       Velmi košatou otázku s kým tedy na opuštěný atol tím ale vůbec nevyřešíme.