Ota Ulč
DLOUHÁ CESTA 14 : TROPICKÝ QUEENSLAND A BRYCHIÁDA
V Sydney jsem měl na univerzitě přednášku pro
Československou společnost věd a umění. Přišlo téměř sto lidí a povídalo se
skoro do půlnoci. Po produkci mě jedna dobrá duše odvezla přes celou metropoli
na současně probíhající šibřinky v české sokolovně. S oprávněnou pýchou mě
výboři vzali na prohlídku moderní budovy. V sále bylo živo, účast rozhodně
větší než u toho mého povídání. Což bylo a je naprosto normální. Napadlo mě,
zda ještě zbývá někdo, zajímající se o obojí – kupovat českou literaturu a
nacvičovat prostná.
„Vy se tím živíte?“ dostal jsem otázku.
Neživím, ale zajímám se o exilové češství, o
radosti a starosti této diaspory.
Též jsem se za ní vydal na sever do tropického Queenslandu. Velmi
úrodný kraj, kde se daří novým druhům ovoce, přesídleného z latinské Ameriky a
odjinud ze zámoří. Z džunglí jsme přijeli do kopců téměř beskydského vzhledu.
Místo brambor a obilí tam však roste cukrová třtina, vyšší než největší žací
stroje. V této souvislosti posloužím příkladem, jak někdy není radno zasahovat
do ekologické harmonie. Cukrové plantáže trápil hmyz a někoho napadlo dovézt z
Havajských ostrovů hmyzu lačné ropuchy. A ty se tak hrůzně romnožily, že už
jsou jich miliony, dosahují velikosti oškubané slepice, rozlézají se dál, až k
Darwinu a na jih k Sydney. Teď už se jim třeba podařilo přelézt dlouhatánskou
poušť Nullarbor a doťapkat až do Perthu.
Do vábivých říčních vod jsme nevlezli, podrobné
mapy totiž varují před krokodýly. Poslední dobou se rozmnožují natolik, že se
problém začíná řešit jejich konzumací - krokodýlí karbanátky a steaky. Skvělý
je Great Barrier Reef, ale při potápění do korálové nádhery lépe se
vyhýbat žralokům a i jiným potvorám. Od října do března pozor na marine stingers
- jedovaté medúzy. Po menším dotyku nutno postižené místo natřít octem (na
některých plážích jsou k dispozici láhve s první pomoci v jakýchsi poštovních
schránkách), po větším dotyku je nutný převoz do nemocnice, případně na
hřbitov.
Severně za Cairns končila asfaltka. Dál směrem na
Cape York, téměř tisíc kilometrů dlouhý poloostrov, už končí kontinent, tam lze
dorazit jen s velmi odolným vozidlem. V místě Weipa, na pobřeží zálivu
Carpentaria, obrovská vozidla s třímetrovými pneumatikami nakládají bauxit a
snad i uran. Čeští brigádníci si tam vydělají hodně peněz.
Vydali jsme se k jihu, na ostrov zvaný Magnetic –
tak ho pojmenoval mořeplavec James Cook. Krajan a navíc i Plzeňák František
Bejček, nyní Baychek, nám šlechetně nabídl klíče od své vily přímo na pláži.
Manželka si libovala, že Magnetický ostrov je v mnohém k nerozeznání od její
rodné jižní Číny. Mně to tam trošku připomínalo jižní Evropu. Tam rovněž dámy
odkládaly vrchní část plavek, vystavujíce své obliny slunci a okolí.
V Cairns prý žije třicet českých rodin. O víkendu
jsme se u jedné objevili. Hezký dům s bazénem přímo na pláži. Vzdor nečekanému
vpádu nás docela přátelsky přijali, zdůrazňujíce, že se s Čechy zásadně
nestýkají. Přítomná, výlučně česká společnost, horlivě přikyvovala. Pozvali
nás na jeden z přištích večerů a pozvání na poslední chvíli zrušili.
Jeden Čech si tam otevřel fitness centrum a navíc
výrábí cínové panáčky. Jeden český architekt nechal svého povolání a věnuje se
výrobě čokolády - v tom horku! Dlouhovlasatý dobrodruh s vizáží Dostojevského
se živí jako krmič strakatých opeřenců. V Townsvillu, po Brisbane druhém
největším městě Queenslandu, jedna Češka, která má v knihovně exilovou
literaturu, si mě spletla se Škutinou. Posrpnoví přistěhovalci se tam vesměs
divili, proč se v exilu někdo obtěžuje knížky psát, tisknout a dokonce kupovat
a číst. „Je tam moc horko, asi z toho blbnou,“ mávl rukou krajan z
chladnějšího kraje. Jenže třeba zrovna šlo o druh lidí, kteří nečetli doma v
Kundraticích, tak proč by teď měli číst v Cooktownu?
Jenže ty asimilační pochody nemusí být pouze
jednosměrné. Na Nové Guineji, česká rodina adoptovala papuánskou holčičku,
stala se z ní Andulka, stala se z ní Češka. Když dívka dospěla, oženil se s ní
posrpnový exulant s nevyprchanými vlasteneckými sklony: bližší česká Papuánka
než cizí Australanka, to dá rozum.
Na zpáteční cestě z Magnetického ostrova jsme se
zastavili něco pojíst na prázdném parkovišti. Tam jsem se všiml vyřezaného
nápisu Fucken emigrants from Prague, ČSSR. Řezbáři se vyjádřili
dvoujazyčně, též se sdělením v mateřtině o „zasraných emigrantech z
Československa“ a uveden byl rok 1982.
V Austrálii jsem se všude přeptával, co kde komu
a jak moc vadí. Co například veliká vzdálenost od ostatního světa? Takový
pocit pomáhá překonat telefon a poslední dobou zejména e-mail. „Pro mě to není
otázka těch tisíců kilometrů, sednu do letadla, trochu si pospím a probudím se
v Londýně,“ ujistil mě Jaroslav Kaucký, jeden z tamější početné obce českých
matematiků.
- - -
Do Austrálie jsem
dvakrát letěl ve věci Moraváka Milana Brycha, s nímž jsem se v rodné zemi nikdy
nesetkal. Popud tomu dal jeho advokát R.K.Davison, Esq., posléze předseda
nejvyšší soudní stolice na Novém Zélandu. Sháněl znalce československého
právního pořádku či nepořádku, obrátil se na Harolda J. Bermana, profesora.
na Harvardově univerzitě, a ten ho odkázal na mě, že prý jsem eminently
qualifiedtento úkol zastat.
Tak lichotivé ocenění
bych si měl zarámovat a pokud možno i zhudebnit. Tedy jsem zformuloval podrobný
rozklad, co že to je reálsocialistická spravedlnost, kdy právo platí a rovněž
neplatí. Elaborát jsem odeslal, aniž si dělal iluze, že tam za větrem světa
něco takového vůbec pochopí.
Tento Brych krátce po
sovětské pancéřové pomoci v srpnu 1968 přijel k protinožcům, představil se jako
lékař a brzy se na Novém Zélandu etabloval jako specialista onkolog. Jeho
úspěchy s léčbou zhoubných nádorů se staly senzací země, v jednom průzkumu
veřejného mínění byl zvolen nejpopulárnější osobou roku. Došlo ke konfliktu s
lékařským establišmentem a následovalo pátrání po jeho minulosti. Praha
zareagovala tvrzením, že tento emigrant je bývalý kriminálník, který to
nedotáhl ani k maturitě. Měl jsem se vyjádřit k věrohodnosti poskytnutých
důkazů.
O této Brychiádě se nebudu rozepisovat : tak už jsem
tuze podrobně učinil v knížce Naši mezi protinožci, kterou v roce 1998
vydalo pražské nakladatelstvíčko Faun. Brych se stal předmětem velikánské
kontroverze na Novém Zélandu a v Austrálii téměř způsobil ústavni krizi. Došlo
tam totiž ke zkomplikování vztahu mezi Canberrou, vládou federální, a vládou
státu Queenslandu.
Tam v hlavním městě Brisbane seděl dlouholetý premiér
Joh Bjelke-Petersen. Nepotkal jsem intelektuála, který by o něm řekl vlídné
slovo. Zásadně ho zatracovali jako zavilého reakcionáře, bigotního demagoga,
antikomunistu – samé ošklivé vlastnosti. Mně se ale líbil. Imponovalo mi jak
jeho neformální vystupování, tak odvaha nesouhlasit s módními trendy, třeba ve
vztahu k prapůvodnímu obyvatelstvu země. Dokonce navrhl zrušit domorodé
rezervace.
Nepředstírám, že bych byl příliš objektivní. Jak často
se našinci přihodí mít privilegovaný přístup k takovému potentátovi, který ho
pozve domů na oběd a navrhne vzájemně se oslovovat křestními jmény? Také mě
svezl na svém letadle s pěknou pilotkou a výsostnými znaky Queenslandu na
ocase. A byl to právě jeho málo vřelý vztah vůči federální vládě v Canbeře,
který se zásluhou kontroverzního brněnského rodáka znovu rozvířil.
Brych měl jako občan Nového Zélandu právo bezvizového
vstupu do kterékoliv země britského Commonwealthu, tedy i do Austrálie. Bjelke
ho pozval, aby v Brisbane otevřel kliniku. Pod tlakem lékařské komory, ministr
přistěhovalectví ale dělal potíže. Bjelke se naježil: bolavé, choulostivé
koleno kompetencí. Přistěhovalectví je záležitost federálu, zdravotnictví je
věc jednotlivých států, já si Brycha přivezu letadlem s queenslandskými
insigniemi a vy si mě zkuste sestřelit!
S Bjelkem jsem přiletěl do Canberry na jednání, jehož
se zúčastnili tři federální ministři, z nichž jeden (Attorney General)
byl ruského úvodu a skutečně se jmenoval Durack. Jednání slušné, bez vzájemného
osočování, tak jak to v demokraciích má být a někdy i bývá. Začal jsem
ujištěním, že jsem Brycha v Evropě neznal, o jeho kvalifikacích nic nevím, mohl
jsem pouze posoudit Prahou předložené důkazy, které jsem shledal být zčásti
sporné, zčásti vyloženě falešné. Zakončil jsem otázkou, zda novozélandská
lékařská komora se skládá z tak kolosálních oslů, neschopných postřehnout
rozdíl mezi onkologem specialistou a zločincem bez maturity, který skoro celý
svůj dospělý život strávil za mřížemi.
(Dotázaní odpovídali takto:
Brych se studiu mediciny věnoval ve výkonu trestu, což potvrzuje superioritu
socialistického vězeňství.)
Vrátil jsem se do Melbourne a odkud odletěl do
Brisbane s Brychovým australským spolupracovníkem Warrenem Hastingsem,
držitelem naprosto nesporného lékařského diplomu. Mladý, velice pohledný
Warren, ženatý, otec dvou dětí, byl též majitel letadla. On tedy teď pilot a
já navigátor. Poznávací písmena EZU (Echo Zulu Uniform), seznamuji se se
zkratkami ADF, QDT, mapami navigačními, topografickými, radio-frekvenčními. Jsme naladěni
na frekvenci 120.00, každých 100 mil se mění. Poletíme mnoho mil. Listuji v
tlustopise, v něm je nákres každičké přistávací plochy v zemi. Kapitáne, jak
rychlý bude let? Prý 160 až 180 knotů čili uzlů za hodinu. Jak velký či dlouhý
je uzel?
Royal Victoria Airclub, odlet 8:55 ráno, slunečno,
bezoblačno, perfektní viditelnost. Stoupáme do výše 8.000 stop, za hodinu jsme
nad řekou Murray, hranicí států Victoria a New South Wales. Pod námi ubývá
zeleně a přibývá hnědočerveného suchopáru. Stromy se trousí podél toku a dělají
dojem zástupu mravenečků. Echo-Zulu-Uniform představuje se Warren věži
ve Walla Walla a oznamuje, že přistávat nebudeme. Přepíná mnoho páček, pod námi
háje, lesy, pralesy a nikde ani jedno obydlí. 12:45 –Coonanarabran, Narrabri –
Aboriginal Area domorodá rezervace. 13:16 – Goondiwindi, tam by se vešlo několik
Českých republik.
Řeka Macintyre, další hranice, zase ti mravenci,
trousísí se podél suchých řečišť Tady už máme pod sebou tropický Queensland. V
rádiu s dosahem 300 až 500 mil nám to jen rachotí, nemůžeme se dovolat. Záleží
na povětrnostních podmínkách, Toowoomba se nám nehlásí. 2:15 – Dalby, vojenské
zakázané pásmo, tak tvrdila mapa. Ejhle, jako za komunistů! Zákaz porušujeme.
Kdyby nás soudili, budeme mít polehčující okolnost – my jsme se, značně
zásluhou mého navigačního neumětelství, ztratili. Mířili jsme do městečka
Kingaroy, Bielkeho privátní adresy, kde nás očekával. Najednou máme před sebou
vysoké kopce, podobné jako v Arizoně – jenže podle mapy tam být neměly. Warren
se mezi nimi proplétá, pokouší se o téměř radikální zatáčky. Český poseroutka
začíná panikařit a pilotování mu ztěžovat kibicováním. Začínáme se hádat,
domáhám se práva staršího, byť zdaleka ne moudřejšího. Trvám na svém. „Támhle,
to je určitě ono!“
„Když myslíš,“vzdychl pilot a přistál na jakési pražné
nudli. Motor bublá, taháme se o mapy, Warren někam volá a nedovolá se.
„No jo, tak jsem se teda splet,“ přiznávám.
Nikdo není dokonalý, říkám omluvně slovy multimilionáře, dychtícího po manželství v závěru
filmu Někdo to rád horké.
Znovu jsme se vznesli a zmateně motali. Je támhle
Oakey nebo Harlin? Obojí špatně. Míjíme pole s burskými oříšky i lány se
zelím. Ano, sauerkraut a u toho palmy. Pak přece jenom kýžený Kingaroy
nalezen, je 14:55 hodin. U přistávacího plácku stál premiér a mával. Vřele
nás vítal, zatímco jsme zmateně vysvětlovali zdržení.
A přítel Warren, prima mladý člověk, doktor, manžel a
táta dvou dětí, se krátce poté zabil. Ne na tomto letadle - to měl zrovna v
opravě, ačkoliv právě to se stalo příčinou tragédie. V půjčovně mu omylem dali
vadný stroj. S ním vzletěl a zřítil se na cestě k pacientům.
(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné
sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé,
která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)
|