V Sydney jsem měl na univerzitě přednášku pro Československou společnost věd a umění. Přišlo téměř sto lidí a povídalo se skoro do půlnoci. Po produkci mě jedna dobrá duše odvezla přes celou metropoli na současně probíhající šibřinky v české sokolovně. S oprávněnou pýchou mě výboři vzali na prohlídku moderní budovy. V sále bylo živo, účast rozhodně větší než u toho mého povídání. Což bylo a je naprosto normální. Napadlo mě, zda ještě zbývá někdo, zajímající se o obojí – kupovat českou literaturu a nacvičovat prostná.

       „Vy se tím živíte?“ dostal jsem otázku.
       Neživím, ale zajímám se o exilové češství, o radosti a starosti této diaspory.

       Též jsem se za ní vydal na sever do tropického Queenslandu. Velmi úrodný kraj, kde se daří novým druhům ovoce, přesídleného z latinské Ameriky a odjinud ze zámoří. Z džunglí jsme přijeli do kopců téměř beskydského vzhledu. Místo brambor a obilí tam však roste cukrová třtina, vyšší než největší žací stroje. V této souvislosti posloužím příkladem, jak někdy není radno zasahovat do ekologické harmonie. Cukrové plantáže trápil hmyz a někoho napadlo dovézt z Havajských ostrovů hmyzu lačné ropuchy. A ty se tak hrůzně romnožily, že už jsou jich miliony, dosahují velikosti oškubané slepice, rozlézají se dál, až k Darwinu a na jih k Sydney. Teď už se jim třeba podařilo přelézt dlouhatánskou poušť Nullarbor a doťapkat až do Perthu.

       Do vábivých říčních vod jsme nevlezli, podrobné mapy totiž varují před krokodýly. Poslední dobou se rozmnožují natolik, že se problém začíná řešit jejich konzumací - krokodýlí karbanátky a steaky. Skvělý je Great Barrier Reef, ale při potápění do korálové nádhery lépe se vyhýbat žralokům a i jiným potvorám. Od října do března pozor na marine stingers - jedovaté medúzy. Po menším dotyku nutno postižené místo natřít octem (na některých plážích jsou k dispozici láhve s první pomoci v jakýchsi poštovních schránkách), po větším dotyku je nutný převoz do nemocnice, případně na hřbitov.

       Severně za Cairns končila asfaltka. Dál směrem na Cape York, téměř tisíc kilometrů dlouhý poloostrov, už končí kontinent, tam lze dorazit jen s velmi odolným vozidlem. V místě Weipa, na pobřeží zálivu Carpentaria, obrovská vozidla s třímetrovými pneumatikami nakládají bauxit a snad i uran. Čeští brigádníci si tam vydělají hodně peněz.

       Vydali jsme se k jihu, na ostrov zvaný Magnetic – tak ho pojmenoval mořeplavec James Cook. Krajan a navíc i Plzeňák František Bejček, nyní Baychek, nám šlechetně nabídl klíče od své vily přímo na pláži.  Manželka si libovala, že Magnetický ostrov je v mnohém k nerozeznání od její rodné jižní Číny. Mně to tam trošku připomínalo jižní Evropu. Tam rovněž dámy odkládaly vrchní část plavek, vystavujíce své obliny slunci a okolí.

       V Cairns prý žije třicet českých rodin. O víkendu jsme se u jedné objevili. Hezký dům s bazénem přímo na pláži. Vzdor nečekanému vpádu nás docela přátelsky přijali, zdůrazňujíce, že se s Čechy zásadně nestýkají. Přítomná, výlučně česká společnost, horlivě přikyvovala. Pozvali nás na jeden z přištích večerů a pozvání na poslední chvíli zrušili.

       Jeden Čech si tam otevřel fitness centrum a navíc výrábí cínové panáčky. Jeden český architekt nechal svého povolání a věnuje se výrobě čokolády - v tom horku! Dlouhovlasatý dobrodruh s vizáží Dostojevského se živí jako krmič strakatých opeřenců. V Townsvillu, po Brisbane druhém největším městě Queenslandu, jedna Češka, která má v knihovně exilovou literaturu, si mě spletla se Škutinou. Posrpnoví přistěhovalci se tam vesměs divili, proč se v exilu někdo obtěžuje knížky psát, tisknout a dokonce kupovat a číst. „Je tam moc horko, asi z toho blbnou,“ mávl rukou krajan z chladnějšího kraje. Jenže třeba zrovna šlo o druh lidí, kteří nečetli doma v Kundraticích, tak proč by teď měli číst v Cooktownu?

       Jenže ty asimilační pochody nemusí být pouze jednosměrné. Na Nové Guineji, česká rodina adoptovala papuánskou holčičku,  stala se z ní Andulka, stala se z ní Češka. Když dívka dospěla, oženil se s ní posrpnový exulant s nevyprchanými vlasteneckými sklony: bližší česká Papuánka než cizí Australanka, to dá rozum.

       Na zpáteční cestě z Magnetického ostrova jsme se zastavili něco pojíst na prázdném parkovišti. Tam jsem se všiml vyřezaného nápisu Fucken emigrants from Prague, ČSSR. Řezbáři se vyjádřili dvoujazyčně, též se sdělením v mateřtině o „zasraných emigrantech z Československa“ a uveden byl rok 1982.

       V Austrálii jsem se všude přeptával, co kde komu a jak moc vadí. Co například veliká vzdálenost od ostatního světa? Takový pocit pomáhá překonat telefon a poslední dobou zejména e-mail. „Pro mě to není otázka těch tisíců kilometrů, sednu do letadla, trochu si pospím a probudím se v Londýně,“ ujistil mě Jaroslav Kaucký, jeden z tamější početné obce českých matematiků.

-  -   -  
       Do Austrálie jsem dvakrát letěl ve věci Moraváka Milana Brycha, s nímž jsem se v rodné zemi nikdy nesetkal. Popud tomu dal jeho advokát R.K.Davison, Esq., posléze předseda nejvyšší soudní stolice na Novém Zélandu. Sháněl znalce československého právního pořádku či nepořádku, obrátil se na Harolda J. Bermana, profesora. na Harvardově univerzitě, a ten ho odkázal na mě, že prý jsem eminently qualifiedtento úkol zastat.

       Tak lichotivé ocenění bych si měl zarámovat a pokud možno i zhudebnit. Tedy jsem zformuloval podrobný rozklad, co že to je reálsocialistická spravedlnost, kdy právo platí a rovněž neplatí. Elaborát jsem odeslal, aniž si dělal iluze, že tam za větrem světa něco takového vůbec pochopí.

       Tento Brych krátce po sovětské pancéřové pomoci v srpnu 1968 přijel k protinožcům, představil se jako lékař a brzy se na Novém Zélandu etabloval jako specialista onkolog. Jeho úspěchy s léčbou zhoubných nádorů se staly senzací země, v jednom průzkumu veřejného mínění byl zvolen nejpopulárnější osobou roku. Došlo ke konfliktu s lékařským establišmentem a následovalo pátrání po jeho minulosti. Praha zareagovala tvrzením, že tento emigrant je bývalý kriminálník, který to nedotáhl ani k maturitě. Měl jsem se vyjádřit k věrohodnosti poskytnutých důkazů.

       O této Brychiádě se nebudu rozepisovat : tak už jsem  tuze podrobně učinil v knížce Naši mezi protinožci, kterou v roce 1998 vydalo pražské nakladatelstvíčko Faun. Brych se stal předmětem velikánské kontroverze na Novém Zélandu a v Austrálii téměř způsobil ústavni krizi. Došlo tam totiž ke zkomplikování vztahu mezi Canberrou, vládou federální, a vládou státu Queenslandu.

       Tam v hlavním městě Brisbane seděl dlouholetý premiér Joh Bjelke-Petersen. Nepotkal jsem intelektuála, který by o něm řekl vlídné slovo. Zásadně ho zatracovali jako zavilého reakcionáře, bigotního demagoga, antikomunistu – samé ošklivé vlastnosti. Mně se ale líbil. Imponovalo mi jak jeho neformální vystupování, tak odvaha nesouhlasit s módními trendy, třeba ve vztahu k prapůvodnímu obyvatelstvu země. Dokonce navrhl zrušit domorodé rezervace.

       Nepředstírám, že bych byl příliš objektivní. Jak často se našinci přihodí mít privilegovaný přístup k takovému potentátovi, který ho pozve domů na oběd a navrhne vzájemně se oslovovat křestními jmény? Také mě svezl na svém letadle s pěknou pilotkou a výsostnými znaky Queenslandu na ocase. A byl to právě jeho málo vřelý vztah vůči federální vládě v Canbeře, který se zásluhou kontroverzního brněnského rodáka znovu rozvířil.

       Brych měl jako občan Nového Zélandu právo bezvizového vstupu do kterékoliv země britského Commonwealthu, tedy i do Austrálie. Bjelke ho pozval, aby v Brisbane otevřel kliniku. Pod tlakem lékařské komory, ministr přistěhovalectví ale dělal potíže. Bjelke se naježil: bolavé, choulostivé koleno kompetencí. Přistěhovalectví je záležitost federálu, zdravotnictví je věc jednotlivých států, já si Brycha přivezu letadlem s queenslandskými insigniemi a vy si mě zkuste sestřelit!

       S Bjelkem jsem přiletěl do Canberry na jednání, jehož se zúčastnili tři federální ministři, z nichž jeden (Attorney General) byl ruského úvodu a skutečně se jmenoval Durack. Jednání slušné, bez vzájemného osočování, tak jak to v demokraciích má být a někdy i bývá. Začal jsem ujištěním, že jsem Brycha v Evropě neznal, o jeho kvalifikacích nic nevím, mohl jsem pouze posoudit Prahou předložené důkazy, které jsem shledal být zčásti sporné, zčásti vyloženě falešné. Zakončil jsem otázkou, zda novozélandská lékařská komora se skládá z tak kolosálních oslů, neschopných postřehnout rozdíl mezi onkologem specialistou a zločincem bez maturity, který skoro celý svůj dospělý život strávil za mřížemi.

       (Dotázaní odpovídali takto: Brych se studiu mediciny věnoval ve výkonu trestu, což potvrzuje superioritu socialistického vězeňství.)

       Vrátil jsem se do Melbourne a odkud odletěl do Brisbane s Brychovým australským spolupracovníkem Warrenem Hastingsem,  držitelem naprosto nesporného lékařského diplomu. Mladý, velice pohledný Warren, ženatý, otec dvou dětí, byl též majitel letadla. On tedy teď pilot a já navigátor. Poznávací písmena EZU (Echo Zulu Uniform), seznamuji se se zkratkami ADF, QDT, mapami navigačními, topografickými, radio-frekvenčními. Jsme naladěni na frekvenci 120.00, každých 100 mil se mění. Poletíme mnoho mil. Listuji v tlustopise, v něm je nákres každičké přistávací plochy v zemi. Kapitáne, jak rychlý bude let? Prý 160 až 180 knotů čili uzlů za hodinu. Jak velký či dlouhý je uzel?

       Royal Victoria Airclub, odlet 8:55 ráno, slunečno, bezoblačno, perfektní viditelnost. Stoupáme do výše 8.000 stop, za hodinu jsme nad řekou Murray, hranicí států Victoria a New South Wales. Pod námi ubývá zeleně a přibývá hnědočerveného suchopáru. Stromy se trousí podél toku a dělají dojem zástupu mravenečků. Echo-Zulu-Uniform představuje se Warren věži ve Walla Walla a oznamuje, že přistávat nebudeme. Přepíná mnoho páček, pod námi háje, lesy, pralesy a nikde ani jedno obydlí. 12:45 –Coonanarabran, Narrabri – Aboriginal Area domorodá rezervace. 13:16 – Goondiwindi, tam by se vešlo několik Českých republik.

       Řeka Macintyre, další hranice, zase ti mravenci, trousísí se podél suchých řečišť Tady už máme pod sebou tropický Queensland. V rádiu s dosahem 300 až 500 mil nám to jen rachotí, nemůžeme se dovolat. Záleží na povětrnostních podmínkách, Toowoomba se nám nehlásí. 2:15 – Dalby, vojenské zakázané pásmo, tak tvrdila mapa. Ejhle, jako za komunistů! Zákaz porušujeme. Kdyby nás soudili, budeme mít polehčující okolnost – my jsme se, značně zásluhou mého navigačního neumětelství, ztratili. Mířili jsme do městečka Kingaroy, Bielkeho privátní adresy, kde nás očekával. Najednou máme před sebou vysoké kopce, podobné jako v Arizoně – jenže podle mapy tam být neměly. Warren se mezi nimi proplétá, pokouší se o téměř radikální zatáčky. Český poseroutka začíná panikařit a pilotování mu ztěžovat kibicováním. Začínáme se hádat, domáhám se práva staršího, byť zdaleka ne moudřejšího. Trvám na svém. „Támhle, to je určitě ono!“

       „Když myslíš,“vzdychl pilot a přistál na jakési pražné nudli. Motor bublá, taháme se o mapy, Warren někam volá a nedovolá se.

        „No jo, tak jsem se teda splet,“ přiznávám. Nikdo není dokonalý, říkám omluvně slovy multimilionáře, dychtícího po manželství v závěru filmu Někdo to rád horké.

       Znovu jsme se vznesli a zmateně motali. Je támhle Oakey nebo Harlin? Obojí špatně. Míjíme pole s burskými oříšky i lány se zelím. Ano, sauerkraut a u toho palmy. Pak přece jenom kýžený Kingaroy nalezen, je 14:55 hodin. U přistávacího plácku stál premiér a mával. Vřele nás vítal, zatímco jsme zmateně vysvětlovali zdržení.

       A přítel Warren, prima mladý člověk, doktor, manžel a táta dvou dětí, se krátce poté zabil. Ne na tomto letadle - to měl zrovna v opravě, ačkoliv právě to se stalo příčinou tragédie. V půjčovně mu omylem dali vadný stroj. S ním vzletěl a zřítil se na cestě k pacientům.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)