Byli jsme pozváni na Isle of Capri, na pláže u vody; příjemné, leč asi nudné. Nebudeme se tedy do takových dálav trmácet, oželíme i Great Barrier Reef a raději objevíme na vlastní pěst něco bližšího. V novinách jsem postřehl nabídku, že u farmáře R.W. F. McDonalda na adrese Glen Donald, Bumbaldry, via Cowra, N. S. W. lze za peníz být hostem. Pojedeme tedy vlakem 300 kilometrů ze Sydney do vnitrozemí k merkuriálnímu zemědělci.

       Odjezd byl až v jedenáct večer a to, co jsme cestou zažili, připomínalo Sibiř – zima, vítr, děsivé meluzíny, ve tmě nikde nic, ani jeden obrys chýše. První větší zastávka se jmenuje Bathurst a má podivnou, viktoriánsko-barokní soudní budovu. V Londýně se totiž koloniální byrokraté spletli, plány určené pro Bathurst v západoafrické Gambii poslali sem a podle nich se stavělo. Kdo ví, jaký unikát vystavěli Afričanům.

       Dorážíme do místa jménem Blayney. Města vnitrozemské Austrálie jsou prý mezi sebou ještě míň rozlišitelná, než je tomu v USA. Aspoň jedna široká ulice a na ní hotel Central. V Blayney přesedáme jako jediní pasažéři do lokálky, která k zvládnutí šedesáti kilometrů prázdným, nazelenalým, značně malebným krajem potřebovala dvě a půl hodiny. Strojvůdce totiž v terénu zahlédl vandráka, zastavil a šel se s ním zeširoka bavit. Vezeme dobytek a máme nabito. Cílem je Cowra, vyslovováno však Khéra, krajské město s podivným unikátem. Za druhé světové války tam byl japonský zajatecký tábor a po něm zbyl japonský hřbitov. Několik stovek synů Nipponu se dalo do pošetilého útěku. Neprchali domů, ale do náruče smrti. Než by snesli hanbu zajetí, raději skákali pod vlaky, vozidla, věšeli se, párali si břicha.

       Typický farmář McDonald v typickém australském širáku si nás ze zastávky odvezl dalších třicet kilometrů na své pozemky. Na farmě žil sám se ženou; ta nám třikrát denně servírovala totožně nestravitelné výtvory, původu asi skopového. Rodina měla několik dospělých dětí, z nichž ani jedno nejevilo zájem o pokračování v bukolické existenci. Nejnadějnější syn utekl do Sydney a raději dělá taxíkáře, svěřil se zatrpklý otec.

       S ovčáctvím je dneska v Austrálii potíž. Nejvíc zřejmě ublížil vynález syntetických vláken. Navíc, ovce jsou háklivá stvoření a zabije je jak sucho, tak velké horko, rovněž nákaza mouchou blowfly; ubližují jim paraziti a divocí psi dingové. V novinách jsem zahlédl článeček, že v Queenslandu toho roku zahynulo 1,7 milionu ovcí. Cena za dosud živý kus na tak zvané cash-and-carry bázi, tedy naložit si, odvézt a platit v hotovosti, byla 25 centů. Čtyři ovce za dolar.

       I tady v Novém Jižním Walesu, když jsme si s Priscillou vykračovali krajem Bumbaldry, jsme viděli ovčí mrtvoly. Každých pár kroků ubožáček beránek, zásluhou velice suchého vzduchu nepáchnoucí, v procesu mumifikace.

       Při putování jsme též zpanikařili. Potkali jsme se s hadem, kdoví nakolik jedovatým, a my teď v sandálech v dost neprůhledně trávě na několik kilometrů dokola. Navíc nás začali napadat zlí ptáci, které potom farmář identifikoval jako magpie. Jsou to velice ordinérní opeřenci, při hlídání hnízda jsou popudliví a útoční. Vcelku nepříjemné odpoledne.

       Začali jsme se učit sebeobraně a zbraní nám byl bumerang. Bumerang je trojí: Tak zvaný killer čili zabiják, který je jen maličko zahnutý, značně těžší než ostatní typy a používá se k lovu. Pro bojování s člověkem se používá model podobnější spíš sekyře než ohnutému klacku. V žádném případě se killer nevrací. Jeho úkolem je trefit, zasadit ránu, oběť skolit. Onen model s návratkou – tzv. comeback boomerang – je jen pro zábavu, k rozptýlení. Tímto rekreačním instrumentem se beztoho nestrefíte, je nepřesný; ovšem po pár pokusech se k ruce poslušně vrátí. Je ale nutné dát si pozor, aby ostrou hranou neublížil dlani.

       Stříhání ovcí nepostrádá zajímavosti. Úkon se lze jen obtížně naučit, výučnímu listu musí předcházet léta cviku a odborníci  v zemi údajně vymírají. Takový lazebník zvládne v průměru sto ovcí denně. Stachanovec až 180 kusů. Stál jsem v salaši se stopkami v ruce: Přeborník, cigaretu mezi zuby, popadl skopce, vrazil si ho mezi kolena, napřed mu ušmikl špinavé rouno na břiše, potom ostříhal, vlastně vysvlékl zvířeti stříž v jednom kuse, občas s trochou zakrvavělé kůže. Rekordní čas jedna minuta padesát vteřin.

       Za tři týdny má holátko na sobě dost porostu k zahřátí. Ovce se stříhá jednou ročně a nastříhá se z ní deset liber. V Austrálii se rozlišuje 1.500 druhů vlny a kvalita, uniformita, síla a délka rozhodují o jeho jakostní klasifikaci. Ovce zažije střižbu celkem pětkrát. Po pěti letech se jí totiž začnou kazit zuby, nemůže se úspěšně pást, a tak se naposled zvíře důkladně vykrmí, ostříhá a šup s ním na porážku. Ovcím se nevypaluje na tělo vlastnické znamení, nýbrž přicvaknou jim do boltce plíšek.

       Na farmě měli pár poněkud ochočených klokanů. Mladým se ve vaku věru líbí. Takový habán si ještě hupne mamince do vaku, byť je jí pomalu k ramenům. Když pan McDonald přivezl třináct zrovna zrozených telátek, klokani se velice rozčílili.

       Toto místo Bumbaldry je podle mapy jen asi sto mil od Canberry. Cítili jsme se být tisíc mil odevšad. Končiny bez lidí. Nejbližší soused žije hodinu daleko. Je sám, nemá nikoho, nenávidí každého. Za posledních osmnáct let viděl jen vlastní stín. Ideální prostředí pro misantropy. Na pěšinkách jsme potkali jedno psisko, malého černého teriéra. Bezprizorné stvoření středoevropského vzhledu. Mluvil jsem na něj česky, nepochybně rozuměl a chodil za námi denně.

       Paní farmářka pochopila, že ty její hrůzy z plotny nesabotujeme z rozmaru. Na chleba nikoliv domácké výroby jsme se vrhali jako vlci. Snažila se tedy o rehabilitaci přednáškou o múzickém umění a na gramofon nám dala několik Dvořáků. A potom že nás vezme do kraje za civilizací. Snad dokonce i slovo kultura padlo. Každopádně se na výlet vyšňořila.

       Jeli jsme hodiny a naším cílem, jak se ukázalo, byla osada a v ní hospoda. Ještě nebylo otevřeno, a tak jsme museli počkat pod eukalyptem.

       Představte si smutnou pivnici, několik prázdných stolů, mnoho poházených špačků, potrhané plakáty o dávných patetických událostech, mouchy na zpocené paní u pípy. Dali jsme si tedy se společnicí ve svátečním širáku mok, aby kulturní vyžití dosáhlo svého vnitroaustralského vrcholu.

       Nejvyšší čas vypadnout zpátky do Sydney. Tentokrát vlak jel v opačnou, tedy nikoliv noční hodinu a tak tam, kde  původně za tmy vyváděla meluzína, jsme pohlíželi na prázdnou končinu, na občasné smutné baráčky u kolejnic. Kdybychom si tu upalovali pouští, jistě by na mne neveselost nesedala. Od toho je poušť, aby byla suchá a prázdná. Ale míjet ztracence u chýše, kormutlivou osadu či dokonce městys, to aby si pak člověk právem postýskal.

       Vlak byl rovněž prázdný, až na pána, který si přehrával šachové partie. Chtěl si popovídat, přisedl si a představil. Polský Neárijec, už je tu leta. Syn je lékař, dcera tento týden promuje, také na medicíně. A ukázal nám fotku pohledné australské dívky.

       Blížilo se velkoměsto. Po náhorní rovině přišla dolina a přibylo vlhkého vzduchu. V Sydney jsme vlezli do taxíku. Za jeho volantem možná seděl McDonald jr., uprchlík z rodinných statků v Bumbaldry.

       A tím pro nás skončila první cesta v Austrálii do níž jsme z opačného konce vlezli.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)