V poměru k původnímu počtu obyvatelstva, od konce druhé světové války žádná zem, s výjimkou Izraele, neabsorbovala větší počet přistěhovalců než Austrálie. Před tím, na periferii světa, to byl kontinent s téměř výlučně anglosaskými kořeny, a teď už je jen z jedné poloviny. Pouze Evropané přijížděli až do šedesátých let, kdy teprve došlo ke zrušení otevřeně diskriminační whites only policy, že žádný Asiat či Afričan do země nesměl. Teď už tam legální příchozí z Asie tvoří 5 procent obyvatelstva čili víc než dvojnásobek počtu původních australských Abos a nepoměr se bude nadále zvětšovat.

       Už několik století se rozprcháváme po planetě a dosud tak málo víme o osudu našich lidí. O jejich počínání na americkém kontinentu vyšlo pár knih, ale vím jen o jedné s australskou tématikou – The Czechs in Australia (Melbourne, 1983). Autorem je Michael (Mirek) Cígler, dokonce Plzeňák. Od něho se dozvídáme, že prvním Čechem mezi klokany byl Tadeáš Haenke. Císař Josef II. ho poslal, aby se věnoval botanickému bádání. Mezi pionýry, kteří se začali trousit v první polovině devatenáctého století, vynikl Jan Lhotský, dvojnásobný doktor lékařství a přírodních věd a navíc politický disident. Obtěžován rakouskými úřady se vydal za kopečky. Do Sydney dorazil v roce 1832, založil tam muzeum a pustil se do úspěšné výchovné, vědecké i publicistické práce. V polovině devatenáctého století v místě Ballarat vypukla zlatá horečka, došlo k přívalu zlatokopů. Nejznámějším Čechem se stal trutnovský rodák Čeněk Paclt, posléze autor užitečné knihy pro případné následovníky.

       Zdaleka nejpočetnější přistěhovaleckou vlnu o století později tvořili naši poúnoroví uprchlíci. Budování vědeckého socialismu vyvolalo největší odchod ze země od doby Bílé hory. Dostal se mi do ruky značně neúplný seznam exulantů z roku 1948: u písmene H, jen od jména Houžvička Karel, šofér, po jméno Hrdlička Evžen, jsem napočítal 120 jmen – osudů, o nichž nic nevíme a nikdy se nedozvíme. Měli nevelkou naději natrvalo se usadit někde v západní Evropě nebo se dostat do severní Ameriky, a tak nezbývalo než jet naslepo k protinožcům. Často ani kapitán lodi nevěděl, v kterém přístavu pasažéry vysadí. V roce 1949 přijelo do Austrálie 4.167 Čechů a Slováků, o rok později 5.020. Uprchlíkům ze sovětizované části Evropy se tehdy říkalo „Balti.“

       V té době studenti v exilu vydávali v Paříží a Ženevě revue Skutečnost. Tam uveřejnili (květen-říjen 1950) dopis: “Taková je Austrálie. Sotva vystoupíte z lodi, máte pocit, že konečně vás vítá země, která vám má dát nový domov. Dostanete se k práci, začnete vydělávat a pomalu se přizpůsobujete australskému životu a klimatu. Dostal jste se k železnici či do železáren v Newcastlu, případně jste měl štěstí a zametáte v nemocnici, kde máte celé zaopatření a každý týden svých pět liber. Nemyslím, že byste se dal strhnout vysokým platem a dobrovolně odešel na cukrovou třtinu do Queenslandu. Vaši kolegové jsou Australané, jímž se snad také chcete stát. První otázku, kterou vám každý Australan položí: „Do you like Australia?“ Ať už si myslíte cokoliv, řeknete právě tak automaticky jako pozdrav: „It´s a lovely country –lepší zemi jsem nikdy nepoznal.“ “ Dopis jestě dlouze pokračuje.

       „Emigranti, ti to vyžrali, utekli za lepším, zradili vlast!“ příliš často slyšíme v naší rodné zemi. Morálně rozhořčeným kritikům doporučuji se seznámit s začátky zejména poúnorové exulantské vlny. Mnozí zahynuli v uniformách Cizinecké legie v Indočíně, jiní nepřežili ve vražedném vnitrozemí amazonských pralesů. V Austrálii mnozí začínali – a někteří i skončili – jako ovčáci, nedokonečně daleko od civilizace, nebo se dusili v dolech, bušili do železničních pražců. První dva roky byli všichni odkázáni na milost a nemilost místních úředníků. Lékárníkovi třeba přidělili funkci metaře, zatímco jeho manželku poslali mýt nádobí do stovky mil vzdálené vojenské kantiny. Pouze 15 procent přistěhovalců mělo možnost pokračovat ve svém původním povolání. Cígler uvádí tabulku s profilem zaměstnanců v Kew Mental Hospital, ústavu pro duševně choré: z učitele se stal ošetřovatel a po letech zase učitel, z právníka obchodník, z chirurga pomocná síla v kuchyni, teprve mnohem později opět chirurg. Tehdy to rovněž ještě byla země protivně, potupně provinční. Několik Čechů té generace se mi svěřilo s touž zkušeností:  když seděli v parku a s českým kamarádem si ovšem česky povídali, přistoupil k nim popuzený domorodec a přikazoval mluvit jen anglicky, nebo že zavolá policajta.

       Český geolog Dr.M.Schleiss objevil uran blízko toku Alligator River. Cígler cituje svědectví našince z Alice Spring: „ Několik měsíců jsme hledali uran 250 mil na západ od Darwinu. Plno hadů, jezera se slanou vodou, velký nedostatek pitné vody. Prodíráme se vysokou trávou, v níž je plno divokých prasat a krokodýlů. Nic příjemného, když člověk neví, co ho kousne do nohy nebo zda mu nespadne za krk had se stromu. Takový je život prospektora.“

       Daleko ve vnitrozemí zemřel našinec J.Mueller, manažer zlatého dolu. Dostal tetanus, domorodci ho nesli na nosítkách 60 kilometrů k nejbližšímu místu, odkud by ho mohlo letadlo transportovat do nemocnice. Špatné počasí znemožnilo let, pacient zemřel.

       MUDr. Zdeněk Souček začal jako holka pro všechno a trvalo několik roků, než se směl vrátit k medicině. Nikoliv ale v Austrálii, ale na ostrově Macquarie v blízkosti Antarktidy. Když si odsloužil dlouhodobou mrazivou brigádu, směl odjet jako lékař na Novou Guineu do tropů. Tam pracoval šest let, načež se vrátil do Austrálie, znovu žádal o právo věnovat se medicině a opět neuspěl. Vrátil se tedy do vyhnanství na ostrov Macquarie, kde zemřel. Tedy další příklad těch, kteří to vyžrali zradou socialismus budující vlasti a honbou za zlatým teletem.

       Mezi poúnorovými exulanty byla početná, smůlou poznamenaná generace, narozená ve dvacátých letech: Hitler jim zabránil dostudovat před válkou, komunisté pak po válce. V zámoří se protloukali všelijak, ti nejvytrvalejší získali v téměř už penzijiním věku osudem jim upíraný doktorát.

       Vzdor tolika potížím, mnozí našinci se tuze úspěšně prosadili. R.Krupička založil se skupinou českých vědců farmaceutickou firmu, M.Krajnik zkonstruoval a vyrobil první australský automobil, řada českých architektů uspěla, A.Šponer dokonce založil alpské letovisko Thredbo.

       Úspěchy v průmyslu, vědách i umění. František Kaštánek přišel do země toliko s kartáčkem na zuby a začal jako ovčák. Posléze ve vnitrozemí státu Victoria koupil tři zchátralé farmy. Každý ho varoval, že dobytkářství v takové končině je nesmysl. Nedal se odradit a pustil se do studia farmářské literatury. S pilou a buldozerem začal dobývat eukalyptovou divočinu a podařilo se mu vytvořit pastviny, vypěstovat trávu. Vlastní rukou zvelebil bydlení, až vzniklo nóbl sídlo, postupně naplňované uměleckými předměty. Z Kaštánka se stal proslulý sběratel a kulak. Na jeho tři vzorné statky se sjížděli zvědavci z dalekého okolí.

       Zkušenost z různých zemí exilu potvrzuje, že někdy stačí jen jeden člověk, aby stmelil a při životě v daleké zemi zachoval etnickou komunitu. V Austrálii se o to obrovsky zasloužil František Váňa, už od roku 1950 vydavatel Hlasu domova.

       Obětoval čas, peníze, energii, v domku v melbournské proletářské čtvrti Richmondu na koleně vytvářel potřebné noviny. V jeho případě pak osud rozhodl spravedlivě. Náš nezištný vlastenec totiž vyhrál fůru peněz v loterii, přestal mít materiální starosti, byl zajištěn na celý život. Přestěhoval se do luxusního sídla a pokračoval ve své obětavé činnosti.

       Generace posrpnových uprchlíků se dostavila do podstatně již jiné Austrálie. Nikdo je nepřiděloval k ohavné práci v dálavách, v buši zabíjet hady klacky s elektrickým nábojem. Země pozbyla svůj převážně anglosaský charakter. V Melbourne teď žije přes půl milionu Řeků, v místním telefonním seznamu šesté nejčastěji se vyskytující jméno je vietnamské Nguyen. Už by se věru nemohlo stát, že popuzený Australan britského ražení by hrozil policajtem při zaslechnutí nikoliv anglické řeči. Vláda teď novým přistěhovalcům přispívá k překonávání obtížných začátků. Zajistí první bydlení, jazykové kurzy, pomáhá sehnat první zaměstnání.

       V Praze normalizátoři rok co rok, zejména začátkem dovolených, tiskli odstrašující reportáže o hrůzném osudu uprchlíků, že 99 procent emigrantů dychtí po návratu domů (například tvrdila Mladá fronta, 22.6.1985, autor Jan Čech). Rudé právo, uveřejnilo (16.6.1982) varování „Nejcennější, co mám“ z pera Jany Musilové. Sága emigrantů – manželů Pavla a Ireny: „Když přistálo naše letadlo v Sydney, nastoupili jsme s dětmi a dalšími rodinami do autobusu, který nás měl odvézt do hotelu. Silnice vedla divně vyprahlou krajinou bez zeleně. Trsy žluté trávy, rozpraskaná půda…Tahle měsíční krajina je Austrálie? Když jsme zastavili před hotelem, jeden z emigrantů se zdvihl na sedadle a zoufale volal: „Kterej blbec to napsal, že je Austrálie krásná země!“ Přidali se k němu další a žádali řidiče, aby se vrátil na letiště.“

       Snažím si představit tuhle báchorku: Expedice utrmácených pasažérů, kteří právě absolvovali let na opačný konec světa. Poté, co je autobus vezl nedostatečně zeleným předměstím, cestovatelé odmítnout vystoupit a chtějí se okamžitě vrátit.

       Jak? Za co?

       Pavel a Irena se nicméně tentýž den rozhodli, že se přece jen vrátí. Byl tu ale zádrhel. „To znamenalo našetřit spoustu peněz. Trochu spoléhali na české emigranty, kteří snad pomohou. Jenže brzy pochopili, že tam v Austrálii vládne mezi našinci zákon džungle.“ Tedy zákon džungle v mrtvé pouštní Austrálii. Emigranti se srdcem z kamene jim nechtěli darovat dva tisíce dolarů.
       „Pavel se seznámil s člověkem, který měl dva akademické tituly. A přece se mu devět let nepodařilo najít práci.“
„Irena viděla,jak dospělí chlapi probrečí celé noci.“
       Jenže Pavel s Irenou si na cestu přece jen našetřili .“Před návratem nám vybavovaly formality tři ženy, české emigrantky. Dvě z nich žijí v Austrálii už třicet let, třetí je tam teprve od roku 1965. Všechny plakaly. Záviděly nám. Kdyby prý mohly, šly by domů třeba po kolenou.“

       Se čtenářstvem se tehdy doopravdy zacházelo jako s úplnými blbečky. Proč by se nostalgické dámy nemohly vrátit? Jistě si za třicet let nastřádaly aspoň tolik, jako Pavel s Irenou a nezjištěným počtem potomků.

       Většina našinců, které jsem potkal, si v Klokánii docela lebedí a neuvažuje o trvalém návratu do rodné země v problematicky sametových podmínkách.

       Integrovat se lze všelijak – také sňatkem. Ne všichni zájemci a zájemkyně spěchali k oltáři s anglosaským partnerem. Cígler uvádí, že 1.128 českých a slovenských dívek si vzalo našince, 191 Poláky, 165 Němce, 136 Maďary, 111 Rakušáky, sedm jich dalo přednost Číňanům a jedna Fidžanovi.

       Nejpočetnější profesí, s níž jsem se v Austrálii setkal, byli asi matematici. Zbyli vůbec nějací takoví ve znormalizované vlasti? Jedna polomatematička odjela na ostrov Howe, věnovat se výzkumu slepic.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)