Jsme zpátky v kosmopolitním, tolerantním Darwinu, městě úřednickém a současně pionýrském. Mládež vládne Darwinu. Pionýrky tam potěší oko exhibicí a možná že taky exhibicionismem svého těla v nezmenšitelných mikromini. Hipíci dlouhodobě vegetují na pláži, pár kroků od Nejvyššího soudu, státem neobtěžováni. Do města přivandrovali i neasimilovatelní Abos. Kamenně sedí v parku na lavičkách a když jsem šel podél téhož tvora ráno a pak odpoledne, v mezidobí ani nohu přes nohu nepřehodil. Město je značně nové a mnohé domy stojí na kůlech. Je to opatření proti třem přírodním živlům: termitům, vodě, větrům.

       Listuji darwinským tiskem The News, 28 stran.  Na první straně mezinárodní politika a sdělení, že 280 mil od Darwinu domorodá dívenka Diane Wallijarra, uštknutá mořskou vosou (sea wasp), v moři utopená, klinicky mrtvá, rybáři vylovená, zázračně obživla. Na téže straně obraz pythona zastiženého u vchodu do supermarketu. Další zvěsti: Každé páté domorodé děcko ve střední Austrálii umře. Mr. Roy Marika, prezident Yirrkala Village Council, tedy něco jako starosta, obdržel u příležitosti narozenin Alžběty II. řád britského impéria (MBE). Mr. Chaloupka je úspěšný darwinský výtvarník. V Alice Spring sedmadvacetiletý Abo klackem zabil manželku ve spánku a šel se udat. V každé, jakkoliv vzdálené domorodé usedlosti, je znám nějaký druh halucinačních drog. K účelu poslouží na divoko rostoucí tabák. Mladíci nedávno objevili novou metodu halucinace - petrol sniffing, zaměstnávat nozdry vdechováním benzinu.

       Inzeráty. Práci hledají: nikdo.

       Volná místa: mnoho, zejména pro ženské a kvalifikované síly jako jsou svářeči, klempíři.

       Reportáž o dceři legendární špionky Maty Hari, jak v Batavii (dnešní Jakartě) vyzvídala proti Japoncům. Koncem války ji prý Američané poslali do Číny k Čankajškovi, pak se ale nějak zamotala do Severní Koreje a tam ji komunisté odsoudili a popravili.

       Veliká reklama: Mooloolaba, Queensland – Australská Riviéra. Kupte si kus Riviéry s mořem na adrese Ludmila North. 250 dolarů zálohy; 9,70 dolaru týdně.

       Ještě postesk z téhož novinového vydání: Příliš tady v Darwinu bohatneme a ztrácíme pionýrskou sounáležitost. Ještě nedávno člověk nechal dům otevřený s nabitou ledničkou k dispozici, aby poutník z buše se dostal bez zbytečného dožadování pod střechu a naplnil si žaludek. Měníme se. Dveře začínáme zamykat.

       Začínáme balit a loučíme se s Přemkem Nejezchlebou, jemuž Australané říkají Sam. (A viděli jsme se naposled. Přestěhoval se do Perthu, hlavního města Západní Austrálie, pracoval na železnici, přehazoval světla, výhybkář a snad i samotář. Dva dny nepřišel do práce, šli ho hledat, byl mrtev. Encefalitida.)

       Místní vzdušnou dopravu neobstarává Qantas, ale dvě domácí společnosti – TAA, tehdy národní podnik, v barvě modré, a konkurenční ANSETT, soukromý, kapitalitický, v barvě červené. My jsme měli zájem o provinční lokální linku Connellan Airways, s letadélky Cessna, na takzvaných milk run. Rozvážejí zejména poštu po rezervacích, misiích, rančích neboli „stations“, s odskokem na ostrov Bathurst, pak k jihu na ztracené výspy, kde letiště tvoří vzdušná punčocha (wind sock), aby pilot odhadl, odkud vítr fouká. Dlužno dodat, že větry bývají značné a písečná bouře umí zabít. Lokálka Connellan Airways hopsá po severním teritoriu a jen si poslechněte jména některých cílů: Elcho Island, Numbulwar, Borrolloola, Wollogorang, Anthony Lagoo, Brunette Downs, Camooweal, Argadargada, Ooratippra, Yuendumu, Birrindudu, Moolooloo, Rum Jungle, Auvergne, Tipperary a dokonce i Waterloo.

       Nezáviďte nám. Všechny tyto nepravděpodobnosti nám unikly. Lokálka měla buď málo místa či málo letů, prostě jsme se k nim nevešli a nezbylo, než letět s TAA na jih do Alice Spring, geografického centra Austrálie.

       Zvedáme se z darwinského letiště. Tudy v letech padesátých velice nedobrovolně letěla paní Petrovová, manželka významného sovětského uprchlíka a znalce špionážních praktik. Únos z Austrálie zpět do Sovětského svazu se přece jen nepovedl, unášené paní se podařilo vysvětlit stewardce situaci a při zdejším mezipřistání byla z kágébáckých drápů vyproštěna.

       Pod námi mizí metropol severního teritoria s Přemkem, českou restaurací a slovenskými geology. Pět hodin letu nad téměř ničím, se zastávkami v Catherine, této Kateřině, a v Tennant Creek, který mít ve jménu o jedno N míň, tak by to byl Nájemníkův potok.  Vezl nás Fokker Friendship s mizerně fungující kontrolou teploty a tlaku vzduchu, ale s křídly nad okny, takže bylo dobře vidět do kraje. První třetina terénu zůstávala zelená. Meandrující toky v džunglích bez známky civilizace. Zelené pak začalo hnědnout a toky schnout. Přibývá písku, a pokud je to vůbec možné, a rovněž prázdnoty. Pod námi je čára jménem Stuart Highway, v lidové mluvě Bitumen, silnice dlouhá 954 mil, ze severu k jižnímu konci kontinentu. Z Alice Spring pokračuje dalších tisíc mil do Adelaide, Z Adelaide zpět do Alice putuje vláček, ale odtud se musí jakákoliv další přeprava až do Darwinu svěřit pneumatikám. Tak vznikly silniční vlaky – nákladní vozy s třemi či více vlečňáky, řítící se rovinou. Řidič jakéhokoliv vozidla by měl být odolný proti nudě a rovněž dobrým hospodářem na svém pracovišti. Benzinových pump je pramálo. Není dobré jezdit za tmy – klokani totiž rádi skáčou do světla. Zejména se střezte putování po vedlejších stezkách. Nezřídka lze číst v novinách o rodině nalezené s prázdnou nádrží někde na zapomenutém kilometru, těsně před smrtí nebo už také po ní. Nutno mít kompas, vodu a štěstí. Silniční cedule varují „Pozor, dalších 200 mil není vůbec nic!“ 

       Jak Kateřina, tak Nájemníkův potok jsou výspy, v nichž přežívá nejeden náš poúnorový krajan. Obživou mu tam je kutání nerostů. Na těchto letištích jsem vystrčil lebku a dostal ránu v síle aspoň stovky žhavých Fahrenheitů, jež mne zahnaly zpátky na palubu. Fotografuji za letu onu jedinou silnici s ničím vpřed a ničím vzad, až někde moc daleko zázrak pěti bídných chatrčí pohromadě. Jak se tam asi žije? „Co budeme dělat v neděli odpoledne, milostivá?“ ptá se ryba ryby v akváriu. Ale kdož ví, třeba si tito obyvatelé mnou ručky, že nedopadli tak špatně, jsou aspoň u silnice, někdy jede něco kolem nebo dokonce zastaví. „Ale představte si ten život,“ říká náš hypotetický krajan, „jaký asi mají kluci, co s námi byli v lágru, teď jsou na ovčí farmě , tisíc kilometrů daleko od silnice, hospody a ženských. (Odpovídám mu nikoliv hypoteticky, s odkazem na dobu svého číšničení u Vašatů v New Yorku. Docházeli tam našinci z mnoha světových koutů, včetně těch, kteří si odkroutili léta na ovčích farmách v Great Outback. Neopomněl jsem se jich přeptat na eventuální komplikace, způsobené chudobnými pohlavními příležitostmi, jak že snášeli trýzeň celibátu. Dozvěděl jsem se, že nemálo ovčáků konalo sodomii se svými svěřenkami a že se slasti při takovém styku zas tak příliš od regulérního občanského kohabitování nelišily. A prý to mělo i tu výhodu, že dotyčná u toho nekecala.)

       Z okna vidím MacDonnel Ranges, což je pohoří ve tvaru gigantického oraniště, vlnobití na obratníku Kozoroha, načež přistáváme v Alice Spring.

• Lázně Alice měly něco kolem 10 000 obyvatel.
• Za druhé světové války jich byla jen desetina.
• Ve dvacátých letech toliko setina.
• V roce 1871 tam zeměměřič W. W. Mills našel díru s vodou a pojmenoval ji po paní Alici Toddové, jejíž manžel měl na starost telegraf.

       Málo lidí mělo důvod putovat do centra pouště. Ještě sem tam nějaký prospektor nebo geolog s afghánským velbloudem na provaze. To se změnilo za druhé světové války: japonský útok, invazní strachy, stěhování byrokratů z Darwinu. V době studené války a planetárních explorací si tady Američané zbudovali tajné středisko.

       A začaly se také trousit turistické výpravy. Někdo totiž našel největší kámen světa, od Alice vzdálený devadesát minut letu či devět hodin v autobusu. Skoro 400 metrů vysoký a 4 kilometry dlouhý, pojmenován Ayers Rock a domorodcům znám jako Uluru. Kámen je opředen bájemi, okrášlen stejně dávnými malovánkami a za soumraku i za svítání poskytuje unikátní optické zážitky. Tento australský Říp je fialový, ocelový do modra, zlatý, řvavě rudý. Nepříliš daleko trčí rovněž neskutečně vypadající pohoří Olga, pojmenované po španělské královně.

       V městě Alice Toddové je řeka Todd, v níž není voda, ale i tak se na ní pravidelně konají vodní závody. Lodičky nemají dno, přeborníci neveslují rukama, ale nohama, prchajíce řečištěm vyschlým na troud.

       Vyrostly hotely i motely, adres bylo v turistické brožurce požehnaně. Vybral jsem si tu poslední v abecedě: ZDENA MOTOR MOTEL, 427 Kharlik Street, české dívčí jméno a navíc v ulici Karlíkově. Aby to tak byli našinci! Mluvili jsme s paní domu, ta byla anglosaská. Nenadšeně potvrdila manželovo češství a zdůraznila, že manžel je zaneprázdněn a nemůže s námi mluvit. A odehnala nás jako žebrající chátru. Nezbylo než dát vydělat jiným živnostníkům.

       Když se Darwin připravuje na sezonu dešťů, v pouštní Alici už v říjnu začínají vedřiny. Rovněž se rozmáhá metla, na kterou půjdu s velkými písmeny: MOUCHY. Ano, mouchy jsou krutou knutou pátého kontinentu, i když, přiznávám, se do obětí aspoň nezakusují jako komáři. Šimrají, lezou do očí, lezou všude, a lidé hodně povídaví občas nějakou i nechtěně spolknou. Člověk tam aklimatizovaný je daleko méně alergický než nově příchozí. Předpokládám, že mouchy by se zasloužily o mou brzkou kandidaturu na šílenství.

       Ve městě přes den praží a večer je vhodné vzít si svetr. V žádnou hodinu netrýzní tropická vlhkost. Sjíždějí se sem za povyražením farmáři, kovbojové, pastevci. Kolem Alice je 120 farem, oněch stations,  na prostoru 600 000 čtverečních mil, kam by se vešlo téměř dvacet Českých republik. Nejmenší farma tam byla o liliputánském rozsahu 200 čtverečních kilometrů.

       S takovým osídlením musejí být potíže. Která nevěsta se potrmácí na vyvdaný majetek o milionu hektarů, aby pak vykrvácela bez pomoci u prvního porodu? Ale i když nevykrvácí, jaké vychová pokolení v pustině mezi vačnatci? Australané toto dilema vyřešili, jak se nejlíp dalo. Presbyteriánský misionář John Flynn, který má v Alice Spring kostelík a kousek za městem prostý hrob s jedním balvanem, vymyslel vynikající organizaci jménem Royal Flying Doctor Service.

       Doktoři se vznesli koncem dvacátých let v Queenslandu a od té doby krouží nad celou zemí. Systém je jednoduchý a účinný: Tento podnik lékařů, ošetřovatelek, pilotů, radiomechaniků má 14 stanic a každá má na starost půl milionu míli (ČR x 16,4). V zemi je 1300 permanentních a 4600 přenosných komunikačních bodů, z nichž se lze dovolat na jednu ze čtrnácti stanic. Létající lékař může být do tří hodin u jakéhokoliv australského lůžka. V době předcházející tomuto vynálezu se pacient trmácel půl měsíce za ošetřením a nezřídka cestou vypustil duši.

       Doktoři rovněž radí na dálku. Každá farma má lékárničku se standardním vybavením s asi tak osmdesáti užitečnostmi. Vzduchem tedy spěchá porada, jak si vykurýrovat úd, uštknutý škorpionem, jak vykuchat hnis z manželky. Tato tak zvaná rozhlasová klinika vysílá dvakrát denně.  Mezi Aeskulapy aviátory jsem našel značně neanglosaské jméno Dr. Basil Fetwadjieff, zřejmě Slovan jako poleno. Co všechno tato užitečná organizace zastane a přitom její roční výdaje přijdou asi na jeden mizerný milionek.

       Éterem se šíří též vzdělání. Máme tedy paní učitelku, jejíž třída žije na území několika Českých republik. Žactvo poslouchá a odpovídá na krátkovlnné otázky. Bez „School on the Air“ by australský Great Outback náležel samoukům a negramotům.

       Co dělat v Alice Spring? Místní týdeník Centralian Advocate, na rozdíl od tiskovin v Darwinu, byl dokonale provinční. Hledají se dárci krve. Inzeráty, zejména supermarketů. Inzeráty kandidátů, budou místní volby. Titulek „Desert is not for sale“: Nejmenovaný americký zájemce jednal s australskou vládou o koupi 1.600 čtverečních mil Simpsonovy pouště, hned tady na východ od Alice Spring. Akr za dvacet centů. Nějak se transakce dostala do rozhlasových novin, načež vláda začala dostávat neuctivé dopisy s pětadvaceticentovou známkou – pětník za poštovné, zbytek za akr. Jeden arménský Australan prohlásil, že koupí Simpsona celého, aby se tam nedostali Američané, které nenávidí.

       V pátek se koná maškarní bál.

       Alice prý je Mekka výtvarných umělců. Vlezli jsme do pár galerií a nebyli nadšeni. Líp nám bylo na večeru pionýrských písní, kde vesměs mladí amatéři nás oblažovali popěvky z doby australských začátků.

       Rozšiřují se pohlavní choroby. Australský průměr je jeden nakažený na 400 obyvatel. V Northern Territories je poměr 1 : 200, v Alice 1 : 70. The Sydney Morning Herald předložil (4.4.1995) odhady, že tam na severu infekce AIDS je 40 krát větší než je celonárodní průměr, že gonorrhea u Abos je 28 krát a syfilis 194 krát častější v porovnání s ostatním obyvatelstvem.

       Kráčel jsem řečištěm suchého toku Todd a kolem se váleli domorodci u vypitých demižonů vína hanebné kvality. Chudáci chrápající laciný sen. Kousek za břehem mezi domy byly asi i domy neřesti. U jednoho mi domorodá žena nabídla k pronájmu své opracované tělo. Voňavky na sobě měla jako sovětský funkcionář a lísala se ke mně, tedy k mým penězům, slovy „Pane, jsem zdravá a nikdy nejdu s chlapy naší rasy.“

       Asi vyzním rasisticky: V Alice Spring Abo ženské, každá druhá hodně těhotná, neméně hodně páchly. Srovnatelná zkušenost s koželužnami v Africe, rozkládajícími se rybími jarmarky, s pojídáním stoletých čínských vajec.

       Chtěli jsme se dostat na domorodé usedlosti a neúspěšný pokus byl trošku obdobou východoevropských zkušeností. Jsou misie – jako třeba Hermansburg Mission – můžete tam, budete velice vítáni, ale musíte mít povolení, a to nedostanete. Domorodá osada Amoonguna je taky moc pěkné místo k navštívení, jenže se tam nedá dojet. Byl jsem na anonymní úředníky rozezlen.

       Vlezli jsme tedy do autobusů a cestovali po okolí. Hodinu jízdy od Alice je Standley Chasm, kaňon do výše mrakodrapu o tuctech poschodí, v oranžovém, červeném a vlastně i rudém provedení. Terén se poněkud podobal pouštním končinám amerického jihozápadu, od Texasu výše. Písek bez vody a lidí. Proto mě překvapil nápis „Koupání zakázáno.“ Mouchy trapičky se slábnoucím sluncem též ochably. Je po výhni a k užitku přijde svetr. Na obloze končícího dne oslněné mráčky připomínají žluté kytky. V další minutě jakoby vybuchnou. Nastává bombardování nebes. Šrapnely v ultramarinové báni. Hyperbolu ještě přeženu tvrzením, že mráčky páchly střelným prachem. Nejpříjemnější vizuální válka jakou si jen lze přát.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)