Když už jsme v Hongkongu, odskočíme do Macaa, nejstarší kolonie na Dálném východě. V roce 1557 ji dostali Portugalci do nájmu od jihočínského mandarína, vděčného za poskytnutou pomoc při potírání pirátů. Časem se však nájemníci vzepřeli činžovní povinnosti a přestali práva domácího pána uznávat. Touto rebelií došlo ke graduálnímu zrodu kolonie. Camoens žil v Macau čtyři roky a tady sepsal své přeslavné „Os Luciadas“.

       Je to država miniaturní, s necelým půlmilionem obyvatel, na sedmi kopečcích o celkové rozloze patnácti čtverečních kilometrů, menší než newyorské letiště. Enkláva se krčí u Perlové řeky, kde poloostrůvek navazuje na velkou Čínu. Důležitost Macaa upadla s růstem značně pozdější britské državy hongkongské: Aby také ne, Hongkong je přístav jedna radost, přírodou posvěcený, kdežto u Portugalců převládá truchlivá mělčina.

       V oficiálně portugalském teritoriu s vlajkou zelenou a červenou platila barva rudá. V roce 1966 si tam kulturně proletářští revolucionáři pořádně zařádili. Když vojáci střelbu opětovali, v Pekingu zvedl Mao obočí, Lisabon se zděsil, kolonialisté zamávali bílým práporem a od té doby pokračovali způsobem  vládnutí, připomínajícím náš Protektorát Boehmen und Maehren. Pekingským místodržícím se stal Ho Yin, místní milionář s prsty ve zlatém syndikátu.

       Macao a Hongkong dělí nejen vzdálenost čtyřiceti mil. Macao je méně hektické, vlastně nehektické, útulně zanedbané. Dojem dělá jihoevropský, s portugalskou architekturou z předchozích století. Hongkongští sem jezdí za odpočinkem a za povyražením, které doma nemají.

       Náš moderní hydrofil jménem „Flying Albatros“ zvládl takovou vzdálenost za pouhou jednu hodinu a deset minut. Původní malé parníčky poslal do výslužby a zčásti také ke dnu tajfún, krátce před naším příjezdem. Ztráty na životech byly velké. Rovněž vyhodil na břeh několik značně velikých lodí, s nimiž teď nelze pohnout a proto hynou na souši. Tajfún je činský výraz pro „největší vítr“. V Atlantiku mu říkají hurikán a v jižním Pacifiku to je cyklon. Dosahuje šíře od 200 do 1000 mil, jeho tak zvané „oko“ – klidný střed – může být až 80 mil velké; celková maximální rychlost 200 mil za hodinu. K tématu se ještě vrátím.

       Nyní však k oněm povyražením v Macau: vzdor panujícímu dojmu, Hongkong není žádná mimořádná Sodoma a některé předpisy britské koloniální správy byly až dětinsky puritánské. Z Macaa vytvořili osvícení katolíci Mekku hříchů. Jejich plejádu si můžeme znázornit veselým čtyřlístkem SMILSTVO – DROGY – ZLATO – HAZARDNÍ HRY. Však jejich legalizace se stala hlavním zdrojem tamější prosperity.

       Zdá se však, že zub času nahlodal jablko s pohlavním pokušením. Prodejné dívky se již nevyklánějí z balkonků na Rua da Felicidada, Ulici štěstí. Upadají turistické výpravy z katedrály do nevěstince, kde drogami vyztužený Číňan předvádí na pódiu herkulovské kousky. Striptýz na palubách se rovněž jen těžko postará o vzrušení. Jak a čím v této éře Viagry by bylo možno překvapit znalce Amsterodamu? V mexické Tijuaně – ne tedy v Macau – jsem viděl v baru za denního světla výkon orální lásky na výčepním pultu, kdy zákazník si ani klobouk nesundal a jeho blazeované okolí mu nevěnovalo špetku pozornosti.

       V oboru omamných jedů jsem železobetonový panic, marihuanu od ocúnu bych nerozpoznal. Moje zkušenější žena mě musela upozorňovat na vyzáblé muže, šourající se z opiových doupat. Macao slouží též jako pašerácké přepraviště drog ze země socialismu ke kapitalistům.

       Třetí v tom čtyřlístku je zlato, a sice proto, že Portugalsko nepodepsalo Bretton-Woodskou dohodu o světovém hospodaření žlutým kovem. Tím se vymklo kontrolám a předpisům. Mnoho tun zlata plulo ročně do državy z jihoafrických dolů a přes londýnské burzovní zprostředkovatele. Dovozu tedy mnoho, oficiální vývoz žádný. Několik kil je roztepáno do klenotů, ale naprostá většina se jen přetaví z ingotů na plíšky, pašované pak do sousedních zemí Indům, Siamcům a dalším Asiatům, kteří nevěří papírovým měnám. Portugalci prodali monopol na toto počínání jednomu syndikátu, platícímu pak dostatek daní, z nichž byla država vlastně živa.

       Hřích čtvrtý je nejpopulárnější. Zatímco v Hongkongu se smí legálně sázet toliko na koníčky, Macao snad nemá v oboru hazardu konkurenta. Číňany pokládám za ty největší sázkaře a karbaníky na této planetě. V privátu, v ulicích, všude skupinky ve hře o peníze. Hazarduje-li lid obecný, tím spíš si povyrazí šlechtic. Priscilla se mi zdráhavě svěřila, že strýc, tedy tatínkův bratr, místo aby dokončil studia v Cambridge jako ostatní bratři, přesunul se do Monte Carla a za večer prohrál v průměru jednu vesnici.

       Endemickou čínskou vášní je mah-jong, tento národní mariáš. Snad jsem nezažil jedinkrát, že by se při sebemenší společenské slezině pár individuí neodtrhlo a nezačalo holdovat této vášni. Nikdy jsem ale neměl dost trpělivosti k pochopení jejích pravidel.

       Herny v Macau jsou mnohaposchoďové, jsou otevřeny dvacet čtyři hodin denně,  jedna v podobě plovoucího kasina, kde každé odpoledne kvičí čínská opera. Všechno tohle dohromady je pod kontrolou syndikátu, jemuž velel Číňan jménem Stanley Ho.

       Nejmodernější superkombinát na hazard byl tehdy v hotelu Lisboa na avenidě, ještě nesoucí jméno Dr. Oliveira Salazara. Architekti se trošku zhlídli v Disneylandu: jeho rotunda barvy pomerančové, ve stylu jakoby staročínském a současně západním. Poskytla nám knížecí ubytování poměrně za pakatel. V hlavní hale visel v Západním Německu vyrobený křišťálový lustr. Váha dvě a půl tuny, raději jsem opatrně odstoupil. Byl tak obrovitý, že když ho po instalaci rozsvítili, vysál všechnu elektrickou energii v kolonii a Macao upadlo do tmy.

       Cest k ožebračení vede mnoho: jednadvacet čili po našem oko, chemin de fer čili baccarat, blackjack, craps, boule, keno, ruleta. Z her výlučně čínského původu jsem si poznamenal komplikované vrhcáby sek-pou. Jednoduché je fan-tan, k jehož pochopení je třeba umět počítat do čtyř. Na stole je velice mnoho knoflíků a talíř dnem nahoru. Chopíte se talíře, překlopíte na knoflíky a oznámíte sázku: 1, 2, 3 nebo 4. Jde o to, aby při uspořádání knoflíků do jednotlivých čtveřic závěrečný přebytek byl číslo, na které jste si vsadili. Einsteinovy schopnosti nevyžaduje ani varianta dai-siu (velká-malá).

       Ve funkci krupiérů fungují roztomilé dívky, oblečené do cheongsams barvy šeříkové. Na rozdíl od svých evropských mužských protějšků, kteří tradičně připomínají zkameněliny, jsou milé, sdílné a švitořivé.

       Nejvyšší číslo rulety je toliko 24. Sází se nejen na barvu, čísla a kombinace, ale i na kohokoliv ze sázejících. U baccaratu jsem pozoroval kromobyčejně úspěšného hazardéra. Aspoň deset kibiců si na něho vsadilo a zvítězilo. U téhož stolu seděl mladý hrbatý Číňan, který za menší část večera probendil čtvrt milionu dolarů. Brvou nehnul. Šlo o dolary hongkongské, tedy jen v pětině americké hodnoty, ale i tak to byla fůra peněz. U některých stolů bylo sázkové minimum sto hongkongských dolarů, tedy hazard pro chátru. Na vyšších poschodích se sázelo s pětitisícovkami.

       Švagrová řádila u rulety a i ostatním mým čínským příbuzným se oči značně leskly. Proti této vášni jsem imunní, takže jsem vesměs jen okukoval. Také tam měli tucty oněch one arm bandits – jednorukých banditů, zatáhnout páku, na cylindrech se točí symboly třešňové, citronové, zvony, čísla, pomeranče, znamení, a to tak, aby pošetilec tratil. Co se nám ale v Macau nestalo: bandita zradil syndikát. Zakuckal se a v mocných návalech vychrchlal několik kilo stříbrňáků. Kila nezasloužených valut. Mince se řítily jako v nějaké dávné hollywoodské komedii. Zírali jsme na nepravděpodobný úkaz, než nás posedla lakota. Já, žena, švagr, zejména švagrová, všichni jsme otevřeli měšce, čepice, kapsy, blůzy, uzlovali nohavice a měnili se v těžkooděnce.

       Do postele jsme se docinkali ve tři ráno. Po snídani jsem se vrátil na místo kromobyčejné přízně a provoz tam pokračoval tempem předchozího večera. Do oka mi padla elegantní čínská dáma v nejlepších letech. Přijela s námi na hydrofilu, hrála celý večer a zřejmě celou noc, pojede s námi zpátky. Vyhrála či prohrála sto tisíc, rozdíl se z její jen poněkud unavené tváře nedal vyčíst.

       Ale celé Macao nebylo jen vítězosláva. Naopak, byl jsem potupen, bylo se mnou nešetrně zacházeno. Při posledním vstupu do herny mi na rameni visel magnetofon. Přistoupil ke mně dva pochopové a ukázali k nápisu, že fotografování je zakázáno. Marně jsem vysvětloval, že magnetofon není fotoaparát. Drapli mne a vyrazili z otočných dveří do tropické noci a zle jsem se rozplácl na Salazarově avenidě.

       Riskovat peníze v Macau lze též na chrtích závodech nebo při zvířecích zápasech. Nebojuje však býk s toreadorem nebo kohout s kohoutem (jak je zvykem zejména na Filipínách), ale cvrček s cvrčkem. Tihle crickets jsou velcí udatové, vážení a piplaní; jsou vykrmováni lotosovými semínky a rýží, vařenou s žabími stehýnky. Bojovní cvrčci též prosluli pohlavní náročností, a tak jim vlastníci a manažeři dodávají několikrát týdně vždy jinou samičku. Zápas trvá až půl hodiny a k řádnému rozzuření soupeřů se použije myšího vousu. I tyto gladiátory a sázkovou kancelář kontroluje zmíněný syndikát.

       Nejvyšší obnosy se ale sází na Macao Grand Prix, a to je velice nebezpečný, krkolomný automobilový závod uličkami kolonie.

       Do těch jsme se vydali na procházku. Dojem je pastelově středozemský, guvernérův palác růžový a také jiné úřední domy v téže oprýskané barvě. Některé ulice nemohly být užší a o stín tak bylo postaráno. Míjíme řadu hospůdek, z nichž některé se specializovaly na maso psí a kočičí. Hadí restaurace, mně známé z Taiwanu, jsem neviděl. Šli jsme na oběd k Portugalcům, rodina si dala slepici á la Mozambique a já si objednal úhoře na česneku. Třeba to byl právě onen had.

       Orientální pachy a kravál. Košíky, suché ryby, stoletá vejce, též výroba papírových draků a škrabošek. Pomineme-li hříšný čtyřlístek, hlavním tovarem kolonie jsou rachejtle, prskavky, bouchavé kuličky, rovněž výroba obyčejných sirek. Jedna taková výrobna tehdy právě vybouchla, jak oznámil deník Gazeta Macaense v čtyřstránkové anglické příloze. V těchže novinách se našlo velice uctivé zpravodajství o událostech u Mao Ce-tunga.

       Na rohu stál chlap a předčítal předsedovy citáty. Odněkud jsme slyšeli vyhrávat Ave Maria.

       Několik biografů uvádělo výlučně rudé filmy.

       Taxíkem jsme se vypravili k hraničnímu přechodu. Do socialismu se vstupovalo nikterak triumfální bránou. Provoz byl pramalý a jen sem tam se přikodrcal nákladní vůz se zeleninou. Ani toto málo se nesmělo fotografovat.

       Hradčanským magnetem Macaa, kam míří každý turistický autobus, je bazilika svatého Pavla. Tento svatostánek, vymyšlený italskými renesančními mistry a zhotovený japonskými křesťany na začátku sedmnáctého století, bohužel vyhořel v roce 1835 a zbyla z něho jen hlavní stěna se vchodem jako jevištní kulisa. Připomněla mi potěmkinovskou architekturu na některých zrestaurovaných náměstích českého pohraničí padesátých let.

       Na zdi symbolické baziliky byl čínský nápis, jenž mi Priscilla přeložila: „Pryč s britským imperialismem!“ Jaká to lichotka.

       Kolem hopsalo a vzájemně se fotografovalo osazenstvo několika japonských autobusů. Velicí klaněči a každý držel praporek, aby se neztratil.

       Lepší na pohled a na dojem jsou čínské modlitebny Kun Iam Tong a Nin Fung – vánek staré Číny, té buddhistické a konfuciánské. Vedle proudila Pearl River a po ní plula pohraniční stráž, s revolučními prapory na stěžních.

       Staré čínské tváře jsou v Macau velice fotogenické. Jako by se zrovna vylouply z antikvárních porcelánových malovánek.V domorodcích koluje trocha iberské krve. Portugalci si ze zásady již od svých koloniálních začátků před stoletími nevozili za moře krajanky, ale pojímali domorodky. Na některých těchto výsledcích rasové míchanice jsem mohl oči nechat.

       Portugalský kolonialismus zde zastupovali pohlední vojáčci v baretech s pentlí. Na skále Macaa do dálky svítilo heslo „Nechť dlouhá léta žije předseda Mao“. Největší komunistická škola tam stála naproti největší katolické škole. ČLR kontrolovala Macao de facto a od  konce posledniho roku dvacátého století i de jure a nic moc se vlastně neměnilo.

       Vrátili jsme se do Hongkongu týmž hydrofilem. Poté brzo na letiště a na Taiwan odexpedovat synáčka čínskému dědečkovi a švýcarské babičce. Ostrov znám dost dobře, dokonce jsem se dostal špionským letadlem na ostrov Quemoy, Mao Ce-tungem obden tehdy bombardovaným. Mnozí zcestovalí cizinci pokládají Taiwan za nejmalebnější kout Asie. Je veliký jako Holandsko, má pořádné kopce, vyšší než 4.000 metrů. Yu Shan čili Mount Morrison se dívá na japonskou Fudžijamu pěkně svrchu. Morrisona vidím z okna letadla. Pátrám ale po údolích. Den před tím totiž telefonoval tchán, že se do nich v  Taipei opřel tajfún, utopil kus velkoměsta a plno lidí, voda stoupla do výše dvou metrů a několik tisíc domů bylo zcela zničeno. Na rodinném majetku pošramotil střechu a piano.

       Přistávání tedy dost mokré, nicméně spoušť již byla na ústupu. Tehdy dvoumilionové hlavní město se od doby naší předchozí návštěvy znatelně změnilo. Hektary dřevěných chatrčí zmizely. Zákon vypudil několik desítek tisíc pedicabů čili obicyklovaných rikšů. Objevují se znaky prosperity. Ulice jsou širší, čistší, modernější, méně původní. Zmizely dokonce ony teahouses – čajovny, v nichž se neservíroval čaj, ale lahodné slečny, a lze jen doufat, že tento surový zákon je aspoň ve vedlejších uličkách ignorován.

       Pobyli jsme týden sledovat aklimatizaci děťátka, které místo svých prvních českých slov začalo švitořit čínsky. Na americkém konzulátu nám do pasu připíchli extra stránky, aby měli další celníci kam razítkovat. Protrpěl jsem představení čínské opery od začátku do konce a rovněž shlédl čínský balet. Baletilo se k tónům Smetanovy Vltavy na pódiu se značně neslovanskými kulisami. Vltava vtékala do sanfranciské zátoky a nad vším se klenula panoramatická Golden Gate. Proč ne, nám se žlutí lidé taky pletou a proč by oni měli rozlišovat mezi bledými tvářemi. Všechny beztoho jsou chlupaté, dlouhonosé a nezřízeně hlučné.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)