Po porážce Japonska dva demobilizovaní piloti – Američan a Australan založili Cathay Pacific. Je to zcela soukromá, žádnou vládou nepodporovaná letecká společnost, slouží dobře a spolehlivě. Působí na mnoha asijských linkách a úspěšně konkuruje národním, subvencovaným podnikům.

       Jejich letadlo nás veze se Sabahu – Severního Bornea. Letušky přeochotné, víno je gratis. Pod námi mizí hlavní město či městys Kota Kinabalu, též velehora  Mount Kinabalu, v mracích vždy téměř permanentně zahalená. Míříme k severu, i když Austrálie je tisíc pět set mil přesně opačným směrem. Důvody k této podstatné úchylce jsme měli dva: Jednak v Hongkongu popovídat s příbuznými a něco zakoupit, jednak, a to zejména, odložit synáčka u předků v Taipei na Taiwanu. K protinožcům se vydáme sami dva.

       Pro naprostou většinu světa Austrálie začíná v Sydney. My chceme v Sydney končit, neboť začneme v Darwinu na severu kontinentu, u moře timorského a arafurského, tedy něco tak běžného, jako kdyby americký turistický zájezd do Prahy začínal v Čierné pri Čope.

       Brzo nám oznámili, že bude v dohledu tehdejší drahokam britské koloniální koruny; abychom nezmeškali jedno z nejlepších globálních panoramat. Pilot však nedodal, že máme před sebou rovněž nejnáramnější hazard aviatiky. Hongkongské letiště Kai Tak s rozjezdovkou dva a půl kilometru je nudle, zeminou vytvořená v  zálivu, a kolem jsou vysoké kopce, s velmi značným provozem ve zrádném povětří. Přistávající letadla občas nudli minuly a končily ve vodách,  naštěstí ne příliš hlubokých. Úspěšné přistání má ale tu výhodu, že se tím ušetří zpravidla dlouhá cesta do města, neboť toto letiště je skoro v jeho centru.

       Poprvé jsem se dostal do Hongkongu v roce 1967, přesně v době čtvrtého sjezdu československých spisovatelů, když na této straně světa zrovna řádila Maova veliká kulturní proletářská revoluce. Výbuchem nás přivítala kulturně-proletářská bomba na protější straně ulice našeho hotelu. Týž den jsme četli v novinách o místním žurnalistovi, který s despektem promluvil o kulatém předsedovi. Dostal výhrůžný dopis, přesto se však nepolepšil, a proto ho postihla krutá odplata – revolucionáři zastavili nekonformistu za volantem volkswagenu, polili ho benzinem a upálili.

       Kost v chřtánu rudého draka. Proč si Mao nedá tuto nejkapitalističtější pihu na nose odstranit? K dobytí Hongkongu by potřeboval pouhé uzavření vodního kohoutku. Denně totiž pumpoval 55 milionů galonů vody do vyprahlé kolonie. Stačil by jeden telefonát a Britové by se stěhovali. Tehdy ale Mao sluchátko ještě nezvedal.

       Britové si k tomuto majetku pomohli vlastně lupem. Byly opiové války, které se nevedly proto, že by Asie omamné jedy chtěla a osvícená Evropa jí v tom bránila, nýbrž spíš proto, že Čína chtěla vyřadit z opiového handlířství britskou konkurenci.

       Čína ovšem prohrála a v roce 1841 ztratila i malý ostrov s velmi důležitým přístavem – Hongkong, v překladu „Fragrant Harbour“ čili „Libovonný přístav“. O jméno se zasloužila vůně santálového dřeva při výrobě džunek.

       O dvacet roků později se bojovalo znovu, ze stejných důvodů, a Číňané ztratili cíp své pevniny. To je Kowloon neboli Devět draků, pojmenováno podle tamějších kopců, jichž je osm.

       To je tedy britský majetek. Navíc si vlastníci vzali do nájmu na devadesát devět roků přilehlé území, zvané Nová Území – New Territories. A nájem měl vypršet 1. července 1997.

       Takže Hongkong o rozsahu něco přes tisíc čtverečních kilometrů s šesti a půl milionem obyvatel není jeden oplocený majetek, samotný ostrůvek, nýbrž geografická mozaika, kterou tvoří:
       1. Ostrov Victoria, vlastní to Hongkong, s kopci a lanovkou. Z Victoria Peak uvidíte z výšky 600 metrů jednu z nejpěknějších scenerií na této planetě, přístav, lemovaný mrakorapy, které stojí na jednom z nejdražších pozemků světa. V komerčním centru kolonie, komunistická Bank of China, fungující rovněž jako partajní sekretariát, hleděla do oken mocné Hongkong a Shanghai Bank a dalších kapitalistických sester, sestřenic, protivnic. Vedle na trávníku Britové hráli kriket.
Nejlepší bydlení je ve vilách na svazích ostrova.
Nejlepší pláž je na Repulse Bay, místo posledního a rovněž neúspěšného odporu proti Japoncům v prosinci 1941.

       Ve čtvrti Wanchai, s hříšnou pověstí, natáčen byl úspěšný film „World of Susie Wong“ s Williamem Holdenem v hlavní roli. Zájemci o neřesti ale daleko líp pořídí  na jiných adresách, zejména v thajském Bangkoku.

       Tiger Balm Garden je verze asijského Disneylandu, kýčovitý důkaz dokonalého nevkusu.

       2. Kowloon, kde je původní letiště a většina turistických hotelů  a obchodů, lze koupit vše, od elektroniky po syfilis. Jestliže ostrov Victoria je centrum obchodní, s milionem obyvatel na asi třiceti čtverečních mílích, Kowloon má průmysl a několik  milionů lidí, napěchovaných v prostoru pouhých třech čtverečních mil – dokonalé mraveniště.

       3. Outer Islands, vnější ostrovy, ostrůvky (celkem asi 250), obydlené málo nebo vůbec ne. Důkladné osídlovací akci brání zejména nedostatek vody.

       4. New Territories, onen nájem do roku 1997 o značné rozloze (tedy Victoria x 10 a Kowloon x 100), s všehovšudy půl milionem obyvatel. Je to kraj plochý, dosud částečně zemědělský a tudy se jelo vlakem hodinu do místa Lo Wu, kde se vysedalo a pěšky přes most přešlo do Čínské lidové republiky.

       Můj vyženěný švagr Sam je zrzavý pihovatý Poločíňan, jehož co do mongoloidních rysů snadno přetrumfnu. Narodil se ve Švýcarech, vystudoval v Anglii, byl architektem a partnerem v přední hongkongské firmě. Seznamoval nás s místní realitou. Kopcům tam usekávají temena, ukusují svahy a získanou zeminu spolu s všemožným smetím a šmejdem odhazují do moře a tak vznikají pozemky v ceně zlata. Do kolonie pronikaly hordy nevítaných zájemců a rozhodně to nebyla maličkost je někde ubytovat. Čtenáře se zkušeností o stavu někdejšího socialistického bydlení aby překvapila zpráva, že uprchlík čekal na byt v průměru jen tři až šest měsíců. Z  bídných chatrčí, které se dostávaly na stránky Rudého práva a podobně objektivních tiskovin, do méně fotogenických činžáků pro osídlence s dekretem. Na plochých střechách domů dřívějšího data fungují školy pod širým nebem. Chytře se tak odstranil nedostatek škol, rovněž s nevýhodou pro ulejváky. Nelze snadno chodit za školu tomu, komu se vyučuje doma na střeše.

       Spolehlivou mírou důvěry či nedůvěry v budoucnost jsou ceny nemovitostí, vlastnictví nepřenosného, snadno zranitelného politickou mocí. Švagrová mi tam ukazovala novostavbu a zmínila se o činži ve výši desítek tisíc dolarů – nájemného nikoliv za luxusní apartmá, ale za místo na parkování jednoho automobilu. Prozatím nejdražší (48 mil.USD) kdy v USA prodaný rodinný dům vlastnil hollywoodský mogul Jack Warner. V Hongkongu už ceny dosáhly 100 milionů dolarů.

       Změnilo se také politické klima kolonie. Desátého října pochodovali s prapory nacionalisté a prvního října komunisté. Když se uprchlíkovi podařilo uplavat žralokům, nepodlehnout zlým proudům a únavě při desetihodinovém martyriu, britské úřady ho vrátili do vlasti. V mnoha výkladních skříních nebylo  nic jiného než portréty stárnoucího předsedy. Nedoporučovalo se ale takové zboží fotografovat a dokonce ani příliš okounět. Pár turistů s takovými sklony bylo totiž přísnými straníky utlučeno.

       Snad všude v Asii lze zavadit o Thieves Market čili Zlodějský trh (nezřídka s ukradenými vojenskými zásobami amerického původu.) V Hongkongu už tehdy existovaly veleprodejny, jakési Rudé labutě, s desetimetrovými plakáty „Dělníci – rolníci – spojte se“ a ve výkladu třicet stejných bicyklů nebo lahví rýžového vína. Nicméně uvnitř se s trochou trpělivosti daly objevit docela hodnotné tovary. Rudé maloobchodní služby zaznamenaly úpadek zákaznického zájmu, když ve velké kulturní proletářské době zavedly praxi nevracet drobné – i kdyby zákazník za jednu cukrovinku platil milionovou bankovkou. Toliko dostal potvrzení, že nevrácenou sumu dobrovolně věnoval na revoluční fond.

       Hongkong rovněž šije šaty: z  nejkvalitnějšího materiálu, během dvou dnů třikrát na zkoušku a mistrovské dílo je na světě. Při naší první cestě do kolonie jsme koupili tehdy velevýkonné krátkovlnné rádio značky Phillips. Po večeři, na střeše mrakodrapu, se sklínkou v ruce a s láhví skotské u nohy, před námi nádhera rozsvíceného zálivu, začal jsem lovit slova ze světa. První se nám ozval Irkutsk.

       Nemohu se v této kapitole o Austrálii rozepsat o čínském jídle, neboť by vzešla symfonie s epitetem „nekonečná“. Jen Francouzi se umějí přitočit k hrncům s takovou imaginací. Vypravili jsme se do místa Aberdeen, jež vzdor skotskému jménu je plovoucí městys. Počet jeho obyvatel se odhaduje na 50 000, zplozeni na džunkách a menších plavidlech, na nichž stráví celý život. Dojeli jsme k zátoce a jeden z místních gondoliérů nás dopádloval k lodi v roli plovoucího restaurantu. Švagr Sam se s číšníkem dal do debaty, jejíž délka a třeba i hloubka by byly přirovnatelné k významné diplomatické konferenci. Konečně se Sam zvedl a vzal mne s sebou na nižší palubu ke kádím s plovoucími a lezoucími surovinami. Vyjednávání pokračovalo a číšník si dělal pilně poznámky do notýsku. Padlo slovo „langusta“, číšník pokynul pohůnkovi s táhlem, ten vylovil z příslušné kádě, strčil nám ji pod nos, my přikývli a langusta byla vržena do kuchyně, kde se jí zmocnili kati. Spoluodsuzoval jsem neviňátka k smrti. Měl jsem se za vraha, i když jsem občas prosadil osvobozující rozsudek.

       Jeli jsme také do New Territories k hranici, skýtající pohled do provincie kwantungské čili kantonské. Rovina s obdělanými mokrými políčky, na konci horizontu hory. Ochotný dědoušek nás poučil, že vzdor neviditelné pohraniční stráži, věžím a drátům, je to hranice dost nepokojná.

       Některé z vesnic v Nových Územích byly obehnány zdí a budily dojem zašlých předrevolučních věků. Žije tam lid zvaný Hakka. Ženy mají metrové černé širáky se záclonkou kolem dokola. Toto vybavení není pohledné, ani se nezdá být příliš praktické. Ženy chodí v černých pyžamech a mnohé, zejména ty starší, byly poloplešaté. Hongkong však měl a stále má tolik krásných žen, že by se každý aspoň trošku normální mužský rozeštkal. Hejna motýlků, vesměs se třepetajích mimo dosah.

       Hongkong posloužil náramnými kontrasty: hory a moře, přelidněnost a prázdnotu, starou Čínu, britské impérium století minulého a Ameriku století našeho. Bída a bohatství, pulzující energie, nelze se nudit ,což budiž považováno za značný kompliment.

       Maličké území se stalo zdrojem jedné třetiny všech valutových příjmů veliké Číny, téměř dvou třetiny všech zahraničních investic, 3 milionů pracovních příležitostí v přilehlé kantonské provincii, což pak vznáší nikoliv nelogickou otázku, kdo vlastně bude ekonomicky ovládat koho. V roce 1991 se konaly první přímé volby do zákonodárného sboru v kolonii. Vyhrála demokratická liberální strana, založená po Tiananmen masakru v červnu 1989 a ani jeden z kandidátů, podporovaných čínským režimem neuspěl.

       Velká Británie, která se Hongkongu před víc než 150 lety zmocnila, ho 1.července 1997 Číně vrátila: z dravého kapitalismu s minimální kontrolní rolí koloniální správy tedy přesun do nejpočetnějšího státu světa s režimem, oficiálně se stále hlásícím ke komunismu. Velkolepý ceremoniál, oslavy s ohňostroji za vytrvalého deště blížící se sezóny tajfúnů. Aktivisté z demokratické opozice uspořádali demonstraci, vzdor jejímu zákazu. Policie ale nezasáhla, s vysvětlením, že na takové represálie nebude utrácet peníze daňových poplatníků.

       Komunisté si jako vůdčí vládnoucí hlavu (Chief Executive) postkoloniálního Hongkongu vybrali rejdaře jménem Tung Chee-hwa. Tento miliardářský magnát získal vzdělání na Západě, ve Velké Británii žil šest, v USA deset let. Ve svých pravidelných interview odmítá použitelnost západního modelu demokracie, v němž politické svobody se považují za podmínku úspěšného kapitalistického hospodaření. Podle něho – jakož i řady předáků v jiných zemích – takové svobody vůbec nejsou nutností, ale často spíš překážkou rozvoje. Rejdař Tung zdůrazňuje tradiční hodnoty, mezi nimiž dominuje poslušnost vůči vládcům. Jeho ideálem je oligarchie podnikatelů jako záruka prosperity, a autoritativní způsob vlády, jaký zavedl Lee Kwan Yew ve veleúspěšně si počínajícím Singapuru.

       Na změnu poměrů aby si zvykal i organizovaný zločin. Tyto tzv.triády (nebe-země-člověk) započaly v 17.století a v Hongkongu se rozrostly do odhadované síly 100.000 členů. Ovládly mnohá odvětví komerčního počínání, například noční kluby, biografy, kungfu školy, prostituci, pašování, vydírání (tzv.protection money). Odmítal-li restauratér platit, všechny židle obsadily kádry z triády a z místa se nehnuly. Zamýšlený účinek se též docílil odhozením jedovaných hadů na taneční parket. Neochotu ke spolupráci zpravidla ukončila varovná zásilka s uříznutou hlavou černého psa. Vraždy exemplární, třeba na tenisových dvorcích, s vidličkami, zabodnutými do tváře oběti. Stále se pokračuje s pašováním ukradených automobilů do Číny: pokud možno mercedesy, 40 kusů denně, za spolupráce celních orgánů.

       Celníci střežící pohyb zboží uvnitř téhož jednoho státu? I to je možno, neboť tam vzniklo řešení „Jedna země, dva systémy,“ s řadou dost surrealistických symptomů. Po sjednocení s mateřskou zemí, obyvatelé Hongkongu do ní mohou bez obtíží vstoupit, zatímco pohraniční stráž brání pohybu obyvatelstva opačným směrem. ČLR, výtvor čínské komunistické strany, která drží monopol moci, absorbovala Hongkong, kde snad dodnes komunistická strana zůstává v ilegalitě. Tam se nadále jezdí na levé straně vozovky, kdežto v Číně na straně pravé.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)